Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 9. kapitola

16.07.2011 (11:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2808×

Pohled Isabella

Už to bude pár dní, co jsme se s Rose spřátelily. Každou minutu, kterou netrávím s Edwardem, trávím s ní. Už jsme toho spolu hodně zažily. Podnikly jsme spolu spoustu výletů do lesů a objevily malý vodopád. Hrozně jsme si ho zamilovaly. Dohodly jsme se, že kdyby některá z nás něco potřebovala, zavolá té druhé a sejdeme se tady.

Dokonce mě začala chránit před Alicinou posedlostí – nákupy. Vždy jede nakupovat s ní a něco mi vybere. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby nechala Alici, aby mi vybrala něco sama. To by asi bylo hodně výstřední oblečení, ale nic proti Alicinu stylu!

Hlavně se to nesmí dozvědět, nebo mě rozcupuje na malé kousíčky…

„Bello! Tak my jdeme!“ zakřičela na mě zezdola Esmé. Dnes měli jít po dlouhé době všichni na lov – skoro všichni. Rose tu se mnou vždy zůstávala. Byla na lovu včera. To jsme měli s Edwardem něco důležitějšího na práci…

Musela jsem se té myšlence pousmát. Už to bude měsíc, co tu jsem a ještě se vášnivě milujeme nejméně dvakrát denně.

Najednou jsem uslyšela pohyb. Aha… Edward se jde se mnou rozloučit – dnes to už bude asi po sto padesáté.

Ležérně jsem si lehla na postel ve svých nových černých saténových šatech. Nasadila jsem svůdný pohled a hodila nohu přes nohu.

Edward se objevil ve dveřích a vzápětí ztuhl. Oči mu zčernaly touhou a za chvíli mě mačkal ve svém náručí. Začal mě vášnivě líbat.

Tu se ozval z chodby hlasitý smích – Emmett.

Edward zavrčel, ale dál se mi věnoval.

Emmett rozrazil dveře a za bujarého smíchu se snažil Edwarda ode mě odlepit.

Nakonec se mu to podařilo, Edward mi ještě poslal vzdušný polibek a Emmett neustále nadával, něco v tom stylu: „Asi ti budu Isu zamykat! Jinak se od ní nehneš ani na krok. Jste jako magnety…“

…

Koukala jsem z okna, jak Edward se svou rodinou odbíhá do lesa. Trochu se mi zastesklo. Ještě nikdy mě sebou nevzal. Prý je to pro mou bezpečnost – pche!

Zatáhla jsem záclonku a šla ke skříni. Konečně jsem měla svou skříň! A dokonce byla plná!

Ještě že tu Rose mám. Začal jsem přemýšlet, co si vezmu na sebe. Tyhle červené šaty? Tyhle modré nebo zelené?

Co třeba ty šortky a to fialové tílko?

Nevěděla jsem…

Už dlouho jsem nebyla takhle nerozhodná. Nakonec jsem si vzala riflové kraťasy a bílo-fialové tílko.

Koukla jsem se do zrcadla, trochu si ještě projela vlasy hřebenem a byla jsem spokojená.

Pomalu jsem kráčela dolů do kuchyně. Tam jsem našla Rose, jak si čte nějaký módní časopis.

„Ahoj, Rose!“ řekla jsem s úsměvem a hrnula se ke kuchyňské lince. Rozhodla jsem se, že si ukuchtím snídani. Aspoň si už Esmé nebude myslet, že jsem neschopná kuchařka – pokud to není pravda.

„Dobré ráno, Iso,“ řekla Rose a odlepila pohled od časopisu.

„Ty jdeš vařit?“ zeptala se mě. Bylo jasné, že nad mým kuchařským uměním zcela jistě pochybuje.

„Jo, jdu něco zkusit…“ řekla jsem lhostejně a vytáhla z lednice vajíčka.

Rose se na mě ještě jednou podívala, pak se zvedla a odešla ven. Ještě křikla: „Kdybys něco potřebovala, budu na zahradě…“

„Jasně,“ zašeptala jsem spíš pro sebe, než pro ni. A dál se už věnovala svým vajíčkům.

Nalila jsem na pánev trochu oleje, rozklepla dvě vajíčka, přidala trochu soli a pořádně to zamíchala.

Dnes budu mít míchaná vajíčka…

…

Bylo to výborné. Možná jsem měla zkontrolovat, jestli mi tam nespadla nějaká skořápka  - trochu to křupalo. Ale jinak! Mňamka!

Vychutnával jsem si svou první snídani, kterou jsem si udělala. Když…

Najednou, z čista jasna se mi udělalo strašně zle. Musela jsem rychle běžet na záchod, rukou si držela ústa a silou vůle obsah žaludku.

Ale za chvíli byla má pracně dělaná snídaně všechna venku.

„Brr…“ oklepala jsem se. Omyla si studenou vodou obličej a vypláchla pusu. Jak rychle nevolnost přišla, tak rychle zase odešla. Bylo mi už zase dobře.

Šla jsem do kuchyně, ale na nová vajíčka jsem neměla chuť. Jen jsem si vytáhla čerstvý rohlík a nepřítomně ho žužlala.

Pustila jsem si televizi a jedním okem pozorovala nějaký zábavný pořad. Duchem jsem byla jinde. Byla ta vajíčka prošlá? Nebo jsem tam dala něco špatně? Nedodělala jsem je a byla syrová?

A najednou zase!

Zoufale jsem seděla nad záchodovou mísou a žaludek se mi obracel na prázdno. Po tvářích mi tekly slzy.

Ze svých posledních sil jsem se zvedla a doklopýtala do obýváku. V rohu místnosti stál moderní počítač. Rose mě na něm naučila.

Zapnula jsem ho, najela na internet a roztřesenými prsty naklikala do vyhledávače: Náhlá nevolnost

Stiskla Enter.

Uviděla jsem první článek – polil mě pot a zatočila se mi hlava.

V nadpisu článku stálo: Náhlá nevolnost v těhotenství

Ne! To není možné! Já přeci nemůžu být těhotná! To je…

Ach… Vždyť Edward je upír a já anděl… To je větší rozdíl, než kdyby měli spolu dítě upír a vlkodlak…

Jak mu to mám říct?! Jak na to zareaguje? Jak… Prosím, pomozte mi někdo!

Rose… ozval se mi hlásek v hlavě. Ano, nejprve to povím Rose! Ona mi pak poradí, co dál…

Pomalu jsem se zvedla od počítače, vymazala historii a pak ho vypnula.

Roztřeseně jsem vyšla na zahradu. Rose seděla na lehátku pod slunečníkem a poslouchala mp3 přehrávač.

Přistoupila jsem k ní. Ona zvedla hlavu. Hned jak uviděla můj výraz a to, že jsem bílá jako stěna, sundala si sluchátka a hned se mě začala ptát, co se mi proboha stalo.

„Rose… já ti musím něco říct…“ začala jsem pomalu. Rose mě zvědavě pozorovala a já musela pokračovat.

„Já myslím, že bych mohla být těhotná…“ řekla jsem docela vyrovnaným hlasem. Spadl mi kámen ze srdce. Teď to už bude v pořádku, Rose mě podrží.

To jsem ale nevěděla, co se bude dít dál…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 9. kapitola: