Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 11. kapitola

25.08.2010 (20:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6361×

Květiny pro Bellu – 11. kapitola

Stála jsem se zasněným pohledem, upírajícím se před sebe, opřená o pult a vzpomínala na včerejší den. Na chvíle, které jsem strávila v objetí svého anděla. Aniž bychom si vzájemně vyjádřili své city známými frázemi, oba jsme věděli, co k sobě cítíme.

Večer naštěstí nepršelo, tak jsme se mohli, za přítomnosti Luny, projít po Forks. Edward mě držel celou dobu za ruku a vyprávěl mi o své rodině, o místě, kde bydleli před tím, než se přistěhovali do Forks… Byla toho spousta.

Před jedenáctou mě zavezl domů. Naši už naštěstí spali. Nebo jsem si to alespoň myslela, protože dům byl zahalený tmou. Loučili jsme se hrozně dlouhou dobu. Nabízela jsem mu auto, aby se dostal domů rychleji – dozvěděla jsem se, že bydlí se svojí rodinou ve velkém domě za Forks. Odmítl se slovy, že to není daleko, a že bude doma za chvíli.

Polibky na dobrou noc byly vřelé a plné lásky. Ale také touhy a vášně. Oba jsme cítili, že se nám od sebe nechce. Bylo to ale nevyhnutelné. Já jsem šla ráno do práce a i Edward měl pomáhat v květinářství Alice. Teď už jsme ale také věděli, že pro sebe máme další a další dny…

Dokud neskončí prázdniny.

Pak...

Mě čekal nástup na právnickou fakultu ve Vancouveru.

Edward měl nastoupit na universitu v Juneau na Aljašce.

Juneau.

Ještě než jsem šla spát, zapnula jsem si notebook a hledala na mapě, kde to vůbec je. Z Juneau do Vancouveru trvala cesta autem - podle Googlu - přesně jeden den a devatenáct hodin. Taková dálka. Zajímalo mě, jak to měl Edward vymyšlené. Ale přemýšlet nad tím, jak to bude pak, se mi nechtělo.

Chtěla jsem si užít prázdniny s dokonalým klukem. S klukem, který pro mě znamenal tak moc. Když jsem byla s ním, věděla jsem, že jsem v bezpečí, že se můžu schoulit do jeho náruče a všechno zlé zmizí. Ač jsem ho znala jen chvíli, byla jsem si svými city k němu naprosto jistá. Byly tak silné, až mě to chvílemi děsilo. Milovala jsem ho.

Ráno, když jsem snídala, viděla jsem mamku, jak mě nenápadně pozoruje a uculuje se. Až když jsem dosnídala, odhodlala se a zeptala se mě na Edwarda, zda jsem byla včera celý den s ním. Řekla jsem jí, že jsem potkala v Port Angeles Cullenovy. Dívala se na mě a vypadala, že je pro ni tahle informace nedostačující. Nadechla jsem se a pokračovala, jak mě ukecali, abych s nimi šla do kina. Ani tohle jí nestačilo. Že jsem byla celý večer s Edwardem. V její tváři jsem konečně viděla zaujetí, jako by ji to, co jsem jí říkala předtím, vůbec nezajímalo. Začala se na něj vyptávat, tak jsem na ni houkla, že se omlouvám, ale pokud nechci přijet pozdě do práce, musím už vyrazit. Pokrčila jsem rameny, rozloučila se s ní, vzala si připravenou svačinu a odešla ke svému autu. Něco za mnou volala, ale to už jsem otevírala dveře svého miláčka a sedala si za volant. Zase pršelo.

Dopoledne uběhlo jako voda. Pár lidí si přišlo koupit knihu, jednou mě musel pan Weber upozornit, že na mě mluví zákaznice, protože jsem se utápěla ve svém krásném snění, ale když jsem se mu pak omlouvala, červená jako rajče, jen se smál.

Kolem druhé hodiny přestalo pršet. Rovnala jsem zrovna nějaké nové knihy do police, když se otevřely dveře a někdo vstoupil do obchodu. Nakoukla jsem ke dveřím, ale nikoho jsem neviděla. Naznala jsem, že se mi to možná jen zdálo, když mě v tu chvíli objaly zezadu kolem pasu chladné ruce a na tváři mi přistál něžný polibek.

„Edwarde,“ vydechla jsem a s knihami v ruce se opřela o jeho hruď.

„Ahoj, jsem tu jen na skok,“ zašeptal mi do ucha. „Musel jsem tě vidět,“ dodal a políbil mě do vlasů. Odložila jsem knihy na volné místo v polici a otočila se na něj. Vypadal podobně, jako když jsem ho viděla poprvé. Seprané rifle, světlé tričko zamazané od stonků květin, na tváři nádherný úsměv… Bože, tenhle dokonalý kluk, s tváří anděla byl můj! Zřejmě jsem se tvářila přiblble, protože se Edwardův nádherný úsměv změnil do pobaveného. Opět jsem cítila, jak červenám.

„Jsi tak roztomilá, když se červenáš,“ řekl šeptem a pohladil mě po tváři. Sklonil hlavu a lehce mě políbil.

„Ááá, pan Cullen,“ ozval se za námi hlas pana Webera. Odskočila jsem od Edwarda, jak jsem se lekla. Připadala jsem si, jako kdyby nás někdo přistihl při něčem, co je zakázané. Edward se ale nenechal vykolejit, chytil mě kolem pasu a podíval se na pana Webera.

„Dobrý den, pane Webere, omlouvám se, že jsem vyrušil Bellu při práci. Chtěl jsem ji jen pozdravit,“ mluvil klidným hlasem. Viděla jsem pana Webera, jak si měřil Edwarda. Bodejť by ne, když jsem mu v pátek představila Lucase jako svého kluka a dnes se tu objímám s jiným. Co si teď o mně bude myslet?

„Pokud tu nejsou zákazníci, nic se neděje,“ řekl pan Weber zamyšleně. „Bello, kdybys mě potřebovala, budu vzadu,“ dodal ještě, otočil se a zmizel.

„Hmm, tak to bychom měli,“ pronesla jsem trochu ztrápeně.

„Bello, udělal jsem něco špatně? Jestli chceš, nebudu sem za tebou chodit,“ šeptal Edward omluvně. On si myslí, že udělal něco špatně? Otočila jsem se k němu a objala ho kolem pasu. Vdechovala jsem jeho vůni smíchanou s vůní květin.

„To teda nechci. Jsem ráda, že jsi tady,“ zamumlala jsem mu do trička. „Jen teď nevím, co si o mně pan Weber myslí. V pátek Lucas, dnes ty…“ mumlala jsem dál.

„Bello, tohle tě trápí? Jsem si jistý, že si o tobě pan Weber nic špatného nemyslí,“ řekl mi povzbudivě. Jistý?

„To nemůžeš vědět,“ zašeptala jsem.

„Vím to, věř mi,“ pronesl. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do tváře. Jak by to mohl vědět? Nadechla jsem se, ale než jsem stihla promluvit, předběhl mě.

„O tobě si nikdo nemůže myslet nic špatného. Tím jsem si jistý. A kdyby se přece jen někdo takový našel, tak bych si to s ním vyřídil,“ ubezpečoval mě s úsměvem na tváři. Zamračila jsem se na něj, ale on se nepřestával usmívat. No tak jo. Stoupla jsem si na špičky a natáhla se pro polibek.

Na tvářích jsem ucítila jeho chladné dlaně a než mě políbil, stihla jsem ještě zašeptat: „Děkuji.“ Maličko se usmál a svými rty se jemně přitiskl na moje.

Náš polibek trval sotva tři vteřiny, když se Edward trochu odtáhl a pošeptal mi do ucha: „Už budu muset jít.“ Zatvářila jsem se nesouhlasně a v ten okamžik se otevřely dveře a někdo vstoupil do knihkupectví. Edward jen pokrčil rameny a vtiskl mi polibek na tvář. Nechtěla jsem, aby odešel a byla jsem naštvaná na toho, kdo si dovolil přerušit naši krásnou chvilku, ale pak jsem si uvědomila, že jsem v práci, tak jsem ho pustila a zamračila se.

„Uvidíme se, až přijdeš po práci za Alice,“ ještě zašeptal, mrkl na mě a otočil se ke dveřím. Sledovala jsem ho, jak odchází a moje tělo zaplavil smutek po něm. Neblbni, Bello, vždyť ho za pár hodin uvidíš. Zatřepala jsem hlavou, nahodila mírný úsměv a šla se podívat, kdo to přišel do obchodu.

Byly čtyři. Pan Weber se se mnou rozloučil a popřál mi hezký večer. Na Edwarda a Lucase se mě taktně nezeptal. Možná bych ale byla radši, kdyby o tom začal, alespoň bych mu to mohla vysvětlit. No, snad si o mně skutečně nic špatného nemyslel, jak mě ujišťoval Edward. I já jsem mu popřála hezký večer a vyšla jsem z obchodu. Mířila jsem za Alice.

Zvoneček na dveřích zacinkal a ohlásil můj příchod, s čímž se ale vůbec nemusel obtěžovat, protože Alice už mě evidentně čekala.

„Ahoj, Bello,“ volala od pultu s úsměvem na tváři. V rychlosti jsem očima přelétla celé květinářství, dokonce jsem i nenápadně nakoukla do chodbičky za pultem, v očekávání, že tu bude můj anděl, ale zdálo se, že tu nebyl.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji trochu zklamaným hlasem.

„Edward jel ještě pro nějaké květiny, za chvíli dorazí,“ řekla mi a přitom na mě mrkla. Budu si muset dávat lepší pozor na svoje emoce, pomyslela jsem si, usmála se na ni a šla k pultu.

Nějak mi nebylo jasné, proč Alice chtěla, abych se za ní po práci stavila. Mělo to nějaký speciální důvod nebo mě chtěla jen vidět a pokecat si, protože mě považovala za svoji kamarádku?

„Do kolika máte otevřeno? Chceš pak něco podniknout?“ zeptala jsem se jí. Doufala jsem, že mi její odpovědi objasní, proč chtěla, abych za ní přišla.

„Bello, něco pro tebe mám. Moment,“ vypískla a hnala se dozadu. Moje otázky naprosto ignorovala. Co pro mě mohla mít? A proč by mi měla něco dávat?

„Doufám, že se ti to bude líbit. Všimla jsem si toho, když jsme s Rose bloumaly po obchodech a po cestě z kina jsem ti to koupila,“ volala natěšeně zezadu. Pak se objevila v chodbičce s malou krabičkou v ruce. Toho? Ona mi něco koupila? Proč?

„Alice, já nevím, jestli si to od tebe můžu vzít,“ zdráhala jsem se.

„Ještě ani nevíš, co to je,“ řekla se smíchem a podávala mi krabičku. Natáhla jsem se pro ni a vzala si ji od ní. Alice měla v očích jiskřičky, malé ruce zatnuté v pěsti a trošku poskakovala. Vypadala srandovně. Vybalila jsem krabičku ze zlatého papíru, nadechla se a otevřela ji. Při pohledu na její obsah jsem zamrkala a otevřela pusu.

„Alice… proč… to nemůžu…“ koktala jsem.

„Ale prosím tě, proč bys nemohla?“ nenechala se vykolejit a obešla pult. Vytáhla z krabičky stříbrný náramek, na kterém byly kolem dokola maličké přívěsky žlutých slunečnic s tmavými středy. Jako malé vzdorující dítě jsem odložila krabičku na pult a ruce jsem si dala za záda.

„Bello, ale no tak. Udělá mi to radost,“ kňourala. Chvíli jsem ji pozorovala a pak jsem k ní natáhla ruku.

„Ale slib mi, že už mi nebudeš dávat žádné další dárky.“

„No jo no,“ zamumlala a obrátila oči v sloup. Slyšela jsem, že zamumlala ještě něco dalšího, ale tomu už jsem nerozuměla. Připnula mi náramek, a když jsem si ho prohlédla na své ruce, musela jsem uznat, že byl vážně krásný. Alice mě sledovala a netrpělivě čekala, až promluvím.

„Děkuji, Alice, moc se mi líbí,“ řekla jsem a spontánně se k ní nahnula, abych ji mohla obejmout. Usmála se a objala mě. Pak se omluvila, že si potřebuje na moment odskočit a zmizela vzadu.

Přemýšlela jsem, že bych se jí mohla zeptat na tu bývalou Edwardovu holku. Ale nevěděla jsem jak, a také se mi to nezdálo moc správné vůči němu. Jenže on nevypadal, že by se se mnou o tom chtěl ještě bavit i vzhledem k bolesti, kterou mu vzpomínka na ni způsobila. Zeptám se prostě Alice. Pokud o tom nebude chtít mluvit, nechám to být.

„Bello, chceš se mě na něco zeptat?“ vytrhla mě z přemýšlení. Mluvila jsem snad nahlas?

„Alice, jak to víš?“ ptala jsem se nechápavě.

„Vidím to na tobě. Tváříš se zamyšleně a… je to na tobě prostě poznat. Tak ven s tím,“ pobídla mě. Jak jsem se asi musela tvářit, že to poznala? Zakroutila jsem hlavou a snažila se přijít na to, jak bych se jí zeptala.

„Bello, když se mě nezeptáš, nedozvíš se odpověď na to, co se ti honí hlavou,“ řekla a jakoby nic vzala do ruky rozprašovač a začala jím kropit květiny.

„Ty jsi snad vědma nebo co…“ zamumlala jsem si spíš pro sebe. Ozvalo se uchechtnutí a já střelila očima k Alice. Copak to slyšela?

„Alice, jak bych to… Edward mi vyprávěl o své bývalé holce,“ začala jsem opatrně.

„Nicol, a?“ promluvila a dál se věnovala činnosti kropení květin rozprašovačem. Nicol? Tak se jmenovala?

„No… jen by mě zajímalo, jestli se s ní… víš, po rozchodu… ještě někdy viděl,“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky. Cítila jsem, že jsem červená až na zadku.

„Upřímně, Bello,“ řekla Alice a otočila se na mě, „na tohle by ti měl spíš odpovědět Edward. Jenže pro něj je to citlivé téma. Takže je asi lepší, že ses zeptala mě,“ pokračovala. Byla zamyšlená a viděla jsem na ní, že se pere s tím, zda mi odpovědět či ne.

„Dobře. Ale zůstane to jen mezi námi, jasné?“ pronesla, když se rozhodla a pak si zamumlala něco jako: to jsem zvědavá, jak se mi před ním podaří uchránit myšlenky. Absolutně jsem tomu nerozuměla, ale vzhledem k tomu, že mi dnes přišlo všechno poněkud zvláštní a neuvěřitelné, nereagovala jsem na to.

„Jasné," špitla jsem stručně.

Alice se nadechla a spustila: „O tom, jak se seznámili, ti pravděpodobně říkal. A co bylo důvodem jejich rozchodu také. Když se vrátil domů, s nikým se nebavil. Byl jako vyměněný…“ Na chvíli se odmlčela a zakroutila hlavou. „Je to už nějakou dobu, ale stále si uvědomuji, jak to pro něj bylo těžké. Když nastal den jejího stěhování, odmítal za ní jít, aby se s ní rozloučil. A pak přišla rána. Od našeho otce se druhý den dozvěděl, že leží Nicol v nemocnici. Večer vyrazila celá její rodina, měla ještě malého bratra, na cestu k novému domu a kousek za městem do nich narazil náklaďák. Přežila jen ona. Edward se ani vteřinu nerozmýšlel a okamžitě jel za ní do nemocnice. Bello, to bylo naposledy, co ji viděl na živu. Zemřela mu v náručí se slovy odpuštění a vyznání lásky,“ vyprávěla mi Alice sklesle. Zírala jsem na ni s pootevřenou pusou. Ona zemřela?

„A Edward? Pořád si dává za vinu, že jí nedokázal pomoct, že ji nedokázal zachránit. Po jejím pohřbu se stáhl do sebe. Nic ho nebavilo, s nikým si o tom nechtěl promluvit. Dusil to v sobě. Až když jsme se po nějaké době přestěhovali do Forks a otevřeli si květinářství, začala jsem si všímat na jeho tváři nepatrného úsměvu. Vázal květiny s takovou pečlivostí a láskou. Moc ho těšilo, že někomu udělají radost. A pak ses u nás objevila ty a Edward začal zase žít… Ale tenhle příběh už znáš,“ ukončila svoje vypravování a mrkla na mě. Vstřebávala jsem její slova. Jak by jí mohl Edward pomoct? Jak by ji mohl zachránit? Copak uměl čarovat? Až teď mi plně došlo jeho ztuhnutí u fontány. Nebyl to jen rozchod, který ho tak zasáhl, ale hlavně její smrt. Ještě štěstí, že jsem se ho nezeptala na to, zda se s ní po rozchodu sešel. Díky její smrti jsem teď mohla být s Edwardem. Jak krutě to znělo. Nemohla jsem si být jistá, zda by se třeba nedali znovu dohromady, i když by mezi nimi byla dálka. Teď jsem ale s jistotou věděla, že ona je „jen“ bolestivá minulost. Cítila jsem, jak mi z oka vyklouzla jedna slza a razila si cestu po mé tváři.

Náhle se Alice napjala a otočila se do chodbičky, která vedla do zadní místnosti a k zadnímu východu z květinářství. Zkusila jsem se zaposlouchat, ale nic jsem neslyšela.

„Bello, je to jen mezi námi, pamatuj na to,“ zašeptala, odložila rozprašovač a stoupla si za pult. Zmateně jsem ji sledovala a netušila, co to tu předváděla za divadlo. Otřela jsem si v rychlosti oči v očekávání něčeho.

„Alice?“ slyšela jsem hlas mého anděla zezadu. Copak ho slyšela ještě dřív, než promluvil? Jak je možné, že jsem ho já neslyšela? Neměla bych si zajít na ušní?

„Jsem tady. S Bellou,“ zavolala na něj Alice a usmála se na mě. To už jsem viděla Edwarda, jak se ke mně blížil, na tváři krásný úsměv.

„Ahoj,“ řekl něžně, když došel až ke mně.

„Tak ráda tě vidím,“ zašeptala jsem a vrhla se mu do náruče. Objala jsem ho kolem pasu a opřela si hlavu o jeho hruď. Jak ráda bych mu řekla, že je mi líto, čím si prošel, ale nemohla jsem.

„Bello, miláčku, děje se něco?“ zeptal se mě starostlivě a hladil mě po vlasech.

„Ne, jen jsem ráda, že jsi tady,“ zalhala jsem. Zavřela jsem oči a užívala si jeho blízkost.

„Alice?“ řekl Edward po chvíli přísným a tázavým hlasem. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do tváře. Měřil si ji pohledem. Otočila jsem hlavu na ni a ona se trošku usmívala a přitom se tvářila nevinně. Bála jsem se, že jsem svým chováním prozradila, jakým směrem se ubíral náš předchozí rozhovor. I když… jak by na to mohl přijít? Možná na mě poznal, že jsem smutná a snad i trochu rozrušená, ale mohla jsem Alice vyprávět třeba o smrti babičky.

Edward něco zašeptal směrem k Alice a znělo to jako: to si ještě vyřídíme. Nevím, zda jsem mu rozuměla dobře, ale trochu jsem se o Alice bála. Ne, že by jí Edward něco udělal, na to jsem ani nepomyslela, spíš, že od něj dostane vyhubováno. Hodila jsem na ni omluvný pohled, ale ona na mě jen mrkla a roztáhla ústa do oslnivého úsměvu.

„Co kdybychom si někam vyrazili?“ zašeptal Edward a přitáhl si tak moji pozornost zpět k němu. „Mohla by sis hodit domů auto, já bych se zajel k nám vysprchovat a převléct, a pak bych tě vyzvedl u vás. Co ty na to?“

Usmála jsem se na něj. „Tak jo. Vyzvedneš mě tak… za hodinu?“ Kývl na souhlas. Pustila jsem ho a došla k pultu za Alice.

„Děkuji moc za náramek a… vůbec za všechno. Když budeš mít třeba zítra čas, stav se zase ty za mnou do práce.“

„Jasně, zítra by tu měl být Emmett s Rose, takže budu mít čas,“ oznámila mi a pak se jí obličej rozzářil a já se začala bát toho, co přijde. „Bello,“ řekla, „co kdybychom si zítra zajely spolu do Port Angeles na nákupy?“ pokračovala nadšeně, že jsem se až lekla, aby nezačala tancovat po obchodě. Za námi se ozval tlumený smích. Já jsem byla zděšená a on se smál?

„No, to nevím, Alice. Já asi budu utahaná z práce,“ snažila jsem se vymluvit. Alice zvedla oči v sloup.

„Ty naděláš. Tak co? Že se mnou pojedeš, prosííím,“ nedala se odradit.

„Alice, nepřemlouvej ji, když nechce,“ zasáhl Edward. Můj anděl mě chránil před nakupovacím maniakem jménem Alice. Vážně se mi nechtělo, ale zase na druhou stranu jsem byla ráda, že se mnou Alice chtěla něco podniknout. I když to bylo zrovna nakupování.

„Víš co? Stav se za mnou zítra do obchodu a domluvíme se, jo?“ navrhla jsem jí.

„Super,“ vykřikla a vrhla se na mě, aby mě objala. Skoro mě udusila. Až když jsem zalapala po dechu, se odtáhla a omluvila se mi. Rozloučila jsem se s ní a za doprovodu Edwarda jsem šla ke svému autu.

„Za hodinu jsem u tebe,“ řekl, chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Objala jsem ho kolem krku.

„Pospěš si,“ zašeptala jsem. Sklonil hlavu a přejel mi svými rty přes tvář až k ústům. Zachvěla jsem se.

„Je ti zima?“ zeptal se. Jeho rty se téměř dotýkaly mých. Aniž bych mu odpověděla, přitiskla jsem svoje ústa na jeho. Okamžitě se zapojil do polibku a hltal moje rty. Opět jsem byla jako v transu. Milovala jsem líbání s ním.

Tiskla jsem se k němu, cítila jsem jeho ruku, která mi jemně přejížděla po zádech...

„Ehm…“ ozvalo se za námi. Ten hlas...

A kruci.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Ehm... Kdo se to asi objevil za Bellou a Edwardem? Myslím, že to není tak těžké uhodnout. :-D A nehledejte v tom kdoví koho. Malá nápověda: Lucas to není. ;-)

10. kapitola • 12. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 11. kapitola: