Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 10. kapitola

21.08.2010 (22:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6797×

Květiny pro Bellu – 10. kapitola

„Už nepotřebuješ čas?“ zašeptal Edward s nadějí v hlase a pohladil mě po tváři. Podívala jsem se mu do očí, a i když bylo v sále přítmí, přísahala bych, že jsem i v nich viděla naději.

Nedokázala jsem se odtrhnout od jeho očí a stále jsem cítila na tváři chladný dotek, přestože už na ní jeho ruka nebyla. Věděla jsem, co chci, ale i tak jsem na malou chvíli zaváhala. Edward povytáhl nedočkavě jedno obočí. Nadechla jsem se…

Najednou se ozval vedle mě z místa, kde seděli ostatní, takový zvláštní zvuk, jako když se něco sype. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být, a protože mi to nedalo, podívala jsem se tím směrem. Emmett byl skloněný k zemi a rukou se snažil nahrnout popcorn zpět do krabičky. Uniklo mi snad ve filmu něco, co ho vylekalo? Vždyť on ani neměl popcorn. Že by ho upustila Rose?

Tma v sále se rozestoupila. Předpokládala jsem, že to bylo díky tomu, že se ve filmu odehrávala nějaká slunečná scéna. Emmett ke mně zvedl hlavu a nejistě se usmál. Pak se zatvářil omluvně. Přejela jsem pohledem ostatní a udivilo mě, že všichni koukali mým směrem a ve tváři a očích měli… vypadali prostě tak nějak nedočkavě. Viseli mi na rtech a nevím, zda se mi to nezdálo, ale Alice lehce pokyvovala hlavou a rukou dělala takový zvláštní pohyb, jako kdyby mě chtěla popohnat… k něčemu. Ale k čemu? Z čeho pramenila ta jejich nedočkavost? Čeho se nemohli dočkat? O film nešlo, když sledovali mě. Zmateně jsem zamrkala. Co to mělo znamenat? Že by slyšeli moji a Edwardovu tichou konverzaci? Vykulila jsem nevěřícně oči. Zvuk filmu byl poměrně hlasitý a u akčních scén přímo řval, tak jak by nás mohli slyšet? Vždyť jsme šeptali.

Náhle jsem ucítila na ruce chladný dotek. Otočila jsem hlavu k Edwardovi.

Nahnul se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Co kdybychom zmizeli?“

Na chvilku mě omámila jeho vůně a blízkost. Přimhouřila jsem oči. Chtěl se mnou být sám? Bez svých sourozenců? Mělo to nějaký důvod? Šlo o to, jak se tvářili?

Bude asi lepší, když si popovídáme v klidu, beze svědků. Kývla jsem trochu hlavou a oba jsme se zvedli. Edward mě chytil za ruku a společně jsme mířili pryč ze sálu. Po cestě jsem si všimla Edwardova pohledu, který hodil na svoje sourozence. Tvářil se naštvaně, ale přitom se lehce usmíval. Jakoby se jim vysmíval nebo tak něco. Absolutně jsem netušila, co se to mezi nimi odehrávalo. Snažila jsem se vnímat jen to, že mě Edward držel za ruku. A také to, že budeme co nevidět sami. Jen já a on.

Vyšli jsme ze sálu a ruku v ruce jsme mířili k fontáně, která stála uprostřed nákupního centra. To místo vypadalo kouzelně. Jak to, že jsem si ho předtím nevšimla? Okolo byly obrovské květináče plné květin a lavičky, které zely kupodivu prázdnotou. Všechny.

Dostala jsem strach. Maličký, ale i tak jsem se bála. Opět jsem v sobě cítila ten pocit zaváhání. Proč? Ten kluk, který mě vedl za ruku k lavičce, byl úžasný. Nejen že vypadal dokonale, což jsem brala jako bonus, ale za těch málo chvil, co jsme spolu strávili, jsem si byla jistá tím, že on byl dokonalý. Ta pověstná jiskra mezi námi přeskočila už při našem prvním setkání. A to co jsem cítila teď, bylo tak silné. Tak moc jsem ho chtěla, toužila jsem po jeho blízkosti, dotecích, polibcích. Chtěla jsem slyšet jeho hlas, který by mi šeptal sladká slůvka. Tak proč to zaváhání?

Edward se posadil na lavičku a já si přisedla k němu. Stále držel moji ruku ve své.

Čekala jsem, až něco řekne, protože já jsem nebyla schopná slova. Zírala jsem na zem před sebou.

„Bello, podívej se na mě, prosím,“ slyšela jsem jeho nádherný hlas, ale nedokázala jsem ho poslechnout. Položil mi ruku pod bradu a lehkým tlakem mě donutil podívat se na něj. Jeho tvář se zahalila smutkem v momentě, kdy mi pohlédl do očí. Viděl v nich můj strach?

„Já… měl jsem pocit… myslel jsem si, že…“ ztrápeně se mi snažil něco říct. Jeho oči však mluvily za něj. Tolik zoufalství a zklamání, co jsem v nich viděla. Byl zklamaný mnou? Píchlo mě u srdce. Trápila jsem ho. Ne, tohle jsem nechtěla.

„Edwarde, zeptej se mě znovu, prosím,“ zašeptala jsem a pokusila se usmát. Chtěla jsem, ne, potřebovala jsem vidět jeho nádherný úsměv, jeho smějící se šťastné oči.

Díval se mi do očí a já se začínala topit. Zvedla jsem ruku a stejně jako v kině jsem mu jemně přejela prstem po rtech. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Bello, já…“ začal a pak se zcela nečekaně nahnul ke mně a svými rty se zlehka dotknul mých. Zachvěla jsem se.

„Ještě potřebuješ čas?“ zašeptal - s ústy tak blízko u mě, až jsem cítila, jak mě jeho rty pošimraly na mých, když promluvil - aniž by otevřel oči. Bál se snad toho, co by mohl v těch mých vyčíst? Srdce mi bilo jako splašené. Už jsem mu nechtěla odolávat. Už ne. Položila jsem mu dlaň na tvář.

„Ano,“ začala jsem šeptem a on otevřel oči. To zděšení, které jsem v nich zahlédla, mě vylekalo. Pochopil mě špatně. Cítila jsem, jak se snažil odtáhnout, ale povedlo se mu to jen o kousíček.

„Edwarde, já jsem ještě nedomluvila,“ řekla jsem mu trochu zoufale. Nechtěla jsem ho nechat čekat, a tak jsem pokračovala. „Ano, potřebuji čas. A chtěla bych ho asi víc, než je možné. Ráda bych ho totiž, co nejvíce to půjde, trávila s tebou.“ Koukal se na mě nevěřícně a snad i trochu zmateně. „Pokud tedy budeš chtít,“ dodala jsem ještě šeptem. Jeho pohled mi nenapověděl, zda v tuto chvíli toužil po tom samém co já. Co když mě odmítne? Blesklo mi hlavou. Zamračila jsem se nad tou představou a přejel mi mráz po zádech. Stále neodpovídal, mlčel, díval se na mě a já nedokázala rozluštit, na co teď myslel, co se mu honilo hlavou.

Už to trvalo moc dlouho.

„Edwarde?“ zkusila jsem. Nic.

Byla jsem ztracená. Do očí se mi nahrnuly slzy. Čekala jsem moc dlouho? Nebo si se mnou jen hrál?

Ne, moje slzy už neuvidí! Pustila jsem ho a on mě nezastavil. Posunula jsem se na lavičce dál od něj a on zase nic. Jediná změna, kterou jsem u něj zaznamenala, byla, že zavřel oči. Jinak vypadal jako socha.

Zvedla jsem se, ještě jsem se naposledy podívala do jeho zamrzlé tváře a dala se do běhu. Položila jsem si ruku na hruď. Bolelo to, tak moc to bolelo. Myslela jsem si, že je na tom stejně jako já, všechno tomu nasvědčovalo, ale zřejmě jsem se mýlila. Byla jsem do něj zamilovaná až po uši a moje srdce teď trpělo odmítnutím. Kolik toho ještě snese? Kolik toho ještě snesu já? Další rána. Tento víkend toho na mě bylo příliš.

Neotáčela jsem se a utíkala ke svému autu. Přes slzy jsem skoro neviděla. Na parkovišti jsem zpomalila a už jen šla. Jakmile jsem došla ke svému autíčku, opřela jsem se o něj a zlomila se do předklonu. Rukama jsem se zapřela o kolena a snažila se uklidnit. Po chvíli jsem si otřela oči a zhluboka dýchala. Potřebovala jsem se koncentrovat na řízení. Takhle bych nejspíš zahučela do nějakého příkopu. Otevřela jsem dveře a než jsem si stihla sednout, chytil mě za ruku. Věděla jsem s naprostou jistotou, že je to on. Chladný dotek a vůně ho prozradily. Odmítala jsem se na něj otočit, nové slzy se mi kutálely po tvářích a já nechtěla, aby viděl, že jsem kvůli němu brečela.

„Bello, miláčku, omlouvám se,“ slyšela jsem jeho smutný hlas. Řekl mi miláčku? Zahřálo mě to u srdce. Volnou rukou jsem se pokoušela setřít slzy, které mi smáčely obličej, ale bylo to jako boj s větrnými mlýny. Jednu várku jsem otřela a druhá se mi vzápětí vyronila z očí.

„Bello, prosím, odpusť. Já… všechno ti vysvětlím, jen, prosím, neodjížděj,“ zoufale mě prosil. „Potřebuji tě,“ dodal. Otřela jsem si slzy a s vypětím všech sil jsem další nenechala přejít přes okraj. Musela jsem vypadat strašně, ale bylo mi to teď jedno. Pomalu jsem se na něj otočila. V jeho očích bylo tolik bolesti.

„Omlouvám se,“ zašeptal, položil mi ruku na tvář a setřel jednu mršku, která neposlechla můj příkaz, vyklouzla mi z oka a vydala se na cestu po mé tváři. Trvalo to jen okamžik, abych se rozmyslela, co udělám. Vyprostila jsem svoji ruku z jeho a omotala mu obě kolem jeho pasu. Přitiskla jsem se mu na hruď a vdechovala jeho vůni, vnímala jeho blízkost… Hladil mě rukou po vlasech a stále se omlouval. Netušila jsem, co mělo znamenat to jeho zamrznutí u fontány, ale doufala jsem, že mi to – jak slíbil – vysvětlí.

„Tady jsou,“ zaslechla jsem kousek od nás Emmetta. Edward se ode mě odtáhl, opřel se o auto a mě si přitáhl k sobě, takže jsem se zády opírala o něj. Chytil mě kolem pasu a já jsem si položila svoje ruce na jeho. Než k nám přišli jeho sourozenci, cítila jsem na tváři a na vlasech jeho polibky. Po těle se mi rozléval pocit štěstí. Najednou bylo vše zlé pryč a já si užívala jeho doteky. Bylo mi krásně.

„Edwarde, pojedeš s námi nebo s Bellou?“ zeptala se ho Alice, jen co přišli až k nám. Přejela jsem je očima. Emmett na mě mrkl, Rose na mě koukala s přimhouřenýma očima, a až po několika vteřinách se jí ústa roztáhla do úsměvu, Jasper se tvářil tak nějak spokojeně, možná bych až řekla šťastně a Alice? Té zářil obličej. Kdyby to bylo možné, řekla bych, že se jí neusmívaly jen oči a ústa, ale i nos.

„No…“ řekl s lehkým zaváháním Edward. Zaklonila jsem hlavu a opřela si ji tak o jeho rameno. Doufala jsem, že pochopí, že chci, aby jel se mnou.

„Pojedu s Bellou,“ oznámil ostatním a já sevřela jeho ruce pod svými.

„Jak jinak, že?“ prohodil Emmett se smíchem.

„Tak se mějte,“ vypískla Alice a s těmito slovy na nás mávla, stejně jako ostatní, a společně se vydali k autu. „Bello, nezapomeň. V pondělí,“ křikla na mě ještě a to už jsem viděla, jak nastupují do stříbrného Volva. Ještě jsme jim zamávali a pak jsem se otočila zase na Edwarda. Natáhl se pro moje ruce a schoval je ve svých. Konečně jsem viděla jeho oči šťastné.

„Chceš jet domů?“ zeptala jsem se ho a doufala, že mi odpoví ne. Nechtělo se mi od něj. Teď, když jsem ho měla konečně u sebe, když jsem si užívala jeho přítomnosti. Nádherně se usmál, až se mi podlomila kolena. Zachytil mě a přitáhl si mě na svou hruď.

„Mám tě,“ řekl šeptem a vtiskl mi polibek do vlasů. Objala jsem ho kolem krku a vdechovala vůni jeho košile. Jeho vůni. Úplně mě omámila.

„Jediné co teď chci, je být s tebou. A je mi jedno, kde to bude,“ odpověděl mi na mou otázku. Skoro jsem zapomněla, že jsem se ho na něco ptala. „Mohli bychom se vrátit do Forks a pak se projít,“ pokračoval.

„Hmm,“ vydechla jsem.

„Bello, můžeme jet?“ šeptal mi do vlasů. Bello, vzpamatuj se.

„Hmm,“ vypravila jsem ze sebe znovu. Bello! Zamrkala jsem a trošku se od něj odtáhla, aniž bych ho pustila. Naskytl se mi pohled do jeho tváře. Vypadal pobaveně. No paráda, teď si o mně určitě myslí, že jsem pitomá zabouchnutá puberťačka, která mu už nedá pokoj a bude ho pronásledovat ve dne v noci. Za chvíli mě pustí a uteče.

Jeho blízkost mi dokázala zatemnit mozek tak, že jsem svoje chování nepoznávala. Byla jsem naprosto očarovaná, cítila jsem se krásně, ale také lehce mimo.

Sklonil hlavu a já si uvědomila, že místo toho, aby utekl, blížil se svými rty k mým. Můj anděl. Zavřela jsem oči a v ten moment se naše rty spojily. Stejně jako při našem prvním polibku se se mnou zatočil celý svět. Projela mnou vlna vzrušení. Tiskl mě k sobě a já měla pocit, že jsme stále nebyli dost blízko. Jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byly jeho rty, které drtily ty mé. Nechtěla jsem, ale musela jsem se odtáhnout, abych se nadechla. Kdybych tak nemusela dýchat. On měl ten samý problém.

Líbání s ním bylo něco tak úžasného, že jsem nechtěla přestat. Náš zrychlený dech se zpomaloval a já cítila, jak mi jazykem lehce obkresloval tvar rtů. Projela mnou nová vlna vzrušení. Pootevřela jsem ústa a jeho jazyk si hned našel ten můj. Vzájemně se proplétaly. Znovu nás přepadl nedostatek kyslíku.

„Nechce se mi, ale měli bychom jet. Nerad bych, abys mi nachladla,“ šeptal a já si až teď uvědomila, že prší. Bylo to spíš mrholení, ale když jsem se podívala na oblohu, vypadalo to, že se co nevidět rozprší pořádně. A také se trochu ochladilo. Můj anděl o mě měl starost. Byl dokonalý. Povzdechla jsem si a tím jsem si vysloužila jeho pohled do svých očí. Usmál se a prsty přejel lehce po mé tváři.  

„Jsi tak krásná,“ řekl něžně. Natáhla jsem se pro polibek a v tu chvíli se z nebe spustil hustý déšť. Zasmála jsem se, pustila se Edwarda a rozběhla se po parkovišti.

Doběhla jsem na místo, kde nestálo žádné auto. Otočila jsem se na něj. Stál u mého auta, z vlasů mu kapala voda a smál se. Zavřela jsem oči, zaklonila hlavu, roztáhla ruce a nechala si smáčet deštěm obličej. Cítila jsem se šťastná. Konečně. Slyšela jsem, jak doběhl ke mně. Otevřela jsem oči, vymrkala z nich dešťově kapky, a když jsem se mu podívala do očí, zářily. Popošel až ke mně, vzal můj obličej do dlaní a políbil mě. Hustě pršelo, ale nám to nevadilo. Vášnivě jsme se líbali a nemohli se od sebe odtrhnout. Až když jsme se potřebovali nadechnout, odtáhli jsme se od sebe. Ještě jeden vzájemný úsměv a pak jsem ho chytila za ruku a oba jsme se rozběhli zpátky k autu.

„Můžu řídit?“ zeptal se mě, když jsem otevírala dveře u řidiče. Usmála jsem se na něj a podala mu klíče. Přidržel mi dveře u spolujezdce a jen co jsem se posadila, sedl si za volant a nastartoval. Prohrábla jsem si vlasy, protože mi voda z nich kapala do očí. Vyjeli jsme z parkoviště. Zapnula jsem topení, abychom po cestě trošku proschli.

„Edwarde, povíš mi teď, co se stalo tam… u fontány?“ řekla jsem a otočila k němu hlavu.

Chvíli se nic nedělo. Díval se soustředěně před sebe a nedýchal. Nedýchal? Zaměřila jsem se na jeho hrudník, ale ten se ani nehnul. Chystala jsem se ho na to zeptat, ale jen jsem otevřela pusu, nadechl se. Viditelně i slyšitelně. I tak se mi to zdálo zvláštní.

„Bello, já…“ začal. „Měl jsem lidskou přítelkyni,“ pokračoval. Kývla jsem hlavou a pak si uvědomila, co řekl.

„Lidskou? Jaká jiná by měla být než lidská?“ ptala jsem se nechápavě. Co tím myslel? Pozorovala jsem ho a zdálo se mi, že se zamračil.

„No… to jsem řekl špatně,“ zamumlal, že jsem mu skoro nerozuměla. „Seznámili jsme se na podobném místě, jako je to v nákupním centru. Byli jsme spolu několik měsíců, když mi zavolala, že se se mnou potřebuje hned sejít. Čekal jsem na ni u fontány. Když přišla, tvářila se nešťastně a měla opuchlé oči od pláče. Zeptal jsem se jí, co se stalo a ona mi oznámila, že se bude s rodiči stěhovat,“ vyprávěl mi a já na něm viděla, že to prožíval znovu. „Znamenala pro mě hrozně moc. Nedokázal jsem si představit, že bych ji neměl vídat každý den. Začala plakat a řekla mi, že se se mnou rozchází,“ pokračoval potichu. „Zhroutil se mi celý svět. Seděl jsem na lavičce a nedokázal se pohnout. Bello, netušil jsem, že si na to vzpomenu v tvojí přítomnosti, ale to místo… Mrzí mě to,“ dokončil svoje vypravování. Natáhla jsem se k němu a pohladila ho hřbetem ruky po tváři. To byla moje jediná reakce. Jediná, které jsem byla schopná. Kdybych mu řekla, že mě mrzí to, že se s ním ona rozešla, lhala bych. Došlo mi, že kdyby se s ním nerozešla, byl by stále s ní a my dva bychom neměli šanci být spolu. Bylo to sobecké, ale nemohla jsem si pomoct.

Byla jsem smutná, protože on byl smutný. Napadlo mě, zda se s ní ještě někdy setkal, jestli ji viděl i poté, co se rozešli a ona se odstěhovala. Nemohla jsem se ale zeptat.

„Už je to pryč. Ještě jednou se ti za svoje chování omlouvám, Bello,“ pronesl po chvíli a usmál se. Neviděla jsem jeho oči, ale doufala jsem, že se z nich vytratil ten smutek a bolest.

Jen jsme vyjeli z Port Angeles, vzal mě za ruku a celou cestu ji nepustil. Jel rychleji, než bych jela já, ale nevadilo mi to. Věřila jsem mu, že by nedopustil, aby se mi něco stalo.

Ptal se mě na rodiče a pak mi vyprávěl o svých. Jeho táta byl doktorem v nemocnici, chirurg a lidé si ho vážili. Vzhledem k mé nešikovnosti se s ním beztak dřív nebo později v nemocnici potkám, napadlo mě.

Blížili jsme se k Forks a Edward se mě zeptal na školu. Kam se chystám, co se chystám studovat… Nemohla jsem se nezeptat na to, kam a co půjde studovat on.

„Přijali mě na univerzitu v Juneau. To je na Aljašce. Chtěl bych být lékařem, jako je můj otec,“ prozradil mi. Na Aljašce?

„Jak je to daleko od Vancouveru?“ zeptala jsem se ho s obavou v hlase.

Zamyslel se a pak řekl: „Skoro dva dny.“ Cože? Střelila jsem po něm pohledem. Dva dny?

„Já vím, je to hodně, ale neboj se, nějak to vymyslíme,“ uklidňoval mě. Jeho klid bych teda chtěla mít. Bello, kašli na to, užívej si prázdnin s ním a nemysli na školu, nabádal mě můj vnitřní hlas. Měl pravdu. Proč se tím teď budu zabývat.

Vjeli jsme do Forks. Edward zaparkoval před květinářstvím. Sáhla jsem si do vlasů a byly stále ještě mokré. I oblečení pořádně neuschlo. Když jsem vystoupila z auta poté, co mi Edward podržel jako správný gentleman dveře, projel mnou chlad, až jsem se otřásla.

„Je ti zima?“ ptal se a otevíral dveře od květinářství. Než jsem mu stihla odpovědět, zazvonil mi mobil.

„Ano, mami?“

„Bello, kde jsi? Celý den jsem o tobě neslyšela. Přijedeš na večeři?“

Podívala jsem se na Edwarda a v tu chvíli jsem se rozhodla. „Na večeři se mnou nepočítejte. Zdržím se venku.“ Edward se otočil a věnoval mi krásný úsměv.

„Dobře, ale kdyžtak se ještě ozvi,“ žádala mě mamka. „Bello, jsi s tím Edwardem?“ dodala.

„Jo. Ahoj, mami,“ řekla jsem a ukončila hovor. Přece se s ní nebudu bavit o klukovi, který byl kousek ode mě.

Až teď mi došlo, že jsem toho během dne vlastně moc nesnědla. V žaludku mi zakručelo, jako kdyby chtěl podtrhnout to, na co jsem myslela.

„Máš hlad? Nechceš si přece jen zajít domů na večeři? Nevím, zda tu najdu něco k jídlu,“ řekl a mířil za pult kamsi dozadu. Zůstala jsem stát v místnosti plné květin a vdechovala jejich vůni.

„Hmm, tak my tu nic k jídlu nemáme, promiň," omlouval se mi, když se vrátil. „A nevím, zda se ti chce jít do restaurace v tom mokrém oblečení,“ dodal. To se mi teda nechtělo.

„Možná… Pokud bys tu chvilku počkala, skočil bych pro něco do restaurace,“ navrhl po chvíli, když jsem neodpovídala.

„Počkám tady,“ oznámila jsem mu. Skutečně jsem měla hlad. Nahnul se ke mně, letmo mě políbil na rty a vyšel ke dveřím.

„Za chvíli jsem zpět,“ slyšela jsem ho, než se zavřely dveře.

Rozhlížela jsem se po obchodě. Občas jsem přišla k nějaké květině a přivoněla si. Neuběhlo ani pět minut a Edward už byl zpět.

„Máš ráda kuře?“ řekl, a aniž by čekal na odpověď, popadl mě za ruku a vedl dozadu. Byla tam taková malinká místnost se stolečkem a dvěma židlemi. Ukázal mi na jednu, tak jsem se posadila. Položil přede mě krabičku s jídlem a příbor.

„Ty nebudeš?“ ptala jsem se udiveně. Nevšimla jsem si, že by od té chvíle, co jsme se potkali před kinem, něco jedl.

„Já jsem jedl, než jsme šli do kina a zatím nemám hlad,“ vysvětlil mi. Najednou mu zazvonil telefon.

„Alice?“ ozval se do telefonu a pak chvíli poslouchal. Zaklapl ho, usmál se na mě a zmizel z místnosti. Nadechla jsem se, že na něj zakřičím, ale to už byl zpět a v ruce držel nějaké oblečení. Koukala jsem na něj nechápavě.

„Prvně se najez a pak se převlékneme. Po cestě do restaurace jsem volal Alice, jestli by nám nemohla dovézt nějaké suché oblečení,“ vysvětloval mi. Položil oblečení na nějakou krabici a sedl si naproti mně.

„Dobrou chuť,“ popřál mi a uculoval se. Pustila jsem se do jídla. Bylo to moc dobré. Edward mě celou dobu pozoroval, ale já se to snažila nevnímat. Když mi zbyla jen trocha brambor, které už jsem jíst nechtěla, protože už jsem se cítila plná, sbalil zbytky zase do tašky a zanesl ji ven do kontejneru.

Stoupl si k oblečení. „Tohle je pro tebe,“ říkal a podával mi hromádku. Vstala jsem a vzala si ji od něj. Otočil se zase ke svému oblečení. Přemýšlela jsem, kam se mám jít převléct. Přece se nebudu převlékat před ním. Tak daleko jsme ještě nebyli. I když jeho bych si klidně prohlédla. Otočil se v momentě, kdy jsem ho sjížděla očima od hlavy k patě. Kruci, to neměl vidět. Zajiskřilo mu v očích a blížil se ke mně. Strčil mi vlhký pramen vlasů za ucho a smyslně se usmíval.

„Tak já se jdu převléknout do obchodu, jo?“ řekla jsem rychle a vyběhla z místnosti. Na to, abychom se posunuli k další metě, bylo ještě moc brzy. Moje tělo si sice myslelo něco jiného, ale mozek zasáhl včas.

Udýchaně a lehce rozrušeně jsem si stoupla za pult a položila si na něj oblečení. Ještě jsem vykoukla, abych se ujistila, zda za mnou nešel a začala jsem se svlékat. Trošku jsem se skrčila, aby mě náhodou neviděl někdo z ulice. Oblečení bylo vlhké, tak to šle špatně, ale po menším boji jsem stála schovaná za pultem jen ve spodním prádle. Myslela jsem si, že bude suché, ale nebylo. Prohledala jsem věci od Alice a našla jsem tam miniaturní kalhotky. Zakroutila jsem hlavou, ale svlékla jsem si ty svoje a oblékla si její. Podprsenku jsem nenašla. Nevadí. Tričko, ponožky, rifle, všechno mi sedělo. Ještě svetr a bylo to. Obula jsem si boty a svoje oblečení jsem nechala na hromádce v obchodě.

„Edwarde?“ zavolala jsem dozadu. Nic. Pomaličku jsem šla za ním, a když jsem nakoukla do místnosti, uviděla jsem ho. Stál ke mně zády. Měl na sobě suché rifle a právě se chystal obléct si tričko. Naskytl se mi pohled na jeho nahá záda. Zírala jsem na něj ještě v momentě, kdy se otočil a pobaveně si mě měřil pohledem.

„Sluší ti to,“ pronesl. Zamrkala jsem. To jsem se zase předvedla.

„Promiň, volala jsem na tebe, ale neodpovídal jsi, tak jsem šla za tebou,“ omlouvala jsem se. Cítila jsem, jak mi červenají tváře.

„Neomlouvej se, nic se nestalo,“ řekl mile a šel ke mně. „Co bys teď ráda podnikla?“

„Edwarde, děkuji ti za slunečnice.“ Vzpomněla jsem si, že bych mu mohla poděkovat za všechny ty květy, které mi už daroval. „Jak se ti povedlo dostat nepozorovaně kytici do mého pokoje?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„To je moje tajemství. A nemáš zač. Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsem tu pro tebe, kdybys potřebovala,“ zašeptal a objal mě kolem pasu. Omotala jsem ruce kolem jeho krku.

„Děkuji,“ řekla jsem šeptem a stoupla si na špičky, abych byla blíž jeho rtům. Usmál se a přitiskl se jimi na moje.

9. kapitola • 11. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 10. kapitola: