Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 41. kapitola

07.11.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2969×

Modrá je dobrá... Pche, to těžko!

„Hanny, Hanny, Hanny!“ řval jsem a zajíkal se slzami. Tiskl jsem ji k sobě a neustále ji líbal na obličej.

„Ty pako ztřeštěný, co jsi to dělala?“ vzlykl jsem. „Mohlo tě to zabít,“ vyčítal jsem.

„Vz – duch…“

„Co? Co chceš? Co potřebuješ?“ vyptával jsem se a mačkal ji, jako kdyby mi měla zmizet z náruče.

„Dusíš ji!“ vyčetla mi Pearl a vyrvala mi ji z objetí. Hannah se dramaticky nadechla.

„Děkuju, Pearl,“ zasípala a já zrudl.

„Promiň,“ kuňkl jsem.

Ve dveřích se objevil zbytek rodiny. Jestli jsem ji já dusil, co jí dělali oni? Vžil jsem se do role prince na bílém koni a prodral se skrz masu těl až k ní. Právě bledla v náruči táty, když jsem mu ji vytrhl.

„Dusíte ji,“ napodobil jsem výtku Pearl.

„Dej ji sem, nebo budeš mít do konce věčnosti zaracha,“ zavrčel táta a zmocnil se opět Hannah, která se konečně začala smát. Mamka na mě spiklenecky mrkla.

„Jak ti je? Nebolí tě něco? Co se stalo v tom jezírku?“ vyzvídal Carlisle.

„Já nevím,“ zachrčela smutně.

„Nevíš?“ divil se.

„No, jen vím, že jsem tam skočila a pak jak na mě doráží to modré a do hlavy se mi vlévaly nějaké věty. Bylo jich tolik, až jsem zkolabovala. A pak jsem byla na Titanicu, a v Pomádě a v Hříšném tanci,“ vyjmenovávala.

„Je to jasný, přeskočilo jí,“ vyhrkl Seth a Hanny se po něm ohlédla.

„Vy dva se ještě neznáte, že?“ řekl omluvně Edward.

***

„To bych si pamatoval,“ mrkl na mě.

„Já tě znám,“ vydechla jsem.

„Jo?“ Očividně jsem šokovala víc lidí, jak jednoho.

„Prosím tě, odkud?“ dožadoval se Seth.

„Z fotky na krbu,“ ujasnila jsem rozpačitě a zabodla oči do Rory a následně do Edwarda. Jen oni dva věděli, že lžu. Malá dívka vedle Setha jen vycenila zuby. Co jí je? Rory mi o Sethovi vyprávěla. Pamatovala jsem si, jak přeříkávala svůj příběh, když jsme čekali všichni na probuzení Pearl.

Zkontrolovala jsem Taavettiho výraz. Nezklamal. Mračil se a oči zabodával do Sethových zad. Vypadal jako tehdy Chris, když se provalilo, že nejsem Hanley, ale ve skutečnosti holka. Chris!

„Kde je?“ vyhrkla jsem na Edwarda.

„Vedle v pokoji. Hanny, nalokal se hrozně moc magmatu a předávkoval se tím, nedalo se nic jiného dělat,“ omlouval se.

„Co mu je?“ děsila jsem se. Jak se nedalo nic jiného dělat?

„Přiměl jsem Edwarda, aby ho kousl, Méďo,“ špitl Dan. Chvilku jsem nechápavě zírala na ty dva.

„Zlobíš se?“ zaúpěl Dan.

„Proč? Že jste zachránili kluka, kterého miluju?“ nechápala jsem.

„Nevím, jestli se tomu dá říkat záchrana…“ vymlouval mi to Edward a Bella do něj dloubla.

„Zase začínáš?“ vytkla mu.

„Pardon,“ špitl.

„Chci ho vidět,“ prosila jsem.

„Nejsi unavená? Ospalá? Vyčerpaná?“ divil se Carlisle.

„Ve skutečnosti ne. Jsem nadmíru vyspalá a odpočatá. Mám pocit, že jsem prospala zimu,“ usmála jsem se.

„Dobře. Doprovodím tě tam,“ nabídl se a podal mi ruku. Přijala jsem ji a přelétla pohledem přítomné. Domyslela jsem si, kdo je Siobhan a kdo Maggie. No jo! Maggie! Upírka, která vycítí lež. Sakra.

Proto tak cenila zuby, ale mlčela. Hodná holka, uf!

Vstala jsem.

„Vypadáte jako zbídačení rockeři, kdy jste naposledy lovili?“ vytkla jsem jim a upíři zabodli pohledy do země. Jak mateřská školka.

„Rockeři?“ odfrkl si Seth a Jacob se začal smát.

„No vy dva jste se ozvali právě včas,“ odpálkovala jsem je. „Vypadáte nejhůř. Jak když jste honili celou noc slepice, dědo, není to za tvým uchem pírko?“ dobírala jsem si ho a všichni se rozesmáli, když si vehementně sáhl na hlavu.

„Ty jsi blbec!“ vysmál se mu Seth a Jacob ho udeřil pěstí do žaludku.

„Hannah má pravdu, jdeme,“ zavelela Bella. Pokoj byl najednou jednou tak velký. Možná dvakrát, jak se vylidnil. Jen Pearl s Danem tu zůstali.

„Vy nemáte nic na práci?“ mručela jsem.

„Ani ne…“ špitl Dan a nervózně se ohlédl po Pearl.

„No, já bych možná věděla,“ kuňkla nejistě.

„Tak co chceš dělat?“ radoval se Dan, že jeho láska chce něco podniknout. S ním! Nechala jsem je tam, ať si určí své plány sami, a vycupitala jsem ze svého pokoje.

Vplula jsem k rodičům. Dýchla na mě známá vůně z dětství smíšená s Chrisovou. Byl smotaný v klubíčku a deky kolem něj byly rozházené, jak kopal. Dotkla jsem se jeho ruky a Chris zasténal. Byl tu. Živý a snad ještě krásnější, než jsem si ho pamatovala. Pod mým dotekem se uklidnil a začal lehce dýchat.

„Ou, ty tu jsi, takže můžu jít,“ objevila se ve dveřích máma.

„Jak dlouho takhle je?“

„Počkej,“ zamyslela se. „Včera ráno jsme se vrátili a teď je taky už pomalu noc. Dva dny,“ spočítala a usmála se.

„Brzy to přijde,“ vydechla jsem.

„On to zvládne. Jed ho uzdraví.“

„Já vím. Jenže jsme se od té události v Paříži neviděli…“ O ou, mamka to neví!

„Jaké?“

„Ehm…“ hledala jsem vhodná slova.

„Hannah!“

„Nespala jsem s ním, jestli ti jde o tohle,“ vyhrkla jsem.

„To se mi ulevilo, ostatně by to byla stejně tvoje věc. Jen ti chci říct, že nejsi povinna s ním potom být. To, že z něj bude upír, neznamená, že tě to k němu svazuje, chápeš mě? Víš, on si to taky může rozmyslet. Z polohledače jsme nikdy ještě upíra nedělali, takže nevíme, co bude,“ připravovala mě mamka.

„Mami, já si nejsem jistá, jestli bych dokázala bez tohohle člověka žít. Upíra, nebo Hledače, co já vím… Miluju ho. Taky jsi věděla, že je táta ten jediný?“ zeptala jsem se a pohladila Chrise po vlasech.

„Všichni to věděli, Hannah. Jen já se tomu zpočátku bránila,“ usmála se.

„A Bella to věděla? Nebo Nessie? Skylar? Rory?“

„Nejsi si jistá?“ prokoukla mě.

„Já se jen bojím, že tomu uvěřím a nebude to pravda.“

„Bella to věděla hned. Nessie a Jacob… Tam byl otisk, ale všichni víme, že i bez něj by ti dva spolu zůstali. Bylo to prostě přání osudu. Skye zpočátku slepě milovala Edwarda, nebo spíš to, co pro ni představoval. Byla to nejčistší přátelská láska, která v té době mohla být, a pak našla Manua. A Rory? Její život tu máš. Její dvě cesty. Její volbu,“ vyprávěla.

„Tohle je moje volba,“ usmála jsem se na nehybného Chrise.

„Pokud je to tvá volba, nevzdávej to a věř v něj. Věř v sebe!“ dodala melodramaticky.

„Nechtěla jsi jít lovit, Zázraku?“ objevila se ve dveřích tátova tvář.

„Už jdu,“ zasmála se. Políbila mě do vlasů a tiše odešla. Opět jsem s Chrisem zůstala sama. Jak málo stačilo a byla bych bez něj?

***

„Nechápu, jak jsem na to mohl přistoupit. Hrát na schovávanou,“ vrtěl jsem hlavou a bloudil lesem. „Pearl?“ křikl jsem do tmy. Kdesi v dálce se ozval její melodický smích. „A mám tě,“ ušklíbl jsem se a rozeběhl se za ní.

Nadskočil jsem, když mi cosi přistálo za krkem.

„Baf,“ vydechla a políbila mě na klíční kost. Tělem mi projel elektrizující záchvěv.

„To nedělej, potvůrko,“ zaúpěl jsem.

„Nelíbí se ti to?“ zamračila se.

„Naopak,“ zasmál jsem se a ze zad si ji stáhl do náruče. „Jen mi to neusnadňuješ, konvalinko moje líbezná,“ zašeptal jsem a přitiskl své rty k jejím. Propletla mi prsty ve vlasech a nabídla mi svá ústa. Tiskla se ke mně a veškerá krev v mém těle se přesunula do jediného místa. Sakra! Zkameněl jsem a ona si toho všimla.

„Děje se něco?“

„Já jen… Není to pro tebe těžké?“ vyzvídal jsem.

„Víš, když jsi odjel pro Chrise,“ začala a posadila se slušně vedle mě. „Myslela jsem, že tu bez tebe umřu. Neuvěřitelně jsi mi chyběl. A pak zmizela Hanny a mě na sekundu napadlo, že se s tebou něco stalo.“

„Já jsem ale v pořádku,“ tišil jsem ji, protože se celá roztřásla.

„Já vím a už to nikdy nechci zažít. Chci být s tebou,“ usmála se a přisunula se blíž. Opět mi vjela prsty do vlasů a druhou rukou mapovala cestičku kolem výstřihu mého trička. Zasténal jsem.

„Pearl, asi bychom…“ vzdechl jsem a její dotek mě přiměl zavřít oči a vychutnat si její prsty.

„Asi bychom co?“ řekla laškovně.

„Asi bychom neměli…“ vysoukal jsem ze sebe, i když moje tělo křičelo něco jiného.

„Proč?“ zarazila se.

„Máš být divoká a hladová a ty mě tu mezitím svádíš a sedíš se mnou v trávě,“ divil jsem se.

„Vždyť já jsem divoká,“ usmála se tajemně. „A hladová,“ dodala. Přitiskla mi rty ke krční jamce a lehce se o mě otřela tělem. Ach můj bože! Zaúpěl jsem a natáhl ruce, abych si ji stáhl do náruče, jenže ona byla pryč.

„Hej!“ vyjekl jsem. Vytřeštil oči a sledoval mizící postavu ve tmě. Seděl jsem tam zkamenělý šokem.

„No počkej, ty divoženko,“ zasmál jsem se a rozeběhl se za ní.

***

Spánek jsem přemáhala do tří hodin v noci. Pak jsem to vzdala. Spíš jsem se zhroutila k Chrisovi do postele a usnula. Cítila jsem na sobě paže a do těla se mi zabodával milion ostrých ledových jehliček. Příjemně brněly, dokud stisk nezesílil. Probralo mě to. Do oken pokoje nakukovalo nové Slunce, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že má Chris přese mě přehozenou ruku. První láskyplný projev, ale co ta síla? Nejspíš jed zasáhl jeho srdce. Rty měl do tenké linky a oči modřejší než laguna. Moment!

„Chrisi?“ vydechla jsem a nedokázala se odtrhnout od jeho pohledu. Modrý?

„To takhle lezeš do postele každému?“ zašeptal a nosní dírky se mu roztáhly.

„Promiň, já… Asi jsem usnula. Jak ti je?“ vyzvídala jsem a cítila, jak se mi do tváře valí krev.

„Bylo líp,“ sykl. Sundala jsem ze sebe jeho paži a posadila se.

„Nemáš žízeň? Nebolí tě něco?“

„Jsem v pořádku, přestaň s tím,“ vrčel.

„Asi bychom si měli promluvit o tom, co se za poslední měsíce stalo,“ navrhla jsem. Proč nejít rovnou k věci?

„Není o čem mluvit,“ odsekl zle. Au. Tak tohle bolelo. Ale ještě jsem to nevzdala.

„Já myslím, že je,“ trvala jsem na svém. „Prosím tě, Chrisi, vážně bych ti to všechno chtěla vysvětlit.“

„Později, prosím tě, nech mě se rozkoukat,“ úpěl.

„Jo, jasně, já… Promiň. Půjdu dál, určitě ti vadí vůně krve a…“

„Ne, je mi to putna. Nic necítím,“ přerušil mě.

„Ne?“ vydechla jsem překvapeně.

„Ne. Vůbec nic. Žádné pachy, ani pocity, takže se mě neptej, jak mi je, protože to nevím.“

„Máš modré oči,“ vzdychla jsem. Tak nějak mě napadla spojitost s jeho ztrátou citů a tou barvou a začala jsem ji upřímně nenávidět. Upír s modrýma očima. Ruce měl ledové jako upír. Byl upírsky krásný, ale to bylo zavádějící. Vždy byl krásný, jen ne tak bledý jako teď. Chris se pokusil vstát. Vůbec nebyl dezorientovaný jako Pearl. Naopak. Vypadal, že si své schopnosti náležitě užívá.

„Páni,“ vydechl.

„Nechceš s něčím pomoct?“ nabídla jsem se a Chris se na mě otočil. Sjel mě pohledem a pak jen zavrtěl zamračeně hlavou.

„Udělala jsi toho už dost,“ sykl a vyšel z pokoje. Zůstala jsem tam sedět jako opařená. Cože jsem? Dost?

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 41. kapitola: