Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 27. kapitola


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 27. kapitolaDalší kapitola je tady a s ní i něco, co mě samotnou trochu tíží - odhodlat se a napsat poslední stránku kapitoly tak, jak jsem zamýšlela, bylo asi to nejtěžší, jelikož jsem něco podobného ještě nikdy v povídkách neudělala.
Doufám, že i přes to všechno se ale kapitola bude líbit.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

27. kapitola

Ze všech zbraní, které si do bitvy neseme, není žádná silnější než mysl. Skrývají se v ní naše instinkty a náš trénink a umožňuje nám rozlišit přítele a nepřítele, lásku a nenávist. Pokud je ta zbraň ale nebezpečná, tak rozhodně není zajištěná. Protože mysl je o to nebezpečnější, když je poškozená. A nedá se zaručit, že si za další oběť nevybere sebe.

 

Ať už Zoya plánovala cokoliv, mělo to co společné s proměnou hlavních představitelů policie několika států. Zprávy o útoku upírů se šířily a lidi zachvátila panika. Všechno se to samozřejmě doneslo i Alex, která mi okamžitě volala, jestli je to pravda, nebo se jenom média snaží z nějakého neznámého důvodu vyvolat paniku. Já však musela vše potvrdit.

„Steve mohl bys vystopovat Zoyu? Teď už nemá smysl vymýšlet nějaký plán. Musíme s ní mluvit,“ požádal Carlisle Zoyna bývalého partnera, který po krátkém přemlouvání souhlasil, aby naše velitelství bylo u nás doma – přece jenom jsme měli prostornější dům, než Liam s Colem a naše třináctičlenná skupina se tu pohodlně vměstnala.

„Nejsem si jistý, že bude ochotna s vámi mluvit,“ namítl Steve.

„Za pokus to nedáme. V zemi se šíří panika, která tu už hodně dlouho nebyla. A to není dobré,“ trval na svém nápadu Carlisle a Steve se tedy jeho přání podřídil. Vyšel před dům a zhluboka se nadechnul zimního vzduchu, ve kterém už nebylo ani památky po nějakých vánočních svátcích. Lidé na ně rychle zapomněli a stejně tak i já a má rodina. Nebylo co slavit, dokud jsme nebyli kompletní.

A proto jsme se taky den před Štědrým dnem vydali stopovat Zoyu, abychom jí její plán rozmluvili.

Steve nás ujistil, že vnímá její esenci směrem na jihovýchod. Na mapě jsme tedy hledali vhodné místo, kde by se mohla s nově stvořenými upíry skrývat. Po krátké úvaze jsme narazili na Duluth, který se nacházel na hranicích s Wisconsinem a byl perfektním místem – byl tam až nezvyklý klid vzhledem k událostem, které zaplňovaly minuty televizního vysílání i stránky novin. Navíc byl nedaleko národní park, kam lidé v zimních měsících moc nejezdí.

„Chcete vyrazit sám, nebo jak si to představujete?“ zajímal se Steve. Divila jsem se, že se vůbec ptá na názor někoho dalšího  - a hlavně, že se ptá na názor upíra.

„Jít sám by byl holý nesmysl, ale nejsem si jistý, že kdybychom vyrazili všichni, nepovažovala by to za nebezpečí a nerozhodla se pro útok,“ zamýšlel se Carlisle.

„Pokud se snažíš sestavit vhodný tým, rozhodně jdu s tebou,“ prohlásil táta. Jasně, on byl skvělou volbou.

„A já taky,“ přikývla máma. Ta aby se nepřidala – blesklo mi hlavou a táta se na mě zazubil. Ti dva byli nerozlučná dvojka, ať už se hnali do sebevětšího nebezpečí.

„Chci jít s vámi,“ prohlásila tiše Alice a všechny pohledy se stočily jejím směrem.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Tvůj dar nám nebude nijak platná vzhledem poloupírům…“

„Je tam Jasper, musím za ním,“ trvala na svém Alice a všichni jsme moc dobře věděli, že tenhle nápad jí nevymluvíme. Navíc už tuhle výpravu tvořila polovina rodiny a samozřejmě jsme museli počítat i se Stevem, který si určitě vezme někoho svého.

 A jak se tak formulovala skupina diplomatů, všimla jsem si, že už do ní spadají málem všichni. Nikdo nechtěl přijít o tu možnost jednat, anebo se zapojit do boje.

„Myslím, že vyrazíme všichni,“ pronesla jsem naoko vesele, jako bych plánovala rodinný výlet a nikoliv skoro sebevražednou misi.

„Stále si nemyslím, že je to rozumný nápad,“ namítl Carlisle, když mu došla má slova a rozhlédl se po ostatních. Všichni měli co nabídnout k dosažení našeho cíle a nikdo nechtěl zůstat doma na zadku. „Dobrá…,“ povzdechl si Carlisle rezignovaně. „Vyrazíme všichni, ale před cílem se rozdělíme, abychom netvořili tak početnou skupinu,“ trval na svém předchozím nápadu.

„Tuší někdo z vás, kolik by se v Duluthu mohlo skrývat upírů?“ zajímala jsem se a strhla tak na sebe veškerou pozornost. „No… já jenom… Třináct může být velké číslo, pokud budeme stát proti deseti, ale ne proti stovce,“ dodala jsem poté, co jsem se trochu zadrhla.

„To zjistíme na místě. Pach by měl odhalit, proti jak početné skupině budeme stát,“ rozhodl Cole, který byl po celou dobu téhle malé porady zamlklý. Uvědomoval si, že pokud budeme stát proti přesile, bude odsouzen k boji jeden na jednoho a možná to nepřežije?

Byla to hrozná myšlenka, ale všichni jsme s podobně smíšenými pocity nasedali do aut.

 

 

V autě jsem jela se Colem, Bellou a Edwardem. Překvapilo mě, když se rozhodl nasednout zrovna do našeho auta, ale byla jsem za to ráda. Seděli jsme na zadním sedadle a autem znělo pouze rádio, které jsme měli z preventivních důvodů naladěné na zprávy.

Dotkla jsem se Coleovy ruky, která byla strategicky položena na sedadle mezi námi. Cítila jsem jeho teplou dlaň a pohled, který na mě hned upřel. Oplatila jsem mu ho a usmála se. Potom jsem se rozhodla mu ukázat, jak jsem ráda, že jede v tomhle autě s námi. Bylo to sice trochu ošemetné vzhledem k tomu, že mi táta mohl neustále nahlížet do hlavy, aniž bych o to stála, ale chtěla jsem, aby Cole věděl, že jsem ráda, že do toho jdeme společně jako jeden tým.

„Na tohle si budu muset ještě chvíli zvykat,“ prohlásil, když myšlenkový obraz, který jsem mu poslala, skončil.

„A já myslela, že už sis zvykl,“ pronesla jsem s úsměvem a pak ve zpětném zrcátku zahlédla mámin veselý pohled, který nám věnovala. Potom se dotkla tátovy ruky, která byla položena na řadící páce. Okamžitě jsem pochopila, že máma dělá něco podobného, jako já s Colem před okamžikem, s tátou. Nebyla odkázána na dotek, stačilo pouze odstranit štít obestírající její myšlenky, ale oni si i po tolika letech spolu našli důvod se jeden druhého dotknout a projevit si tím nepatrným gestem lásku.

Bohužel jsem ale nad podobnými myšlenkami neměla šanci strávit víc času. Upoutal mě totiž hlas jednoho moderátora z rádia, který nám teď odhaloval, ve kterých státech došlo k útokům. Dokonce jsme se dozvěděli, že s policií údajně již spolupracují jiní nesmrtelní, kteří hodlají rebely rozprášit a zničit.

„Mluví o nás nebo se přidalo proti rebelům víc odhodlaných poloupírů?“ nadhodila jsem.

„Řekl bych, že mluví o více skupinkách, než jenom o té naší. Tohle je vysílání, které bez problému naladíš v kterémkoliv státu ve Spojených státech. Ne jenom v Minnesotě,“ informoval mě táta.

„Tak to ráda slyším, že se Zoye nepodařilo k té nesmyslné revoluci zlákat úplně všechny. Každá ruka se nám bude hodit, až se budeme snažit dát všechno do pořádku,“ prohodila jsem úlevně. Jenom myšlenka na to, kolika se nejspíš budeme muset zbavit novorozených, byla strašná. Navíc jsem ještě netušila, jak by to nakonec chtěli všichni provést. Pravá smrt nebo šance na normální život pokud přistoupí na vegetariánství? Přišlo mi nemožné, abychom se starali o takové množství upírů. A poloupírům se to rovněž nebude líbit.

Na mysl mi vytanulo přirovnání s ohroženými druhy zvířat. Taky jsou v jednu chvíli na vymření a potom jich je tolik, že by je všichni nejradši rovnou stříleli, ale nemůžou, protože jsou zákonem chránění. Teď tedy jenom zbývalo, aby se upír stal zákonem chráněný a nějaký stát si ho dal do národní vlajky.

Tuhle mou myšlenku už táta nerozdýchal a začal se smát… A já se k němu po chvíli přidala. Opravdu to bylo vtipné. A kdo se nesměje jenom té myšlence, nemá žádný smysl pro humor. 

Zbytek osazenstva auta byl samozřejmě zvědavý, čemu že se takhle smějeme, ale táta jenom zavrtěl hlavou.

 

 

Auta jsme nechali na jednom z odstavných parkovišť na okraji Duluthu. Byly asi tři hodiny odpoledne a začínala se snášet tma.

„Jak se rozdělíme?“ zajímala se Rose. Od odjezdu z domu se vůbec nediskutovalo o tom, kdo bude tvořit jednotlivé skupinky. A navíc jsem ještě netušila, kolik skupinek budou chtít vytvořit.

„V každé by měl být jak upír tak poloupír,“ ujal se slova táta. „Začíná se šeřit, a přestože máte jistě hodně zkušeností s bojem v nepříznivých světelných podmínkách, bude lepší mít někoho s ještě ostřejším zrakem po boku,“ rozváděl svou teorii, když se Steve zatvářil podezíravě.

„Fajn,“ zamumlal smířeně Steve – sám musel uznat, že je to dobrý nápad.

„Já, Bella, Alice a Ness jdeme spolu, Carlisle s ostatními spolu a vy se rozhodněte, jak se rozdělíte,“ pokračoval táta. Rozdělení jednotlivých členů rodiny bylo asi víc než logické – ať už se stane cokoliv, budou spolu ti, co k sobě mají nejblíže ze všech. Rose a Emmett. Carlisle a Esmé. Edward a Bella. Já a… No, nemohla jsem se spolehnout na to, že bude Cole chtít být v mé skupině, ale věřila jsem v to.

A nezklamala se. Cole, Liam a Bridget se přidali k nám. Steve a Peter se přidali k druhé skupině. Pak už jsme mohli vyrazit.

Naše skupinka se vydala směrem na východ a Carlisle s ostatními zamířil víc na jih. Kdyby nás nebylo tak málo, řekla bych, že se snažíme město obklíčit. Takhle to však mělo k obklíčení asi stejně daleko jako má pes k tomu, aby byl kočkou.

Skoro po půl hodině ostré chůze mezi uličkami jsme narazili na nasládlý pach nějakého upíra. Nebyl nijak silný, ale dal se stopovat. Nebylo proč váhat. Všichni jsme znali svůj úkol a tím bylo najít Zoyu. Co se stane potom, bylo jenom otázkou času a okolností, které si s námi mohou občas zahrát nepěknou hru.

„Vidíš něco, Alice?“ zaslechla jsem mámu, která spolu s tátou šla vepředu. My ostatní jsme hlídali naše záda. Město se postupně utápělo do noci, ale hlavní ulice byly prozářeny vánočními ozdobami, které nepřipouštěly události, které rozhýbaly celými Státy. Ty ozdoby byly poslední nadějí, že se všechno ještě dá zpravit. I tak jsem ale vnímala tu dusnou atmosféru, jelikož se moc lidí venku nepohybovalo. Sem tam jsem zahlédla nějakého policistu nebo vojáka na obchůzce. Jednotlivé státy mobilizovali svoje bojové složky, přestože všem bylo jasné, že tohle nikomu nepomůže a nakonec zamře ještě mnohem víc lidí. Ale pro falešný pocit bezpečí to bylo vhodné.

„Jenom útržky, které nedávají žádný smysl,“ zamumlala Alice. Mé narození zasadilo jejímu daru velkou ránu, ale zvykla si na to. Jenže poté, co se po světě začalo pohybovat větší množství poloupírů, byl jí úplně k ničemu. Nic z toho, co zahlédla, nebylo co k čemu.

„Pššš,“ utišil táta jakýkoliv rozhovor.

Zaposlouchala jsem se do okolí. Z domů kolem nás sem proudily hlasy lidí a televizí. Po ulici sem tam projelo nějaké to auto, ale zrovna teď stálo jenom jedno na křižovatce a čekalo na to, až bude mít zelenou a bude moct vyrazit dál. Všimla jsem si, jak Cole z Bridget zostražitěli a rozhlíželi se po nebezpečí. Liam je napodobil jenom o několik setin sekundy později. Ale rozdíl tam byl a jasně dával najevo, jak to s postojem k boji má.

Našli jsme ho? – zeptala jsem se v myšlenkách táty a ten jenom slabě přikývnul. Pach se od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, nezměnil. Nezmizel ani nezesílil, ale i tak byl táta přesvědčen, že jsme dotyčného našli. Rozhodla jsem se tedy využít všechno, co mě Jasper během našich společných tréninků naučil. Zavřela jsem oči a koncentrovala jsem se na to, abych odbourala všechny rušivé elementy z okolí a vypátrala nepřítele…

Město kolem mě se utišilo a já vnímala jenom své divoce uhánějící srdce. Vše ostatní šlo pryč. Žádná televize z bytů, žádné hádky ani rytmické poblikování semaforu. Pouze já, můj dech, tlukot mého srdce a krmící se nepřítel.

Chystala jsem se vyrazit, když mě zarazila Alicina ruka, která mě chytila za loket. Překvapeně jsem se po ní podívala, ale to už se ona dívala na Edwarda a Bellu, jak svorně, bok po boku vyrazili do uličky asi o jeden blok dál. Vzduchem se k nám nesla vůně krve a slábnoucí tlukot srdce – už byl tak nepatrný, že na jakoukoliv záchranu bylo pozdě a bylo tedy milosrdnější, nechat dotyčného umřít, než rušit upíra v krmení.

Jen co tlukot srdce utichl napořád, vložili se do situace táta s mámou. Obklíčili upíra. Všichni jsme slyšeli vrčení… Protivník si byl dobře vědom nepřátel. A my se rozhodli, že když už o nás ví, nebude na škodu se připojit. Během okamžiku jsme už postávali rozděleni do dvou skupinek kolem upíra a konečně něco připomínalo skutečné obklíčení.

„Dovedeš nás za Zoyou,“ prohlásil táta hlasem, který nepřipouštěl jakoukoliv námitku.

Místo ní však přišlo vrčení. Upír na nás cenil dokonalý chrup, který ještě pokrývala vrstva čerstvé krve. Otáčel se kolem dokola a hledal, kudy by se mohl probít. Alice mu však nedala jedinou šanci. Byla to totiž ona, která na upíra zaútočila jako první.

Podařilo se jí kopnout novorozeného do hrudi a svalit ho tak na zem. Sama přistála hladce jako kočka. Kvůli dnešní akci se navíc rozhodla nahradit své jinak vždy dokonalé lodičky na několika centimetrovém podpatku něčím přijatelnějším a proto i její chůze byla tichá. „Jak už bylo řečeno, dovedeš nás k ostatním,“ prohlásila mrazivě, když ho za límec kabátu zvedala na nohy. Od jejího útoku byl paralyzován a k velkému překvapení všech nepokračoval v boji. Z hrudi se mu ale i tak ozývalo vrčení a snažil se Alici vyškubnout.

„Řekl bych, že už vím, kam máme vyrazit,“ prohodil táta a převzal si od Alice upíra. Přece jenom se svou výškou mu byl trochu rovnocennějším hlídačem, než má malá teta.

Necháme ho na živu? – zeptala jsem se v myšlenkách táty. Nedalo mi to. Vedli jsme ho jako rukojmí, ale zároveň jsme už věděli, kam jdeme, takže jsme ho nepotřebovali.

„Ano. Se Zoyou si jdeme teprve promluvit. Nechceme vyvolávat nějaké rozepře, pokud to nebude nutné,“ podotkl a já jenom přikývla. Následně jsem se podívala po Coleovi, jak tyhle tátova slova přijal, ale nevypadal, že by se chystal nějak protestovat.

Všichni jsme se tedy vydali směrem, kterým nás nevědomky vedly myšlenky novorozeného upíra. Zařadila jsem se po Coleově boku a po chvíli jsem to napětí, které obklopovalo celou naši skupinku, nevydržela a natáhla se po jeho ruce. Když se na mě překvapeně podíval, jenom jsem se na něj usmála a doufala, že mu to nebude vadit. Přece jenom jsme byli tím párem, tak bychom se tak měli chovat. A vodění se za ruce k definici páru přece patří.

 

 

Z města jsme vyšli už před dobrými deseti minutami. Venku už panovala čisto-čistá tma. Za zády nám pořád svítily ulice, ale před námi se zvedaly stromy parku a jakoukoliv světelné emise pohlcovaly.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se poznat, jestli se skutečně přibližujeme k ostatním novorozeným. Teď, když už vzduch nebyl prosycen automobilovým smogem a všemi možnými lidskými i nelidskými pachy, dalo se tady lépe stopovat. Ale o to se stejně postarali členové mé rodiny, kteří šli popředu a my ostatní – tedy já, Cole, Liam a Bridget, jsme je jenom následovali.

„Neboj se, se Zoyou se určitě domluvíme,“ ujišťoval mě Cole, když si všiml, že mám srdce až v krku.

S Jasperem jsme sice trénovali boj v noci. Dokonce jsem kvůli té skutečnosti měla i šátek na očích, abych se lépe soustředila na ostatní mé smysly, ale ještě jsem v tom nebyla tolik dobrá. A postavit se novorozenému? To byl hotový nesmysl. Sama bych ho neporazila ani za světla, natož pak ve tmě jako byla tahle.

„Nerada bych přišla o Jaspera,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi Cole povzbudivě stiskl ruku.

A pak se táta před mnou zastavil tak najednou, že jsem do něj skoro narazila. A tolik k dokonalému zraku.

„Jsme tady,“ zašeptal k naší skupině na vysvětlenou. Zaměřila jsem se tedy na zvuky před námi. K mým uším doléhaly tlumené bolestné steny a sem tam nějaký útržek rozhovoru.

„Tak jdeme, není na co čekat,“ podotkl Cole a přešel do vedení. A já s ním, jelikož jsme se stále drželi za ruce.

Po pěti minutách chůze mezi stromy jsem zahlédla jeden nepatrný zdroj světla. Mihotal se v chladném zimním povětří a vrhal kolem sebe stíny. Blížili jsme se do Zoyna základního tábora.

„Opatrně,“ upozornil mě Cole, když jsem až moc upřeně sledovala ten oheň a málem se tak praštila do větve nejbližšího stromu. Cole však větev galantně odtáhl a já se na něj jenom vděčně usmála. Byla jsem natolik pohroužena do získávání informací ohledně počtu upírů, že podobné věci jsem neregistrovala.

„Kromě Zoyi a několika lidí, které sem dovedla z Minneapolis, je tu odhadem asi dvacet novorozených,“ dovolila jsem si skromný odhad.

„Devatenáct,“ opravil mě táta a já byla ráda, že jsem se zase až tak nesekla.

Oheň, kolem kterého se rozkládal ten improvizovaný tábor, hořel na malém prostranství kousek od dřevěné boudy. K mému velkému překvapení byl náš příchod zaznamenán až ve chvíli, kdy jsme vyšli na světlo. Celý večer se vítr ani nepohnul, takže nás náš pach nemohl prozradit. Všichni novorození však byli zaměstnáni něčím jiným. Několik mezi sebou trénovalo boj, přestože s disciplínou to nemělo vůbec nic společného – spíše to vypadlo jako hospodská bitka značně podnapilých štamgastů – naprosto nepromyšlené pohyby a údery.

„Alice!“ zaslechla jsem Jasperův hlas, když svou ženu zahlédl v naší skupince. Vzpíral se svým strážcům, kterých bylo víc než by bylo kdy potřeba. Ale jeho vyhladovění mu moc nepomáhalo – vůči novorozeným neměl nejmenší šanci.

„Hlídejte ho, ať se o nic nepokouší,“ rozkázala Zoya, která právě vyšla z té dřevěné boudy, která – jak jsem následně zjistila – patřila správě parku. „Kohopak to tu máme?“ zeptala se se zájmem a pohlédla na naši skupinku a přivolala k nám pozornost i zbylých novorozených, kteří se nepřestávali prát. Já se při pohledu na ni snažila rozhodnout, jestli se od našeho posledního osobního setkání nějak zásadně změnila. Ale nebyla jsem si jistá, vypadala pořád stejně.

„Přišli jsme si promluvit.“ Táta se nominoval do pozice našeho mluvčího a podařilo se mu postavit se před Cole.

„To si nemyslím,“ zavrtěla hlavou Zoya. „Pokud by si se mnou chtěl někdo promluvit, nesnažil by se do tohoto tábora proniknout ze dvou stran, ale přišel by rovnou po hlavní cestě.“

Ze dvou stran? – Co tím… Pak mi to došlo. Věděla i o naší druhé skupině, která k parku mířila z jihu. Zbystřila jsem a musela uznat, že měla pravdu. Slyšela jsem druhou skupinu našich, jak se přiblížila k táboru.

„Nebyli jsme si tak úplně jistí pozicí tohoto místa, proto jsme se rozdělili,“ odpověděl jí klidně táta.

„Počítám dobře, že je vás třináct?“ zeptala se, když na okamžik lehce naklonila hlavu a zaměřila se na přicházející zvuky. Táta přikývl. „A co si od toho rozhovoru slibujete?“

„Především uklidnění situace ve Státech, kterou jsi pomohla vytvořit,“ odvětil jí tentokrát Carlisle, když došli až k nám. Kolem dokola naši skupinku obklopili novorození a stříleli pohledem z jednoho na druhého. Jejich postoje však odrážely výhružku.

Zoya se zasmála. „A to si představujete jak?“ vyzvídala.

„Zastavíš to, co jsi plánovala – ať už to bylo cokoliv.“ Pevný hlas mého dědy odmítal jakýkoliv odpor.

„To nepůjde, Carlisle – říkám ti správným jménem, ne?“ zeptala se nevinně. „Tohle totiž není jenom můj plán, ale na to už jste museli přijít i vy. S tím vším, co bylo potřeba udělat, bych to ani nezvládla. Pouze jsem se přidala k začínající revoluci,“ rozpovídala se a nepřestávala se usmívat.

„Tohle je naprostá šílenost!“ vykřikl Steve a prodral se mezi Carlislem a Esmé. Novorození ten výbuch odměnili zavrčením a dva z nich se posunuli trochu blíže do středu, aby mohli Stevea zarazit. „Tohle-,“ ukázal kolem sebe a kruh rudookých upírů, „je přesně to, proti čemu jsme bojovali. Jak ses mohla přidat k revoluci, která je chce opět dostat k moci?“

„Řekla jsem snad, že se snažím o to, opět sestavit upíří vládu?“ podivila se naoko Zoya.

„Ne,“ zarazil se Steve. „Ale pak tedy nechápu tu hromadnou proměnu lidí v upíry. Máš jich tady devatenáct a další tři se ti mění v chatě. A to jenom v tomhle státu! Proboha! Zoyo, vzpamatuj se!“ křičel na ni Steve a jeho rozmáchlá gesta, která předváděl rukama, se novorozeným moc nelíbila. Viděla jsem, jak sebou škubou jenom, aby hned vyrazili a mohli zneškodnit toho vetřelce, co ohrožuje jejich vůdkyni.

 „Být tebou, trochu bych se uklidnila,“ podotkla tichým hlasem Zoya.

„Nehodlám se uklidnit, dokud mi neřekneš, co za blbost tohle všechno je. Víš, jak dlouho nám trvalo, než jsme podobnou hordu upírů poslali na věčnost?“

„Steve, možná by ses měl trochu uklidnit,“ natáhl se k němu Carlisle a chlácholivě se dotkl jeho paže.

„Neopovažuj se mi něco říkat, upíre. Tohle všechno je stejně jenom vaše vina!“ okřikl se a naprosto postrádal chladnou hlavu. Ocitnout se tváří v tvář Zoye, která rozjitřila sotva zavadlé rány, musel být pro Stevea daleko horší, než si byl ochotný prve připustit.

„Zoyo, copak nevidíš, co děláš?“ vložil se do toho Cole. Pustil mou ruku a ukázal na Stevea. Oba přítomní na něj upřeli zrak. „Nejen, že tvoje zrada stála život jednoho z nás, ale to nejhorší, co jsi kdy mohla udělat, bylo, že jsi takovýmto způsobem ublížila Steveovi. Copak ti na něj vůbec nezáleží?“

„Nemotej do toho city, Cole,“ odfrkla si Zoya. „Od té doby, co jsi potkal tu holku, se z tebe stal slaboch.“

„Musím do toho tahat city, protože není možné, abys z ničeho nic přestala cítit to, co jsi cítila posledních padesát let,“ trval na svém Cole a Zoya na něj hleděla jako na malé dítě. S takovým tím laskavým pohledem, který mají snad všichni rodiče, když sledují, jak jejich dítě vykládá samé hlouposti, ale je o své pravdě hluboce přesvědčeno.

Periferním pohledem jsem zaznamenala, že i Jasper upustil od své snahy se osvobodit, zatímco tady probíhal tenhle podivný rozhovor. Všichni jsme ho s jistou dávkou nedočkavostí sledovali. Jenom Alice nedokázala odtrhnout svůj pohled od Jaspera. Vnímala jsem, jak se o dva kroky posunula jeho směrem a odpovědí jí bylo zavrčení, které se neslo od Jasperových strážců.

„Aspoň propusť Jaspera, nemá s tímhle tvým řáděním nic společného,“ navrhl Cole, když zjistil, odkud to vrčení jde.

„Nemyslím si, že ti budu moct vyhovět. Jasper mi bude ještě velmi užitečný.“ Jeho jméno pronesla s takovou zvláštní intonací, kterou jsem však neměla šanci nějak více zkoumat, jelikož se během chvíle kolem mě prodrala Alice a na Zoyu zaútočila.

Zoya se nepatrně pohnula a jejímu přímému úderu se vyhnula. Ta potvora její útok čekala! Ona se nás snad snažila celou dobu jenom vyprovokovat, abychom to nemohli brát jako jasný útok – blesklo mi hlavou, když se jí okamžitě vydali na pomoc její novorození. Nechápala jsem, jak je možné, že se podřídili zrovna jí – kříženci.

Dřív, než jsem si stačila uvědomit vlastní ohrožení, jsem cítila, jak mě někdo odstrčil bokem. Jenom tak tak jsem ten nenadálý pohyb vyrovnala a rozhlédla se po nebezpečí, které se samozřejmě nacházelo přímo přede mnou. Díky přesile novorozených se s tím vlastně dalo předpokládat.

Navíc jsem neměla ani moc času si cokoliv promyslet.

Rozpoutalo se tady hotové peklo a najednou všichni bojovali o vlastní život a budoucnost.

 

 

„…pokud zemřu, zemře i on,“ zaslechla jsem útržek rozhovoru, zatímco jsem se snažil vyhnout další ráně mého protivníka, který byl skoro o dvě hlavy vyšší než já. Po tátovi jsem nebyla žádný prcek, ale i tak – proti mně stál chlap jako hora. Už od chvíle, kdy jsem ho v davu novorozených zahlédla poprvé, jsem měla dojem, že vypadá jako ten vyhazovač před klubem.  Široká ramena, přísný výraz… Už mu chybělo jenom sluchátko v uchu, kterým by komunikoval s ostatními.

Přemetem jsem se dostala od toho čahouna dál a střelila pohledem na místo, odkud přišla ta slova.

Pronesla je Zoya, což znamenalo jediné. Pokud se Alici podaří jí zabít, je nějak pojištěná, aby padl i Jasper! Šokovaně jsem vytřeštila oči, když mi to došlo. A i to mi zabralo drahocennou sekundu času a rána, která přišla, mě odhodila na kmen nedalekého stromu, který jenom zaprotestoval a z jeho větví na mě spadl sníh.

„Tohle jsme si nedomluvili!“ okřikla jsem ho, zběžně ze sebe oprášila sníh a odrazila se ze země, abych získala výhodnější pozici a to rovnou na onom stromě, který mi svým způsobem poskytl oporu.

„Nebojujeme fair play,“ zabručel novorozený a jeho rudé oči se v šeru, které zajišťoval oheň z prostranství, jenom blýskly.

Další můj pohyb byl sice až moc průhledný – to, že jsem se na svého protivníka chystala skočit, by pochopil i méně intelektuálně zdatný jedinec – i tak se mi to ale povedlo. Nedopadla jsem sice podle plánů, ale při troše snahy se mi podařilo mu dostat na záda a nepustit se. Odtrhnout mu však hlavu od těla byla nad mé síly. Z dálky jsem slyšela, jak se o něco podobného pokoušejí i ostatní, ti měli však daleko víc štěstí.

„Nechceš pomoct?“ ozval se za mými zády Coleův hlas. Šanci odpovědět jsem neměla. Ačkoliv bylo nutno přiznat, že i jeho otázka byla skutečně hodně blbá.

„Trochu víc síly by se mi hodilo,“ zavrčela jsem, když jsem se stále usilovně snažila upírovi odtrhnout hlavu. Tohle jsme totiž s Jasperem netrénovali. Vždy se tak nějak počítalo s tím, že bude potřeba, abych se ubránila sobě podobným a nikoliv novorozeným, nebo vůbec jakýmkoliv upírům.

„Tak koukej, jak to dělá profík,“ usmál se na mě a podařilo se mu v tu samou chvíli odtrhnout upírovi jednu ruku, kterou hned odhodil směrem k prostranství s ohněm. Neviděla jsem, jestli se trefil přímo na něj, ale mohla jsem to předpokládat z té spokojené jiskry v jeho očích. Uši se mi plnily upírovým křikem a dalšími kovovými zvuky, jak se z dalších upírů stávali malé kousíčky, které následně shoří na popel. Musela jsem uznat, že Zoya byla prozíravá, když nechala uprostřed svého tábora hořet oheň.

A pak, když se nám společnými silami podařilo s Colem sprovodit vazouna ze světa jsem zaslechla ten zvuk.

Ohlédla jsem se směrem, odkud ten zvuk přicházel. Byla to Alice. Křičela.

Zděšeně jsem se rozhlédla po okolí a hledala tu blonďatou hlavu s vlasy jako lví hřívou. Před začátkem bitvy jsem ho viděla poblíž chaty, kde se snažil vzepřít třem svým strážným. Tenhle podivný nepoměr nám dával šanci porazit celou tuhle sebranku. Jenže teď jsem tuhle čtveřici neviděla. Dokonce ani menší skupinku, ve které by se Jasper nacházel.

„Kde je Jasper?!“ křikla jsem na Colea a opět střelila pohledem k Alici, která klečena na zemi vedle ohniště, na kterém si ty zlatavé plamínky pohrávaly s bundou, kterou na sobě ještě před chvílí měla Zoya.

„Od začátku téhle mely jsem ho neviděl,“ odvětil mi.

„Něco se muselo stát,“ shrnula jsem to a rozběhla se k Alici, abych zkontrolovala, co to bylo. 

Prodírala jsem se mezi bojujícími skupinkami, které se značně prořídly. Cole ode mě udržoval další novorozené v dostatečné vzdálenosti, když už je tedy napadla ta hloupost, aby se na mě pokusili zaútočit. Takže jsem se bezpečně dostala k tetě. Dopadla jsem k ní na zem.

Alice nepřestávala křičet. Její nářek neobsahoval žádná slova, jen pořád nabíral na hlasitosti, drásal jí hrdlo a vháněl jí do pusy kovovou pachuť. Vyjadřoval ztrátu tak obrovskou, že jí řeč nemohla popsat. Byl to bezeslovný nářek někoho, komu navždy sebrali nebe nad hlavou a vyrazili dech z plic.

Úplně mě zamrazilo, ale i tak jsem se nevzdávala naděje a než jsem se ji jala obejmout a uklidňovat, ještě jsem se jednou rozhlédla po bojišti, abych se přesvědčila, že jsem Jaspera jenom tak nepřehlédla. Že přece jenom stále bojuje s novorozenými a během chvíle, jen co toho posledního přihodí na oheň, se přidá ke své ženě.

Jenže Jasper nikde nebyl.

Křičela a křičela a prsty zarývala do zmrzlé země. Alice vzlykala, snažila jsem se ji uklidnit a pořád dokola opakovala: „Alice, Alice, prosím tě, Alice, prosím.“ Dopředu jsem ale věděla, že mé prosby jsou k ničemu. Netušila jsem, v kterou chvíli ani kdo Jaspera zabil, ale tohle byla bolest, kterou bych v životě nechtěla prožít. Stačilo ji vidět na vlastní oči – teď a tady… Do téhle chvíle jsem o ní jenom slyšela. I ve chvíli, kdy Tanya dorazila do Bemidji, byla ta největší bolest pryč. Navíc nepřišla o partnera, ale o sestru. „Alice,“ šeptala jsem a hladila ji po vlasech.

Tak moc jsem si přála, abych měla moc ji nějak pomoct, ale nezmohla jsem vůbec nic. Jenom tak vedle ní sedět mezi ostatními bojujícími a doufat, že nakonec, možná jednou, bude schopna žít… Ačkoliv – jistá jsem si tím být nemohla. Poznala jsem přece Marcuse.

Arův bratr byl odpovědí na otázku, co se stane s upírem, kterému vezmete jeho druhou polovičku.

„Musíme pryč,“ zašeptala jsem k ní, když jsem mezi vším tím nasládlým pachem z hořících těl upírů ucítila i krev. V tu chvíli jsem nejprve úplně ztuhla a následně se rozhlédla po prostranství kolem sebe. Hledala jsem Colea. A hledala jsem ho opravdu dlouho, než jsem ho zahlédla, jak s výsměšným výrazem ve tváři trhá společně se Stevem dalšího upíra na kousíčky. Trochu jsem se tedy mohla uklidnit. Přestože i tak jsme přišli o dalšího člena téhle naší výpravy – tentokrát to byl někdo od Stevea.

Podařilo se mi spolu s Alicí postavit, ale už jsem neměla dost sil na to, abych ji rozpohybovala. Upír dokáže být tvrdohlavý. A s tvrdohlavým upírem nezmůže ani všechna síla světa.

„Ness, pozor!“ zaslechla jsem další výkřik, ale ten už nepatřil Alici. Její křik ustal a jenom prázdným pohledem pozorovala události za mými zády. Rychle jsem se tedy otočila, abych zkontrolovala, před čím jsem byla varována. A jenom tak tak se mi podařilo uhnout upírovi, který se řítil naším směrem. Pronásledoval ho Emmett, ale novorozený byl rychlejší.

Sklonila jsem se, připravená podtrhnout upírovi nohy, ale v jakékoliv činnosti mě zarazil kovový, skřípavý zvuk, který se rozlehle v mé těsné blízkosti. V tu samou chvíli se Alicino bezvládné tělo zhroutilo na zem a já cítila, jak se mi z hrdla dere podobný křik, jako před chvílí Alici.

Od toho předchozího se to lišilo pouze tím, že jsem viděla Alicinu hlavu, jak ji pohlcuje oheň.

A o pouhé dvě sekundy později následovalo její hlavu i tělo upíra, který měl na svědomí její pravou smrt. Emmettovi se podařilo ho dohnat a jeho čin mu nebyl schopen prominout. Do očí se mi draly slzy. Alice a Jasper…

 

 

„Odsouzenci k smrti dávají někdy najevo neohroženost a pohrdání, a ve skutečnosti je to jen strach postavit se tváří v tvář smrti - neohroženost a pohrdání znamená pro jejich mysl totéž co šátek přes jejich oči.“

– François de La Rochefoucauld


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 27. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!