Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 33. kapitola

30.10.2010 (11:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2903×

Den na nic

Domů jsme se vrátili, jakmile volala vzlykající Esmé, že ví, kam se poděli.

„Copak se umí přemístit?“ mručel Emmett vztekle, že mu utekla šance dalšího boje.

„Ne, ale nevíš, jak dlouho byl pryč a čím jel. Určitě jel tam. Proč by to jinak Teta psala?“ vysvětlovala mamka. Ignoroval jsem je a zamířil jsem rovnou do domu.

„Kde je?“ vyhrkl jsem, ale Hannah sedící v obýváku mě ignorovala. „Hej! Kde je Pearl?“ drkl jsem do ní.

„Nahoře,“ zašeptala a zhnuseně mi setřásla ruku z ramen.

„Co ti je?“

„Nestarej se,“ sykla a odešla. Vyběhl jsem schody a můj upíří sluch mě zavedl přímo do mého pokoje. Ležela na posteli a trpěla. Chudák. Modlil jsem se, aby to zvládla a aby mě poté neproklínala za osud, který jsem jí určil. Co když měla Skye s Carlislem pravdu? Co když… Složil jsem hlavu do dlaní a čekal.

První den se chýlil ke konci a nebe se zbarvilo do krvavě rudé.

„Vidíš to, Konvalinko? Máš třetinu za sebou,“ šeptal jsem jí a políbil její propocené čelo, když se na moment uklidnila.

***

Máma to narušení soukromí docela ustála. Ani nešílela, což mě v tuhle chvíli mrzelo. Byla jsem v dokonale bojovné náladě, díky Danielovi. Sobec. Pearl, Pearl, Pearl. A co jeho nejlepší přítel? To mu bylo jedno, že se ještě nenašel? A co jeho sestra?

„Taky jsem tam byla,“ zavrčela jsem do polštáře, když jsem šla spát. Musela jsem se vyspat. Mamka mě ujistila, že přeměna nemůže trvat méně než dva dny a kdyby ano, bylo by… Dost!

Ten strach mi z hrdla udělal Saharu. Natáhla jsem se k nočnímu stolku. „Do prčic,“ vzdychla jsem. Sklenice tam byla, ale úplně prázdná. Vstala jsem a vyšla z pokoje. U Daniela se svítilo. Jenže moje kroky mířily do přízemí pro nové pití.

„Teskně hučí, Niagára…“ notoval si Emmett. Zarazila jsem se na posledním schodu.

„Sklapni, nebo tě uslyší,“ vrčela Rose.

„No a? Holt se mi ta písnička vkradla do hlavy. Nemůžu za to, že je tam někde Chris. Hannah není tak vztahovačná,“ vrčel.

„Já ale nemluvila o Hanny, ale o Rory. Víš, jak tuhle písničku nesnáší.“

„No jo,“ odfrkl si. Uvelebila jsem se na schodech a čekala, jestli se ještě něco nedozvím.

„Nemám náladu ji zase poslouchat. Je poslední dobou na zabití. Ti Hledači jsou trnem v oku nejen jí, jenže Rory to asi nikdo nevysvětlí,“ vztekala se neustále Rose.

„Však jsem řekl, že končím,“ úpěl Emmett. Tohle byla asi vhodná chvíle vejít. Vstala jsem a vyšla za roh. Jaké překvapení na mě čekalo u opačného konce zdi. Rory seděla na zemi a opírala se zády o zeď. Dveře do kuchyně měla vedle sebe.

Střelila jsem pohledem k ní a pak k dvojici vevnitř. Nebylo pochyb, musela to slyšet.

„Mám žízeň,“ kvíkla jsem první blbost, která mě napadla.

„Neumíš si natočit vodu?“ odsekla a vstala.

„Umím,“ vydechla jsem provinile a vpadla do kuchyně.

„Hanny, ty nespíš?“ vyzvídala Rose.

„Ne. A nejsem jediná, kdo je vzhůru,“ zašeptala jsem a podívala se přes rameno. Rose vytřeštila oči a vyběhla ze dveří.

„Je tam?“ ptal se beze slov Emmett a Rose zavrtěla hlavou.

„Co nás klameš?“ sykl.

„Jistěže tam už není, ale celou tu vaší diskuzi proseděla vedle dveří.“

„Do prčic,“ vztekala se Rose. „To je ta tvoje Niagára,“ dloubla do Emmetta. Šla jsem pryč. Tenhle dům už nějak postrádal ten klid a mír. Vše se změnilo a mě z toho rozbolela hlava. Do pokoje jsem zamířila kolem domácí lékárničky, kterou jsme měli. Nikdy se nevyužila. Tedy od té doby, co jsme s Danielem vyrostli.

Zaplula jsem do postele posilněná prášky na spaní a během půl hodiny jsem nevěděla o světě. Jak mě bylo fajn.

***

Vypadala, že umírá. Byl to už druhý den a Pearl bledla. Její srdce bilo neuvěřitelně tiše a já si odříkával otčenáš za každý další úder.

„Nenechávej mě tu,“ prosil jsem ji tiše a svíral její chladnoucí dlaň ve své. Nespal jsem. V noci se mi stalo, že mi hlava padla na kraj její postele a na chvíli jsem klimbnul, ale jen na chvíli. Občas sebou trhla, ale nic víc. Od Belly jsem věděl, že vnímala. Od Jaspera, že jsou to tři dny v agónii. Proč Pearl nekřičí? Určitě tady bylo něco špatně. Co když ji jed nemění, ale zabíjí?

„Danny?“ Trhl jsem sebou. Edward stál v pootevřených dveřích a sledoval mě. „Všechno je správně, věř mi. Jen se s tím pere. Vždyť je to silná a statečná holka.“ Díval jsem se mu přímo do očí. Myslel to vážně. Musel to myslet vážně, protože kdyby ne, tak… Neměl jsem tušení, co by kdyby.

„Já vím,“ řekl jsem místo toho.

„Přišel jsem ti říct, že s Bellou odjíždíme do Volterry. Zjistit, kde by mohl být ten jejich úkryt,“ začal Edward a mě opět bodlo u srdce. Jak se má člověk rozdělit, aby mohl být všude? Pomoc s pátráním, hlídat Pearl a podpořit Hannah… Proč ji? Ona tu taky pro mě není. Od návratu domů – vlastně už dřív – se neukázala.

„Kdyby tě to zajímalo, Hannah je na tom stejně,“ dodal Edward a odešel. Stejně. Nikdo na tom nemůže být stejně.

Pearl se opět prohnula v zádech a vyjekla.

***

„Spíš?“ Budil mě hlas a já vystrčila opatrně hlavu z peřiny.

„Rory?“ zamumlala jsem.

„Promiň, že tě budím, ale je skoro poledne, bála jsem se, jestli jsi v pořádku.“

„Asi jsem si dala koňskou dávku,“ šeptla jsem a promnula si oči. Posadila jsem se a Rory se uvelebila v nohách postele. „Co to voní?“ začuchala jsem a rozhlédla se. Teta se usmála a podala mi hrnek kouřící čokolády.

„Prý to je dobré na nervy,“ zasmála se. „Asi to potřebujeme obě,“ zašeptala a upila ze svého hrníčku.

„Rory?“

„Hm?“

„Co je s tebou?“ riskla jsem to.

„Já nevím, Hanny. Samotnou mě to děsí. Vždyť já byla Emmett v sukni,“ vykřikla a začala se smát. Její smích však přešel do vzlyků. „Nelíbí se mi ten dar. Mám pocit, že tu pořád jsou. Pořád mi je zle. Myslela jsem si, že to bude po chvíli dobré, ale je to už druhý den a já pořád… Nelíbí se mi to. V noci mívám příšerné sny, až z nich ráno zvracím. Už aby to bylo pryč.“

„Mrzí mě to.“

„Nemusí. Jen jsem ti chtěla říct, že tohle nejsem já. Nejsem ta protivná štěkavá nána ze včerejší noci. Ani ta, co bije neteře, když mají splín,“ vyjmenovávala všechny křivdy, které na mně napáchala.

„Nic se neděje,“ kuňkla jsem a usrkla z hrnku. „Vím, jaká jsi. Až odejdou hledači, bude to v pořádku,“ ujišťovala jsem ji. Rory se natáhla, aby si se mnou symbolicky ťukla čokoládou, když jí hrnek vypadl z ruky a Rory se zhroutila vedle něj.

„Auroro!“ zařvala jsem, že bych vzbudila na druhém konci města celý hřbitov. Vystartovala jsem z postele a snažila se jí křísit. Ani nevím, jak se tam objevil Taavetti a odnášel ji pryč.

„Polárko, co mi to děláš?“ úpěl a nesl ji pryč.

„Co jí je?“ panikařila jsem a šla za nimi.

„Nevím,“ odpověděl popravdě a mířil přímo do přízemí, kde se objevil Carlisle.

„Sesypala se,“ vysvětlila jsem všem. Mamka mě objala a konejšivě houpala, zatímco se o Rory staral Edward s Carlislem.

„Edwarde, vezmeme ji do vaší ložnice. Bude tam větší klid,“ rozhodl prapradědeček a Taavetti ji opět bral do náruče. Osaměli jsme. Zůstali jsme v obýváku stát a zírali na místo, kde před chvílí ležela ona.

„Co se to s naší rodinou děje?“ vzlykla Esmé.

„Nic. Budeme v pořádku,“ tišila ji Skye. „Všichni. Noví i staří,“ usmála se na mě.

„Jděte dobalit věci, měli byste co nejdřív odjet. Carlisle to zvládne,“ vybídla Bellu mamka.

„Za jak dlouho to letí?“ ptala se Rose.

„Za hodinu,“ vydechla Bella.

„Co kam letí?“ nechápala jsem.

„Letíme do Volterské knihovny. Možná tam bude nějaká zmínka o Hledačích,“ vysvětlila Bella. Jen jsem kývla, protože se z patra vracel Edward.

„Jak jí je?“ vyhrkli jsme unisono a děda se začal smát.

„Netlem se a mluv,“ sykl Manu.

„Je v naprostém pořádku. Carlisle dělá ještě nějaká vyšetření, aby se ujistil, a pak nám poví. Je při vědomí a měla jakousi vidinu.“

„Vize?“ vyhrkla Alice.

„Neboj, nefušuje ti do řemesla, sestřičko. Viděla Hledače. Velkou jeskyni s malým jezírkem uprostřed. Taková duhově modrá voda. Byla jako pudink, ale tekutá,“ spekuloval.

„Tekutá jako pudink?“ nechápal Jasper.

„Jo. Hustá voda. Nevím, jak to přiblížit,“ přemýšlel Edward.

Hustá voda. Co to zase mělo být?

„Možná ten pramen, o kterém mluví v písni,“ odpověděl mi na otázku.

„Musíme jít. Jinak to uletí,“ vybídla ho Bella a Edward kývl. Rory bude v pořádku, jinak by neodjeli. Jen mě trápilo, co to bylo. V jednu chvíli tam seděla a v druhé…

***

Doma se něco dělo. Slyšel jsem řev Hanny. Něco s Rory, ale v tu samou chvíli sebou Pearl začala mrskat tak silně, až jsem se bál, že si ublíží. Tlačil jsem ji do matrace a zadržoval slzy zoufalství. Všechno mě v tuhle chvíli štvalo. Celá moje sobecká rodinka. Celý můj podělaný život. Nic nešlo tak, jak jsem si přál.

Slyšel jsem kroky na chodbě a tiché klapnutí dveří u sousední ložnice. U Edwarda a Belly. Za chvíli nové a vzdalující se.

„Jsem tu u tebe, Konvalinko,“ zašeptal jsem a políbil její bledou pleť. Byla pořád nádherná, jen se s ní teď dělo něco navíc. Všiml jsem si, že její vlasy nabírají na barvě a její lehké lokny mohutní. Jed byl už nejspíš všude. Zbývaly hodiny. A pak?

***

Odjeli a my osaměli. Než jsem však stihla přemýšlet, jestli jsem se neměla přidat, vrátil se Carlisle.

„A je to,“ usmál se.

„Pat a Mat?“ zasmál se táta.

„Ty jsi Pat a Mat,“ protočil panenky Emmett a já si vzpomněla na Pearl. Možná bych tam měla jít. Podpořit ji, zjistit, jak na tom je ona a Dan.

„Tak co s ní je?“ vyzvídala netrpělivě mamka.

Než jí Carlisle odpověděl, vypotácel se z patra Taav. Bledý a s „retardovaným“ výrazem na tváři.

„Tys mu dal něčeho čichnout?“ pochyboval Manu.

„Nedal,“ bránil se Carlisle a Taav sešel k nám. Nakonec se omotal Nessie kolem krku.

„Chudák, je toho na něj moc,“ ulevil si Jacob a Emmett se rozesmál.

„Co!“ vyjekla Nessie, když jí Taav něco zašeptal do ucha i pro upíří sluch neslyšitelného. Babička se rozbrečela.

„Tak ale!“ vztekali se ostatní.

„Jacobe! Vnouče!“ vzlykla Nessie a Jake zbledl. V obýváku se strhl hurónský jásot, a kdo mohl, brečel radostí.

„I ty, Brute?“ zavyl Jacob na Taavettiho, ale nakonec ho radostně objal.

Alespoň něco pozitivního na téhle situaci.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 33. kapitola: