Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 6. - Myšlenky a pocity

13.08.2011 (07:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 3888×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 6. – Myšlenky a pocity

Clare

Dnes to byl právě týden, co u mě Bella pracovala.

Už v momentě, kdy vešla poprvé do mého obchodu, jsem ji poznala.

To ji jsem cítila z Edwarda po rodičovské schůzce. Na pachy všech těch mrňousků z jeho třídy už jsem byla zvyklá, ale po rodičáku k nim přibyly ještě pachy jejich rodičů. A ten její byl nejvýraznější. Stačilo jen, aby si podali ruce…

Něco mi říkalo, že ona měla co dělat s tím, že mě Edward to odpoledne odmítl. A i další dny byl daleko zdrženlivější, než býval dřív. Před setkáním s rodiči. Před setkáním s ní.

Zatoužila jsem ji poznat. A to i přesto, že jsem věděla, že se s ní další dny neviděl. Necítila jsem ji z něj. Chtěla jsem zjistit, zda byla skutečně příčinou změny Edwardova chování ke mně.

Lámala jsem si hlavu s tím, jak se k ní nenápadně přiblížit, až to ona pár dní na to vyřešila za mě. Jako zázrakem se objevila v mém obchodě.

Touha po tom poznat ji, byla i hlavním důvodem, proč jsem ji vlastně přijala.

Před Edwardem jsem si svoje myšlenky chránila. Tedy ty, co se týkaly Belly. Nechtěla jsem, aby věděl, že u mě pracovala. Zatím ne. Prvně jsem se s ní chtěla spřátelit, dozvědět se o ní víc věcí a možná i vyzvědět, co si myslela o Edwardovi. Trochu jsem se obávala Davidových myšlenek. Kolik toho věděl o mamčině práci? Kolik toho věděl o mně? Co si vlastně v jeho mysli přečetl Edward o ní? Jak to, že se jeho chování ke mně změnilo až poté, co se s ní setkal osobně? A jak na tom asi byla ona? 

Najednou jsem zaslechla bouchnutí vchodových dveří. V mžiku jsem zaplašila myšlenky na Bellu a zaměřila se pohledem na televizi.

„Ahoj, zlato, jak bylo?“ zavolala jsem na Edwarda.

„Ahoj, Clare. Ten malý Zanardi je fakt pozoruhodný. Je hrozně chytrý, na všechno reaguje jako první. A ta jeho schopnost…“ odpověděl mi zamyšleně, jen co se objevil v obýváku. „A jak ses měla ty?“ dodal po chvíli. Ach jo. Po kolikáté už jsem ho slyšela mluvit tak nadšeně o tom malém?

„Ale jo, docela to šlo,“ odvětila jsem mu nevzrušeně.

Edward došel až ke mně a políbil mě na tvář. Bylo to milé, ale ani zdaleka to nemohlo vyvážit to, že jsme se za poslední týden milovali jen jednou. A i když jsem se snažila uvolnit a užít si to naplno, nedařilo se mi celou dobu zbavit dojmu, že svolil k milování jen kvůli tomu, abych na něj přestala naléhat a dala mu pokoj. Z naší blízkosti se úplně vytratila ta živočišnost, která v ní bývala.

Mohla snad za tenhle „stav věcí“ skute-

„Clare, vím, že je to teď jiné, než to mezi námi bývalo. Vlastně ti to ani nedokážu pořádně vysvětlit,“ přerušil moje myšlenky Edward, poklekl přede mnou a vzal moje ruce do svých. „Omlouvám se, vážně mě to mrzí,“ zašeptal a políbil mě do dlaní. Chvíli jsme si hleděli do očí, pak si povzdechl, vstal a odešel do své pracovny.

Ze začátku to pro mě bylo těžké žít s někým, kdo uměl přečíst každou mou myšlenku. Ale postupem času jsem se to naučila a dokonce jsem v tom našla i určité výhody. Třeba mi stačilo jen pomyslet na sex a hned byl u mě a bral si mě. Divoce a vášnivě.

Což teď bohužel nefungovalo tak, jak bych si přála.

Ale ani on to neměl snadné. Číst myšlenky všech... Věděla jsem, že se snažil čtení mojí mysli častokrát blokovat. A tipla bych si, že několik posledních dní to bylo ještě častěji než obvykle.

Co si asi přečetl v její mysli? Jak moc byla okouzlená jeho vzhledem? Když jsem jí řekla, že je Edward můj přítel a učí na škole, kam chodil její David, vypadala chvíli... tak nějak zklama-

Od dveří pracovny se náhle ozvalo zakašlání. Symbolické, ale mě to okamžitě probralo. Otočila jsem se tím směrem. Edward stál ve dveřích, ruce měl založené na prsou a sledoval mě lehce přimhouřenýma očima. A sakra. Tentokrát jsem si „pustila myšlenky na špacír“! Jak se mi to mohlo stát?

„Edwarde?“ oslovila jsem ho a nahodila výraz – nevinnost sama. Jak zahrát před někým, kdo uměl číst myšlenky, že „já nic, já muzikant“?

„Clare…“ vydechl a lehce u toho zakroutil hlavou.

„No dobře, já ti to vysvětlím,“ slíbila jsem mu a ušklíbla se u toho. Pomalu jsem vstala a rozešla se k němu.

„Odkud znáš Isabellu?“ zeptal se mě přímo.

Ach jo, povzdechla jsem si v duchu. Reaguješ jen na to, na co se ti hodí, víš o tom? vyčetla jsem mu. „Dělá u mě v obchodě, přijala jsem ji před týdnem,“ řekla jsem už nahlas a skousla si ret. Měla jsem mu to říct raději hned, jak ke mně nastoupila. Bylo jen otázkou času, kdy si svoje myšlenky před ním neuchráním.

„Věděl jsem od Davida, že začala pracovat v nějakém obchodě, ale proč zrovna u tebe?“ vyptával se a stále si mě měřil pohledem.

„Protože ji nikde jinde nechtěli vzít. Tohle je malé město a obchody se tu drží jen tak tak,“ začala jsem mu vysvětlovat. „No, a když přišla ke mně…“ Na chvíli jsem zaváhala, zda mu přiznat celou pravdu, ale protože jsem si uvědomila, že by se ji stejně dřív nebo později dozvěděl, nemělo cenu mlžit. „Prostě jsem ucítila její vůni a došlo mi, že to byla ta samá, co jsem z tebe cítila po rodičáku. Rozhodla jsem se ji více poznat, tak jsem jí nabídla práci,“ pokračovala jsem. „A musím uznat, že od té doby, co u mě dělá, chodí do obchodu víc lidí. Jakoby ze mě předtím cítili, že nejsem člověk. Nevím,“ dokončila jsem svoji obhajobu.

„Mohla jsi mi říct, že jsi přijala někoho na výpomoc,“ vytknul mi.

„Mohla, ale dovol, abych ti položila otázku. Kdybych přijala kohokoli jiného, než Bellu, taky by tě to tak… rozzlobilo a zároveň i zajímalo?“

Koukala jsem se na něj a všimla si malé změny výrazu jeho tváře. Vypadalo to jako leknutí z přistižení při něčem. Hned nato se začal tvářit zase neutrálně.

„Nevím,“ odbyl mě svou odpovědí a uklidil se zase do pracovny. Zdálo se mi to nebo byl vážně rozhozený?

„Jdu na lov,“ houkla jsem na něj, a aniž bych čekala na jeho reakci, vyběhla jsem z domu.

Potřebovala jsem přemýšlet. Sama!

Doběhla jsem k lesu a vydala se k malé louce, kam jsem utíkala, když jsem si potřebovala srovnat myšlenky. Sedla jsem si na kámen, který stál téměř uprostřed louky, a zavřela jsem oči.

Nikdy mezi nás nevstoupila žádná žena. Nikdy. Šílely po něm, protože byl neuvěřitelně hezký a přitažlivý. Ale Edwarda zkrátka jiné ženy nezajímaly. Tak proč teď a proč Bella? Její krev voněla jinak, to jsem cítila i já, ale to mi jako důvod nestačilo. Muselo za tím být ještě něco dalšího. Ale co? Přemýšlej, Clare, nabádala jsem se. Byla hezká, ale tak… obyčejně lidsky, měla syna, přišla o manžela… Nic z toho nemohlo zaujmout Edwarda natolik, aby se tím pádem jeho vztah ke mně změnil. Nebo mohlo?

Edwarda jsem sice nemilovala, ale měla jsem ho ráda. A rozhodně jsem o něj nechtěla přijít. Bylo nám spolu dobře, než se objevila.

Jo, přála jsem mu, aby poznal lásku, ale ještě jsem nebyla úplně připravená na to, nechat ho jít. Opustit mě. A jestli se do ní zamiluje… A ona do něj… Ani jsem nechtěla domýšlet, co by se stalo, kdyby mu snad zlomila srdce. Dokázala bych jí ublížit? Dovolil by mi to Edward? A co když už se do ní zamiloval? To by mohlo vysvětlovat ten jeho odmítavý postoj ke mně…

Doufala jsem, že tomuhle všemu přijdu co nejdříve na kloub.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila jsem ji, jen co vešla do obchodu. „Co jste dělali se synem o víkendu?“ zeptala jsem se jí hned záhy.

„Ahoj, Clare,“ oplatila mi pozdrav. „Byli jsme v kině, trochu nakupovat a tak,“ odpověděla mi. „Co jste dělali vy?“ položila mi otázku po pár vteřinách a hned nato zčervenala.

Opravdu ji zajímalo, co jsme s Edwardem dělali? Nebo ji spíš zajímal jen Edward? Kdyby jí nezčervenaly tváře, brala bych tu její otázku jen jako na oplátku za tu mou, ale takhle?

Bylo to poprvé, co se mě zeptala na něco, co souviselo s Edwardem.

„No, vyjeli jsme si na malý… výlet za město. Bylo to fajn,“ sdělila jsem jí a čekala na její reakci. Trochu mě zklamala svým: „Hmm.“ a odchodem do zadní místnosti, která sloužila jako sklad.

Možná jsem se pletla a Edward ji vůbec nezajímal. Hodila jsem to za hlavu a šla otočit na dveřích cedulku ze Zavřeno na Otevřeno.

Během dopoledne přišlo do obchodu asi pět lidí. Tři z nich si i něco vybrali a zaplatili. O půl dvanácté si šla dát Bella dozadu oběd. Smrdělo to stejně jako všechno lidské jídlo.

Trošku mě překvapovala, že aniž by se mě kdy přímo zeptala na to, jestli jsem fakt upírka, vypadalo to, že to brala jako samozřejmost a zcela normální věc. Ani jednou mě neviděla cokoli pít nebo jíst a nikdy mi sama ani nic nenabídla. Od Edwarda jsem věděla o čarodějnické rodině jejího zesnulého manžela. Věděla jsem i to, že David ovládal nějaká kouzla. Možná proto se vůbec nepozastavovala nad tím, že jejího syna učil upír a ona sama s dalším upírem pracovala.

„Nad čím přemýšlíš?“ ozvalo se za mnou. Opustila jsem svůj svět myšlenek a podívala se na Bellu. Zkoumavě si mě prohlížela a lehce se usmívala.

„Bello, můžu se tě na něco zeptat?“ Neodolala jsem. Zdálo se mi to jako pravý čas na to zjistit, co si o nás skutečně myslela. Tedy hlavně o Edwardovi.

„Zkus to,“ zašeptala a opřela se o pult.

Nadechla jsem se, ale než jsem jí stihla položit otázku, ve dveřích se zcela nečekaně objevil Edward. Zmateně jsem zamrkala. Nikdy za mnou během dne do obchodu nestavoval. Asi dvakrát mě vyzvedl odpoledne, ale to bylo vše.

„Ahoj, co tady děláš?“ ptala jsem se ho zaskočeně.

„Stalo se něco Davidovi? Je to vážné?“ vyhrkla Bella místo pozdravu a rozběhla se k Edwardovi. Její srdce bilo neuvěřitelně rychle.

„Uklidněte se, paní Zanardi,“ promluvil na ni Edward klidným hlasem, „nic se mu nestalo. Děti mají oběd a já se rozhodl podívat… za Clare,“ pokračoval váhavě.

Bella se zastavila těsně před ním. Dýchala zhluboka. „Takže… David je v pořádku?“ ujišťovala se. Její srdce kupodivu nezpomalilo, ale nabralo ještě rychlejší tempo.

„Ano, je v pořádku. Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat,“ omlouval se jí Edward sklesle. „Asi bych měl zase jít,“ dodal ještě a povzdechl si.

„Ne, nechoďte. Přišel jste za Clare. To já se omlouvám, hrozně jsem se lekla,“ omlouvala se teď Bella horlivě. Bylo zajímavé je sledovat. Oba mě naprosto ignorovali. Jako bych ani nebyla ve stejné místnosti.

Bella sklopila zrak, oproti tomu Edward ho z ní nemohl spustit. Ten pohled! Nepamatovala jsem si, že by se takhle někdy podíval na mě.

Na okamžik jsem zahlédla jeho ruku, kterou k ní nejistě natahoval, ale hned ji zase spustil podél těla. Ona si toho zřejmě vůbec nevšimla.

Přišla jsem blíž k nim a odkašlala si. Výraz obou se v tu ránu změnil. Jakoby se vrátili z jejich soukromého světa zpátky do reality.

„Takže jsi mě přišel pozdravit, drahý?“ zeptala jsem se Edwarda a schválně ho oslovila důvěrně.

„Promiňte. Nebudu vás rušit,“ vydechla Bella, otočila se k nám zády a rychlým krokem zašla do skladu. Ani se na mě nepodívala.

„Clare, já…“ začal Edward, ale bylo na něm vidět, že neví, jak dál.

„Člověk? Edwarde, odkdy tě zajímají lidské ženy?“ ptala jsem se ho šeptem. „A proč vůbec? Copak ti nestačím já?“

Pokrčil zoufale rameny a zatvářil se, jako bych ho při něčem přistihla. Při něčem zakázaném.

„Nezlob se, Clare, ale ona mi hrozně voní a také je… jiná,“ obhajoval se.

„Jak jiná?“ nemohla jsem se nezeptat. Edward se zatvářil zamyšleně, jakoby se nemohl rozhodnout, zda mi má to jiná vysvětlit nebo ne.

„Nedokážu číst její myšlenky,“ vysoukal ze sebe po chvíli.

„Cože? Jak je to možné?“ Kroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Nevím. U ní prostě moje schopnost nefunguje. Netuším… jak to dělá,“ svěřil se mi.

To muselo být ono. Tohle bylo to hlavní, co ho na ní přitahovalo. Určitě chtěl zjistit, proč to tak bylo. A také to pro něj muselo být zajímavé a nové, bavit se s někým a absolutně netušit, na co ten dotyčný myslí.

„Máš pravdu, Clare,“ promluvil najednou tlumeným hlasem. „Je pro mě záhadná a tajemná, ale není to jen tohle. Zároveň o ní vím, že dokáže milovat,“ pokračoval.

Trochu mě udivilo, co řekl. Myslel si, že já jsem milovat nedokázala?

Nemohlo mi uniknout, že když o ní mluvil, znělo to zasněně, mile a z jeho slov byla cítit úcta k té lidské ženě. A teď už jsem si byla stoprocentně jistá, že to kvůli ní mě zanedbával.

„Promiň... Nezlob se... Už půjdu, abych nedorazil pozdě na vyučování.“ Lehce se na mě usmál a rozešel se ke dveřím.

„Na shledanou,“ zavolal na Bellu. Na mě jen kývl hlavou.

Bella mlčela. Avšak její srdce ji prozradilo, protože na Edwardova slova rozloučení zareagovalo tak, že vynechalo jeden úder a pak, jako kdyby chtělo dohnat ten skluz, přidalo na rychlosti.

Jen co se za ním zavřely dveře, slyšela jsem Belliny kroky, kterak vcházela ze skladu do obchodu.

„Clare, omlouvám se,“ řekla mi šeptem stydlivě, a když jsem se na ni podívala, nejenže měla skloněnou hlavu, ale ještě byla rudá až za ušima. Takže jí Edward také nebyl úplně lhostejný. Akorát bych si tipla, že to pro ni bylo o krapet složitější jak pro něj. Ona byla především matkou.

„Nemáš se zač omlouvat,“ odvětila jsem jí, přišla až k ní a objala ji kolem ramen. „Víš, kdo jsme,“ zašeptala jsem. Nebyla to otázka, ale holé konstatování. „Proto bys měla vědět, že hlavním naším pravidlem je, aby se o nás nedozvěděli lidé. Čarodějnické rodiny sice občas spolupracují s Volturiovými, což předpokládám, že víš,“ vysvětlovala jsem jí, „ale ty nejsi čarodějka a hlavně jsi daleko od rodiny. Takže absolutně netuším, jak by se Volturiovi zachovali, kdyby se dozvěděli, že o nás víš,“ dokončila jsem svoji řeč.

„Ale já ani David bychom o vás nikdy nikomu neřekli. I čarodějové a jejich rodiny mají svá pravidla,“ bránila se.

„Já ti to věřím, ale Volturiovi by ve vás mohli vidět ohrožení vyzrazení pravdy o našem druhu,“ varovala jsem ji. „A neber to, prosím, jako vyhrožování, Bello. I když to tak možná zní,“ obhajovala jsem se. „Oni jsou nevyzpytatelní,“ dodala jsem ještě. „A zvlášť, pokud by se dověděli, že se začíná rozvíjet vztah mezi upírem a člověkem,“ zamumlala jsem si spíš jen pro sebe. Doufala jsem, že se mi ji třeba podaří odradit…

„To se nikdy nestane!“ vyhrkla Bella a kroutila u toho nesouhlasně hlavou. „Nikdy!“

Pak zčervenala, opět sklopila zrak a skousla si ret. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se tím svým Nikdy! pokoušela přesvědčit spíš sama sebe jak mě.

Uvidíme, pomyslela jsem si.

„Ale je hezký, že?“ zeptala jsem se jí nahlas a jen co se na mě celá červená podívala, mrkla jsem na ni.

„Clare…“ vydechla a bylo na ní vidět, že jsem ji tou otázkou přivedla do rozpaků.

Usmála jsem se na ni a ona přešlápla z nohy na nohu.

„Přece tu nebudu hodnotit tvého přítele,“ vysoukala ze sebe po pár vteřinách. Odfrkla si a pak nastalo na pár vteřin hrobové ticho. Pozorovala jsem ji. Působila nervózně. A zamyšleně. Jakoby v sobě sváděla nějaký vnitřní boj…

„Můžu se tě na něco…“ začala opatrně, ale hned na to se ušklíbla a zakroutila hlavou. „Ne, to se nehodí.“

„Ven s tím. Na co se mě chceš zeptat?“ pobízela jsem ji. Neměla jsem ani tušení, co ji zajímalo.

„Clare, já ne-nevím…“ koktala. Zřejmě to pro ni bylo těžké. Na okamžik zavřela oči, a jakmile je zase otevřela, zadívala se do těch mých. „Miluješ ho?“ zašeptala. Nedala jsem to na sobě znát, ale její otázka mě fakt překvapila. Čekala jsem… cokoli, jen ne tohle. Přemýšlela jsem, „kam“ přesně tím dotazem mířila.

„Víš… je to složitější,“ odpověděla jsem jí nepřímo. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na její reakci.

„Tak to nechme,“ řekla, mávla rukou a jala se rovnání rozházených triček v polici.

Opět mě překvapila. Jak moc pro ni byla moje odpověď důležitá? Snažila se tvářit, jako že je úplně v pohodě, ale v každém jejím pohybu bylo znát napětí.

Změnilo by se něco, kdybych jí pověděla pravdu? Neměla jsem tušení. Co jsem ale věděla určitě, bylo, že jsem Edwarda ztrácela.

Vlastně… Ztratila jsem ho už v momentě, kdy se setkal s ní. S Isabellou Zanardi.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co říkáte na Clare? Změnil se váš názor na ni nebo ne?

Příště... Nechte se překvapit. :-)

Děkuji vám za hlasy v anketě o Nej povídku měsíce července/júla. Hrozně mě potěšilo umístění v tabulce.

A také vám chci předem poděkovat za komentáře k téhle kapitole.

Vaše EdBeJa

Kapitola 5. ♣ Kapitola 7.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 6. - Myšlenky a pocity: