Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - Prolog

08.08.2010 (15:15) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2014×

______________________________________________________________________

Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight

- Prolog

______________________________________________________________________

Když jsme se po několika hodinách – nebo snad minutách (?) – rozloučili s Natem a jeho skupinou, vyrazili jsme na výpravu. Vyjeli jsme se značným zpožděním, protože daleko v písku byly vidět první sluneční paprsky. Všichni jsme se naskládali do naší dodávky a vyjeli jsme. Nikdy jsem si nemyslela, že je tu tolik místa, vlastně jsem nikdy nebyla na výpravě s tolika lidmi. No, ono by nás bylo méně, kdyby Melanie nemusela za každou cenu jet s Jaredem, který vede celou výpravu, a kdyby se mnou nemusel jet Ian a ani nevím, proč jeli Paige a Andy, ale hlavně že jsme na chvíli vyjeli na vzduch.

Čekala nás dlouhá cesta a já byla vděčná, že mohu usnout v Ianově náruči. Když jsem konečně usnula, probudilo mě skřípání brzd. Otevřela jsem oči a hodila na Jareda, který řídil, zuřivý pohled. On mi ho neoplatil, místo toho jsem v jeho očích vyčetla strach.

„Co se děje?“ ptala se Melanie Jareda, se značným podrážděním.

„Ty jsi to neviděla?“ Jared to ze sebe dostal tak zlostně, že mu bylo sotva rozumět.

„Co jsem jako měla vidět?“ ptala se ho Melanie, až příliš nahněvaným tónem.

Jared se na ni nevěřícně podíval a řekl: „Neříkej mi, že jsi neviděla…“

Jared neměl šanci větu dokončit. Před dodávkou se objevila postava muže. Všichni se udiveně dívali předním sklem na vysokého, bledého a neskutečně krásného muže s bronzovými vlasy a nádhernýma topazovýma očima. Po několika vteřinách se v našem autě ozvalo hlasité ,,ach“ které vyšlo z úst ženské části auta, včetně z mých úst. Samozřejmě, že jsem se nevyhnula zuřivému pohledu od Iana, na kterého jsem se láskyplně usmála, abych odlehčila jeho pocitu, že pro mě není dost dobrý a on mi úsměv neochotně oplatil a oba jsme se otočili zpátky, abychom hleděli na to božské stvoření, nebo alespoň mě to tak přišlo.

Jared si odepnul pás a nahmatával kliku od dveří, jenomže ho Mel chytla za ruku, na znamení toho, aby nikam nechodil. Proto se jí Jared zeptal: „Co se děje? Vždyť je to člověk!“

Ano, to byla pravda. V reflektorech našeho auta opravdu nebyl vidět žádný stříbrný odlesk v jeho očích.

„Jen… slyšela jsem takové divné zvuky. Něco jako… vrčení.“ Z jejích očí se dalo vyčíst, že to opravdu myslí vážně. Popravdě, mně se to také zdálo

„Mel, prosím tě. To se ti určitě jen zdálo.“  A znovu se pokoušel dostat se z auta.

„To se mi opravdu nezdálo,“ naléhala na něj s prosebným tónem v hlase a psíma očima.

Jared se na ni podíval a v jeho očích byl náznak výsměchu. Jen co potřetí sáhl na kliku od dveří, okolo našeho auta proběhl velký pes, ne, nebyl to pes. Byl to obrovský rudohnědý vlk a z druhé strany vyběhl ještě jeden, ale než se oba zastavili před tím krásným mužem, nevypadali jako vlci, i když jsem si byla jistá, že to vlci jsou. Teď před naší dodávkou stáli dva další muži. A ten, které ho jsem viděla jako rudohnědého vlka, křičel: „Deset, dvacet Edward!“ a doprovázel to smíchem.

„Myslel jsem, že máte dobrý čuch a že vám smrdíme stejně jako vy nám.“ A znova se hlasitě zasmál.

Ten bledý muž, Edward, na něj pohlédl a ukázal směrem k autu. Ti neznámí, také krásní s rudohnědou kůží, černými, krátce střiženými vlasy a tetováními na rameni se na nás otočili. Koukali na nás stejně nechápavě jako my na ně. Byla jsem si jistá, že se tak také tvářím, ale pak jsem se přistihla, že se na jednoho z nich usmívám. Také jsem nebyla sama, kdo si toho všiml, protože si mě Ian přitáhl blíž k sobě a lehce si odkašlal, to mě ale donutilo k ještě širšímu úsměvu, který ovšem už patřil jen a jen jemu, což ho uspokojilo a zlehka mě políbil na temeno hlavy.
Když jsem se podívala zpátky dopředu, bylo to přesně ve chvíli, kdy se Jared chystal vystoupit z auta, tam přibylo dalších několik lidí. Byli to 4 ženy a 3 muži. Všichni byli taktéž krásní, stejně bledí a se stejně topazovýma očima, až na jednu dívku, které sice byla bledá, ale ne tak moc a oči také měla o několik odstínů tmavší a celkově vypadala obyčejněji.

Jared nakonec sebral všechnu odvahu a vyšel z auta. V obličeji měl vystrašený výraz a jednu ruku měl připravenou, aby mohl okamžitě vytáhnout svůj lovecký nůž. V dodávce bylo úplné ticho, dokud ho neprolomila Melanie.

„Hele, ehm… Wando?“ zeptala se velmi neklidně, což znepokojilo i mě.

„Děje se něco, Mel?“ ptala jsem se stejně opatrně.

„No víš, nebylo by dobrý, abys šla Jaredovi… pomoct?“ zeptala se, podle mě, až moc nejistě, přece jen jsme spolu strávily hodně času v jednom těle.

„Jak bych mu měla pomoct?“ To jsem opravdu nevěděla. To mi měli vybrat tělo nějakého zápasníka, abych mohla pomáhat někomu, jako je Jared.

„No jako… myslela, že když máš tolik zkušeností s různými bytostmi v galaxii, takže bys mu mohla nějak pomoc…“

„Tak na to zapomeň, Melanie!“ někdo odpověděl a jakmile jsem slyšela ten hlas, bylo mi jasné, kdo to byl.

„Iane, zkus na chvíli potlačit svůj ochranitelský reflex,“ řekla jsem mu rozzlobeněji, než jsem původně chtěla, ale dosáhlo to svého účelu a Iana jsem dokonale uzemnila, „víš, Mel, nemyslím si, že by to byl zrovna nejlepší nápad, přece jenom to jsou lidi, já bych si spíš poradila s dušemi.“

„Jsi si tak jistá, že jsou to lidi? Víš, mně se zdálo, že jak jsou ty dva s tou tmavou pletí, tak… ehm… zní to hloupě, ale původně jsem je viděla jako psy, nebo něco podobného.“ Opravdu se mi to jenom nezdálo? Opravdu jsem neměla vidiny? Chtěla jsem odpovědět, jenomže jsem neměla příležitost. Do auta se naklonil Jared.

„Wando? Myslíš, že bys mi mohla nějak pomoct. Fakt tam dalších několik minut stát a zírat tam na ně, prosím,“ ptal se mě.

„Já ti to říkala,“ dodala Melanie se značným uspokojením a usmála se na mě.

Když jsem si odepla pás, Ian mě chytil za ruku s prosebným výrazem.
„Wando…“ nedořekl.

„Ne, Iane, nezůstanu tady!“ Jeho nádherně modré oči, byly plné bolesti, a i když bylo těžké mu takhle ublížit, vykroutila jsem svou ruku a vystupovala z dodávky.

„Nic se mi nestane.“ Chtěla jsem ho uklidnit, jenom se mi to nepodařilo tak, jak jsem chtěla, protože se mi hlas zlomil. Ian dělal, že si toho nevšiml, a lehce a neuspokojeně se na mě pousmál.

Vystoupila jsem z auta. Jared se na mě děkovně usmál a než jsem mu ten úsměv stačila oplatit, jeden z cizinců promluvil. Nepostřehla jsem, kdo to řekl, ale ten hlas zněl tak krásně a sametově. Tak krásný hlas jsem nikdy neslyšela, nedalo se to srovnávat ani se zpěvem netopýrů. A ani nezněl nepřátelsky.

„Kdo jste?“ Tak zněla ta slova, která neznámý muž vyslovil.

Čekala jsem, až Jared odpoví, protože jsem já sama nevěděla jak odpovědět.

„Jsme zdejší lidé. A vy jste?“ Jared nakonec odpověděl, tak jak jsem očekávala, i když to nebyla zas tak úplně pravda.

„Zdejší lidé? Zajímavé, lidé, co žijí v poušti…“ Edward větu nedokončil, protože mu do řeči skočil ten, co vypadal jako nejstarší i když mu nemohlo být víc, než 25 let.

„Já jsem Carlisle Cullen, toto je má žena Esme a mé děti Emmett, Rosalie, Alice, Jasper a Edward. Ta dívka vedle Edwarda je jeho přítelkyně Bella a ti dva kluci, rodinní známí, jsou Jacob a Seth.“ I když Carlisle na všechny členy ukazoval postřehla jsem jen tři jména: Carlisle, Edward a Bella.

„Já jsem Jared a todle je Wanda. V autě ještě sedí Melanie, Ian, Andy a Paige, ale ve skutečnosti je nás 36,“ Jared odpověděl úplně stejně, jako předtím, když jsme se potkali s Natem a jeho skupinou.

Carlisle povytáhl jedno obočí a řekl: „A vy jste tedy lidé?“

Jared se na něj nevěřícně podíval a řekl: „Ano jsme lidé, tedy všichni až na Wandu, která je jedna z nich.“

„Z nich?“ ptal se Carlisle, ale nedokázala jsem rozpoznat výraz v jeho tváři.

„Ano je duše, ale klid. Je s námi, nic neprovede.“

„Wow, tak duše žijí s lidmi? A to jsme si mysleli, že je Bella poslední člověk,“ řekl s hlasitým smíchem tmavovlasý muž, který stál vedle Carlislea.

„Že je Bella poslední člověk, cože?“ řekli jsme s Jaredem jednohlasně a překvapeně.

„No víte… Ono… Myslím, že už klidně můžeme prozradit, kdo jsme, když je svět v takovém stavu,“ odpověděl nejistě Carlisle a mezitím ostatní vystoupili z auta a Ian mi obmotal ruce okolo pasu.

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - Prolog: