Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 13. kapitola

25.09.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2922×

Snaha se necení

Seděl jsem u ségry na posteli a pozoroval ji, jak spí. I přestože byla dávno kdesi v říši snů, nepřestával jsem ji hladit po vlasech a tišit ji pokaždé, když vzlykla ze spaní. Moje malá sestřička, která se zapletla do hry, již nemohla vyhrát. Chrisova reakce se dala předpokládat a já měl být možná první, kdo jí to měl vymluvit. Zastavit ji a vysvětlit, co se stane, ale neudělal jsem to. Kdesi uvnitř mě jsem byl s jejím plánem nejspíš spokojen. Když Hannah byla Hanley, nemusel jsem se o ni tolik bát. Byla před Chrisem v bezpečí.

Hanny opět vzlykla a já svou volnou ruku sevřel v pěst. Trápila se.

Její slova o odjezdu nepřipadala v úvahu. Měl jsem tu ji a školu a hlavně Pearl. Konečně jsem s ní chtěl začít doopravdy chodit a být šťastný jako máma s tátou a babička s dědou a ostatní.

Přemýšlel jsem, jestli to tak má pokaždé být. Naše tajemství, opačné pohlaví, které nás zblázní tak moc, že jsme ochotni pro něj položit svůj život, prozrazení a nesmrtelnost. Jenže já to viděl u Hannah. U ní to bylo jinak. Chris ji nechce do konce života vidět. Tady ta formulka na věčné štěstí asi selhala, nebo byly zadány špatné informace.

Informace.

O tom to bylo. Kdybych Pearl řekl rovnou, kdo jsem, mohl bych tomuhle všemu předejít.

„Chrisi,“ vzdychla ze spaní Hannah.

Nechci se trápit jako ona. Pearl to musí vědět. Nebudu jí lhát. Já ne. Neudělám stejnou chybu jako zbytek rodiny. Edward to Belle taky hned neřekl. Musela na to přijít sama a přišla. Děda se do babičky otiskl a nebyla jiná volba. Možná, že i kdyby byla, nezvolili by si jinak. No a pak tu byla teta Rory s tátou. Rory to Taavettimu neřekla. On to zjistil až poté. Taky drama. A máma s tátou?

Já budu jiný. Povím jí to. Řeknu jí všechno.

„Nech si to vysvětlit,“ zamumlala Hanny a několikrát pohodila hlavou. Potila se a z očí se jí valily krokodýlí slzy.

Byl jsem unavený. Seděl jsem z posledních sil a do prstů se mi vkrádali mravenci. Musím si jít taky lehnout, jinak zítra ve škole usnu.

„Dědo Edwarde?“ zašeptal jsem hlasitěji, ale nic se nestalo.

„Není tu, děje se něco?“ vyzvídal Taavetti ve dveřích.

„Ne, jen jsem ho chtěl – vlastně kohokoliv – požádat, aby mě vystřídal.“

„Mělo nás to napadnout. Potřebuješ spánek. Jdi, já tu zůstanu.“

„Jen ji hlaď, ať ví, že tu někdo je. Jednou jsem přestal a málem vyskočila z kůže. Nevím, co s ní,“ vzdychl jsem. Taav souhlasně kývl a vyměnil si se mnou místo. Když se dotkl Hannyiny tváře, nepatrně se zachvěla.

„Jsem ledový,“ omlouval se Taav.

„To nevadí.“

„Jdi spát. Za tři hodiny vstáváš,“ vybídl mě a já zaúpěl. Tři hodiny!

V posteli jsem se zachumlal po bradu do peřin a cítil, jak mé tělo slastně přede. Konečně úleva pro páteř. Jak ti upíři mohou stát celý den a nic je nebolí?

Mé ranní probuzení s sebou přineslo nové rozhodnutí.

Dnes! Dnes povím Pearl, kdo jsem.

Oblékl jsem se a vpadl k Hannah do pokoje. Nebyla tam. Svraštil jsem obočí a zamířil do kuchyně.

Zhrozil jsem se. U stolu sedělo „cosi“ vzdáleně podobného mému dvojčeti. Mělo to opuchlé oči a přeleželé vlasy. Na sobě včerejší mikinu a v rukou to třímalo velký hrnek kakaa.

„Ahoj,“ zašeptal jsem. Hannah jen zvedla oči a smutně se usmála. Máma stála u lednice a ukládala přebytek jídla.

„Dobré ráno, broučku. Vyspal ses trochu? Nechceš omluvenku?“ vyzvídala tiše, aby nás Hanny neslyšela.

„V pohodě, děkuju,“ usmál jsem se, ale tělo se postavilo proti mně. Zívl jsem. Mamka se jen slabě zasmála.

Nadskočil jsem, když se ozvala rána. Střelil jsem pohledem po původci a zíral na vykulenou Hanny. U jejích nohou byl roztříštěný hrníček.

„Já se lekl,“ sykl jsem. Mamka šla hned sebrat střepy.

„Nepořež se, jdi stranou,“ vybízela ségru. Ta jen stála a já měl pocit, že jí přes noc někdo odoperoval mozek. Nemyslící a nemluvící bytost.

„Omlouvám se,“ zachraptěla.

„Nic se neděje, stane se to každému,“ utěšovala ji.

„Volšový ruce, ségra?“ rýpl jsem si. Hanny se však ani neusmála.

„Danieli, co to říkáš? Stane se to!“ vrčela mamka a sledovala pokradmu ségru, jestli něco neudělá. Ta na mě civěla s tupým výrazem.

„Ale no tak! Pochlap se! Co ti pomůže tohle harakiri? Vždyť vůbec není pěknej. Má šišatou hlavu a velké zuby a je vychrtlý, až to bolí. Jo a smrdí mu z pusy, je to takový baskervilský pes,“ vyjmenovával jsem jednu lež za druhou ve snaze ji rozesmát.

„Co já?“ vřítil se do kuchyně děda Jacob. Hanny ještě víc vytřeštila oči, načež jsem se začal smát. Utnul jsem to v okamžiku, kdy se k mým uším donesl další smích. Nepatřil ani mámě, ani dědovi. Hanny se smála. Moje sestřička se smála.

„Dědo, tys to rozsekl. Do kabaretu s tebou,“ komentoval jsem to.

Můžu vás někam odvézt, jasná princezno? Zkusil jsem navázat kontakt. Od včerejška se mnou nemyslela. Chybělo mi to.

Děkuju, že jsi tam v noci byl. Zašeptala v duchu a pokusila se usmát.

Já? No dovol, to by bylo pod mou úroveň. Nejsem hlídač hysterických a maniodepresivních sester, vymlouval jsem se na oko. Překvapila mě, protože se ke mně vrhla a objala mě.

„Taky chci!“ křičel děda Jacob a vrhl se k nám.

„To je dojemné,“ vykuckal jsem ze sebe, když jsem se mohl konečně po jejich sevření nadechnout. Připadal jsem si, jako otep slámy omotaná konopným lanem.

„Jen škrtnout sirkou,“doplnil mě děda Edward. Objevil se ve dveřích do kuchyně a svíral v náruči Bellu.

***

Ač jsem se snažila sebevíc, nešlo to skrývat. Nedokázala jsem se usmát nebo se tvářit normálně. Celý dům to ze mě cítil. Zdekovali se a dobře udělali. Jen máma tu se mnou zůstala a děda Jake seděl v obýváku. Dan ještě spal.

„Jak ti je?“ vyzvídala máma a podávala mi hrnek kakaa.

„Skvěle,“ řekla jsem ochraptělým hlasem.

„Lhát neumíš, ale budiž. Už se neptám. Není to moc příjemné, viď?“

„Hm.“

„Dan je vzhůru,“ pronesla do ticha své konstatování. Zaslechla jsem nad hlavou kroky.

„Je v mém pokoji?“ vydechla jsem nechápavě.

„Byl s tebou celou noc. Tedy skoro. Pak ho vystřídal Taav,“ vysvětlila mi. Taav byl ráno první tvář, kterou jsem viděla. Tvářil se zvláštně a jakmile jsem ho ujistila, že jsem v pořádku a nevyskočím z okna, odešel.

„Ahoj,“ ozval se ve dveřích brácha a vytrhl mě tím z myšlenek. Něco si u lednice šuškali. On a máma. Připadala jsem si, jako když mám nějakou smrtelnou nemoc a oni nechtějí, abych o tom věděla. Vstala jsem a chtěla odnést hrnek, ale z mě neznámých důvodů se mi smekly prsty. Lekla jsem se. To bude jekot. Sakra, hrnek hloupej!

„Já se lekl,“ vyhrkl brácha a ve stejnou chvíli jsem měla mamku u nohou.

„Nepořež se, jdi stranou,“ odstrkovala mě. Bála jsem se pohnout. Co ještě zničím?

„Omlouvám se,“ vydechla jsem.

„Nic se neděje, stane se to každému,“ utěšovala mě máma a sbírala střepy do dlaní.

„Volšový ruce, ségra?“ ušklíbl se Dan. Sledovala jsem ho. Usmíval se, ale když viděl mou bezduchou reakci, přestal. Chtělo se mi brečet. Chris mě má za harpyji, máma nejspíš za tele a brácha za pitomce.

„Danieli, co to říkáš? Stane se to!“ vrčela mamka.

„Ale no tak! Pochlap se! Co ti pomůže tohle harakiri? Vždyť vůbec není pěknej. Má šišatou hlavu a velké zuby a je vychrtlý, až to bolí. Jo a smrdí mu z pusy, je to takový baskervilský pes,“ vyhrkl Daniel a počítal na prstech Chrisovy nedostatky. Není pěkný? Ne, je krásný. Šišatá hlava? Vůbec! Krásně oválná. Velké zuby? Vychrtlý? Smrdí? Měla jsem chuť ho praštit.

„Co já?“ vřítil se do kuchyně děda Jacob a sebral mi můj nápad. Daniel se začal smát. Děda opět reagoval na psa. Nevím proč, ale najednou jsem cítila divný tlak v hrdle. Pustila jsem ho a kuchyní se roznesl můj smích. Brácha zmlkl a všichni tři si mě prohlíželi.

„Dědo, tys to rozsekl. Do kabaretu s tebou,“ usmál se Dan. V jeho očích byla opravdová radost. Možná ze mě?

Můžu vás někam odvést, jasná princezno? Promluvil ke mně Dan.

Děkuju, že jsi tam v noci byl. Chtělo se mi hrozně brečet. Nostalgie a zároveň radost, že zrovna já mám tohohle kluka za nejlepšího bráchu, který se o mě stará. Starší bráška.

Já? No dovol, to by bylo pod mou úroveň. Nejsem hlídač hysterických a maniodepresivních sester, vymlouval se. To bylo tak milé! Než jsem se nadála, svírala jsem ho v náruči a bylo mi zase o kus líp.

„Taky chci!“ vyhrkl děda Jacob a než jsem se stihla ozvat, měla jsem jeho ruce kolem těla.

„To je dojemné,“ dusil se Dan a děda povolil sevření.

„Jen škrtnout sirkou,“ozval se Edwardův hlas ze zadních dveří do kuchyně.

Do školy jsem nešla. Využila jsem toho. Stejně bych tam moc platná nebyla. Vypadala jsem jako zombie a Cloe by se o mě  jen bála.

Místo toho jsem zkusmo zapnula počítač. Naskočil rychle, jako kdyby se rozhodl, že pro posledních několik hodin jsem byla potrápená až moc.

Vlezla jsem do místnosti: Milujeme zvířátka.

Nečekala jsem, že by tam byl. Měl být na cestě do školy, ale okno s přezdívkou Santa vyskočilo ihned.

-          Nejdeš do školy?

Ptal se.

-          Ne, jsem… nemocná.

Měla jsem na krajíčku, když jsem si uvědomila, že je tohle další moje lež, ale co. Byl to jediný můj kontakt s ním. Jediná moje šance, jak to urovnat.

-          To mě mrzí. Vlastně ne. Jsem rád, že tu jsi. Potřeboval jsem někoho, kdo mi poví pokaždé pravdu. Mám trápení, až mě z toho bolí.

Tak tohle jsem už neměla šanci ustát. Rozbrečela jsem se a okamžitě se začala shánět po kapesníku.

-          Kdo ti ubližuje?

-          Vzpomínáš si na toho Hanleyho?

-          Trable s orientací?

-          Právě, že ne. Hanley nebyl kluk. Byla to holka a ona se svým bráchou si ze mě vystřelili.

-          Určitě ne schválně!

-          Proč myslíš? Lhali mi. Od počátku, kdy jsme se potkali v knihovně.

-          Jak to bylo?

Chris mi poslal řádku rudnoucích šklebíků.

-          Dobře, možná si za to mohu trochu sám, ale mohla mi to vyvrátit. No ne?

-          Jistěže mohla, ale dal jsi jí šanci? Co když jen nevěděla, jak ti to říct?

-          To je jedno, už ji nechci vidět.

-          Možná, že kdyby se ti omluvila…

-          Byla tu včera. Bylo to divné a byl jsem fakt hnusnej, ale… Hele, na čí straně jsi?

O ou! Ztuhla jsem. Chvilku mi trvala reakce, ale nakonec jsem vycouvala.

-          Na ničí. Ale pokud se přišla omluvit, měl bys jí dát šanci. Nechat si to vysvětlit.

-          Po neděli odjíždím. Nemůžu tu být vedle ní. Asi bych to nezvládl. Nechci holku, co mi jen lže. Jak by to vypadalo, kdybychom na tomhle měli postavit vztah?

-          Mohl bys to brát tak, že tímhle se veškeré lži vyčerpaly a teď bude už jen pravda.

-          Jsem moc rád, že jsem tě poznal, upírko. Hrozně mi pomáháš. Můžu ti psát z cest?

Odzbrojil mě. Otřela jsem si oči, abych viděla na monitor a poslala mu řadu líbacích šklebíků.

***

„Ahoj, konvalinko,“ trylkoval jsem na Pearl, která se blížila k mé otevřené náruči. Stulila se do ní a já mohl vdechnout tu bolavě omamnou vůni jejích vlasů. Celý den jsme se míjeli a až teď, po škole, jsme měli šanci si pořádně popovídat a pomazlit se.

„Proč konvalinko?“

„Protože jsi krásná, mnou chráněná a bolestně sladce voníš,“ zašeptal jsem jí do vlasů a dal si další nádech. Pearl se jemně zasmála, zvedla hlavu a nastavila rty. Najednou to šlo, bez zvonků, bez dětí i bez čehokoliv jiného. Moje srdce se tetelilo blahem.

„Ty jsi iluzionista,“ vyčítala mi.

„Pojď, něco ti chci… říct, ukázat… já nevím, ale prostě mě laskavě následujte, lady,“ vyjmenoval jsem a vysekl lehkou úklonu.

„Mám se bát?“ znejistěla.

„Malinko, ale neboj. Chci ti jen o sobě něco říct. Nechci, abychom dopadli jako Hanny s Chrisem.“

„Kdo je Hanny?“

„Moje ségra. Znáš ji spíš pod jménem Hanley.“

„Hanley je holka? Já si to myslela!“ vyjekla nadšeně.

„Jo, ale Chrise to vůbec nenapadlo. Místo toho, aby po tom pídil, raději si myslel, že je gay.“

„To je Chris. Nehledá chyby u jiných, ale v sobě. Tak povídej, nebo umřu zvědavostí,“ prosila. I já se nemohl dočkat. Jeli jsme směrem k naší tůni, ale možná bych mohl začít už teď…

„Věříš na upíry?“

„Našel jsi hrob Drákuly, nebo co?“

„Odpověz mi, prosím.“

„No, možná ano.“

„Měla bys. Tedy spíš musíš.“

„Nechápu. O co jde? Začínáš mě děsit,“ vyhrkla.

„Neboj se. Víš, upíři existují. Ale nejsou všichni zlí a pijící lidskou krev. Někteří se živí i zvířecí krví. A když se narodí upírovi s člověkem dítě, tak je to poloupír. Většinou.“ Pearl byla bledá, ale já to nějak nevnímal. Přeci jen ta kouřová skla zkreslovala. Měla odjakživa bledou pleť. Světlo si se mnou hrálo.

„Proč mi to říkáš? Ty snad nějakého… znáš?“ vydechla.

„Jistěže. Ty vlastně taky.“

„Já?“

„Jo. Víš, nechci ti lhát. Nechci, aby to skončilo. Hrozně moc jsem se do tebe zamiloval. Na první pohled a vím, že s tebou chci být do konce věčnosti.“

„Věčnosti?“

„Pearl, já jsem poloupír,“ vyhrkl jsem. Tak a bylo to venku. Zajímalo mě, jestli bude reagovat, jako Bella a řekne, že je jí to jedno, nebo mi poví, že to ví, nebo…

„Zastav!“ zařvala, až jsem se lekl. Dupl jsem na brzdy a rozhlížel se, co se děje a koho jsem přejel.

Místo toho si odepnula pás a vyběhla z auta. Naklonila se přes okraj silnice a začala zvracet. Doběhl jsem ji během chviličky.

„Jsi v pořádku?“

„Nesahej na mě! Jdi pryč! Táhni! Co jsi zač? Co mi chceš udělat? Nejsem dobrá, věř mi! Nechutnala bych ti!“ vřeštěla a s každým jejím slovem mě bodlo v žaludku.

„Nic ti neudělám, miluju tě,“ vzdychl jsem.

„Danieli, řekni mi, že sis dělal jen legraci, prosím!“ naléhala.

„Nedělal,“ odpověděla si sama, když viděla můj výraz. „Ne, nesahej na mě. Bojím se tě. Jdi pryč!“ prosila, když jsem k ní natáhl paže.

„Pearl, nesmíš se mě bát, já ti nic neudělám,“ vymlouval jsem jí to.

„Pozdě. Jdi. Co nejdál ode mě. Jdi. Hned. Prostě vypadni!“ zařvala a po tváři jí tekla slza.

„Nenechám tě v lese.“

„Zavolám si taxík, ale ty jdi pryč. Jde z tebe strach! Prosím, vypadni!“ Pearl se napřáhla a udeřila mě do hrudi. Bylo to jako kdyby mi tam zabodla nůž.

Co jsem to udělal?

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 13. kapitola: