Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 5. - Práce

05.08.2011 (08:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 3961×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 5. – Práce

Bella

„Dobrý den,“ pozdravila jsem silnější, starší paní v obchodě s hračkami.

„Dobrý den. Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se mě a příjemně se usmála.

„No, chtěla jsem se zeptat, zda nehledáte brigádnici. Na pár hodin denně,“ vysypala jsem ze sebe dnes už popáté.

„Zlatíčko, vy sháníte práci?“ Kývla jsem na souhlas a trochu zčervenala. Tohle žebrání o práci mi nebylo moc příjemné.

„Předpokládám, že ve Forks nebydlíte dlouho. Je to malé město. Obchody se tu drží jen tak tak. Ve většině z nich si prodávají sami majitelé, aby ušetřili za další sílu,“ vysvětlovala mi, stejně jako ostatní v dalších obchodech, kde jsem dnes byla. „Omlouvám se, ale na vaši výplatu prostě nemám,“ dodala po chvíli a rozpačitě se na mě usmála.

Popřála jsem jí pěkný den a vypadla ven. Tohle bylo marné. Peněz jsem měla zatím ještě dost a věděla jsem, že kdyby se mi jich nedostávalo, Connorova rodina by mi pomohla, ale chtěla jsem si vydělat alespoň pár dolarů sama svou prací. Minimální plat by mi stačil. Jenže ani ten mi nikdo nenabídl. Začínala jsem být zoufalá.

Rozhlédla jsem se po náměstí. Zbýval už jen obchod s rybářskými potřebami a nějaký malý krámek s oblečením. Tak ať to mám za sebou.

Zhluboka jsem se nadechla a vešla do obchodu, kde to snad i rybinou smrdělo. Nemohla jsem si vybírat, ale tohle bych asi nezvládla. Otočila jsem se na patě, a aniž by si mě prodavač všiml, vyšla jsem na ulici.

Poslední obchod vypadal jinak než ty ostatní. Už když jsem vstoupila dovnitř, ucítila jsem podmanivou vůni. Na chvíli mě omámila. Vzpamatovala jsem se právě ve chvíli, kdy se přede mnou objevila nazrzlá a vysoká dívka se světlou pletí a medově zlatýma očima. Ne, to nemohla být pravda! Další upír? Jako bych na ně měla od setkání s Davidovým učitelem nějaký… radar či co. Kolik dalších jich ve Forks ještě žilo?

Překvapením pro mě bylo, že ani k ní jsem necítila nenávist. Bylo to snad tou barvou očí a vědomím, že lovili pouze zvěř? Možná to bylo i tím, že ona i pan Cullen působili hrozně lidsky. Až na ty drobnosti, kterých si ale obyčejný člověk neměl šanci všimnout.

„Dobrý den, jak se dnes máte?“ promluvila na mě zpěvným hlasem, usmála se a ukázala tak zářivě bílé zuby. Vnitřně jsem se oklepala a po zádech mi přejel mráz.

„Dobrý den. Díky za optání, jde to,“ odpověděla jsem jí, jen co se mi podařilo najít hlas. Nemohla jsem z ní spustit oči. Byla krásná. 

„Ale copak?“ Zněla, jakoby ji opravdu zajímalo, jak jsem se cítila.

„Na rovinu, sháním práci a ne a ne ji sehnat,“ přiznala jsem jí po pravdě. „Syn začal chodit do školy a já bych potřebovala nějak zkrátit čas, než si ho tam po vyučování vyzvednu. Stačila by mi i brigáda na pár hodin.“ Čekala jsem další odmítnutí a chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Všichni ti lidé, se kterými jsem se dnes setkala, byli moc milí, ale to mi k ničemu nebylo.

„Tak syn začal chodit do školy, to je hezké,“ pronesla a blýsklo se jí v očích.

Podle všeho byla opravdu upírka. A jestli jsem se nemýlila, tak musela znát pana Cullena. Co když tu žili spolu? Dva upíři ve městě. Na tom by nebylo nic až tak divného. Najednou mi srdce vynechalo jeden úder. Jakoby se mu nelíbilo, nad čím jsem právě přemýšlela.

„Ve škole učí můj přítel,“ oznámila mi a maličko u toho přimhouřila oči. A je to tady! „Možná učí právě vašeho syna. Edward Cullen, vysoký, bronzové vlasy, fešák,“ pokračovala, když jsem nic neříkala a jen na ni zírala. Náhle jsem se cítila zklamaná, aniž bych pořádně věděla proč. Takže jsem se nemýlila. On byl upír, ona upírka a tvořili spolu pár.

„Setkali jsme se na rodičovské schůzce,“ sdělila jsem jí zastřeným hlasem. Měřila si mě pohledem. Tak zvláštně si mě prohlížela. Nad čím asi přemýšlela?

„Práci, práci…“ zamumlala a rozhlédla se po obchodě. Změnila téma. Od svého přítele se vrátila k tomu, proč jsem vlastně přišla. „Víte, sama nemám chvílemi do čeho píchnout.“ Visela jsem jí na ústech a čekala, co z ní vypadne dál. „Řeknu to jinak. Moc lidí sem během dne nezavítá, jsou to spíš ojedinělé a náhodné návštěvy,“ prozradila mi. Naděje, že se mi podaří najít práci, se tím co mi právě řekla, úplně rozplynula.

„Chápu, nevadí. Tak se mějte hezky. Na shledanou,“ rozloučila jsem se s ní v rychlosti a snažila se v sobě potlačit zklamání z neúspěšného hledání práce. Otočila jsem se k východu a rozešla se tím směrem.

Co teď? Ještě bych mohla zkusit Port Ange-

„Počkejte, možná bych pro vás přece jen našla uplatnění. Nemůžu vám sice slíbit moc velkou mzdu, ale vy byste se alespoň zaměstnala při čekání na syna a já bych si měla s kým popovídat,“ křikla na mě, když už jsem byla u dveří.

Prudce jsem se otočila k ní, rychleji, než jsem chtěla a vykulila na ni oči.

„Vy mi dáte práci?“ vyhrkla jsem na ni nevěřícně.

„Už to tak bude," oznámila mi a usmála se na mě. „Bylo by to tak na tři hodinky denně počínaje zítřkem. Přijďte na devátou,“ říkala mi zamyšleně. „Možná i čtyři. A samozřejmě vaši pracovní dobu přizpůsobíme synovu vyučování,“ dodala ještě a mrkla na mě. Stále jsem na ni civěla a nemohla uvěřit tomu, co právě řekla.

Tahle upírka se mi snad jen zdála. Nabízela mi práci a k tomu mi jako velký bonus sama od sebe navrhla upravenou pracovní dobu tak, abych mohla v klidu odvézt Davida do školy a pak ho i vyzvednout. Takovýhle zaměstnavatel byl snem každého zaměstnance.

Nemohla jsem ji nenávidět, ani kdybych chtěla. Connora zabili novorození upíři, kteří neměli disciplínu. To ona ani Edward Cullen nebyli.

„Děkuji. Opravdu vám moc děkuji,“ říkala jsem jí s vděčností v hlase.

„Nemáte zač,“ odvětila mi a teatrálně u toho mávla rukou. „Teď bychom mohly vyřídit nezbytné formality,“ prohodila hned záhy a přešla za pult.

Jmenovala se Clare Petersenová. Dozvěděla jsem se také výši své týdenní mzdy, která byla překvapivě daleko vyšší, než jsem čekala - Clare evidentně neměla problém s penězi jako ti další obchodníci.

Poté, co mi ve zkratce nastínila, co všechno bude mou prací, jsme se rozloučily a já vyšla spokojeně z obchodu.

Na vyzvednutí Davida byl ještě čas, tak jsem si sedla do auta a sáhla do kabelky pro mobil.

Rozhodla jsem se zavolat Julii. Našla jsem si její číslo a jen co se mi ozvala v telefonu, řekla jsem jí, že je Davidův učitel upír, a že já právě dostala práci v obchodě, jehož majitelkou je také upírka.

„Přijdou další, Bello,“ oznámila mi nevzrušeně, jakmile mě vyslechla.

„Julie, to je vše, co mi k tomu řekneš?“ ptala jsem se jí udiveně. „Další, jak další? Kolik? Budou se také živit jen zvířecí krví?“ chrlila jsem na ni otázky.

„Viděla jsem je. Celou skupinu upírů s medově zlatýma očima. Myslím, že je to rodina toho Davidova učitele a dorazí… už za pár týdnů,“ oznamovala mi.

„Jak jsi nás mohla poslat na místo, které je – zdá se – jakýmsi shromaždištěm upírů?“ vykřikla jsem na ni rozrušeně.

Všichni jsme nenáviděli upíry za to, co provedli Connorovi. A nebyl to jen Connor, komu vzali život. Musela jsem uznat, že Edward s Clare byli jiní a zrovna je jsem nenávidět nedokázala - a věděla to i Julie podle toho, co jsem se dozvěděla od Davida -, ale i tak. Byli to upíři. Kdybych věděla dopředu, že tu budou, nikdy bych nesvolila k odjezdu právě sem. Nikdy!

V telefonu bylo ticho. Několik dlouhých vteřin. Pak si Julie povzdechla a neochotně mi přiznala, že viděla ve snu i v kartách mladého upíra, který měl do bronzova zbarvené vlasy a medově zlaté oči. Krystal pak hledal přímo jeho. A našel ho ve Forks.

Najednou jsem si vzpomněla na náš rozhovor ještě v Phoenixu.

„Ty vážně věříš, že mi nové místo pomůže zase žít?“ ptala jsem se jí.

„Nejenže tomu věřím, ale jsem o tom hluboce přesvědčená,“ řekla mi tenkrát Julie. A já jí uvěřila. Přestože jsem měla tak málo informací, uvěřila jsem jí.

„Julie, co s námi má společného pan Cullen? Jak je možné, že jsi ho viděla? A ostatní?“

Další mlčící pauza.

„Bello, tvé štěstí závisí jen na tvém chování a jednání. Můžeš být šťastná, ale musíš to chtít a hlavně jít dál,“ pronesla po chvíli záhadně, aniž by mi dala odpovědi na moje otázky. „I příchod těch ostatních je tak trochu závislý… na tvém chování,“ dodala váhavě.

„Vůbec ti nerozumím,“ vydechla jsem.

„Promiň, ale víc ti k tomu neřeknu. Jen pamatuj, že každý je strůjcem svého štěstí,“ řekla mi omluvně. „Líbí se ti?“ zeptala se mě nečekaně hned vzápětí.

„Kdo?“ vyhrkla jsem nechápavě.

„No, ten Davidův učitel,“ objasnila mi a zafuněla do sluchátka.

Zarazila jsem se, protože mi vůbec nebylo jasné, kam tou otázkou mířila.

„Je mladý a moc hezký,“ odpověděla si po pár vteřinách mého mlčení sama. „Hodně štěstí, drahá. Musím končit, zase si zavoláme,“ řekla a než jsem se s ní stihla rozloučit, ukončila hovor.

Něco se mi na tom všem nezdálo. Jakoby mi neříkala všechno. Určitě přede mnou něco tajila, ale co?

Položila jsem si ruce i s mobilem do klína a nepřítomně koukala před sebe. Měla jsem v sobě ohromný zmatek. Unikaly mi souvislosti… Absolutně. Spočítat jedna a jedna byl teď pro mě neřešitelný úkol.

Uvažuj rozumně, Bello, nabádala jsem se.

Znovu jsem si v duchu připomněla to, co mi říkala Julie v Phoenixu. K tomu jsem přidala to, co jsem se dozvěděla od Davida a pak také to, co mi dnes Julie svěřila do telefonu. Můj mozek pracoval na plné obrátky a kupodivu… Po nějaké době mi z toho všeho začala vycházet jedna věc, která se však zdála naprosto neuvěřitelná.

Moje štěstí zřejmě opravdu nějak souviselo s Edwardem Cullenem. Jak, to jsem zatím nevěděla, ale hodlala jsem na to přijít. Sama. Julie nevypadala moc sdílně, i když jsem naprosto nechápala, proč to tak bylo. Vždy jsme se bavily o všem a otevřeně. Ale rozhodně jsem se jí nemínila doprošovat.

Asi po půl hodině přemýšlení, kdy už jsem se ve svých myšlenkách začínala ztrácet, jsem procitla a uvědomila si, že byl nejvyšší čas vyzvednout Davida ve škole. Schovala jsem mobil zpátky do kabelky, nastartovala a vydala se ke školnímu parkovišti.

Jen počkejte, však já si z té skládačky dřív nebo později poskládám ten správný obrazec, pche! pomyslela jsem si a byla na sebe pyšná, jak pěkně jsem si to naplánovala. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv.

Ráno jsem odvezla Davida do školy. Na parkovišti mi popřál, ať se mi v mé první práci líbí, dal mi velkou mlaskavou pusu na tvář - sám od sebe a dokonce se před tím zapomněl i rozhlédnout, zda ho někdo neuvidí - a rozpustile se na mě usmál. Dojalo mě to, že jsem měla co dělat, abych se ubránila slzám. Můj malý velký syn.

Jen co zašel do školy, rozjela jsem se do obchodu nakoupit nějaké potraviny, které jsem hodila domů a pak už se vydala do obchodu za Clare.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji, jakmile jsem vešla dovnitř.

„Dobrý den,“ odpověděla mi s úsměvem. „Napadlo mě… Co kdybychom si tykaly?“ zeptala se mě po chvíli.

Protože jsem nic nenamítala, vlastně jsem tomu byla ráda, podaly jsme si ruce, znovu se představily a poté mi Clare ukázala, co bude mou náplní práce. Předvedla mi, jak rovnat nové věci do regálu, věšet je na ramínka a také jak obsloužit zákaznici. Bylo toho docela dost, ale nic, co bych nezvládla.

Asi v jedenáct dorazila do obchodu mladá žena se dvěma dětmi. Clare na mě mrkla na znamení, abych je obsloužila a šla pomalu za mnou, aby na mě dohlédla. Přece jen to byla moje první zákaznice.

Na můj pozdrav a dotaz: „Jak vám mohu pomoci?“ mi žena nejprve oplatila pozdrav a pak mi sdělila své přání. Sháněla nějaké svetříky pro své ratolesti. Zavedla jsem ji ke stojanu s různobarevnými dětskými svetry a požádala ji, aby mi řekla velikosti.

Společně jsme vybraly modrý pro asi pětiletého chlapečka a růžový pro tříletou holčičku. Obě děti si mě stále prohlížely a dělaly na mě obličeje. Clare si kupodivu moc nevšímaly. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem je zajímala já. Neubránila jsem se smíchu. Oba byli hrozně roztomilí.

Clare mi ukázala, jak namarkovat nákup na pokladně, rozloučily jsme se s rodinkou a žena v doprovodu mávajících dětí opustila obchod.

„Zvládla jsi to na jedničku,“ pochválila mě Clare.

„Díky. Myslím, že mě tahle práce bude bavit,“ řekla jsem jí a zakřenila se u toho. Byla jsem šťastná, že mě zaměstnala. Už mě to doma fakt nebavilo. A takhle jsem měla možnost alespoň trošku poznat část obyvatelstva městečka, ve kterém jsem žila se svým synem a ve kterém se mi konečně začínalo líbit.

Clare byla skvělá. Celé dopoledne se mi věnovala s úsměvem na tváři. Seznamovala mě s účetním programem, ukazovala mi, jak se vyskladňují a naskladňují věci... Tvrdila mi sice, že tohle znát nemusím, protože to je její práce, ale že bych měla mít alespoň pojem o tom, jak to v obchodě chodí. Byla jsem ráda, že mi ukázala i něco víc, jak věšet trička na stojany.

Za celou tu dobu mi položila jen jednu jedinou osobní otázku: „Promiň, že se ptám, ale ty jsi se synem… sama?“ Skládala zrovna tričko a dávala si na tom fakt záležet. Až příliš…

Před tím, než jsem jí odpověděla, napadlo mě, zda o tom, že jsem přišla o manžela, věděl Edward Cullen. Pokud četl Davidovu složku ve škole a já předpokládala, že ji četl, tak to musel vědět. Že by jí o tom neřekl? No, otázkou bylo, zda vůbec ona jemu pověděla o tom, že mě přijala k sobě do obchodu. Jestliže o tomhle neměl ani tušení, neviděla jsem důvod, proč by se o mně měli bavit.

Náhle jsem si vzpomněla na setkání s Edwardem Cullenem. Poznal, že jsem odhalila jeho pravou totožnost? Co všechno, co nebylo napsané v Davidových papírech, o nás věděl? Co když mu o nás David řekl pravdu? Co když mu předvedl tu svou schopnost? To by neudělal. Nebo jo? David byl ze svého učitele tak nadšený, že mě to někdy až děsilo. Důvěřoval mu natolik, že by se mu svěřil s naším tajemstvím? Na tohle jsem se ho musela zeptat. Ještě dnes.

Podívala jsem se na Clare. Opírala se rukama o pult a sledovala mě lehce přimhouřenýma očima.

Svěřila jsem se jí, že jsem přišla před víc jak rokem o manžela. Nijak jsem to nerozebírala. A ona se naštěstí spokojila s mou stručnou odpovědí a víc se nevyptávala.

Ke konci pracovní doby se stočil náš hovor k Edwardovi. Tedy Clare o něm začala mluvit. Vlastně to bylo spíš o nich. Já jen poslouchala. Přistěhovali se do Forks před prázdninami. A prý spolu byli už několik let. Při slově několik se na chvíli zarazila a zkoumavě na mě pohlédla. Jakoby hledala náznak toho, že vím… Snažila jsem se na sobě nedat nic znát. V tuhle chvíli jsem si nebyla absolutně jistá tím, co všechno o mně věděla.

Kolik let bylo vlastně pro upíra několik? Pět, deset, dvacet? Mohlo to být i padesát. Lehce jsem zatřásla hlavou, abych tuhle myšlenku zahnala. Nechtěla jsem se teď zabývat tím, jak dlouho spolu ti dva… žili.

I přesto se mi sevřel žaludek, píchlo mě u srdce a na sucho jsem polkla.

Viděla jsem před sebou jeho krásnou tvář. A úsměv… Ten úsměv…

Do háje! Edward Cullen a Clare Petersenová tvořili pár. Tak to prostě bylo! Já jsem s tím nemohla nic udělat. A ani jsem nechtěla. Edward Cullen učil mého syna. To bylo vše! Neměla jsem právo na něj jakkoli myslet! Ať už kvůli tomu, že patřil jiné, tak i kvůli Connorovi. Ještě pořád to bolelo…

Během necelých čtyř hodin, které jsem strávila v obchodě, jsem obsloužila asi čtyři zákaznice. Clare pronesla, že jí možná přinesu štěstí, protože tolik lidí prý během dne v obchodě ještě neměla. Potěšilo mě to, ale zároveň jsem byla trochu v rozpacích.

„Tak jak bylo v práci, mami?“ ptal se mě David natěšeně, jen co jsme vyjeli od školy domů. „Jaká je ta… Jak se ta paní jmenuje?“ pokračoval ve vyptávání. Zatím jsem mu neříkala, že byla i ona upírka. Jakoby nestačilo, že měl za učitele upíra.

„Clare, miláčku, jmenuje se Clare,“ odpověděla jsem mu. „Je bezva,“ dodala jsem ještě.

„Někdy se za tebou přijdu podívat, jo?“

„Davide, ty jsi o nás řekl panu Cullenovi?“ zeptala jsem se ho, aniž bych mu odpověděla na jeho dotaz. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se maličko ošil a skousl si ret.

„Takže řekl. Co všechno?“

„Jen… řekl jsem mu, že byl táta čaroděj. A že až vyrostu, tak budu taky čaroděj. Jako byl on,“ zamumlal a sklopil zrak.

„O své schopnosti jsi mu také pověděl?“

„Jo, ale neukazoval jsem mu, co umím, fakt ne,“ přesvědčoval mě.

Mlčela jsem. Edward Cullen o nás věděl. Jak moc byla informovaná Clare, to jsem netušila. My jsme věděli o něm… Takže v podstatě o nic nešlo. Proč jsem tedy měla takový zvláštní pocit?

„Maminko, zlobíš se na mě?“ zakňoural David. „Vždyť my taky víme, že je upír,“ dodal potichu.

„Nezlobím se na tebe, jen bych byla ráda, kdybys mi takovéhle věci říkal sám a nemusela jsem je z tebe dolovat,“ odvětila jsem mu.

David si povzdechl a pak kývl na souhlas.

Za chvilku už jsem vjížděla na příjezdovou cestu před naším domem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Příští kapitola bude z pohledu Clare. Dozvíte se další zajímavé věci... ;-)

Děkuji za komentáře. 

Kapitola 4. ♣ Kapitola 6.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 5. - Práce: