Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 12. kapitola

24.09.2010 (13:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2891×

Omluva

Můj bratr hopsal po zahradě jako opilý a neustále áchal, juchal a připitoměle civěl na kytičky, které ještě nestihly odkvést. Byl vážně nechutný. Sledovala jsem ho za oknem a nechápavě vrtěla hlavou.

Pojď k tůni, vybídl mě.

S tebou nejdu. Je mi z tebe na nic. Jsi moc vysmátý, vrčela jsem.

Taky jsi mohla být, ale ty jsi nechtěla.

Pche!

Víš, co je legrační? Usmíval se tak, že kdyby mu upadly uši, měl by pusu kolem dokola. Asi máme jako dvojčata vážně stejné zážitky. Oba jsme měli včera ňadro v dlani. Jenže já cizí a ty v cizí.

Nech si ty blbiny, vztekala jsem se, ale ten osel se jen připitoměle culil.

Tohle jsem prohrála, a tudíž vzdala. Odstoupila jsem od okna a v kuchyni se zmocnila papírového kelímku se zmrzlinou. Vzala jsem si polévkovou lžíci, otevřela hruškový džus a zapnula televizi.

„To je nefér,“ sykla jsem do ticha.

„Danny má pravdu,“ odpověděl mi Edward.

„Proč on jo a já ne?“ mumlala jsem a ignorovala jeho slova o zasloužilosti Dannyho.

„Zahoď ten hnu… ehm, kelímek a jdi to Chrisovi vysvětlit,“ vybídl mě. Napřímila jsem se v zádech.

„Měla bych?“ váhala jsem.

„Jo, tady máš klíčky a jeď.“

„Astonek?“

„Pro vnučku to nejlepší, mazej,“ mrkl na mě. U dveří jsem se zase zasekla.

„Co když mě pošle do… tam, kde slunce nesvítí?“ Edward se jen ušklíbl a hodil mi jedno z Belliných vlněných klubek.

„Přivaž si to ke klice,“ okomentoval to.

„Ha, ha! Nejsi vtipný,“ odfrkla jsem si a švihla po něm to klubko zpět.

„Tak alespoň, že víš, co je vtipné. Ten tvůj vtip o pohlaví to rozhodně není,“ dobíral si mě.

„Však už jdu!“

„Tak jdi a pozor na Astonka!“ křikl za mnou, když se zabouchly dveře.

Ajajaj!

Možná jsem si měla vzít kolo, zvažovala jsem po patnácti minutách, jelikož jsem už stála před Chrisovým domem.

Představovala jsem si, jak tam nakráčím a…

***

„Den je krásný!“ vyhrkl jsem a pokusil se zpívat. Měl jsem pocit, že mohu létat a nadnášet se. Utrhl jsem polozvadlou kytku, která mi stejně připadala neobyčejně krásná, a čuchl jsem si. Fuj, to je vůně! Přeci nemůže všechno vonět jako její vlasy? Nebo chutnat jako její rty… Zarazil jsem se a ve chvíli, kdy jsem chtěl skousnout kvítek, zarazila mě ledová ruka.

„Nepřeháněj, ano?“ požádala mě Bella.

„Jen testuju,“ vymlouval jsem se.

„Kde máš sestru? Volá jí Cloe.“

„Nevím, kde je. Nebude v garáži?“ máchl jsem hlavou.

„Zkus ji najít, prosím,“ požádala a odešla. Nejsem chůva!

Méďo? Bylo ticho. Takové to divné a dávivé. Cítil jsem na zádech husí kůži a začal se o svou malou sestřičku bát. Kde je?

Hanny? Zkusil jsem to znovu. Přeci nemůže být daleko. Ona mě ignoruje?

„Danny? Už ji nehledej, Edward říká, že jela za Chrisem,“ křikla Bella a já zbledl. Když je u Chrise, proč ji neslyším? Proč se mnou nemluví? Co je? Napadlo mě jen pár variant a ani jedna se mi moc nelíbila. První a nejméně děsivá byla její ignorace mé osoby. Chápal bych to, asi jsem to vážně přeháněl.

Druhou, takovou tou víc nepříjemnou bylo, že se jí něco stalo. Jela Astonem a její talent… Prostě ženská za volantem. Ta třetí byla nejméně pravděpodobná, ale v mé rodině si člověk, respektive upír už na nepravděpodobnost nehraje. Všechno je možné! Dorazila k Chrisovi a on jí něco udělal.

„Neděs mě!“ křikl vedle mě Edward a já nadskočil.

„Jen teorie a pěkně blbá!“ bránil jsem se.

„V to doufám. Jedu tam,“ vyhrkl.

„Ne, pojedu já,“ utnul jsem ho a Edward mě nechal.

***

Udělala jsem to. Dotkla jsem se domovního zvonku a neutekla. Třásla jsem se a bála. Dveře se rozrazily a stál v nich starší muž.

„Dobrý den, já… Je doma Chris?“ ptala jsem se. Muž si mě změřil pohledem.

„Je v pokoji. Pojď dál,“ vybídl mě.

„Ehm, raději ne, děkuju. Mohl byste ho zavolat?“ Ten muž přimhouřil oči a nepatrně kývl. Děkovně jsem se usmála a posadila se na poslední schod. Možná bych měla přeci jen utéct. Možná jsem tu neměla vůbec být.

„Ty?“ vyhrkl rozzuřený hlas a já vstala. Otočila jsem se k němu čelem a dívala se do té zelené džungle v jeho očích. Pěnil.

„Chrisi, prosím tě, já…“

„Mě to nezajímá. Je mi to jedno, chápeš? Jsi mi ukradená a vůbec, všechny holky mi jsou ukradené. Jste harpyje, co jen ubližují, a bavíte se tím. Věřil jsem ti! Oklamala jsi mě, Dana a…“ odmlčel se. Vytřeštila jsem oči. „On to věděl,“ vydechl a oči se mu zalily slzami vzteku. „Hrál s tebou, no jasně! On mě utvrzoval v tom, že jsi brácha Joshe! On mi vymlouval, že nejsem gay a ať mu to věřím! On… Jak se jmenuješ celým jménem, Hannah?“ zkusil. Přikývla jsem a sama začala brečet. „Blacková?“ dodal a v hlase měl jedinou naději, že se plete. Měla jsem chuť zavrtět hlavou a lhát, ale konec lžím. Přikývla jsem. „Jsi jeho dvojče,“ sykl. „Podrazil mě nejlepší kamarád. Proč?“ vzdychl.

„Chrisi, nech si to vysvětlit, tys mě označil za kluka a mě se to dotklo a…“

„Dotklo? Tak ses měla do prdele bránit! Vyvrátit mi to a ne v tom pokračovat! Víš co? Nevěřím ti to. S tebou se už nikdy nechci vidět, leda ve snu a věř mi, že by to po tomhle byla pěkně děsivá noční můra,“ vyštěkl a po tváři mu stekla slza stejně jako mně. Mého těla se zmocnil třes.

„Neříkej tohle,“ prosila jsem.

„A co mám říkat? Mám ti zatleskat, jak jste mě s bratříčkem doběhli?“ sykl sarkasticky.

„Ubližuješ mi,“ vzlykla jsem.

„Alespoň vidíš, jaké to je, Hannah!“

Zavřela jsem oči a trhla sebou, když zabouchl dveře.

Méďo? Ozval se Danielův hlas v mé hlavě. Ne! Teď ne!

Hanny? Proč mě víc nepřesvědčil?

Bez odpovědi jsem se vrátila do auta. Kam jet, když vás doběhne osud? Kde se může člověk schovat do klubíčka a rvát si vlasy? Kam za vámi čas nepůjde? Existovalo vůbec takové místo? Vystoupila jsem z vozu a rozeběhla se pryč. Daleko a sama!

***

Zabrzdil jsem před jeho domem a viděl Edwardovo auto. Ještě tu je! Zazvonil jsem a otevřel mi Chrisův táta.

„Zdravím, je doma?“ ptal jsem se. Táta se na mě zubil a podal mi vesele ruku.

„Jo, zavolám ti ho,“ slíbil a zmizel. Seběhl jsem schody a ruce vrazil do kapes.

Objevil se ve dveřích a vypadal děsně. Rudé oči a místo rtů bílou linku. Nevyspalý a oteklý.

„Čau, jak je?“ vyhrkl jsem, protože mi došlo, že nemůžu nahánět ségru.

„Hádej,“ sykl bez hlasu.

„Co je?“

„Víš to moc dobře, tak ze mě prosím přestaň dělat debila. Už jste si na můj účet užili až dost, ne?“

„O co jde?“ znejistěl jsem.

„Vím to! Vím to všechno, do prdele!“

„Kde je Hannah?“ zděsil jsem se. Chris byl nepříčetný a já se o ségru vážně začal bát.

„Nevím,“ odsekl.

„Má tu auto, tak tu někde je. Jestli jsi jí něco udělal, ty magore,“ vrčel jsem bez rozumu.

„Já a magor? Možná jo, ale jen díky vám. Vypadni z naší zahrady, nebo vypustím psy,“ sykl.

„Ty na mě chceš pouštět psy? Na mě? Chrisi, uvědom si, že já ti ublížit nechtěl. Ano, podělal jsem to. Měl jsem ti to říct a ségru dokopat k tomu, aby tě vyvedla z omylu, ale… Fajn, jsem kretén. Klidně mi ji flákni,“ vybídl jsem ho.

Když jsem se o vteřinu později zvedal ze země, zaskočen jeho rychlou reakcí, mnul si pěst.

„Do prdele, ty jsi jak kámen!“ řval a svíral svou pěst v druhé dlani.

„Nezlomil sis ruku?“ zahuhlal jsem a zkusmo zahýbal čelistí. Uf, seděla. Jeho ránu jsem nečekal, proto ten pád. Vědět, že mě poslechne s takovou chutí, uhnul bych.

„Nevím, ale jsi pako!“

„Jasně, já jsem pako a ty máš pochroumanou ruku, blbe,“ mručel jsem. „Chrisi, uvažuj trochu,“ prosil jsem. „Koukej, kdybys měl ségru, taky bys ji v tom nenechal. Jasně, udělala blbost, jenže začal jsi ty. Je trochu citlivá na to, jak vypadá, myslí si, že není dost, ehm, ženská a přitažlivá. A ty ji pak považuješ za kluka. Naštvala se. Říkal jsem jí, ať ti řekne pravdu, vyhrožoval jsem, že ti to řeknu sám, ale prosila mě, ať to nedělám. Chtěla ti to říct sama, jenže pak nevěděla, jak do toho. Tak se na mě už nezlob!“

„Nezlobím se na tebe, ale na ni a na sebe a na to, jak jsem blbej, že jsem to nepoznal. Vždyť je to jasná holka! Ta sladká tvář! Ty oči a nádherná drobná bradička! Krk a boky! Její zadek a…“

„Brzdi!“ okřikl jsem ho. Chris se zarazil.

„To je jedno, je to pryč a já jdu taky pryč,“ sykl.

„Dej jí šanci to vysvětlit,“ prosil jsem za ni. „Kde vůbec je?“

„Nevím. A na její vysvětlování nemám náladu. Nemám teď náladu vůbec na nic. Nenávidím to tu!“

„Musím ji najít, Chrisi. Jdeš se mnou?“

„To ani náhodou,“ odsekl a skousl si ret. Mračil se jako obloha před bouřkou, ale hluboko v jeho očích doutnala bolest.

„Tak zítra ve škole,“ vyhrkl jsem a měl se k odchodu. Jemu bylo sice blbě, ale mně tu někde pobíhala hysterická a nekomunikativní ségra.

„Nejdu tam. Skončil jsem. Nevydržím tu. Musím odjet, Dane.“

Vytřeštil jsem oči. „A kam chceš jet, prosím tě?!“

„Nevím. Prostě někam. Do Evropy, do Antarktidy, na Severní točnu, to je jedno. Hlavně, abych byl pryč,“ zašeptal.

„Děláš si prdel?“ Chris jen zavrtěl hlavou.

***

Tůně. To malé místečko hluboko v lesích. Žádní ptáci, žádní lidé, jen já a oči plné slaných slz. Proč jsem nemohla být upírem? Netekla by mi voda po tváři a bylo by mi určitě líp.

Co teď?

S Chrisem to bylo ztracené a já už nevěděla, jak z toho ven. Omluvila jsem se mu, jenže k čemu to bylo? Měl pravdu. Měla jsem mu ji uštědřit hned, jak mě označil za kluka, a nehrát tu pitomou hru takovou dobu.

„Věděl jsem, že tu budeš,“ ozval se Dannyho hlas.

„Jo, jsem kráva, měla jsem jít jinam, nech mě,“ vrčela jsem.

„Jasně, to je nejlepší. Braň se a kopej do bráchy. Ale čelist už ne, jo? Tam jsem už dostal,“ pokoušel se o vtip.

„Kdo tě praštil?“ vyhrkla jsem.

„Chris. Málem si zlomil ruku.“

„Ty jsi! Nemohl jsi uhnout? Vždyť ho to muselo bolet!“ jančila jsem.

„Jeho? No, jsem v pohodě, nic mi není, dík za optání. Trochu mě to brní, to je fakt, ale vyhozenou sanici nemám a hýbat s tím taky můžu,“ vyprávěl, jako kdybych nic neřekla. Zabodla jsem oči do země. Chris mi praštil bráchu a já místo toho, abych se starala o Dannyho čelist, zajímám se o jeho ruku.

„Promiň,“ kuňkla jsem a nemyslela to jen za tuhle chvíli, ale i za celou tu situaci.

„V pohodě. Nejspíš se mu tím ulevilo a už se nezlobí.“

„Ne?“ V hlase jsem měla náznak naděje.

„Ehm… Na mě ne. Na tebe jo.“

„Asi mu půjdu říct taky o jednu do zubů,“ špitla jsem.

„Ten tě už nepraští. Jsi holka.“

„Jo, jsem. A pěkně pitomá.“

„Chris chce po víkendu odjet, víš to?“

Zalapala jsem po dechu. Odjet? Kam? Proč? S kým? To nesmí!

A co když už se nevrátí? Hrudník mi sevřela prudká bolest a z očí mi vytryskly další slzy.

„Dane,“ vzlykla jsem, „prosím tě, jeď s ním. Moc tě prosím.“

Daniel vytřeštil oči a v šoku začal vrtět hlavou.

„Ne, ségra. Nenechám tu Pearl. Ne teď. Nechtěj to po mně. Ne!“

Sakra, Pearl! Na tu jsem zapomněla. Zase se mi oči zaplavily slzami.

„Víš co, Méďo? Pojď domů. Ráno je moudřejší večera,“ pronesl Dan šalamounsky, když viděl, že se neuklidním, a nastavil ruce. Zvedl mě ze země, ale mně bylo úplně jedno, kam mě vede a proč. Brečela jsem tak, že jsem ani neviděla na cestu.

Zhroutil se mi můj nejkrásnější sen.

Můžu si za to sama.

Jsem blbá.

Jsem.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 12. kapitola: