Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ladies of victory - 3. kapitola

03.03.2014 (18:00) • Johnna, Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1719×

3. kapitola:

Stáli jsme na balkónku, který byl tajemně zahalen — nebyl osvětlen žádnými svícemi, takže jsme na sebe pořádně neviděli, ale přesto jsem věděla, že je nádherný. Ty ostré rysy muže, elegantní tmavě zelené sako, náprsní hodinky, které se lesky jako slonovina, černá vesta a jasně bílá košile. Vlasy měl dokonale uhlazené tak, aby se žádný pramen nevydal na obchůzku. Prostě dokonalý muž, navíc mě asi před minutou požádal o ruku.

„Takže… teď jsme opravdu zasnoubení?" položila jsem otázku, ale byla spíše řečnická. „Ani jsem tomu nevěřila, že se dnes zasnoubím."

„Copak si to měla v plánu?" usmál se na mě. „Tomu bych nevěřil, slečno. S vévodou z Nordshiru bych rád bydlel, copak chcete tak moc z domova?" Po tomhle vyznání jsem se z plna hrdla zasmála.

„Och ano, sire Abbey. Bydlet s tím pokrytcem, je hotový ráj na zemi." Zadíval se mile, ale jeho pravé pocity jsem nerozpoznala.

„Přetvářka je ta nejtlustší maska, a to i na maškarním plese. Když už o tom mluvíte, ještě jsem Vás neviděl celou. Rád bych spatřil vaše oči v celé kráse. Sundej masku, Isabell," navrhl mi, ale možná to znělo i trošku jako rozkaz.

„A proč vy nemáte masku?" optala jsem se mimoděk, zatímco jsem si rozvázala saténový provázek, jenž mi udržoval moji maškarní pelest na obličeji.

„Naše rodina je upřímná a nechce nic skrývat. Nepotřebujeme masky, ukazujeme svoji pravou tvář." Tohle řekl naprosto rozkošně, tak mile a upřímně, možná až moc.

„Nic není vidět, ale ty to víš. Vidíš to až do morku kostí," pronesla jsem a znovu uvázala provázek na mašličku. „Ale já mám raději tajemno, tajemství."

„Řeknu ti tajemství," začal a natáhl své dlouhé prsty, aby mi rozvázal ten provázek, neprotestovala jsem, jen jsem mu hleděla do oči, i když jen přes masku. Rozpletl suk a mašličku, na který byl uvázán a nechal jej spadnout na má ramena, odklopil maškarní masku a vložil si ji do dlaně. „Jsi neuvěřitelně překrásná."

Jen to stačil doříct, už sem vtrhla ta malá poběhlice, co mi zničila šaty — Jane. Na sobě měla pořád ty stejné, do hněda zabarvené šaty a na tváři měla masku. Měla ji i předtím, když si na to teď vzpomenu, ale nějak jsem jí nevěnovala pozornost, byla jsem rozzlobená, ale jen díky ní jsem získala tyhle přepychové šaty. Masku si radostně shodila na zem a popadla Edwarda za ruku. Řekla bych jí tak patnáct let, i když její výška tomu tak docela neodpovídá. Je docela pohledná, ale je až moc velký hromotluk — neumí se chovat. Je to ještě pískle.

„Tady jsi, Edwarde," pípla jeho směrem. „Slíbil jsi mi jeden tanec!"

„Teď si zatančím s Isabell," řekl a ani na ni nepohlédl, jen se vytratil ze sevření její dlaně a nabídl mi své rámě.

„Tak dobře," zašeptala jsem a už chtěla jít do sálu.

„Ale slíbils přeci..."

„A ty jsi přísahala, že již nic neprovedeš!" zahřměl.

Na tohle mu nic neřekla, jenže její oči doslova plály nenávistí. Její pohled, určený samozřejmě mně, jsem se rozhodla ignorovat. Stejně už jsme pluli sálem plným lidí k velkému piánu, kde hrála nějaká mladá dívka spolu s houslemi, na které hrála trošku starší dáma, ale pořád hezká a na pohled milá. Ale vlastně se od sebe tolik nelišíme — taky jsem slibovala, a to mockrát, něco, co jsem neměla v plánu splnit. Byla a vlastně stále jsem ta malá holka, která si dělá to, co chce. Jen jsem se už naučila, jak všechnu tu energii krotit a tvářit se jako neviňátko a smyslná, pokorná, výborně vychovaná dáma. Vstoupili jsme na taneční parket a zaujali potřebný postoj — stoupli jsme si vedle sebe a letmo rozkročili nohy, chytli se elegantně za ruku, která byla blíže tomu druhému, zvedli spojené ruce do výše a na pokyn hudby začali tančit.

Housle se začaly rozeznívat. Cudně oděná žena hrábla do strun svým černým smyčcem a všichni, kteří netančili, ji s netajeným obdivem pozorovali. A pak začala opravdu nádherná hra. Houslistka jako by se sžila se svým instrumentem. Oči měla přivřené pořád ve stejné poloze a elegantními pohyby smyčce tvořila tu nejpoutavější melodii, kterou jsem kdy v životě slyšela. Ruce jí kmitaly jako při nějakém záchvatu. Nedivila bych se, kdybych slyšela její zrychlený puls, její tlukot srdce až sem k nám. Musela vyjít až na vrchol... Nebo snad umí ještě víc? Její černé housle, snad jako temnota sama, se přímo prohýbaly pod tou krásou tónů. Byly už sice letmo ošuntělé, ale to byla jen známka dlouhého a výborného hraní.

Smyslně jsme tančili tak, jak zněla hudba. Hleděli jsme si bez mrknutí, zastavení, dýchání do očí. Není to jen loutka, kterou si vezmu, musí to přece být i něco víc. Je tak nádherný. Zírali jsme na sebe, tančili jsme ve svém vlastním světě a ostatní nevnímali. Jediné, co se dalo pocítit, byla ta prchavost dravých melodií, jenž vycházely z houslí. Copak ta píseň někdy může skončit? Ne, nesmí!

„Mám chuť s vámi protančit věčnost, Isabell," pronesl líbezně.

„Já mám času dost," špitla jsem a usmála se. „Obdivuji tu houslistku."

„To byste měla, je to nejlepší houslistka ve Francii. Strýc ji hledal dlouho."

„Strýc?" 
„Ano, strýc Caius — kníže Caius z Holftstadtu. Bydlí poměrně daleko a nevídáme se často, ale máme dobré vztahy."

„Jistě, ten musí mého „otce" milovat." Při slově otec jsem použila poněkud nevhodný tón.

„Určitě. Strýc Caius je taky hajzl, ale kdo v téhle době není? Každý si drží postavení a na tom jediném jim záleží."

„Na postavení, penězích, pozemcích… Jenom materiální věci — nepotřebné. Měli by se soustředit i na život, nejen na politiku, sex se služkami a ženu, kterou mají jen na oko a na děti." Trochu jsem se neudržela, ale musela jsem to říct. Edward se na chvíli zastavil a pohlédl na mě udiveným pohledem, ale pak se zasmál.

„Copak tvoje matka je jen na oko? Vypadají šťastně," podotkl. „Zdání klame."

„Zdání nejen klame, doslova křičí — jsme tak šťastní, jsme dokonalá rodina, máme peníze, panství na pohraničí Francie, máme všechno — jen city a rodinné vztahy se vydaly menší oklikou."

„Zas tak velkou snad ne," řekl a lehce se ušklíbl.

„Ze skály!" zašeptala jsem úsměšně. „Vsadím se, že všichni skrývají pod rouškou všech těch škrabošek nějaká hrozivá tajemství."

„To jistě," souhlasil. 
„A to vaše? Čím pak je vaše rodina zvláštní?" zeptala jsem se opatrně.

„Všichni jsme dokonalí," zašeptal a z nenadání mě prohnul v záklonu, možná až příliš hluboko. Připadala jsem si jako na okraji vodopádu — teď jen nespadnout. „To poznáš." Usmál se a opět mě postavil na pevnou zem — pokračovali jsme dál v tančení. Někdy během toho záklonu skončilo úžasné sólo na housle a začalo další na piano — rovněž nádherné a nepřekonatelné.

„A pianistku jste vzali kde? Na našich oslavách či plesech je vždy jen nudná, táhnoucí se melodie, kterou pak vybíjím z hlavy kladivem. Tohle je nádhera…“ Tóny, jenž vycházely z onoho kouzelného nástroje, mě doslova hladily po celém těle.

„Na našich bálech budou jen ti nejlepší hudebníci, to ti slibuju, moje nevěsto," pronesl sladce.

Přitáhl si mě k sobě a toužebně mě políbil na ústa. Ani jsem neměla šanci si to pořádně vychutnat, protože mě někdo v dalším okamžiku vytrhl z jeho sevření. Ten narušitel byl samozřejmě Carlisle. Chmatl mě za paži a strčil za sebe.

„Co se to tu děje?" obrátil se na mě s otázkou. „Už zase děláš problémy?" šeptal rozhněvaně, ale tak, aby nepůsobil povyk mezi ostatními hosty.

„Co by se mělo dít?" odfrkla jsem.

„Sir Abbey je přece zasnoubený s Tanyou z Denali. O co se tu snažíš?!" Každé slovo na mě plival jako jed, jak milý otčím!

„Promiňte, vévodo, ale Tanya je jen přítelkyně," vložil se do toho konečně Edward. Carlisle se na něj jen nevěřícně podíval

„Odkdy?" optal se drze.

„Tímto bych vás chtěl požádat o ruku vaší dcery," pronesl Edward odvážně a já jen zalapala po dechu — myslí to skutečně vážně! 

„Jste si tím jistý, pane Abbey?" řekl Carlisle s notnou dávkou opovržení a znechucení.

„Omluvíš nás, Isabell? Musím si s tvým otcem promluvit."

Doslova mě odzbrojil svým úsměvem, tak mi nezbylo nic jiného než přikývnout a odejít. Naposledy jsem se podívala na tu svini, co mi soustavně ničí život, a odešla do zahrady. Nechtěla jsem mezi lidi, jediné, po čem jsem toužila, bylo se schoulit do klubíčka ve svém pokoji. Jenže to samozřejmě nešlo, tak jsem se procházela po zahradě a snažila nemyslet na dnešní večer, který pro mě měl být šancí na lepší život, než měla moje matka. Na maličký okamžik jsem pocítila štěstí v podobě Edwarda a jeho doteků a polibků. Vlastně to byl první polibek od muže, který jsem dostala, pokud nepočítám tu pusu od Emmetta, když nám bylo asi pět let. Další rána dnešního dne, to určitě zařídil ten zkurvysyn Carlisle. On prostě musí zničit všechno dobré, co mě v životě potká. Nechtěla jsem plakat, aby neviděl, jak moc mi zase ublížil, jenomže osamocená slza mi stekla po tváři naprosto nekontrolovatelně. Zavřela jsem oči, když jsem ucítila lehký dotek na líčku. Ale když jsem je otevřela, a to rychle, nikoho jsem nezahlédla – nikdo u mě nebyl. Už z toho začínám bláznit. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila zpět do sídla. Celou cestu zpět jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, jenomže nikdy, když jsem se otočila, jsem nikoho nespatřila. Vážně jsem si připadala jako duševně chorá. Naštěstí jsem to neměla daleko, a když zpoza mraků vykoukl měsíc, hned jsem se cítila bezpečněji. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila vstříc své budoucnosti.

Mezitím u piána (z Edwardova pohledu):

„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?! Zasnoubit se s tou…“ hledal Carlisle nejvhodnější urážku pro Bellu. „Měl sis vzít přece Rosalie!"

„Uklidni se, Carlisle, ano, sice jsi oplodnil mou matku, ale oficiálně je mým otcem Marcus, tak mi přestaň kázat. Opravdu chceš, aby si Rose vzala někoho, jako jsem já? Ano, jsem sice dobrá partie, co se týče peněz a postavení, ale v tom ostatním jsem se „potatil". Jenom by se se mnou trápila, a to ani jeden přece nechceme. Navíc Isabella nejen, že bude dokonalou manželkou, ale i velice mocnou upírkou, nemohu jí z nějakého důvodu číst myšlenky a Aro je na tom podobně. Už teď s ní má velké plány. Je to jedna z možností, jak se mu odvděčit za to, co pro mě před lety udělal."

„Ach ano, drahý Marcus, ještě se ze ztráty Didyme nevzpamatoval?"

„Nevyslovuj její jméno! Jeho ženou měla být moje matka a ne ta coura a ještě s ní má toho parchanta. Aro ho měl zabít taky, jenomže ne, on musí mít dar a ne ledajaký!“

„Zpátky to nevrátíš, Edwarde. Je mi líto, co se stalo Elizabeth, a věř mi, kdybych to věděl, tak bych ji zachránil. Jenomže jsem byl v té době v Americe, a když jsem se vrátil, už byla mrtvá. Neříkám, že jsem ji miloval, ale měl jsem k ní úctu a obdivoval jsem její odvahu. Možná byla pro mě jednou z mnoha, jenž dala mi to nejcennější, co mám, a to tebe. Rosalie miluji, to ano. Ale jestli něčeho ve svém životě lituju, tak jen toho, že tě nemůžu za svého syna oznámit oficiálně. Bylo by to moc nebezpečné pro nás všechny, hlavně pro tebe. Tvá matka by na tebe byla pyšná, stejně jako jsem já."

Bylo to poprvé, co Carlisle projevil někomu skutečné city. Poprvé jsem ucítil, jaké to je, když rodič své dítě miluje. Marcus mě sice uznal jako svého syna, ale tím jeho rodičovská péče skončila. O to víc jsem začal nenávidět svého „bratra", jemuž se lásky dostávalo více než požehnaně a nejen od Marcuse, ale i od jeho matky. Díky bohu, nebo spíš díky Arovi, ne na dlouho. Drahé Didyme se elegantně zbavil i přes to, že pro něho byla jako sestra. Po její smrti se Marcus přestal zajímat o všechno a o všechny, k mé radosti i o Benjamina, jak toho parchanta pojmenoval.

Z mých úvah mě vytrhla právě příchozí Isabella.

„S vévodou jsme se dohodli, že vaše svatba proběhne co nejdříve," prsknul jejím směrem Carlisle a odešel do velkého sálu, kde spatřil velmi vnadnou tmavovlásku. O ano, to je ta s mateřským znaménkem na levé půlce zadečku, kdybyste však chtěli znát její jméno, nevzpomněl bych si ani za boha. Jsem přece jen poloupír a moje paměť není až tak dokonalá jako upíří. Až teď jsem si všimnul, že je Isabella nějaká rozrušená.

„Copak se děje, Bello?" oslovil jsem ji zdrobnělinou, která mě právě napadla. Pohlédla na mě a tváře jí zčervenaly. Byla opravdu rozkošná.

„Vím, že vám to bude připadat bláznivé."

„Nesmysl, co se stalo?" Naklonil jsem se k ní a chtěl ji políbit. Zabránil mi v tom pach mně dobře známý. Byl sice slabý a mísil se s vůní jejích slz, což ovšem neznamenalo, že jsem to necítil.

„Víte, byla jsem se projít v zahradě a někdo mě tam sledoval, neviděla jsem ho, ale vím, že tam byl," vychrlila na mě.

„Věřím ti, miláčku." Konečně jsem ji políbil. Bella spolupracovala, ba i více než ochotně. Z jejích hebkých rtů jsem doslova šílel. Musel jsem se hodně ovládat, abych si ji nevzal hned teď a tady před klavírem. I přes její protesty jsem se od ní odtáhl.

„Musíme oznámit naše zasnoubení."

„To chvilku počká." Znovu se vrhla na mé rty, čemuž jsem se samozřejmě nebránil.

Když se po několika minutách odtáhla, musel jsem ji trochu poškádlit.

„Teď už naše zasnoubení oznámit můžeme?" Přikývla a celá červená sklopila oči.

„Za své city se stydět nemusíš. A teď pojďme, protože mám opět obrovskou chuť ochutnat tvé dokonalé rty a s takovou bychom naše zasnoubení neoznámili nikdy."

Těsně než jsme odešli, zahlédl jsem v zahradě Benjamina. Nedovolím, aby se k ní ještě někdy přiblížil. Ještěže je mi velitel stráže Demetri věrný, on ho velice rád pohlídá.

Máš smůlu, bratříčku, ta je moje. Se spokojeným úsměvem jsme s Isabellou vykročili oznámit naše zasnoubení.

Snad se líbilo! :) Budeme rády i za pouhého smajlíka, ale komentáře potěší ještě víc! ↓ ;)

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), Irtemed, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ladies of victory - 3. kapitola: