Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 8. kapitola

16.07.2011 (07:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2818×

Konečně se má láska probrala z říše snů. Lehce jí zatřepotala víčka a pomalu otevřela oči. Mžourala kolem sebe a nejspíš ani netušila, kde je. Nahnul jsem se k ní a zlehka ji políbil na rty.

Hned našla jistotu – ve mně. A začala mi vášnivě polibky oplácet. Po chvíli ji to asi přestalo bavit, a tak si mě převrátila pod sebe a posadila se na mě obkročmo.

Věnovala mi napodobeninu mého pokřiveného úsměvu a začala mě hladově líbat. Mé rty jí asi po chvíli přestaly stačit, tak mi rozervala košili a zasypávala polibky mou hruď. Užíval jsem si pohled na ni. Zlehka mi přejížděla svými rty po kůži. Trochu jsem se zachvěl. A pokračovala dál a dál…

Už se to napětí nedalo vydržet. Cítil jsem v každé části těla mravenčení  - jako bych dostal zásah elektrickým proudem. Ale tohle bylo stokrát silnější. Myslel jsem, že ze svého vzrušení vyletím z kůže. A Isa mě dál laskala.

„A dost!“ řekl jsem dost nahlas, aby mě slyšela. Ona ztuhla a podívala se na mě. Vzal jsem ji do náruče, položil na záda a svou upíří rychlostí přiběhl k šatní skříni. Ona mě se zvědavostí pozorovala.

„Tak tohle jsem ještě nikdy v životě neudělal…“ myslel jsem si, když jsem ze skříně vyndával růžová plyšová pouta. Za další vteřinu už byla Isa dokonale znehybněná.

Koukala na mě a čekala, co bude dál.

Neváhal jsem ani vteřinu a jedním pohybem z ní strhl zbylé oblečení. Z jejích jediných šatů zbyl jenom černý cár.

„Ups!“ vyjelo mi a roztáhl jsem svá ústa do širokého úsměvu. Isa se na mě zašklebila, ale nemohl jsem si nevšimnout jejích jiskřiček v očích.

Pomalu jsem si sedl vedle ní na postel a začal ji líbat na krku. Její krev mě překvapivě nevábila. Asi to je tím, že jsem byl včera na lovu. Pak jsem se přesunul níž. Isa zasténala. A pokračoval jsem dál a dál…

„Edwarde! Prosím!“ sténala Isa. Měl jsme v plánu ji ještě chvíli trápit, ale rozhodl jsem se, že bych jí mohl projedou vyhovět…

Za další okamžik už neměla pouta a my se proplétali v divokém tanci.

„To ti někdy oplatím!“ zašeptala mi ještě do ucha nazlobeně.

Zasmál jsem se.

…

„Lásko! Vstávej… Už je poledne. Měli bychom vstát, nebo pro nás přijde Emmett, a to by se ti asi moc nelíbilo,“ šeptal jsem Ise do ucha. Po našem vášnivém milování tvrdě usnula.

Zamlela se mi v náručí a než jsem se nadál, stála u dveří.

„Jak… to… jak jsi to do… do–dokázala?“ koktal jsme ze sebe. Byla tak rychlá, že jsem ji viděl jako šmouhu – a to jsem upír…

„Víš, po sexu umím být mimořádně rychlá…“ křikla na mě a v dalším okamžiku už tam nebyla.

Jen asi zapomněla, že je nahá…

„Ááá! Proboha, Emmette, co tady děláš?!“ slyšel jsem vyděšený křik Isabelly.

Dostal jsem takový záchvat smíchu, že jsem spadl z postele. To snad není možný! Tak tohle asi nerozdýchám…

V dalším okamžiku byla Isa zpátky v našem pokoji.

Stále jsem se smál. Vypadala jako anděl pomsty. Počkat! Ona je anděl!

„Sakra…“ ujelo mi.

V dalším okamžiku jsem stál já nahý na chodbě. Překvapivě tu bylo plno. Na naše malé představení se přišla podívat celá má rodina. Stiskl jsem kliku a na ostatní se zazubil.

Sakra! Ona zamkla… Iso, pusť mě prosím dovnitř! snažil jsem se ji obměkčit myšlenkami. Nezabralo. Nejjednodušší bylo ty dveře vyrazit. Esmé asi trefí šlak.

„Prásk…“ A dveře byly na zemi. Rychle jsem je zvednul a dal je na správné místo. Obecenstvo zmizelo. V posteli ležela Isa a měla záchvat smíchu – hodně velký.

Přiřítil jsem se k ní jako správný bůh pomsty a začal ji lechtat. Ona mezi smíchem křičela a pištěla a já byl spokojený. Dokud na mě také nezaútočila. Mohl byste si myslet, že upír nemůže být lechtivý, ale její křídla mě dost lechtala.

Blbli jsme jako malé děti. Asi za půl hodiny jsme oba leželi znaveně vedle sebe. Isa měla na tváři blažený úsměv a já na tom nebyl o moc lépe.

Nahnul jsem se k ní, doufaje, že mě nezačne lechtat, a políbil ji.

Hned se ke mně přidala.

„Tak to asi oběd nestihneme…“ byla má poslední myšlenka, než jsem ztratil hlavu a oba jsme stoupali k výšinám…

…

Z mojí blaženosti mě vytrhlo hlasité zakručení v břiše. Zasmál jsem se a pohlédl na Isu. Měla zavřené oči, na tváři blažený výraz a celkově vypadala spokojeně. Další zakručení v břiše. Pootevřela oči a věnovala mi krásný úsměv. Potom němě gestikulovala: „Mám hlad…“

Odpověděl jsem jí stejným způsobem: „Klidně lež, přinesu ti něco k jídlu…“ Kývla na souhlas.

Vstal jsem, hodil na sebe nějaké oblečení a běžel dolů. Nikdo tam nebyl, kromě Esmé, který stála u sporáku a něco kuchtila. Někdy silně pochybuju, že v naší rodině umím číst myšlenky zrovna já…

„Už to bude hotové, Edwarde,“ řekla Esmé, aniž by se otočila.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se.

„Jeli s Alicí nakupovat. Alice pochopila, že Bella nemá nic na sebe, tak jela na nákupy. Rose říkala, že pojede s ní. Tvrdila, že nechce, aby Belle vybrala něco, co by se jí nelíbilo… Opravdu nechápu, co se s ní stalo. Od včerejška je úplně jiná…“ řekla Esmé a dál mi už nevěnovala pozornost.

„A co ostatní?“ zeptal jsem se ještě.

„A ostatní? Ti to měli povinný…“ zasmála se Esmé. Byla ráda, že mohla zůstat doma pod záminkou přípravy pozdního oběda pro Isu.

„Hotovo!“ řekla po chvíli a už mi podávala tác s nějakým jídlem. Byla to nějaká polévka a maso s brambory.

„Děkuju, Esmé…“ řekl jsem, dal jí pusu na tvář a spěchal nahoru.

Isu jsem našel rozvalenou po celé posteli – spala.

„Vstávej, miláčku, máš tu oběd,“ řekl jsem a vtisk jí polibek do vlasů.

Hned, jak uslyšela o jídle, zprudka se posadila a znovu jí hlasitě zakručelo v břiše.

Oba jsme se zasmáli.

Pak se hltavě pustila do jídla. S láskou jsem ji pozoroval.

„Miluju tě, Iso…“ zašeptal jsem najednou. Nevím, co mě to popadlo, ale měl jsem najednou takové nutkání jí to říct…

Pozoroval jsem její reakci… Nejprve ztuhla, podívala se mi do očí a pak zahuhlala s plnou pusou: „Thaky the mhiluju…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 8. kapitola: