Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo s koho - 10. část

24.11.2009 (12:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4070×

Rozcestí smrti je chvíle, kdy balancujeme nad svým životem. Máme učinit rozhodnutí, kterou cestou se vydat. Svoje rozcestí vidím jako hlubokou propast. Všude je tak šero a tak chladno. Chlad? Ano, cítím chlad. Není to ale pocit fyzický nýbrž psychický. Celou mou duši zahaluje a drtí jí svou ledovou rukou. Nyní teprve věřím, že nějakou mám. Na dně propasti však leží svět, kterým jsem si prošla. Ne sama ale se svou matkou. Je ale tak hluboko, že na ní nemůžu dosáhnout. Snažím se, tolik se snažím. Slzy mi tečou po tvářích a tělo je napjaté bolestí. Může ji upír cítit? Věřím, že mezi dvěma světy je možné vše. Chtěla bych jít za ní ale při pohledu vzhůru vidím malé světlo. Třpytí se jako diamant a sladce na mě volá. Ale já už ho neslyším. Nevím co na mě volá a ani nevím jaké by to bylo dotknout se ho. Chci to vědět? Nebo mám spadnout až na dno? Co když na mě dole matka čeká a já ji neslyším? Jen kousek hloub a uslyším její volání. Budu se moci vrátit zpět?

 Vzpomenu si na obálku, kterou mi Sebastian podal. Prý je od ní. Prohledám kapsy a najdu ji. Bíle září do okolí a tak nádherně voní. Cítím ji. Nemůže být mrtvá. Opatrně obálku rozbalím a roztrhnu ji. Omámí mě vůně pomerančového květu, který je v obálce spolu s dopisem. Má oblíbená.

Milovaná Isabello,

    pokud čteš tento dopis není třeba vysvětlování. Nesmutním, neboť vím, že naše srdce zůstanou navždy spolu.

Jak krásný by byl život, kdyby se nikdo nikdy neloučil. Ale krása života je ve více věcech Bello. Musíš je nalézt a prožít ho. Život měříme příliš jednostranně, podle jeho délky, ne podle jeho velikosti. Myslíme více na to, jak ho prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho z nás se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti. Nyní to vím a smrti se nebojím. Neboť vím, že smrtí nic nekončí. Vím, že život upíra není stejný jako život lidský ale jeho podstata je nakonec úplně stejná! Je zbytečné se nyní ptát jaký má život smysl. Má právě takový smysl jaký mu my sami dáme. Ten můj je u konce. Došla jsem svého naplnění. To ty jsi naplnila můj život radostí a láskou, dala mu smysl a pokud to tak mohu říci, není již kam dále jít. Je čas změnit směr.

Neloučím se Bell. Jen odcházím tam, kde začíná moje nová cesta. Cesta, kterou dál musím jít jen já, sama.

Byla jsi mojí součástí, každý tvůj smích mě rozesmál a každé neštěstí rozesmutnělo. Ale je čas jít dál a neohlížet se. Život se skládá z maličkostí Bello, z nich se rodíme a pro ně umíráme.      I maličkosti mají v životě smysl, když ti udělají život šťastnější, byť i na jedinou prchavou chvíli. Nevzdávej se jich a ani své cesty.

Věřím v tebe Bello. Věřím, že dokážeš jít dál a využít život, který ti byl dán až do posledního dne světa. Neztrať mou důvěru prosím.

A Bell, až ti bude v životě nejhůř, neotáčej se ke slunci zády ale pohlédni zpříma ke světlu a všechny stíny padnou za tebe.

Mám tě ráda.

Něco končí a jiné začíná. Navždy spolu.

Máma

Já nechci, nechci tu zůstat bez tebe mami. Neopouštěj mě. Prosím. Dala jsi mé duši světlo v době temnoty a nyní jako bych tu opět byla sama. Nahá ve tmě. Nechci tě zklamat ale copak můžu žít dál? Nesplnila jsem svůj slib, který jsem ti dala. Nemám proč dál žít. Nech mě odejít za tebou. Neodháněj mě pryč. Dovol mi být s tebou.

Nezklam mou důvěru prosím. Zní mi jako ozvěna v uších slova v matčině dopisu. Pro ni. Pro ni se otočím zpět ke světlu a zpříma se do něj zahledím. Je tak oslňující. Poutá mě svou silou a táhne zpět k sobě.

Sbohem maminko…Nejhorší slova v mém životě. Člověk by neměl opouštět svoje milované. Ale vážně ji opouštím? Možná že opravdu jen jdeme každá jinou cestou. A copak na mě na konci té mojí nečeká jiná milovaná osoba? Neopustila jsem matku a neopustím ani jeho. Svou cestou půjdu s ním po boku. Tím jsem si jistá.

Mám pocit jako bych byla mimo tak dlouhou dobu ale vůbec nic se okolo mě nezměnilo. Upíři dál doráží na můj štít a já pomalu odolávám. Teď se však bolesti nepoddám. Posílím svůj štít a odhodím nepřátele stranou. Nechci jim ublížit, to by mi asi moc nepomohlo. Musím jim dát najevo, že s nimi nechci bojovat, že to není můj boj. A ani Cullenových. Musím je odsud dostat.

Během chvilky k nim dorazím a svůj štít přehodím i přes ně. Ale všimnu si, že to vůbec není třeba. Nikdo na ně nedoráží a ani nebojují. Co se to tu děje?

,,Neměla bych něco vědět?“ Zeptám se a pohlédnu do obličeje každého z nich.

,,Cos to tam kruci prováděla? Ohlídnu se a vidím, že vůbec nebojuješ, vůbec se nesnažíš!“ Vyjede na mě Edward dost vytočeně.

,,Nejdřív odpověď na mojí otázku, já se ptala první. Jak to, že po vás nejdou?“ Chci zaplašit ten pocit viny a raději si nechám vysvětlování na později. Tohle bude dost zlý i tak.

,,Volturiovi jsou naši, no dá se říci, známí. Byli jsme za nimi a řekli jim o plánovaném útoku na ně. Bylo jasné, že to tak nenechají a zároveň jsme jim ještě poskytli službu. Teď jsou na řadě aby ji oplatili.“ Stáli jsme v kruhu v obranné pozici a vyčkávali. Je mi jasné, že kdyby na nás zaútočili a byli v přesile, nemám šanci tak početnou skupinu krýt svým štítem ani minutu. Budeme muset bojovat. Volturiovi po nás nešli, viděli jak jsem se přidala ke Cullenovým a zatím mě nechávají být. Ale ostatní, ti by mě nejradši viděli hořet. Semkli se opět kolem nás.

,,Edwarde, budu muset spustit štít, už ho neudržím a musíme být schopni alespoň bojovat dokud jsou od nás dál.“

,,Pojď za mě!“ Ukázal na místo za svými zády, kde byl výklenek ve zdi. Směšné, mám větší šanci než on. Mám staletí cvičení v boji. Pochybuji, že on svoji věčnost trávil trénováním a taktizováním. Tak jako já.

,,Edwarde nenech se vysmát. Bok po boku jasný. Myslíš že bych dokázala stát za tebou a dívat se jak tě ztratím. Nezůstala bych tu o nic déle.“

,,To teď nebudeme řešit. Tak ale buď na sebe opatrná.“

,,Spusť štít Bello, tři, dva…“ Jasper svou minulost také nezapře a ani svou lásku k Alice. Jakmile jsem spustila štít vrhl se před ní a popadl prvního upíra za zátylek a rozerval ho na kusy. Alice se ale nehodlala nechat z boje vyšachovat, vtančila si to mezi ostatní upíry a ladně jako by ani nebyla v nebezpečí. Jako by s nimi tančila nějaký zvrácený milostný tanec. To však vylučoval už jen fakt, že po jediném jejím polibku do statného krku pomyslného milence mu na něm už dále nezůstávala hlava. Na chvíli jsem se na ní musela zadívat. S jakou ladností a samozřejmostí to dělala, jako snad vše. Jenomže jsem zapomněla, že tu nejsem sama a navíc už mě nechrání štít. Proti mně najednou stáli tři upíři a podle pohledů mě nehodlali nechat jen tak odejít. Sklonila jsem hlavu a postavila se do útočné pozice. Z hrudi mi hřmělo. Všichni tři najednou po mně skočili a já se už chystala na náraz. Takhle to mělo být. Vždycky tak začínám. Jsou tak hloupí, že po mě skočí a nečekají, že by mohli být poraženi. To je moje bojová taktika. Osvědčila se už tolikrát. Jenže náraz nepřišel ze shora jak by měl ale ze strany. Ani jsem se nepohnula ačkoli rána by mě za normálních okolností nejspíš zarazila hluboko do hradeb. A tak to nejspíš Edward i chtěl. Na maličký moment se mi nevěřícně zadíval do očí ale nebyl čas na nic. Společně jsme odráželi útoky. Jenomže nás jich napadalo čím dál víc a my neměli kam utéci. Pomalu jsme se přibližovali k hradbám až jsme zády narazili na kamennou zeď. Chystali jsme se po ní vyšplhat a najít pomoc ale najednou nebylo třeba. Zbytek dorážejících upírů se otočil a utíkal neuvěřitelnou rychlostí pryč. Zajímalo by mě, co je tak vyplašilo. Ohlédla jsem se k bráně a spadla mi čelist. Branou proudily davy upírů v kápích různých barev. V předu šla malá skupinka v černých kápích, obklopená početnější skupinou v tmavě šedých kápích. Najednou upír ve předu zvedl svou ruku a ukázal směrem k utíkajícím nepřátelům. Jako červená šmouha se rozeběhl dav a hon započal. Upír, který pozvedl ruku se otočil k nám. U nás už se mezitím shromáždila celá rodina.

,,To je Aro, vůdce Volturi. Za ním také v černých pláštích Marcus a Caius. Ti okolo nich v šedém, to je jejich osobní stráž, dalo by se říci.“

Upír, kterého Edward označil jako Ara, byl velice zvláštní. Ještě nikdy jsem se s nimi nesetkala, i když jsem toho o nich tolik slyšela. Vím jaké mají schopnosti a vím i to, že má zálibu sbírat upíry i lidi s nějakým, pro něj užitečným darem. Ale já do jeho sbírky nezapadnu. Z toho už jsem se dostala, dělat někomu hadr na podlahu. Sebastian nebo Aro, to je prašť jako uhoď. Ani náhodou. A navíc nevím, proč před nimi hned všichni musí padat na zadek. Já tedy ne!

,,Carlisle, děkuji vám za spolupráci. Vidím, že jste všichni vyvázli.“ Tak známí? No vypadá spíš jako by se považoval za jejich velitele a nijak mu na nich nezáleží.

,,Ano, jak vidíš. Ale přišli jste právě včas. Díky.“ Ještě mu děkuje.

,,A kdopak je toto? Nový člen rodiny? Nepochlubili jste se!“

,,Toto je Isabella, je u nás teprve pár dní. Edwardova žena.“ Aro se zlehka se dotkl jednoho ze svých stráží. Nejspíš ví o Edwardově daru. A teď i o mém. A podle toho na co myslí, je z toho více než nadšený. To tak.

,,Těší mě Isabello.“

,,Nápodobně.“ Řeknu ne příliš nadšeně a Edward je na tom hodně podobně. A v očích má i strach. Aro ještě natáhne svou ruku k pozdravu a já mu jí klidně podám. Nemůže mě slyšet a nedovolím mu to. Do mojí hlavy psychopatický upíry nepouštím. Je zaskočený ale nedává na sobě nic znát.

,,Rád bych vás pozval všechny k sobě.“ Pokynul rukou a otočil se k odchodu. Všichni se chystali ho následovat ale já jsem zůstala stát na místě. Edward se na mě podíval a očima mě pobízel k chůzi. Němě jsem zavrtěla hlavou.

,,Myslím, že budu muset vaše pozvání odmítnout. Vracím se domů.“ Řekla jsem ke vzdalujícím se zádům Ara. Zastavil se v půli kroku a otočil se na mě. Z jeho mysli jsem nedokázala vyčíst nic určitého.

,,Odmítáš mé pozvání Isabello?“

,,Dalo by se to tak říci. Nemám si s tebou moc co říci.“

,,Přišla jsi sem s úmyslem napadnout mé město a ty mi chceš říci, že si nemáme co povědět?“

Slova pronášel odměřeně, s jistou dávkou nadřazenosti a výsměchu. Edward mi silně stiskl rameno a snažil se mě postrčit vpřed.

,,Prosím Bell, já vím, že už si to nechceš znovu prožít ale já ti slibuji, že odsud odejdeme brzy a všichni společně.“ Nechtěla jsem ohrožovat i je a pohled jeho očí mi nedovoloval námitek. Udělala bych pro něj vše. Pomalu jsem postoupila vpřed a šla vstříc branám Volltery.

9  Shrnutí povídek  11

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho - 10. část: