Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Johamovy dcery - 6. - Winn

23.10.2010 (15:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1607×

Winn:

Žít s Cullenovými byla směsice nebe a pekla.

Nebe proto, že jsem si mohl pro jednou užívat trochu luxusu, příjemné společnosti a nemusel jsem se pořád ohlížet, jestli mě někdo nechce napadnout. I když tohohle zvyku jsem se nedokázal tak úplně zbavit. A samozřejmě především kvůli Anahi. Minutu od minuty mě přitahovala víc. Slyšel jsem, jak falešně zněl můj hlas tehdy poprvé, když jsem se ji snažil přesvědčit, že ji chci. Chtěl jsem ji, ale to nebylo to nejpodstatnější. Nikdy jsem nežil jako mnich a nehodlal jsem na tom něco měnit, ale s Anahi to bylo jiné. Nešlo jen o fyzickou přitažlivost, vášeň… S ní, za staletí mé existence první a jedinou, bych dokázal žít roky a desetiletí naší věčnosti. Věřil jsem, že bychom se navzájem nenudili.

Peklo proto, že… za prvé tu všude byli cítit vlkodlaci. Nedovedete si představit ten zápach. Naprosto jsem nechápal, jak může Malen s jedním z nich chodit. Zvedal se mi žaludek, sotva se přiblížili. Věřil jsem, že je milý, hezký a to všechno, co jsem o něm slyšel, ale na vlastní oči jsem se přesvědčit nedokázal. Možná, kdybych přišel o čich… A pak žízeň. Cullenovi trvali na tom, že ve Forks a okolí se lovit nebude. Tedy rozumějte – nebudou se tu lovit lidé. Vlci si hlídali svou stranu hranice a musel jsem se mít před nimi na pozoru. Sice mě zahrnuli do příměří, ale to neznamenalo, že by na mě bez sebemenšího zaváhání nezaútočili při prvním náznaku vstupu na jejich území.

Lidé, proč všechno tak komplikují? Jako by nemohli být prostě jen potravou. Když jsem tuhle filozofickou otázku položil Cullenům – jen tak mezi námi chlapy, uslyšel jsem čtvero tak výhružného vrčení, že jsem se zase rychle stáhl.

A tak jsem přijal jejich nabídku a vyzkoušel vyrazit na lov s nimi. Musím přiznat, že vzrušení z lovu zvířat bylo daleko větší, než z lovu lidí. Byla to zábava. Zvířata dokázala vzdorovat déle. Byla rychlejší, vnímavější, v případě medvěda a pumy i silnější než lidé… ale nakonec proti mně stejně bezbranná. To bylo ale jediné pozitivum. Jejich vůně (vlastně bych spíš měl říct zápach)… no, byl o trochu lepší než ten vlkodlačí, ale to bylo tak všechno. Jejich krev byla horká a proudila právě tak rychle jako lidská. Nemohlo být ale ani řeči o tom, že by žízeň hasila stejně. Potřeboval jsem dvakrát tolik zvířat, než by stačilo lidí a to v sobě obvykle měla víc krve než těch ubohých pět litrů jako člověk. Ne, na veverky opravdu nejsem stavěný. (To měla být ironie – s těmi bych se nikdy nezahazoval, když mi nestačil ani medvěd...)

Dny se poměrně vlekly – tedy aspoň doba, kdy byla Anahi se sestrami ve škole. Vysvětlily mi, že jim to Carlisle dovolil teprve nedávno, a tak se toho nechtějí jen tak vzdát. Nikdy předtím do školy nechodily, takže pro ně bylo všechno nové a zajímavé.

Nechtěl jsem na Anahi tlačit, ale doufal jsem, že mě nenechá tápat dlouho. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale stejně jsem každý den kolem třetí, kdy jim končila škola, postával na parkovišti. Připadal jsem si jako ten zamilovaný puberťák, na kterého jsem vypadal, i když ve skutečnosti jsem byl starší.

Můj lidský život skončil o něco později než většině Cullenových, jak jsem zjistil. Bylo mi pětadvacet a byl jsem docela uznávaný herec – hvězda vyhlášeného cardifského divadla. Ano, pocházím z Walesu. Moje přeměna nebyla nijak zajímavá. Byl to omyl, stejně jako nejspíš většina podobných. Má poslední premiéra byla absolutním úspěchem. Slavili jsme dlouho do noci, vlastně spíš do brzkého rána. Šel jsem „doprovodit“ mou hereckou partnerku. Jistě, že jsem nešel jen z dobrého srdce. Doufal jsem, no, spíš věděl, že ji tu noc dostanu. Byli jsme nedaleko jejího bytu, když si potřebovala trochu odpočinout. Opřela se o zeď a s mile opilým úsměvem si mě přitáhla k sobě. Využil jsem příležitosti a políbil ji. Pak si pamatuji už jen její vyděšený pohled někam za moje rameno.

Když moje srdce dokončilo svůj poslední úder a já otevřel oči, seděla u mě žena – upírka. Sledovala mě zvláštně obdivným pohledem. Omluvila se mi za svého druha – prý nevěděl, kdo jsem, jinak by si počkali na někoho jiného. Prý mě viděla hrát a zaujal ji můj talent. Ještě dnes se tomu musím smát - ten smích má hořkou pachuť. Její druh se vrátil brzy. Nedíval se na mě právě přívětivě, ale udržoval si odstup. Až časem jsem pochopil, že to bylo jen proto, že bych ho jako novorozený porazil s jednou rukou za zády. Vysvětlili mi vše, co bylo potřeba a nechali mě svému osudu. Ona sice okamžik vypadala, že mi chce nabídnout, abych se k nim přidal, ale při pohledu na muže si to rozmyslela. Stejně bych to nepřijal.

Život na vlastní pěst mi vyhovoval. Společnost mi nechyběla… a když jsem zatoužil po ženě, nebyl obvykle problém najít podobně smýšlející upírku. Lidskou ženu jsem nikdy nemiloval. Tedy nikdy za svého upírského života. Byly tak křehké a navíc pod mou úroveň. Nedíval jsem se na ně. Byly pro mě jen potravou. No řekněte sami? Rozplývali jste se snad někdy nad steakem? Samozřejmě, že ocením, když hezky voní, ale… je to prostě jídlo, které s chutí zkonzumuji a zbytek zahodím. No přesněji schovám. Přízrak Volturiových a jejich zákona o utajení mi vtloukal do hlavy každý, s kým jsem se potkal. A ve světle událostí posledních měsíců jsem se nedivil. Jim bych se do cesty připlést nechtěl.

Některé dny jsem se schovával v  lese, přiléhajícím ke škole, abych nevypadal tak nedočkavě. Bylo mi jasné, že o mně Anahi stejně ví, ale aspoň pro ostatní to nebylo tak okaté. Dnes jsem zvolil ležérní postoj opřený o zábradlí několika schodů, vedoucích od hlavních dveří. Nemohla mě minout. Za pár minut jsem je spatřil. Byly nepřehlédnutelné, ačkoli šly uprostřed davu. Vypadaly trochu jako trojčata. Všechny opálené, dlouhovlasé… zvláštním způsobem stejné a přesto každá úplně jiná. Měly podobné rysy a byly krásné, ale oči… ty měly po matkách – každá jiné. Malen modré, Yerimen zvláštně žluté (vypadala skoro jako upír, živící se zvířecí krví) a Anahi? Říct, že má hnědé oči by byla urážka. Při pláči jí z nich musela téct čokoláda.

Vzhlédla, když ucítila můj pohled. I na tu dálku jsme si vyměnili úsměv. Nemohl jsem si pomoct, ale vyrazil jsem jí vstříc. Byl jsem si vědom pohledů, které k sobě přitahuji, ale na to jsem byl zvyklý už jako člověk. Černé vlasy mi padaly do tváře a dobře kryly barvu mých očí. Byl jsem od nich sotva dva metry, když se Yerimen náhle nejistě ohlédla. Jako by slyšela, nebo viděla něco špatného, ale nebyla si jista, co to je.

Instinktivně jsem zrychlil a analyzoval dění kolem. Pak jsem to uslyšel. Kovové cvaknutí. Už jsem ho v minulosti slyšel. Věděl jsem, co to je. Takové cvaknutí vydává náboj, když se posunuje do hlavně. To není dobré.

Začal jsem se prodírat ke vstupním dveřím, odkud ten zvuk zazněl. Neznámý se zbraní se schovával za dveřmi. Koutkem mysli jsem si musel stále připomínat, že nemůžu zrychlit příliš, abych se neprozradil, ale zbytkem vědomí jsem vzýval všemohoucího, abych se tam dostal včas. Lidé kolem mě mi byli vcelku ukradení, ale nehodlal jsem tolerovat, aby se Anahi nebo její sestry k nebezpečí byť jen přiblížily. Pravděpodobně by jim kulka neublížila, ale zkoušet jsem to nechtěl. Přece jen – byly upírky jen napůl.

Ve chvíli, kdy jsem vstupoval do dveří, z nich vycházel kluk – odhadem šestnáct, sedmnáct. V ruce, přes kterou měl přehozený svetr, svíral zbraň. Nesmlouvavě jsem mu ruku zkroutil a zatlačil ho zpátky. Odhodlání na jeho tváři vystřídalo překvapení a zlost. Můj výraz ho však zřejmě přesvědčil, že se mnou není radno žertovat. Na chodbě školy jsem se nezastavil a zatáhl ho do nejbližší třídy. To už nad jeho překvapením vyhrála zlost a začal se cukat. Než mě stihl zahrnout planými výhružkami, chytil jsem ho za krk a přitiskl ho na zeď tak vysoko, že začal kopat ve vzduchu. Zbraň mu vypadla z ruky a ta vyletěla vzhůru spolu s druhou, aby se pokusil (vcelku marně) uvolnit mé prsty, svírající mu hrdlo.

Hra na člověka mě přestávala bavit. Cítil jsem, jak moje oči černají zlobou a touhou po krvi. Byl tak blízko. Pod rukou jsem cítil, jak jeho krev tepe v žilách. Spolu s vůní, kterou vydával, přímo vybízela, abych si ho vzal. Jeden skorovrah. Co na tom? Vlastně bych těm venku prokázal laskavost. Naklonil jsem se k němu a jím se zmocnilo téměř hmatatelné zděšení. Konečně si uvědomil, že je ve smrtelném nebezpečí.

Právě jsem se rozhodl, že to ukončím, když tiše vrzly dveře. Bleskově jsem se otočil a spatřil Anahi. Jediný pohled jí stačil, aby pochopila, co se tu dělo… a před čím jsem všechny zachránil. Položila mi ruku na rameno a zašeptala tak tiše, že jsem to mohl slyšet jen já: „Děkuji, Winne. Dovedeme ho do ředitelny a pak půjdeme. Odejdu s tebou.“

Díval jsem se na ni tak nechápavě, že se usmála: „Hned. Dnes. Věřím ti.“

Konečně jsem pochopil. Pustil jsem kluka a nedbal jeho vyděšeného sípání. Objal jsem Anahi a dovolil si krátký, ale o to vášnivější polibek. Když jsme se od sebe odtrhli, jako jeden jsme se podívali na kluka, který se právě zvedal, aby využil naší zaneprázdněnosti a utekl. Okamžitě ztuhl. Pustil jsem Anahi ze svého objetí a usmál jsem se: „Zvláštní. Vlastně bych mu měl poděkovat, co?“

Anahi se rozesmála a já věděl, že tenhle zvuk budu milovat do konce svého života. Snad mě jím bude provázet stejně dlouho.

Chtěla bych opět poděkovat Adě1987 a všem, kdo nechávají komentáře. Bez nich by tahle kapitola nevznikla.

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Johamovy dcery - 6. - Winn: