Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 34. kapitola

21.03.2011 (12:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5942×

Květiny pro Bellu – 34. kapitola

„Promiň, lásko, ale musím to udělat. Snad mi to jednou odpustíš,“ zašeptal jsem jí do ucha, odhrnul jí vlasy z krku a zhluboka se nadechnul. Monstrum ve mně okamžitě zajásalo.

„Jsme tu,“ zaslechl jsem za sebou Carlislea a Alice.

„Promiň,“ omluvil jsem se Belle ještě jednou a zanořil své zuby do jejího krví potřísněného krku.

Ta chuť…

Byla tisíckrát lahodnější, než jsem si představoval. Pil jsem jen v malých doušcích, ale ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem přestat. Monstrum naprosto ovládlo moji mysl. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na krev, která mi klouzala do krku a hasila tak plameny, které se domáhaly svého.

„Dost, takhle ji zabiješ!“ vykřikl Carlisle a pak mě uchopily dvoje ruce za paže a snažily se mě dostat z blízkosti zdroje té lahodné tekutiny. Zavrčel jsem na ně, aniž bych přestával pít.

„Edwarde, takhle Bellu zabiješ,“ slyšel jsem za sebou Alicein hlas. Bellu. Jakmile jsem zaslechl její jméno, okamžitě jsem vynořil zuby z jejího krku a nechal se bez jakéhokoli boje odtáhnout pryč od ní.

Asi dva metry od Belly mě paže pustily a viděl jsem Carlislea, jak se sklonil nad ni a po několika vteřinách ji vzal do náruče a nesl ji k autu.

„Alice, zavolej Jasperovi a Emmettovi, aby se postarali o její auto. Musíme zahladit stopy,“ požádal ji. Hned na to jsem zahlédl Alice, jak bere do ruky mobil.

„Edwarde, musíme odtud zmizet,“ nakázal mi, tak jsem se zvedl ze země a vyběhl sráz. U auta jsem se zastavil. Carlisle položil Bellu opatrně na zadní sedadlo.

„Sedni si k ní, budu řídit,“ řekla Alice a hrnula se k volantu. Carlisle se posadil na místo spolujezdce. Opatrně jsem zvedl Bellinu hlavu, sedl si vedle ní a hlavu jí opřel o mé nohy. Celý prostor auta byl prosycen pachem její krve. Měl jsem jí potřísněny dlaně…

„Zvládneš to, vím to, přeměna už začala,“ zašeptala Alice a rozjela se k nám.

Díval jsem se na Bellu. Ležela bez hnutí, skoro jako by ani nedýchala.

„Je v pořádku, Carlisle? Vypadá, jako kdyby byla… mrtvá,“ svěřil jsem se mu se svou obavou.

„Bylo to jen tak tak, synu. Kdyby ztratila ještě trošku krve, bylo by pozdě. Jed teď uzdravuje všechna její zranění,“ sdělil mi Carlisle.

„Málem jsem ji zabil. Nebýt vás…“ pronesl jsem zoufale a zakroutil hlavou. Byl jsem na sebe naštvaný. Ne, nenáviděl jsem se. Nejen že jsem nesplnil její přání, ale ještě jsem ji málem zabil. Nechal jsem monstrum, aby zvítězilo na plné čáře.

„Málem, ale nezabil. Muselo to být těžké. Sama nevím, jak bych se v takové situaci zachovala já, bráško,“ chlácholila mě Alice.

Alice má pravdu. To, že ses nemohl odtrhnout od její krve, není slabost, Edwarde, je to naše přirozenost. Požádal jsi nás o pomoc, přiznal jsi, že si nejsi jistý, zda to zvládneš. Jsem na tebe hrdý, synu.

„Hrdý? Bože, Carlisle, vždyť jsem ji skoro zabil. Nedokázal jsem přestat. Její krev… nic lepšího jsem za celý svůj život neokusil,“ zakřičel jsem. Bella se najednou trochu prohnula v zádech a v obličeji se jí zračila bolest, kterou musela cítit. Možná reagovala na můj křik. Pohladil jsem ji po tváři. Cítil jsem její bolest, trpěl jsem s ní.

Zbytek cesty jsme mlčeli. Hladil jsem Bellu po zakrvácených vlasech a nic jsem nedbal toho, že mě její krev „tížila“ na dlaních.

Alice zaparkovala před domem. Opatrně jsem vystoupil z auta, obešel ho na druhou stranu a vzal si Bellu do náruče.

Nenávidím tě, Edwarde, slyšel jsem v mysli Rose, ještě než jsme vstoupili do domu. Carlisle otevřel dveře a vešli jsme dovnitř. Rose seděla v obýváku a nestál jsem jí ani za to, aby se na mě otočila.

„Rose, nedalo se nic dělat. Jako člověk neměla šanci,“ snažil jsem se jí vysvětlit.

Tak jsi ji měl nechat… odejít, odsekla mi myšlenkou. Na malý okamžik jsem se zastavil a zůstal na ni koukat. Odejít? Vždyť sama nedokázala nechat Emmetta zemřít. Zatřepal jsem hlavou a rozešel se ke schodům.

„Mrzí mě, že jste ji nedokázali zachránit jako člověka, ale na druhou stranu jsem ráda, že bude jednou z nás, a hlavně že jsi o ni nepřišel, drahoušku,“ stačila mi ještě říct Esme a to už jsem mířil do svého pokoje, kde jsem Bellu položil na postel. Než jsem odešel do koupelny, podíval jsem se na ni. Vypadala tak klidně. Jakoby spala. Povzdechl jsem si a zašel si do koupelny pro ručník, který jsem namočil, abych ji mohl omýt.

Ignoroval jsem Roseino klení. Vlastně jsem se pokoušel ignorovat myšlenky všech. Chtěl jsem tu být jen pro Bellu. Sedl jsem si k ní na postel a začal jí smývat z obličeje, hlavy a krku krev.

„Auta jsme se zbavili a tady jsou Belliny věci. Jak na tom je?“ slyšel jsem z obýváku Emmetta, který se právě s Jasperem vrátil domů.

„Probíhá u ní přeměna. Nevím, jak Bella zareaguje… Nejlepší by ale bylo, kdybychom se pro jistotu přestěhovali někam, kde bude málo lidí, alespoň prozatím. A pak tu jsou také její rodiče. Charlie zřejmě vyhlásí celostátní pátrání, až zjistí, že se mu ztratila dcera,“ pronesl Carlisle váhavým hlasem. Co jsem to jen udělal? Všechno to byla moje vina. Kdybych neodjel z Vancouveru, Bella by se nevydala na cestu za mnou, neměla by nehodu…

Ozvalo se zaťukání na dveře.

„Pojď dál, Alice,“ vyzval jsem ji.

„Nechceš pomoct? Měli bychom ji převléknout do čistého oblečení. Mrknu se do její tašky, zda v ní něco najdu,“ řekla a posadila se vedle mě na postel. „Zvládl jsi to, bráško. Rose se s tím vyrovná, uvidíš. Nebyla jiná možnost,“ pokoušela se mě uklidnit.

„Nikdy! Kdyby se nechoval jako pitomec, nikdy by se tohle nemuselo stát!“ vykřikla Rose z obýváku. Otočil jsem se na Alice a ona mě pohladila po zádech.

„Neboj, znám ji, přejde ji to,“ zašeptala mi do ucha tak, abych to slyšel jen já.

Pro Rose byl lidský život velice cenný. Sama o něj přišla. Byla na tom špatně, umírala, když ji Carlisle našel a rozhodl se, že ji zemřít nenechá a přemění ji.

Při přeměně ho prosila, vlastně prosila nás všechny, Carlislea, Esme i mě, abychom ji nechali zemřít, že už nemá pro co žít. Trpěla spalující bolestí, křičela, plakala, ale Carlisle se obrnil trpělivostí, snášel její výlevy a doufal, že mu snad jednou odpustí.

Ve chvílích, kdy se domem ozýval křik, opouštěl jsem ho. Raději jsem se toulal ulicemi. Měl jsem v živé paměti bolest, kterou jsem sám prožíval při přeměně. Věděl jsem naprosto přesně, jak Rose trpěla. Cítil jsem to i přes její myšlenky a nemohl jsem s ní setrvávat ve stejné místnosti, v domě. Někdy jsem chodil dlouho kolem domu a čekal, až Rose zahalí temnota a přestane křičet.

Carlisle byl přesvědčen o tom, že udělal správně, když Rose „zachránil“. Snažil se ji po čas přeměny seznámit s upírským životem. Mluvil na ni, vše jí trpělivě vysvětloval a to i tehdy, když vypadala, že spí a on netušil, zda ho vůbec vnímá. Já jsem ale věděl, že většinu z jeho vyprávění slyšela. Těsně před dokončením přeměny jsem to Carlisleovi prozradil.

Po přeměně, jakmile si Rose zcela uvědomila, co se s ní stalo, a že teď bude muset žít s vědomím, že přestože de facto nezemřela, nikdy nebude mít děti, nikdy už jí nebude tlouct srdce… nenáviděla celý svět, zlobila se na všechny a nejvíc na Carlislea. Až poté, co zachránila Emmetta, se její chování změnilo. Nikdy se úplně nesmířila s tím, kým je, ale po boku Emmetta se dokázala radovat z maličkostí.

Došlo mi, že já jsem vlastně Belle udělal to samé, co Carlisle Rose.

Odpustí mi někdy Bella? Ne, naše situace byla... jiná. Nikdy mi neodpustí, co jsem z ní udělal. I když... naděje umírala jako poslední.

„Tohle jsem našla u ní v tašce,“ řekla Alice a položila čisté oblečení Belle k nohám. Pomalu jsme ji svlékli. Pozoroval jsem její nahé tělo a na okamžik jsem se zamyslel nad tím, jestli budu mít po její přeměně ještě někdy možnost, dotýkat se jí jako muž.

Když jsem si byl jistý, že jsem její tělo zbavil veškerých krvavých stop, společně s Alice jsme ji oblékli do čistého.

„Asi se budeš muset držet nějakou dobu doma,“ prohlásila Alice s pohledem upřeným do mých očí.

„Jsou moc červené?“ zeptal jsem se jí.

„No, jsou spíš takové oranžovo-červené. Zas tolik jsi té krve nevypil,“ zhodnotila. „Naštěstí,“ dodala ještě. Věděl jsem naprosto přesně, jak myslela to naštěstí.

„Díky, Alice, za všechno.“ Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala. Pak posbírala všechno zakrvácené oblečení a s předpaženýma rukama ho odnesla z pokoje. Bylo třeba se zbavit veškeré krve, než se Bella probudí do svého nového života. Bude novorozená a jakákoli krev v domě by ji mohla dráždit.

Sedl jsem si zase k ní a pohladil ji po tváři.

„Nevím, zda mě vnímáš, ale jsem u tebe. A budu tu po celou dobu tvé přeměny,“ sliboval jsem jí. „Musel jsem to udělat, Bello. Nemohl jsem tě nechat odejít. Nedokázal bych žít bez tebe. Promiň,“ vysvětloval jsem jí znovu a znovu ztrápeným hlasem. „Snad mi jednou dokážeš odpustit, že jsem byl sobec a nesplnil tvé přání.“

Bella

Ležela jsem na posteli a mé tělo spaloval oheň. V čase, kdy jsem byla při vědomí, jsem slyšela Cullenovy, kteří se na mě chodili dívat - možná mě kontrolovat, takže jsem se domnívala, že jsem v jejich domě. A také mi došlo, že Edward nerespektoval moje přání, že chci zemřít.  Nevěděla jsem, jak se to stalo, že jsem nezemřela, ale procházela jsem nějakou přeměnou – tak o tom alespoň mluvili oni.

Nedokázala jsem se pohnout. Zkoušela jsem to, ale veškerá snaha, kterou jsem se pokoušela vyvinout – byť to byl jen nepatrný pohyb ruky, jakoby vyživovala oheň v mém těle. Chtěla jsem křičet, ale moje hlasivky olizovaly plameny, takže jsem ze sebe nevydala ani hlásku.

Netušila jsem, jak dlouho to trvalo, jak dlouho jsem tu ležela bez hnutí. Mohlo to být několik hodin, ale i několik dní. Jediné, co jsem vnímala, bylo, že někdo z Cullenových šeptal, že už to nebude dlouho trvat. Ale co tím měl na mysli?

Ve chvílích, kdy jsem se nenacházela v temnotě, zkoušela jsem se také v myšlenkách probírat svým životem. Alespoň na chvíli mě to zaměstnalo od bolesti. Vzpomněla jsem si na první setkání s Edwardem v květinářství, na první polibek, který pro mě v tu chvíli tolik znamenal… Ale také na jeho odchod, kdy si myslel, že je pro mě nebezpečný, na rozchod, měsíce bolesti, kdy jsem byla bez něj…

Z noci, kdy jsem se vydala za Edwardem do Forks, jsem si přesně pamatovala vše jen do chvíle, než jsem pravděpodobně usnula a nabourala. Potom už mi v hlavě utkvěly jen střípky vzpomínek. Spadla jsem ze srázu a praštila se do hlavy. Byla mi zima a všechno mě bolelo. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho jsem tam ležela, než jsem zaslechla Edwarda, Carlislea a Alice.

Pamatovala jsem si na to, že jsem Edwardovi říkala, že nechci být jako on. A poté jsem si v mysli vybavila zcela zřetelně Edwardova slova: „Promiň, lásko, ale musím to udělat. Snad mi to jednou odpustíš.“ Myslel tím přeměnu? Bude ze mě upír, jako byl on a celá jeho rodina? Nedokázala jsem si vybavit, jak to provedl.

Měla jsem tam zemřít, neměl právo ze mě udělat monstrum lačnící po krvi. Svěřil se mi s tím, co s ním dělala moje krev, jak těžké bylo odolat jí. Chtěl, abych se cítila stejně? Byla jsem člověk, a pokud nebyla šance na moji záchranu, měl mě nechat jít. Doufal v moje odpuštění? Jak bych mu mohla tohle odpustit, když se zachoval podle toho, jak chtěl on a ne já? Milovala jsem ho, ale ani to mu nedávalo právo na to, co udě-

„Slyšíte? Přeměna se blíží ke konci,“ zaslechla jsem Carlisleův hlas blízko postele. Zaposlouchala jsem se do zvuků v pokoji, abych zjistila, co tím myslel. Jediné, co moje uši zaznamenaly, byl tlukot mého srdce. Bilo rychleji než bylo normální. A také žár plamenů jako bych teď vnímala silněji.

Bože, proč mě nenechal zemřít? Proč? Celé tělo mi hořelo a nechtělo to přestat. Bolest zcela ochromila moje tělo i mysl. Nedokázala jsem se soustředit na cokoli jiného. Když se zdálo, že bolest dosáhla svého vrcholného bodu, přestávala jsem ji cítit a pomalu mě začala obklopovat temnota.

Procitla jsem v momentě, kdy začala bolest ustupovat z mého těla. Zjistila jsem, že dokážu zatnout ruce v pěst, což někdo v místnosti nadšeně okomentoval. Možná to byla Alice.

Bylo to zvláštní. Plameny osvobozovaly moje ruce a nohy, ale stahovaly se k mému srdci, které nyní bilo neuvěřitelně rychle. Bylo uvězněné ohňovými jazyky, které na něj neustále útočily. Měla jsem pocit, že tuhle bolest nemůžu vydržet. A co moje srdce? Co se to s ním dělo? Jaký to mělo všechno smysl? Proč tolik utrpení?

„Už jen několik okamžiků,“ vykřikla Alice. A pak se stane co?

Prosím, ať to přestane, žádala jsem je mlčky.

Ucítila jsem na ruce něčí dotek.

„Bello, vydrž, už to nebude trvat dlouho,“ promluvil Edward sametovým hlasem plným zoufalství v blízkosti mého ucha.

Přála jsem si být mrtvá a ne abych se teď nacházela v pekle, kde mé srdce požíraly plameny. Měla jsem být mrtvá!

Na malý okamžik mi mozek poskytl obraz mých rodičů. Jak oni přijmou moji přeměnu? Nebylo by pro ně jednodušší, kdybych byla mrtvá? Skutečně mrtvá…

Moje srdce sprintovalo šílenou rychlostí s občasnými zaklopýtnutími. Ta klopýtání se opakovala stále častěji a po každém dalším moje srdce o to usilovněji bojovalo o přežití.

„Edwarde, bude lepší, když od ní ustoupíš,“ zaslechla jsem vzdálený hlas Carlislea. Nebo se mi alespoň zdál vzdálený. Možná to ale bylo tím, že se moje mysl soustředila hlavně na vypořádání se s bolestí a vše ostatní vnímala jen okrajově.

Mé srdce spalované ohněm vynechalo několik dalších úderů a to už jsem věděla, že svůj boj o přežití prohrálo. Slyšela jsem poslední silný úder a s ním jakoby zázrakem zmizela veškerá bolest. Rozhostilo se ticho.

To ale netrvalo dlouho. K mým uším začaly doléhat zvuky, o kterých jsem si jako člověk myslela, že je nemožné je pouhým lidským sluchem zaznamenat.

„Bello?“ oslovil mě někdo opatrně. Znělo to podobně jako Edwardův hlas, ale… přesto jinak, než jak jsem si ho pamatovala. Bude i jeho tvář vypadat jinak? Budu ji já vnímat jinak?

Bála jsem se otevřít oči. Netušila jsem, co uvidím. Ale na druhou stranu jsem usoudila, že by byl nesmysl tu zůstat ležet… na kdoví jak dlouho.

Pomaličku jsem natáhla nosem vzduch a otevřela oči.

„Sakra, už zase?“ vykřikla jsem, jen co jsem ucítila plameny v krku. Myslela jsem si… ne, doufala jsem, že mě plameny a oheň nadobro opustily. Jak moc jsem se mýlila!

Posadila jsem se na posteli a zarazila se, protože mě překvapilo, s jakou rychlostí se mi to povedlo.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě Carlisle starostlivě.

Otočila jsem hlavu za zvukem jeho hlasu a naskytl se mi pohled na celou Cullenovic rodinu. Stáli asi dva metry ode mě. Viděla jsem Alice, která se na mě usmívala. I Esme se usmívala, i když o poznání méně jak Alice. Emmett na mě kývl hlavou, Jasper mě pozoroval s přimhouřenýma očima a Carlisle měl nakročeno ke mně, ale jakoby se obával přijít blíž. Bál se snad mě? Rozhlédla jsem se po místnosti, a jak jsem zjistila, jediným, kdo tu chyběl, byla Rose. Přišlo mi to zvláštní, když tu byli všichni ostatní, ale nebyl důvod to jakkoli řešit.

Vrátila jsem se pohledem zpátky k ostatním a vyhledala Edwarda.

Tváře všech teď vypadaly tak nějak krásněji, ale ta jeho… Byla dokonalá. Sledoval mě se zaujetím a stejně tak jsem zírala já na něj. Nemohla jsem si nevšimnout barvy jeho očí. Oranžovo-červená? Takovou jsem u něj ještě neviděla.

„No, na tohle budete mít dost času později,“ řekl s uchichtnutím Emmett po pár vteřinách mého nepřetržitého pohledu s Edwardem. „Bello, vítej mezi námi,“ dodal po chvilce a udělal krok ke mně. Střelila jsem k němu pohledem.

Na rameni mu přistála Jasperova ruka, která ho zastavila. Emmett se na něj otočil a vyhrkl: „Co?“

„Je nevyrovnaná. Nevyznám se v jejích emocích. Dej jí ještě pár minut,“ zašeptal Jasper směrem k Emmettovi. Mluvil snad o mně? Co to mělo znamenat?

Zatvářila jsem se nechápavě a nadechla se, abych mu něco řekla, ale plameny mě přinutily přiložit si ruku na krk a změnit tok mých myšlenek.

„Vysvětlí mi tady někdo, proč mám v krku oheň?“ zeptala jsem se podrážděně všech v místnosti. Jen jsem to dořekla, zarazila jsem se. Můj hlas zněl jinak… Jakoby promluvil někdo jiný, i když jsem si byla jistá, že jsem to byla já.

„Dobře, začneme tedy tímto,“ pronesl váhavě Carlisle a jal se vysvětlování. „Prošla jsi přeměnou, Bello, a je z tebe upírka. Jsi novorozená, takže to, po čem teď toužíš ze všeho nejvíc, je krev. A proto ty plameny, upozorňují tě na to, že je třeba ukojit žízeň.“

„Novorozená…  Paráda,“ řekla jsem zhnuseně a zašklebila se. „Jak dlouho jsem byla… mimo? Už při… přeměně, jak tomu „stavu“ říkáte, jsem cítila plameny všude po těle. Doufala jsem, že se té bolesti dokonáním přeměny nadobro zbavím. Ale jak tak koukám, tak jsem se šeredně zmýlila.“

„Přeměna z člověka na upíra probíhá po dobu tří dnů,“ vložila se do vysvětlování Alice. Pořád se usmívala a já absolutně netušila, čemu. Edward záhadně mlčel, jen mě pozoroval, stejně jako všichni ostatní.

„Hmm, tři dny,“ zamumlala jsem. To jsem tu vážně ležela tři dny? „Takže… Jak se dá zbavit těch plamenů, aniž bych musela někoho zabít?“ položila jsem jim pro mě zásadní otázku. V duchu jsem se modlila, aby mi neřekli, že mám jít někoho zavraždit.

„Lovem,“ odpověděla mi stručně Alice a ostatní lehce přikyvovali. A je to tady. Chtěli snad po mně, abych šla do Forks a našla si tam nějakou oběť, jejíž krev by uhasila plameny v mém krku? Jen co jsem pomyslela na krev, oheň v mém hrdle ještě zesílil.

Vykulila jsem na ně oči. „Cože?“ ptala jsem se nechápavě.

„Neděs se, Bello. My nelovíme lidi, ale zvířata. Není to sice „ono“, ale i přesto je pro nás jejich krev dostačující. Dokáže skvěle uhasit žízeň,“ osvětlila mi Alice vesele.

„A to si mám jít jako do lesa… ulovit… veverku?“ nemohla jsem se nezeptat. „Jak se to vůbec dělá?“ Byla jsem totálně zmatená. Edwardovi voněla moje krev, ale o zvířecí krvi se mi jaksi zapomněl zmínit. Jak moc se lidská krev lišila od té zvířecí?

„Veverku… Ty jsi vtipná…“ tlemil se mi Emmett. I ostatním cukaly koutky. Zavrčela jsem na ně a seskočila z postele. K mému údivu všichni ucouvli o krok dozadu. No páni, oni se mě fakt báli. Byla jsem přece stejná jako oni nebo ne? Tak z čeho měli takový strach?

„Půjdu s tebou a vše ti ukážu,“ nabídl se mi nesměle Edward po několika vteřinách ticha, které se rozhostilo v místnosti poté, co jsem na ně zavrčela. Vzpomněla jsem si, jak jsem slyšela vrčet Edwarda. Až teď jsem to dokázala pochopit. Byl to takový projev nespokojenosti, nesouhlasu. A jak jsem také zjistila, vyvolávalo to i strach. Edward mě sledoval s nadějí v hlase a čekal na moji odpověď. Jít s ním bylo lákavé, to jsem si musela chtě nechtě přiznat, ale vzhledem k tomu, že jsem na něj byla maximálně naštvaná za to, co mi provedl, nemohla… ne, nechtěla jsem jeho nabídku přijmout.

„Díky, ale s tebou nikam nepůjdu,“ odsekla jsem mu. Čekala jsem na jeho reakci, ale on jen sklopil zrak. To bylo vše. Nehádal se, nesnažil se mě přemluvit, abych s ním šla… prostě nic. Vzdal se bez boje. Srab. „ Alice, mohla bys…“ nedořekla jsem a povytáhla jedno obočí.

„Jasně,“ vypískla Alice a udělala krok ke mně. Jasper se ji sice snažil zastavit, ale ona se mu vyškubla a už stála po mém boku.

„Promluvíme si později,“ zavrčela jsem ještě na Edwarda a věnovala mu jen rychlý pohled. Pak jsem se rozběhla ke dveřím. Vlastně to bylo tak, že jsem se otočila ke dveřím a hned jsem u nich stála. Ta rychlost se mi začínala líbit.

„Bello, zpomal,“ zavolala na mě Alice v lese. Zvolnila jsem a jen co mě doběhla, otočila jsem na ni hlavu.

„Copak? Nestíháš mi?“ zeptala jsem se jí se smíchem.

„No… Víš co? Prvně si zalovíme, ukážu ti jak na to a pak se někde posadíme a popovídáme si. Je tu pár věcí na objasnění,“ navrhla mi.

„Kdyby neodjel, mohla jsem být stále ještě člověkem a v tuhle dobu už bych asi věděla vše základní o upírech,“ zamumlala jsem a zakroutila hlavou.

„Bello, on už to teď taky ví, že neměl odjíždět. Ale stalo se a ty ses pak vydala za ním, bourala jsi… Byla jsi na tom špatně a on neměl jinou mož-“

„Neříkej to, Alice, protože to není pravda,“ procedila jsem skrz zuby. „Nechci se teď o tom bavit, promiň. Raději mi řekni něco o lovu,“ požádala jsem ji. O jiné možnosti jsem si chtěla nejprve promluvit s Edwardem.

„Promiň, Bello, ale než začnu o lovu, musím ti ještě něco říct,“ pronesla Alice záhadně. Zhluboka se nadechla a spustila: „Připadá mi, jakoby tě přeměna změnila. Je mi jasné, že je pro tebe vše nové, ale nikdy jsem tě neviděla chovat se tak chladně. Všichni jsme si prošli přeměnou, po ní jsme byli zmatení. I ty jsi musela být zmatená, ale ten chlad, co z tebe šel… Už si nevzpomínáš na to, jak jsi Edwarda milovala? Copak už ho nemiluješ?“

Její poslední věta mě přinutila zastavit. „Alice, nechtěla jsem o tom mluvit. Ne dřív, než si promluvím s Edwardem, ale ok, řeknu ti to stručně a jasně,“ začala jsem. „Tohle není otázka toho, zda Edwarda miluji nebo ne. Jsem na něj naštvaná, zlobím se na něj… Když jsem mu řekla, že nechci být jako on, byla jsem při vědomí, myslela jsem to vážně. A co udělal on?“ vyhrkla jsem a odfrkla si. „Můžeme se, prosím, vrátit k lovu?“ požádala jsem ji znovu.

Alice mě chvíli sledovala a pak si povzdechla. „Jak myslíš. Pokud by sis potřebovala později s někým promluvit, tak klidně přijď,“ nabídla mi. „Teď bychom měly běžet ještě hlouběji do lesa a tam ti vysvětlím, jak se loví,“ řekla, rozběhla se kupředu a já ji následovala.

Náhle se mi vybavila tvář rodičů.

„Alice, mluvil už někdo s mými rodiči? Ví vůbec, že jsem…“ nedořekla jsem a povzdechla si. „Kdy je budu moct vidět?“ zeptala jsem se ještě.

Alice zpomalila, tak jsem svoji rychlost přizpůsobila její. „Charlie volal Carlisleovi před dvěma dny a ptal se ho, zda neví, jestli se mezi tebou a Edwardem něco nestalo, že se ti nemůžou dovolat. Carlisle mu odpověděl, že jste se asi s Edwardem vydali na nějaký výlet a nechali doma mobily, protože chcete být jen spolu - nerušeni. Edward prý o tom mluvil před několika dny.“

„A co na to táta?“ vyzvídala jsem.

„No, nebyl z toho nadšený, měla jsi jim prý zavolat, že se někam chystáš… Ale pak se uklidnil se slovy, že doufá, že se jim brzy ozveš,“ dokončila svoje vyprávění.

„Musím se za nimi stavit a vysvětlit jim to… nějak,“ zamumlala jsem.

„To nepůjde, Bello,“ pronesla zcela vážně Alice, sáhla do kapsy a něco z ní vytáhla. „Podívej se na sebe,“ řekla a napřáhla ke mně ruku. Nechápala jsem, proč by to nešlo a neochotně se natáhla pro malé zrcátko, které se skrývalo v její ruce. Napadlo mě, zda s sebou vždy nosila do lesa zrcátko nebo zda si ho dnes vzala schválně jen kvůli mně. Zastavila jsem se a dala si zrcátko před obličej.

„Alice, co… to… moje oči,“ vyhrkla jsem zděšeně. Kam se podělo jejich čokoládové zbarvení? Vypadala jsem jako angorák.

„Jsi novorozená, ve tvém těle je pořád ještě velké množství krve, tvé vlastní. Pokud budeš pít jen zvířecí krev, barva se bude postupně ředit, až se změní na medově zlatou,“ vysvětlovala mi.

„Jak dlouho to bude trvat?“ musela jsem se zeptat.

„Zhruba… rok,“ odpověděla mi Alice opatrně.

„Rok?“ vykřikla jsem. Takhle jsem se doma ukázat nemohla. Jak bych našim vysvětlila, že mám rudé oči? „Je ještě něco, co bych měla o novorozených vědět?“

„Bello, vím, že je to pro tebe těžké. Ale rudé oči jsou nic ve srovnání s tím, že jsi a budeš žíznivá. Mohla bys rodičům ublížit,“ varovala mě. „Jako novorozená máš také ohromnou sílu, větší, než máme my. Je to právě díky tvé vlastní krvi, kterou jsou prosyceny tkáně tvého těla. Ale i to se během roku změní, pak už budeš jako my.“

„A co kdybych tu žízeň dokázala ovládnout? Je to možné?“

„Ne že by to nebylo možné, ale je to málo pravděpodobné. V prvním roce je upír jako… monstrum, které žízní po krvi, pořád a stále. Krev je pro něj to nejdůležitější. Postupně se dá s tou žízní naučit žít. Podívej se na nás…“

Super, takže teď se budu hnát za krví, abych ukojila žízeň. Bezva vyhlídky. A že bych viděla rodiče, na to jsem mohla zapomenout. Nikdy bych si neodpustila, kdybych jim ublížila.

Ještě jedna věc mě zajímala. „Jak se vám vůbec podařilo mě najít?"

„Viděla jsem, že jsi bourala. Vyrazili jsme na cestu a pak už to byla jen otázka času, kdy najdeme tvé auto... a tebe," odpověděla mi.

„Viděla jsi mě? Aha, to jsou ty tvoje vize..." zamumlala jsem. Alice jen přikývla a dál jsme běžely mlčky.

„Tady to bude stačit,“ oznámila mi Alice po několika minutách. „Zastav se a pořádně se nadechni nosem,“ dávala mi instrukce.

Edward

Jen co Bella společně s Alice zmizela z domu, posadil jsem se na pohovku. Věděl jsem, že na mě bude naštvaná, ale že se bude chovat takhle? Skoro mě přehlížela, když pominu její snad jediný pohled do mých očí hned poté, co se „probudila“.

Co jsem udělal tak hrozného? Chtěl jsem jen, aby zůstala se mnou, abych o ni nepřišel. Copak ona se mnou být nechtěla? Raději by zemřela? Proč se tak moc bránila tomu, být upírem? Sám jsem jím nebyl rád, když jsem byl jako jediný z rodiny ve svém věčném životě sám, ale jakmile jsem potkal Bellu, svět se mi zdál najednou krásnější. Ano, kdyby byla nějaká možnost, že bych se mohl stát člověkem, neváhal bych, ale taková možnost neexistovala.

„Brácho, jak jsi na tom?“ zaslechl jsem za sebou Jaspera po několika minutách mého rozjímání. Musel se ptát? Vždyť musel cítit, jak mi bylo.

„Nic moc,“ odpověděl jsem mu zoufale.

„Dej jí čas. Stále tě miluje, ale teď u ní převládá pocit zrady, naštvanosti…“

Miluje mě, ale dokáže mi někdy odpustit? To jsem nevěděl, ale pořád jsem doufal, že ano.

Slyšel jsem, jak Jasper odchází a místo něj se ke mně blížili Carlisle a Esme. Postavili se přede mě.

„Edwarde, možná by nebylo od věci, kdyby ses vydal za nimi. Nemyslím si, že by se teď v lese potuloval člověk, ale kdyby ano, Alice by ji nedokázala zadržet.“

Zvedl jsem hlavu a podíval se na Carlislea. Pokud nebude třeba, snaž se být nenápadný. Kdyby zjistila, že je sleduješ, nevím, jak by se zachovala. Ale asi by se její špatná nálada ještě prohloubila, doporučil mi myšlenkou. Esme se nahnula ke mně a pohladila mě po tváři.

„Ona se s tím vyrovná,“ zašeptala mateřsky a usmála se na mě.

Postavil jsem se, pokusil se usmát a hned poté se rozešel ke dveřím. Venku jsem se nadechl, abych zjistil, kterým směrem se vydaly. I když už byla Bella upírkou, její vůně byla pořád nezaměnitelná. Rozběhl jsem se do lesa – za její vůní.

V hlavě jsem si stále dokola přemítal to, jak mě Bella odmítla a jako doprovod si pro svůj první lov vybrala Alice.

„Zastav se a pořádně se nadechni nosem,“ zaslechl jsem vzdálený hlas Alice. Zastavil jsem se a hledal je očima, ale byly ještě moc daleko. Pomaličku jsem se přibližoval k nim. Dával jsem si pozor, kam šlapu, abych se neprozradil.

„Něco cítím,“ řekla Bella a zavrčela. „A není to daleko. Dokonce i slyším bijící srdce,“ pokračovala.

„Výborně. Na mýtině, asi sto metrů před námi, je stádo srnek,“ informovala ji Alice.

„Cítím jejich krev. Plameny mi spalují hrdlo. Co mám dělat?“ zeptala se jí Bella.

„Běž za tím pachem a vrhni se na kořist. Je to v nás, Bello, instinkt tě navede, co máš dělat,“ vysvětlovala jí moje sestra.

Blížil jsem se k místu, kde stály. Ještě pár metrů… a už jsem je viděl.

Zůstaň, kde jsi. Blíž už nechoď, poručila mi myšlenkou Alice. Schoval jsem se za strom a pozoroval je. Bella stála s hlavou mírně zakloněnou a Alice postávala vedle ní. Najednou se Bella rozběhla a Alice se vydala za ní.

Nedbal jsem toho, co mi poručila Alice a rozběhl se za nimi. I já jsem cítil nedaleko postávající stádo srnek. Jenže… Náhle se zvedl vítr a změnil svůj směr. Bella se zastavila, otočila hlavu doprava a zavrčela.

„Tam,“ ukázala jednou rukou před sebe, druhou se chytila za krk a ihned tam zamířila.

„Bello, počkej, to nemůžeš,“ slyšel jsem Alice, jak na ni zoufale volá. Nadechl jsem se a hned mi došlo, co bylo příčinou změny směru Bellina běhu. Člověk.

Edwarde! zavolala na mě Alice myšlenkou a já vystřelil jako blesk za Bellou. Alice se ke mně přidala. Co tu dělá? Vždyť jsme hluboko v lese, je zima.

„To nevím. Ale jestli ji nezastavíme… Bude si to pak vyčítat,“ zašeptal jsem při běhu. Byla rychlejší než my, takže jsme měli co dělat, abychom ji dohnali. Několik metrů před námi se zastavila na okraji menšího srázu a přikrčila se. Vypadala jako zvíře, které se připravuje ke skoku.

Bylo by pošetilé myslet si, že by nám v tuto chvíli neublížila. Hnala ji touha po krvi, takže neviděla, neslyšela a jakékoli narušení jejího soustředění při lovu by v ní vyvolalo dojem, že je v ohrožení. Ukázal jsem Alice, aby ji oběhla zleva a já se vydal doprava.

Snad nás periferním viděním zaznamená a uvědomí si, že jsme to my, četl jsem Alice v mysli. Doufal jsem v to samé.

Krok za krokem jsme se přibližovali k Belle. Ještě pořád nevystartovala. Cítil jsem pach lidské krve, ten člověk nebyl daleko. Soustředil jsem se na jeho myšlenky.

„Bello?“ promluvila na ni opatrně Alice. Bella trhla hlavou jejím směrem a zavrčela tak, že se to rozlehlo celým lesem. Marně jsem doufal, že to toho člověka vyleká a uteče. Ale musel být hluchý, protože to vrčení vůbec nezaznamenal a jediné, na co myslel, byla jeho rodina.

Rozhlédl jsem se kolem, až jsem ho spatřil. Byl to starý pán, který se při chůzi opíral o hůlku. Sledoval lesní cestičku před sebou, na které ještě ležely zbytky sněhu. Co dělal tak hluboko v lese? Že by se ztratil?

„Bello, tohle nemůžeš,“ zkusil jsem zašeptat jejím směrem. V rychlosti ke mně otočila hlavu a znovu zavrčela.

„Co tu děláš? Špehuješ mě? A vůbec… Proč bych nemohla? Můžu si dělat, co chci!“ procedila skrz zuby. Napadlo mě, že kdyby se na mě vrhla, neubránil bych se jí.

„Neživíme se lidskou krví. Nechceš být přece zodpovědná za smrt toho starého muže,“ říkala jí Alice uklidňujícím hlasem.

„Co je mi do něj?“ vyhrkla Bella, aniž by se na ni podívala. Stále si měřila pohledem mě. „Ty za to můžeš, že se teď chovám takhle, tak mi neříkej, co můžu a co ne!“ zavrčela na mě.

„Bello, prosím, nedělej to,“ naléhala na ni Alice. „Budeš z toho nešťastná.“

Edwarde, ona to udělá. Já to viděla. Musíme ji zastavit. Její mysl ovládá monstrum a to ji nabádá k tomu, aby ho zabila. Podíval jsem se na Alice a ta mi nepatrným pohybem naznačila, že ji naráz chytíme za ruce. Nebyl jsem si jistý tím, že ji dokážeme zastavit, ale když už jsem ji do toho „navezl“, musel jsem se o to alespoň pokusit.

Bella se ještě víc přikrčila a připravila se ke skoku. Starý muž právě procházel pod námi.

„Teď,“ vykřikl jsem a společně s Alice jsme ji popadli každý za jednu ruku. Vrčení, které se ozvalo lesem, muselo vyplašit veškerou zvěř.

„Pusťte mě! Okamžitě mě pusťte!“ ječela Bella a snažila se vyškubnout z našeho sevření. Měli jsme s Alice co dělat, abychom ji udrželi. Sledoval jsem toho muže, který nás pomaličku minul. Neviděl nás.

Udělej něco, cokoli, naléhala na mě Alice. Ale co? Možná bych mohl… Stoupl jsem si před Bellu, ale stále jsem ji držel pevně za ruku. Na okamžik se trochu zklidnila a asi přemýšlela, co mám v úmyslu. Doufal jsem, že když ji políbím, mohlo by to zaměstnat její mozek na tak dlouhou dobu, kdy nám ten starý muž zmizí z dohledu. Možná se jí vybaví, jaké to mezi námi bylo, než jsem to totálně podělal. Akorát jsem si nebyl jistý, jestli to přežiju, vzhledem k tomu, v jakém rozpoložení Bella byla. A po pravdě, novorozený se nenechá při lovu rozptýlit ničím. Jeho myšlenky se soustředí výhradně na lov. Třeba bude Bella výjimka…

Držel jsem ji jednou rukou a druhou jsem ji chtěl pohladit po tváři. Uhnula mi.

„O co ti jde?“ zabručela. Nenechal jsem se odradit a rukou ji chytil zezadu za krk. Přestala sebou škubat a zůstala na mě konsternovaně hledět. To by mohlo být dobré znamení, napadlo mě. I když… musela být zmatená, protože kdyby měla jasnou mysl, Alice by viděla její rozhodnutí. Ale ta viděla jen můj úmysl a v duchu mě povzbuzovala, že tohle by mohlo vyjít.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předposlední kapitolka je za námi. Stalo se v ní docela dost věcí. Co vy na to?

Už jsem začala psát tu poslední a ještě se máte na co těšit. ;-) Jak jsem psala minule, Bella a Edward ještě pořád nemají vyhráno...

Děkuji vám za komentáře a budu se těšit u poslední kapitolky.

Vaše EdBeJa

33. kapitola • 35. kapitola - Konec

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 34. kapitola: