Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 34. kapitola

30.10.2010 (16:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2933×

Upíří nepláčou

„Rory bude mít miminko,“ vykřikla jsem v Danielově pokoji. Moje první návštěva. Vřítila jsem se tam v návalu euforie a vzápětí toho litovala. Ten pohled byl hrozivý.

„Že gratulujeme. Oba,“ vzdychl unaveně.

„Jsi v pořádku?“ kuňkla jsem. Daniel vypadal jak po třech flámech v jedné noci. Svoje kdysi krásné blond vlasy měl mastné, pod očima kruhy, jak kola od trakaře a… Vdechla jsem odér pokoje – fuj.

„Jo, jsem. Dík,“ odpověděl bez nejmenšího zájmu.

„Jdi si odpočinout, zůstanu tady,“ navrhla jsem a Danovi se rozzářily oči.

„Dal bych si sprchu,“ vzdychl zasněně.

„Dej si vanu, bude to lepší. A hodně šamponu a pěny. Napustím ti ji, chceš?“ mrkla jsem na něj a odešla bez odpovědi. Jistěže chtěl. Viděla jsem mu to na očích. V koupelně jsem otočila kohoutky naplno a do tekoucí vody nalila snad polovinu voňavé pěny do koupele. Začala vzrůstat a její vůní se naplnila celá místnost.

„Můžu?“ ozval se za mnou Dan.

„Klidně. Užij si ji,“ usmála jsem se.

„Hannah?“ zavolal mě zpět. Zarazila jsem se ve dveřích, ale neotočila se. „Zlobíš se?“

„Měla bych?“ špitla jsem smutně.

„Rozhodně ano. Máš na to právo. Taky se zlobím.“

„Dobře,“ vydechla jsem a spolkla slzy. Vyšla jsem a zavřela dveře. Usadila jsem se u Pearlina lůžka a pozorovala její tvář. Mizely jí mimické vrásky. Vypadala, jako vosková figurína. Vypadala spokojeně. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje. Vždyť k tomu přišla, jako slepý k houslím. Seznámila se, zamilovala a nakonec zjistila, že její láska je z části upír. A teď? Bude se taky zlobit?

***

Levandule a třešně. Sladká a oblíbená vůně Hannah. Já tohle nepoužíval, ale ona ano, a já už věděl proč. Vážně to uklidňovalo. Vdechoval jsem tu svěžest asi moc silně, protože se mi otevřela pusa. Nedokázal jsem tomu zabránit. Zívl jsem a proti své vůli to doprovodil hlasitým vzdechem. Musel jsem několikrát zamrkat, abych dokázal zaostřit. Ta voda mě uspávala.  Nemohl jsem si dovolit spát. Pearl mě potřebovala. Potřebuje mě a já tu sedím v navoněné lázni a usínám. Když to tak hezky voní…

***

Z koupelny se ozvalo Dannyho zívající uá a po chvíli jen pravidelné chr. Vstala jsem a sešla do přízemí.

„Úkol splněn,“ zahlásila jsem a mamka mě pochválila: „Jdu si k ní sednout, najez se,“ vybídla mě.

Táta přede mě postavil ohromný talíř s kouřícím masem a šťouchanými brambory se zeleninou. Vzala jsem do ruky vidličku a zaváhala.

„Když budeš podvyživená, nepomůžeš mu,“ odtušil táta pochod mých myšlenek a já si nabrala na vidličku brambory. „Tak je hodná,“ pochválil mě a nalil mi džus.

„Jak je Rory?“ zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Je vyděšená z toho, co se děje. Došli jsme k závěru, že ten čuch na Hledače má to škvrně a ty vize taky. Až se narodí, bude to pryč a vrátí se nám milá Rory,“ vydechl si až moc úlevně táta.

„Půjdu se na ni podívat. Mimochodem, kde je zbytek?“ vyzvídala jsem dál.

„Na lovu. Už skoro tři dny nebyli.“

„Tři?“

„No a ne? V noci to budou tři dny, co jsme se vrátili.“

„To není možné, vždyť… Počkej, fakt?“ Sakra, kde mi utekl jeden den? Jak jsem ho mohla vynechat? Tři dny se tu flákám, zatímco někde jde Chrisovi o život. Jenže moje rodina mi to „politicky“ vysvětlila. Nemohli jsme tu nechat Pearl samotnou a novorozenou a nemohli jsme tu s ní nikoho nechat. Musíme počkat i na Edwarda s Bellou, až se vrátí. Hledačovo doupě určitě nebude lehký úkol, a jestli jich tam je víc…

***

Probudila mě studená voda a tma. Zamžoural jsem a opustil nepřející vanu.

Jak dlouho jsem spal? Proč mě nikdo nevzbudil? Bolelo mě za krkem a třásl jsem se. Hanny to vrátím, nechala mě usnout a skoro umrznout. To byl nejspíš její druh pomsty. Ale proč? Otřel jsem se a oblékl. Vpadl jsem do pokoje a natáhl si přes hlavu jeden z teplých svetrů. Byla vážně zima. Když jsem se otočil k posteli, ztuhl jsem.

„Pearl?“ zašeptal jsem k prázdnému ustlanému lůžku. Kde je? Vystartoval jsem z pokoje s hrůzou v očích. Probudila se a utekla. Běhá tu po lese jako novorozená. Sakra, sakra, sakra! V obýváku jsem se zarazil. Seděla na gauči a usmívala se na mě.

„Pearl?“ nevěřil jsem vlastním očím. Seděla a pila čaj. Tvářila se naprosto normálně a vyrovnaně. Působila až moc lidsky.

„Není to tvoje vina, Danieli,“ promluvila svým sladkým hlasem.

„Co není má vina?“ nechápal jsem.

„To, že to nevyšlo. Přišla jsem ti jen říct, že se na sebe za to nezlob.“

„Co to říkáš?“ vydechl jsem.

„Že to není tvoje vina.“

„Já tě nechápu,“ skučel jsem.

„Není to tvoje vina,“ opakovala a usrkla čaje.

„Dobře, tak není, ale co není moje vina?“

„Není to tvoje vina.“

„Pearl!“

„Dane!“ zařvala neuvěřitelně nahlas. Lekl jsem se jí a nadskočil jsem. Do obličeje mi vychrstla studený čaj.

Počkat.

Otevřel jsem oči. Seděl jsem ve vaně a voda chladla. Nebyla tak ledová, ale chladla. Neváhal jsem a s ručníkem kolem pasu se rozeběhl z koupelny rovnou do přízemí.

***

„Jdu vystřídat mamku. Jsem odpočatá a spíš vy budete tu sílu potřebovat, až se probudí,“ nadhodil táta. Kývla jsem.

„Zkontroluj Dana ve vaně, prosím. Je tam moc dlouho,“ požádala jsem a usrkla čokoládu z hrnku. Rory se zavrtěla na gauči a mávla tátovi. Konečně už znala důvod svého chování a rapidně se zlepšila. Taav seděl spokojeně vedle ní.

„Kde je?“ vyhrkl hlas ze schodů a do pokoje se vřítil polonahý brácha.

„Kdo?“ nechápali jsme.

„Pearl. Kde je?“ štěkal.

„Ve tvém pokoji, Danny. Kde by měla být?“ znejistěl táta a preventivně se rozeběhl podívat. Dan ho následoval a my tři také.

„Co je?“ ptala se tiše mamka, když jsme ji překvapili v pokoji u Pearl.

„Danielovi přeskočilo, to nic,“ vysvětlila jsem. Dan se na mě ani nepodíval.

„Bude to brzo. Měli bychom zavolat ostatní z lovu,“ navrhl táta.

„Já to zvládnu sám,“ dušoval se Dan. „Můžete jít,“ sykl.

„No jo, já zapomněla na nepřekonatelného a soběstačného Daniela,“ pronesla jsem jízlivě.

„Starej se o sebe, jako jsi to dělala do teď. Napácháš míň škody,“ odpověděl Dan a probodl mě očima. Spadla mi brada.

„Tak dost vy dva!“ okřikl nás táta.

„Až začne konečně používat mozek, přestanu,“ bránil se Dan. Stála jsem a civěla na něj, jako když spadl ze střechy. Co to… Proč to říká?

„Dane! Hanny ti několikrát pomohla,“ zastala se mě Rory.

„A já jí snad ne?“

„No to sice ano, ale teď jsi o všechny záslužné činy přišel.“

„Za pravdu se člověk zlobí,“ sykl Dan a posadil se k Pearl.

„Idiote,“ sykla jsem a odešla pryč. Já tohle pako nepotřebuju. On potřeboval mě a já jeho ne. Nepotřebuju ho!

Zapadla jsem do svého pokoje a rozevřela deník. Nakreslila jsem chrtovu tvář a kolem něj několik otazníků s otázkou: Kde?

Odpovědí mi přišla zase ta píseň.

„To´s mi toho řekla,“ sykla jsem a zabořila hlavu do polštáře.

„Hanny?“ Dveře se pootevřely a v nich byla Rory tvář.

„Nechci litování ani vysvětlování,“ prosila jsem.

„Ani obyčejné klábosení?“

„To by šlo.“

„A co dámská jízda?“ přidala se k nám mamka.

„To už beru,“ usmála jsem se a Rory s mamkou se usadily na postel.

„Volala Bella, že se vrací a asi něco malého mají,“ začala mamka.

„Fakt?“ vyhrkla jsem nadšeně a do krve se mi vlila nová síla.

„Jo, ale zkus být v klidu,“ prosila mamka.

„Lure, jak má být v klidu? Ty jsi byla v klidu, když Josh zmizel s tyfusem?“ usmála se Rory.

„Táta měl tyfus?“ zhrozila jsem se.

„Ani nevíš, jaký. Blonďatý a prsatý,“smála se mamka.

„Tiffany alias tyfus ho chtěla podpálit. Hrozný. Ale pořád se mi ztratil jen na den. Tobě Taav zmizel na týdny,“ odpálkovala Rory mamka.

„Týdny?“ děsila jsem se.

„Nic velkého. Prostě lymfom a Claudie a přeměna. Chudák si vymazal paměť, tak se nemohl sám vrátit.“

„Bože můj,“ úpěla jsem.

„Ale hele! Oba tu jsou a oba v pořádku. I Chris bude, nebo myslíš, že ho tam nahoře někdo má tak málo rád?“ mrkla na mě mamka.

„Mami!“ zařval hlas z chodby. Neváhaly jsme a vyřítily se ven. Dan.

***

Poslouchal jsem její srdce. Málem vyskočilo z hrudi, jak se bouřilo, a Pearl se zmítala v bolestech, ale mlčela. Zatínala zuby a po tváři jí stekla slza. Možná poslední? Najednou bylo ticho.

Přivolal jsem rodinu a čekal. Stáli kolem mě a mlčeli. Chvíli.

„Už?“ ptala se mamka.

„Tiše. Dejte jí šanci,“ zašeptal Taav. „Pearl?“ oslovil ji a přistoupil k ní blíž. „Jděte dál, hlavně vy dva,“ hodil hlavou ke mně a k Hannah. Máma nás přesunula na druhý konec pokoje a postavila se před nás.

Vystrčil jsem hlavou a sledoval to. Konečně otevřela oči a zamrkala.

„Ahoj,“ oslovil ji Taav. Pearl po něm střelila pohledem. „Neboj se, vše je v pořádku. Pamatuješ si nás?“ šeptal. Pearl zarytě mlčela a těkala pohledy mezi mou rodinou, dokud se nezarazila u mě. usmál jsem se na ni, ale ona vytřeštila oči a couvla. Hodně rychle couvla.

„Ach,“ vydechla vyděšeně, když si uvědomila, jak moc svižně se přemístila.

„To je v pořádku. Zvykneš si,“ utěšoval ji Taav.

„Taavetti?“ zašeptala a její hlas byl nepřekonatelný. Byl ještě krásnější než normálně a její vzhled… Znovu jsem se zamiloval. Až po uši.

„Ano, jsem to já. A tohle je Rory, pamatuješ? A Josh s Lure,“ ukazoval a přesto nespouštěl oči z novorozené.

„Proč jste mi to udělali?“ vzlykla a omotala si ruce kolem hrudi.

„Umírala jsi,“ vysvětlila jí Rory a přistoupila k ní blíž. Pearl zavrčela, a když jí došlo, že to byla ona, vykřikla a začala brečet. Tedy jen vzlykat.

Upíři nepláčou.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 34. kapitola: