Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - 6. kapitola

26.08.2010 (13:15) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1118×

______________________________________________________________________

Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight

- 6. kapitola

______________________________________________________________________

Ztuhla jsem v Jacobově objetí. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám a na Edwarda jsem úplně zapomněla. „Co teď? Co teď?“ptala jsem se sama sebe.

Pustila jsem Jacoba a rozhlížela jsem se kolem sebe. Edward nikde.

„Edwarde!“ volala jsem. Rozběhla jsem se, ale Jacob mě chytil.

„Nech mě!“ vyštěkla jsem na něj.

„Ne nenechám!“ vyštěkl na mě na oplátku a ovinul kolem mě paže. „Jestli ho teď půjdeš hledat, tak se tu ztratíš.“

„To je mi jedno, musím ho najít!“ snažila jsem se mu vykroutit – neúspěšně.

„Bello, nepustím tě,“ řekl klidným hlasem, skoro šeptem.

„Ne!“ protestovala jsem, ale pak jsem mu ovinula ruce kolem krku a rozbrečela jsem se.

Jak jsem mohla něco takového Edwardovi udělat? Jak jsem mohla? Tolik jsem se o ně bála, až jsem… A teď je pryč. Odešel. Co když se nevrátí? Co když to bude jako loni? Rozbrečela jsem se ještě víc. Jake mě zvedl do náručí a odnášel pryč. Kam jsme šli? Nevím.

„Kam jdeme?“ ptala jsem se.

„Někam, kde bude klid. Asi k Wandě a Ianovi do ložnice,“ odpovídal šeptem.

„Cože?“ ptala jsem se.

Jacob se zasmál. „Neboj, jenom tam nebude tolik lidí.“ Pak už nic neříkal. Celou cestu jsem nevzhlédla, neměla jsem na to dost síly.

Jak jsem to mohla udělat? Jak jsem mu mohla takhle ublížit? Vždyť jsem se o něho bála stejně jako o Jacoba? Nebo ne? Co se to se mnou děje? Co když se nevrátí? Co když se mu něco stane? Co když odešel navždy pryč z mého života? Při těchto otázkách jsem se rozbrečela ještě víc a ještě víc jsem se přitáhla k Jakově nahé, teplé hrudi, jako kdyby mě měl udržet pohromadě.

„Bello,“ řekl sklesle a povzdechl si. Já mu odpověděla jen dalším hlasitým vzlykem. Jake se zastavil. Poprvé za celou dobu jsem vzhlédla. Byli jsme u nějakých dveří, ale nějak víc jsem se o to nezajímala a sklopila hlavu. Jacob je otevřel a nesl mě dovnitř a položil na matraci. Sedl si vedle mě.

Ještě než se stihl úplně posadit, natahovala jsem k němu ruce a chtěla zase spočinout v jeho náruči. On mě ale odstrčil a lehl si. V tu chvíli jsem myslela, že se mi srdce rozskočí na miliony malých kousků. Ale než se to mohlo stát, omotal mi paže okolo pasu a přitáhl si mě blíž. Já mu zabořila hlavu k ramenu.

„On se vrátí,“ konejšil mě, překvapilo mě to.

„Co když ne? Už jednou mě opustil!“ vyštěkla jsem na něj, ale hlas se mi několikrát zlomil, jak jsem brečela.

„Bells,“ na nic víc se nezmohl. Pak už jsme nic neříkali a já jsem usnula, vyčerpaná.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale pak do dveří vletěla Alice. Já jsem byla schoulená v Jakově objetí. Vzhledli jsme.

„Bello, to snad nemyslíš vážně!“ křičela.

„Co?“ ptali jsme se jednohlasně s Jakem.

„Edward se kvůli tobě trápí a ty se tu…“ ta slova nemohla vyslovit, nakonec se přemohla, „tulíš s tim… tim smra… s tim psem!“ zase křičela.

„Myslíš, že se Bella netrápí?“ křičel na ni Jacob.

„No nevypadá to tak!“

„Ale je to tak! Copak jsi ji předtím neviděla?“ pokračoval naštvaně. Alici tím úplně ochromil.

„Co… Kde je Edward?“ ptala jsem se skoro šeptem.

„Nevím. Jasper, Rose a Emmett ho hledají venku. Carlisle, Esmé, Seth a já tady v jeskyních. Jen jsem se byla podívat, na tebe,“ povzdechla si, „omlouvám se, že jsem tak vyjela.“

„Oni jsou venku?“ vyjekla jsem. I když jsem to věděla, musela jsem se zeptat. Už se mě zase zmocňovala ta bolest, cítila jsem v hrudníku zase tu díru. Jacob to věděl, už mě takhle viděl a přitiskl si mě blíž k sobě.

„Neboj, udržím tě pohromadě,“ šeptal mi do ucha.

„Ehm… Potřebujete ještě něco?“ ptala se Alice.

„Wandu,“ zamumlala jsem.

„Hm, tak jo.“ A odtančila pryč.

„Na co Wandu?“ ptal se Jake.

„Chci se jí na něco zeptat,“ zase jsem zamumlala a z plic se mi vydral další vzlyk.

„Bello.“ Povzdechl si. Pak zase bylo ticho, jen ho občas přerušovaly moje vzlyky.

Otevřely se dveře.

„Potkal jsem tu černovlasou holku a říkala, že hledáš Wandu.“

„Ty ale nejsi Wanda,“ odvětila jsem s obličejem stále u Jakova ramene.

„Jo, Wanda ale teď nemůže, tak jsem sem zaskočil a přišel ti to říct. Ahoj, jsem Jamie,“ odpovídal a představoval se Jacobovi. Nemusela jsem vzhlížet, abych věděla, že mu podává ruku.

„Čau, jsem Jacob,“ řekl přátelsky, napřímil se i se mnou a podal mu ruku. Utřela jsem si rukávem oči a vzhlédla.

„Ty jsi taky ten… upír?“ ptal se dál Jamie.

„Ne, ne. Já jsem něco lepšího,“ zasmál se, „jsem vlk, ale ty bys tomu říkal spíš vlkodlak,“ pokračoval Jacob. Trochu mě ta konverzace začala rozptylovat.

„Ale vždyť vypadáš jako člověk,“ namítal.

Jacob se zase zasmál. „No to sice jo, ale když se proměním,“ zamyslel se, „no… možná by sis mě spletl s medvědem.“

„Ale teď to neudělá, protože by tu rozbořil všechny jeskyně,“ odpovídala jsem potichu, Jake se na mě usmál.

„Hm, škoda,“ odvětil sklesle Jamie a posadil se na matraci vedle mě. „Jak dlouho tu ještě budete?“

„Těžko říct,“ odpověděl Jake zamyšleně. „Možná dlouho.“

„To by bylo super,“ odpověděl nadšeně Jamie.

(Následující část bude psána z pohledu Wandy)

„No, tak kde jsme ještě nebyli?“ ptal se mě Carlisle.

„Ještě jsme nezkoušeli koupelnu, nemocnici a hřiště a k ložnicím asi nešel.“

„Stejně si myslím, že bude spíš někde venku,“ pokračovala Alice.

„Ale o to se nemáme zajímat my,“ odpovídal jí Carlisle.

„Hele, tak ty, Wando, Esmé a Alice, jděte ke koupelně a my ostatní si vezmeme hřiště. Jestli tam nebude, potkáme se tady,“ rozhodl Ian.

Vyrazili jsme tedy směrem ke koupelně. Ještě jsme ani nedošli do tunelu a Alice promluvila.

„Jak tady funguje koupelna?“ ptala se.

„Je to místnost takovou, jakoby vanou, kde teče říčka, plus záchod,“ odpovídala jsem.

„Říčka?“ ptala se Esmé.

„No, ano. Celé tyto jeskyně jsou plné vody a podzemních říček. V koupelně je jeden slabší pramen, takže není ta voda stojatá a mohou se tam mýt všichni.“

„Hm, zajímavé. Pěkně jste to tu vymysleli. Až na to oblečení,“ stěžovala si Alice.

„Co je s ním?“ ptala jsem se. Jako duše jsem se nikdy moc nenaučila se zajímat o to, co mám na sobě, hlavně jsem většinu mého pozemského života strávila tady.

„Je takové… no, ne moc v módě,“ odpovídala Alice. To mě donutilo podívat se, co měla na sobě. Byla oblečená v úzkých černých džínech, bílé košili a sakové vestě. Na krku měla smaragdový náhrdelník. Za to já jsem měla nad koleny ustřižené džínsy a červeně kostkovanou flanelovou košili, už vím, jak to myslela.

„Ale samozřejmě chápu, že v těchto podmínkách, myslím to tak, že v jakém stavu je svět, je nejdůležitější věcí přežití a oblečení je až někde na konci žebříčku důležitých věcí,“ omluvně říkala Alice a konec řekla až moc přehnaně smutně.

„Tak nějak to je,“ řekla jsem jí a dál se tím nehodlala zaobírat.

Došli jsme do místnosti s říčkami. Jako vždy tu bylo horko a mlha.

„Koupelna?“ ptala se Alice pohrdavě.

„Ne,“ pousmála jsem se, „ta je až o kousek dál.“

„Ještě že!“ Oddychla si Alice.

„Tak, koupelna,“ říkala jsem jim úlevně a rozsvítila baterku. Objela jsem s ní místnost. „Ahoj, Heidy.“

„Ahoj, Wando a…“ odmlčela se.

„Ahoj, jsem Alice.“ Mávla rukou.

„Esmé.“

„Jo, promiňte,“ usmála se, „Heidy.“

„Neviděla jsi tady někde vysokého, bledého muže s bronzovými vlasy?“ ptala se Alice.

„Ne, ne. Bohužel vám nepomohu,“ odpovídala omluvně a opouštěla místnost.

„No, tak tady není,“ konstatovala Alice, „tak co kdybys nám ukázala zbytek koupelny? Strašně mě zajímá to s tou říčkou.“ Zasmála se.

Ukázala jsem jim tedy zbytek koupelny a odebrali jsme se k odchodu. Skoro celou cestu jsme mlčeli. Když jsme dorazili na jižní stranu náměstí, ještě tam ostatní nebyli, takže jsme se usadili u zdi jeskyně a čekali. Nečekali jsme dlouho, však ostatní přišli se stejnými zprávami jako my.

„Nikde není. Můžeme jedině zkusit nemocnici, ale to je poslední možnost. Musí být venku,“ objasňoval Ian.

„Myslíš, že má cenu tam chodit?“ ptal se Carlisle.

„Nevím.“

„No tak to je jedno, už nemáme co ztratit. Wando, tebe sháněla Bella,“ připomněla mi Alice.

„Kruci, já na ni zapomněla! Tak vy se běžte podívat do nemocnice a já skočím za Bellou.“

Šla jsem směrem k ložnicím, když jsem došla před naše – moje a Ianovi, momentálně moje, Ianovi, Jakovi a Sethovi a tak napůl Belliny – dveře do ložnice, asi dvě vteřiny jsem se rozmýšlela, jestli mám zaklepat nebo ne, bála jsem se, abych je neprobudila, ale slyšela jsem zevnitř hlasy. Rozhodla jsem se zaklepat. Dvakrát jsem lehce klepla do desky a pomalu otevřela dveře, strčila jsem tam nejšíře hlavu a viděla jsem Bellu, Jaka a Jamieho.

„Prý jsi mě sháněla, Bello. Promiň, dřív jsem nemohla,“ omlouvala jsem se jí.

„To je dobrý. Jen jsem s tebou chtěla mluvit,“ lehce se usmála.

„Hele, Jamie, nemohl bys dojít s Jakem ještě pro dvě matrace, nebo jestli chceš spát tady tak tři.“

„Jasně,“ odpověděl nadšeně.

(Následující část bude psána z pohledu Belly)

Ještě, než mě Jacob pustil, pošeptal mi do ucha: „Neboj, já se vrátím.“ Pak oba opustili místnost. Vypadali celkem komicky, protože byl Jamie poloviční, oproti Jakovi.

„Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ ptala se Wanda.

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - 6. kapitola: