Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 26. kapitola

JB


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 26. kapitolaVíme proti komu stojíme, ale ani to nám není nic platné, dokud neodhalíme celý jeho plán. A ten, co nachystala Zoya, se zdá velmi komplikovaný a nikomu nedává smysl.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

26. kapitola

 

Pravá totožnost lidí se dá někdy obtížně rozpoznat, dokonce i pro ně samé…  Což způsobuje zpochybňování jejich povahy, jejich poslání, jejich samotné bytí. Pro většinu lidé přijde vyjasnění s časem.  Ale pro ostatní zůstávají tyto otázky nezodpovězeny, protože totožnost nemůže být přesně určena, když je střežena jako tajemství.

 

„Nepodařilo se vám je najít?“ zeptala se Esmé, když jsme dorazili k domu a tam na nás už čekal zbytek rodiny. Telefony šly v téhle situaci z nějakého prazvláštního důvodu pryč a my se spoléhali pouze na osobní kontakt. Mohlo to být také tím, že jsme se obávali, že se vidíme naposledy. Nikdo z nás přece neočekával, že Jaspera viděl včera ráno naposledy – a to možná i jednou pro vždy.

„Jediné stopy, které jsme našly, patřili Coleovi a jeho přátelům. Byla tam dokonce i krev,“ odpověděl Carlisle sklíčeně a došel až k babičce, aby ji mohl obejmout a vtisknout ji do vlasů polibek. Jediné gesto, které mohlo být pomalu intimnější, než skutečný polibek na ústa.

Díky tomu jsem zbyla už jenom já, která si mohla stoupnout Alici po boku a chránit ji před samotou.

„Od Colea jsem se dozvěděla, co se stalo. Za vším podle všeho stojí Zoya,“ informovala jsem všechny a společně jsme se pak vydali do domu.

„Její chování je nepochopitelné a o to zvláštnější, že se sama zapříčila o pád bratrů,“ přitakala Esmé.

V obývacím pokoji jsem dosedla společně s Alicí na pohovku a počkala, až i všichni ostatní zaujmou pohodlné pozice. Posezení na sedačkách nebo křeslech nemělo se skutečným pohodlím co dělat. Pro upíra je vlastně nemožné udělat si pohodlí. Žádný materiál pro něj není moc tvrdý a nepohodlný. To všechno bylo bráno spíše z té lidské stránky. I zařízení domu bylo estetické a příjemné. Daleko víc, než nějaký středověký hrad, jaký používal Aro. A možná taky ta modernost z nás dělala víc lidské bytosti, než by si byl kterýkoliv upír připustil.

„Všechno je to o moci a otroctví,“ prohlásila z ničeho nic Alice.

Slovo ´otroctví´ nás všechny zamrazilo. A když říkám všechny, myslím tím opravdu všechny. Stačilo se porozhlédnout po obývacím pokoji, abych viděla, jak se změnil výraz ve tvářích všech členů rodiny.

Ve světě se o otroctví nemluví už hodně dlouho. Vždy bylo údajně zrušeno v roce 1807 ve Spojeném království a potom v roce 1865 i ve Spojených státech. Od té doby bylo otroctví tabu, i když bylo ve velké míře provozováno – jenom nebylo vedeno tak na odiv jako v minulosti.

„Proč mluvíš o otroctví?“ otázal se první Carlisle. To on měl tolik odvahy, aby se na to zeptal. Ostatní neustále přemýšleli, co měla ta slova znamenat anebo v nich pouze dozníval význam toho, co Alice řekla.

„Už za Ara všichni členové gardy postrádali svou vlastní vůli. Připravil je o ni ve chvíli, kdy se k němu přidali, aby se mu nemohli nikdy vzepřít. Ze všech v tu chvíli udělal otroky své vlastní moci. Jediným, komu se povedlo uniknout z jeho chapadel, byli potomci nesmrtelných, na které z nějakého důvodu neplatila Chelseina moc. Jenže potom se ti najednou svobodní otroci neměli kam vrtnout. Nevěděli si rady sami se sebou, a proto se dali do služeb někoho dalšího. Tentokrát to však nepovažovali za otroctví, jelikož si to zvolili dobrovolně...“

V Aliciných slovech jsem se orientovala asi jenom já. A možná taky i táta, který si v její mysli prohlížel obrazy spojené se slovy, které jí vycházely z úst.

Bylo potřeba to ostatním členům rodiny vysvětlit.

„Cole mi prozradil, jak to chodí s vraždami upírů. Po světě je několik větších skupin nesmrtelných potomků upírů, které Aro stvořil. Ti mají určité dohody s vrcholnými představiteli států a ti si je povolávají, pokud mají podezření, že se v jejich zemi objevil upír. Dělá z nich takové nájemné zabijáky. Steve a jeho skupina pracují pro někoho tady v Minnesotě a zároveň i v Evropě,“ ujala jsem se slova a trochu nezdvořile tak utnula Alici.

„Konečně to dává smysl. Nikdy jsme se nesetkali se stejnými poloupíry, ať už jsme bydleli kdokoliv. Pokaždé to byl někdo jiný!“ zajásal Emmett nad tím velkým odhalením.

„Zoye se ale po určité době přestalo líbit někomu sloužit, nemám pravdu?“ vložil se do toho i táta.

Přikývla jsem.

„Připadala si jako otrok toho nově zavedeného systému a rozhodla se to změnit. Bohužel to zřejmě nedomyslela až do konce, protože pokud se jí nepovede něco hodně zásadního, vrátí se moc do rukou upírů a ona se opět stane jenom něčím otrokem.“

„Nedomyšlené plány jsou ty nejhorší,“ zamumlala Rose a jenom převrátila oči v sloup. Musela jsem s ní souhlasit. Pokud už bych se kdy chtěla rozhodnout pro nějakou šílenou revoluci, která rozpoutá válku, určitě bych si to nejdřív pěkně promyslela a vymyslela aspoň dva náhradní plány – rozhodně bych nespoléhala na jeden, který by nemusel klapnout. Málo kdy totiž v minulosti vyšel plán A a nebyl potřeba nějaký záložní.

 

 

S Colem jsem se sešla až večer. Venku už byla tma, ale musela jsem to risknout. Vydala jsem se opět k němu domů, jelikož jsem nepředpokládala, že by byl ochoten přijet k nám. Navíc společně se Stevem a ostatními. Byla jsem tedy něco jako posel.

V celém jejich domě panovala pochmurná a tíživá atmosféra. Všichni, pět členů domácnosti, zrovna sedělo v obývacím pokoji a o něčem se bavili, když jsem vešla. V tu samou chvíli hovor utichl a pět párů očí se na mě podívalo. Připadala jsem si divně.

„Zdravím,“ usmála jsem se nejistě a mávla k nim rukou. Cole se zvedl z jednoho z těch velkých polštářů a došel ke mně. Dostala jsem rychlou pusu a pomohl mi z kabátu. Potom mě dovedl do středu místnosti a znovu si sedl na polštář. Napodobila jsem ho a sedla si vedle něj. Při každém pohybu jsem však cítila Steveův pohled, kterým mě propaloval.

„Proč jsi tady?“ zeptal se trochu nevrle.

Porozhlédla jsem se po místnosti a hledala nějakého spojence. Liam opět nezklamal. Povzbudivě na mě mrkl. „Přišla jsem vám jenom vyjádřit upřímnou soustrast a říct, že je mě i celé mé rodině upřímně líto, jak to všechno dopadlo.“ Ano, tohle byl určitě správný způsob jak začít rozhovor. Tím jsem si byla jistá.

„Tvojí rodině je líto co přesně? Že je Tom mrtvý nebo že se Zoya rozhodla postavit proti naší věci?!“ osopil se Steve. Vůbec mi to na něj nesedělo – považovala jsem ho za toho klidnějšího a přemýšlejícího.

„Obě věci jsou nám líto,“ ujistila jsem ho. „Možná je má rodina tvořena z devadesáti procent upíry, ale to ještě neznamená, že jsme bezcitní,“ upozornila jsem ho už trochu kousavě. Nenechám si šlapat po hlavě.

„Fajn, takže už jsi podle všeho řekla všechno, co jsi měla, takže by ses mohla zvednout a odejít. My tady probíráme vcelku závažné věci,“ odbyl mě.

„Steve, Ness to myslí dobře. A jsem si víc než jistý, že nám její rodina chce pomoct. Vždyť jim jde o jednoho člena, kterého Zoya unesla. Nebudou se snažit bojkotovat naše plány,“ ujistil ho Liam a Steve na něj vrhl opravdu škaredý pohled.

„Liam má možná pravdu,“ souhlasila se starším z bratrů po krátkém zaváhání Bridget. Nečekala jsem, že se postaví na mou stranu, ale měla jsem z toho radost. Nepatrně jsem se na ni usmála, aby pochopila, že jsem za její názor vděčná.

„Kdo další si myslí, že by tu měla zůstat?“ zeptal se Steve všech přítomných.

„Nerad to přiznávám, ale v boji proti novorozeným budeme potřebovat všechnu možnou sílu. A kdo by mohl být lepším spojencem než upíři?“ připustil Cole. Na malý okamžik jsem se na něj zamračila. Pořád bral mou rodinu pouze jako ty upíry. Přejde ho to někdy?

„Co ty, Petere?“ obrátil se Steve na posledního mlčícího člena jejich společnosti.

„Souhlasím s ostatními. To, že jsme ztratili Toma, byla hranice, za kterou bych už jít nechtěl. Samozřejmě, že bojujeme s upíry s rizikem, že každý náš boj může být poslední. Ale tenhle by tak mohl skutečně dopadnout. Jsme v oslabení. Pokud Cullenovi doplní naše řady, máme alespoň malou šanci na to, že si s těmi novorozenými poradíme,“ přitakal Peter.

„Dobrá, vidím, že jsou všichni přesvědčení, že bys tu měla zůstat. Takže – máš aspoň něco, čím bys přispěla do naší diskuze?“ pobídl mě. Překvapilo mě, že se všichni tak jednomyslně shodli na mé přítomnosti a taky, že to Steve respektoval a nesnažil si prosadit svou – nelíbila jsem se mu. Ale tohle demokratické hlasování bylo skvělé. Doma jsme ho nejednou praktikovali.

„S rodinou jsme se shodli na tom, že Zoya zřejmě nedomyslela svůj plán až do konce. Podle toho, co mí Cole řekl, nechce Zoya nikomu sloužit, ale co si myslí, že se stane, pokud se upíři opět ujmou vlády? Buď ji zabijí, protože byla ve skupině, která je zabíjela, nebo ji zotročí,“ pronesla jsem naše závěry. Doma jsem se ani nesnažili nějak vymýšlet taktiku boje. Věděli jsme, že se potřebujeme nejdřív dohodnout s ostatními. Pokud by byly dvě taktiky postupu proti Zoya, nemusela by vyjít ani jedna, jelikož bychom si je navzájem kazili. Potřebovali jsme být jednotní.

 

 

Nakonec jsem u nich strávila celou noc. Ukázalo se totiž, že kromě Liama jsou to všichni dobří stratégové… Skoro jako bych vedle sebe měla Jaspera. Bylo to takové trochu smutné – alespoň pro mě. Ale právě díky Jasperovi jsem si nepřipadala jako páté kolo u vozu a mohla jsem se do rozhovorů zapojit. Strýc mě na podobnou situaci připravil vcelku dobře. Jenom jsme ani jeden nepředpokládal, že by se někdy něco podobného mohl zvrhnout v záchrannou misi.

A už vůbec ne, že ten, koho budeme zachraňovat, bude Jasper.

Nad ránem jsem to už neovládla svou pusu a zívla. Už chvíli jsem nespala a cítila jsem, jak se mi klíží víčka. A zaznamenal to i Cole, který na rozdíl ode mě vypadal naprosto čile i když toho naspal jistě ještě míň než já.

„Dáš si kávu nebo si půjdeš lehnout?“ zajímal se.

„Ani jedno, musíme to dořešit,“ namítla jsem a snažila se potlačit další zívnutí.

„Neřekl bych, že je potřeba ještě něco řešit. Měla bys teď obeznámit ty upíry, co se chtějí postavit proti novorozeným, s naším plánem a rovnou ho začneme i realizovat,“ rozhodl Steve.

„Těmi upíry co se chtějí přidat, myslíš zřejmě mou rodinu, že?“ ujasňovala jsem si to a neskrývala přitom své pohrdání. Všichni, fajn až na Stevea, se shodli, že potřebují moc někoho, kdo se s novorozenými vypořádá daleko líp, než oni sami a přitom se chovají tak povýšeně, až to nejde neregistrovat.

„Fajn, tvou rodinu.“ Ta slova vyplivl z úst, jako by to bylo něco špatného.

„Ještě mě tak napadlo,“ prohodil Cole, když už jsem tedy byla na odchodu, „ti vaši přátelé by nám asi nepomohli, že? Zmiňovala jsi, že když jste v minulosti potřebovali moct, přišli.“

„Nejsem si jistá, jestli se do podobného boje budou chtít zapojit. Přece jenom při těch všech lovech na upíry přišli o hodně svých milovaných a nejsem si úplně jistá, jestli by byli ochotni se spojit,“ namítla jsem opatrně, přestože jsem stále přemýšlela nad tím, jestli by se přece jenom k nám nepřipojila zbývající část Amazonské smečky anebo Jasperovi přátelé ještě z Občanské války.

Na tohle Cole už nic nenamítl, jenom pokrčil rameny a pomohl mi do bundy. Mezi dveřmi mi dal ještě rychlou pusu a pak už za mnou zavíral. Těsně před tím, než dveřní křídlo dolehlo k rámu jsem, však zaslechla Stevena – „Tohle spojenectví je stejně jenom dočasná záležitost.“ Nebyla jsem si jistá, jestli chtě, abych to slyšela, nebo to byla jenom náhoda, přesto mě to docela naštvalo. Kdyby se tady nejednalo o Jaspera a fakt, že znají vůdce téhle pochybné revoluce, úplně bych je v tuhle chvíli vyřadila ze hry.

Ale teď to tak nějak nešlo. Takže mi nezbylo nic jiného, než vyrazit domů. Steve totiž svůj plán postavil na momentu překvapení a faktu, že Zoyu vystopuje svým darem.

Nikdo z nás však nezaznamenal, že Zoya rozpohybovala svůj plán, který jsme zatím odkryli pouze z části. Fakt, že jsme se dozvěděli o novorozených, pro ni ještě nebyl velký problém.

„Ness, posaď se,“ pobídla mě Rose, sotva jsem vešla do domu.

Nechápavě jsem na ni pohlédla, ale Rose jenom ukázala na televizi, kde běžely aktuální zprávy v pět, dodávám, že v pět ráno.

„Hlásí se vám Veronika Price. Právě stojím před budovou policejního ředitele, kde je na tak časnou hodinu nezvykle rušno. Podle našich informací vnikla do budovy skupinka nesmrtelných – zatím nemáme potvrzeno, zda se jednalo pouze o upíry. Každopádně před malým okamžikem dorazil i sám policejní ředitel kapitán Yanez…“

„Copak se zbláznila? Tahat do toho lidi?!“ vyjekla jsem okamžitě.

„Možná to byl od začátku její plán. Přece jenom ji zrovna teď utlačují právě lidi a nikoliv upíři,“ namítla Rose a já musela uznat, že má pravdu.

„Takže jde po lidech? A co jim chce provést? Vyvraždit je stejně jako upíry?“ zajímala jsem se. Jasně, Zoya dala všem najevo, proti komu stojí, ale jak hodlá pokračovat?

Ještě než mi Rose stihl odpovědět, zvedla jsem telefon a vytočila Coleovo číslo. „Pokud nemáte zapnutou televizi, měli byste to napravit. A rovnou se podívat na zprávy. Zoya začala jednat,“ informovala jsem ho bez nějakých zbytečných řečí a pozdravů.

Televizní vysílání se na chvíli vrátilo k ostatním zprávám, ale jen co byla odvysílána jedna, opět se na obrazovce objevila slečna Priceová… A nehlásila vůbec nic dobrého.

„Z budovy se ozývají výkřiky. Podle všeho dochází k boji. A ať už do domu vnikli pouze potomci upírů nebo upíři samotní, není to pro policisty dobré…“ Pokračovala dál, ale to už kameraman nemířil na její dokonale nalíčený obličej, ale zatoulal se k oknům výškové budovy za jejími zády. Některá okna byla pootevřená, a proto zřejmě slyšeli ty výkřiky. S jejich zaznamenáním měl zvukař trochu problém, ale s čím už ten problém nebyl, byl obraz. Jedno okno zalila červená barva. A nikdo z přihlížejících na chodníku před budovou nemusel být expert, aby odtušil, že se nejedná o žádnou barvu, ale o krev.

„Chtěla jsem vás obeznámit s plánem, co dal dohromady Steve s ostatními, ale myslím, že se situace změnila,“ pronesla jsem, vstala, vypnula televizi a opět na sebe navlékala bundu. Čekat do večera nemělo smysl. „Měli bychom vyrazit,“ pobídla jsem ostatní, kterým ještě nedošlo, že vyrážíme všichni a ne jenom já.

„Co máš v plánu?“ zajímal se Emmett. Vypadal, že se na schylující bitvu těší. Anebo se tak jenom tvářil, aby odlehčil od těch všech zamračených pohledů, které vrhali všichni ostatní.

 

 

S Colem jako bychom si četli myšlenky. Zrovna jsme se chystali objet jezero, abychom je vyzvedli a mohli vyrazit směr hlavní město – Minneapolis, když v tom jsem poznala jeho auto jedoucí proti tomu mému – tedy tátovu, od té malé bouračky nějak nebyl čas na to, pořídit si nové auto.

„Letadlo nebo auto?“ zeptal se Cole, když zastavil vedle našeho auta tak, aby mohl mluvit s řidičem.

„Auto bude rychlejší. Nemůžeme čekat, letadlo odlétá až za hodinu a to už můžeme být v půli cesty,“ pronesl táta rozhodně. Jo, dalo se počítat s tím, že pojedeme jako šílenci. Na druhou stranu tu byly za dva dny vánoce a navíc bylo těsně po páté ráno. Všichni byli jistě doma, váleli se v teple svých domovů a cesty by mohly být prázdné, takže by klasická tříhodinová cesta z Bemidji do Minneapolis mohla zabrat stěží poloviční dobu.

„Fajn,“ souhlasil Cole a dál jsme se nezdržovali.

Zoya se nejspíš chystala zmasakrovat policejní oddělení hlavního města a to jsme jí nemohli dovolit i přesto, že měla oproti nám skoro dvouhodinový náskok. Při troše štěstí však nebude náš zásah očekávat a nakonec ten moment překvapení přece jenom získáme.

„Stejně mi nejde na rozum, jak si jenom tak může napochodovat s bandou novorozených do budovy plné lidí. Vždyť ti se museli pustit do masakru jen, co překročili hranice města,“ prohodila jsem do ticha auta, které zde panovalo.

„Možná sebou vzala Jaspera a nějak ho přemluvila, aby je držel na uzdě,“ navrhla řešení Bella.

„S takovou by se ale mohl rovnou osvobodit,“ namítla Alice, která jela s námi. V druhém voze, který řídil Carlisle, jel zbytek rodiny.

„Kdo ví, jaké další triky má ještě schované v rukávu? S tím veřejným útokem na lidi to ale trochu přehnala.“

Táta měl pravdu, Zoye už muselo přeskočit. Msta jí musela zatemnit mozek, jinak jsem to nedokázala pochopit. Tohle nedávalo žádný smysl. Takhle by se totiž mohla pokusit pozabíjet všechny lidi na světě a nebyla by o nic lepší, než jakýkoliv upír.

„Můžeš prosím naladit na rádiu nějaké aktuální zprávy, abychom byli v obraze?“ požádala jsem Bellu a ta to hned učinila. Bohužel ani na jednou z možných radií nebyly nonstop zprávy, proto jsme museli přetrpět některé ty tisíckrát ohrané vánoční šlágry, než jsme se dočkali nějakých nových informací.

„Vážení posluchači, události na policejním ředitelství v Minneapolis nejsou tak ojedinělé, jak by se dalo očekávat. Právě jsme dostali zprávu, že se to samé odehrává minimálně ve čtyřech dalších státech. Skupinka nesmrtelných obsadila velitelství policie a nechala si povolat nejvyšší vedení. Z budov se ozývá křik a nikdo není schopen odhadnout, co přesně se tam děje. O možných ztrátách na život můžeme zatím pouze spekulovat, ale vzhledem k tomu, proti komu lidé opět stojí, to nevidím zrovna dvakrát jasně.“

„Dalo se očekávat, že pouze jedno město nebude dostatečně alarmující, ale hned pět ve stejnou chvíli? Ta holka je fakt magor.“ Jinak ji opravdu nazvat nešlo. Všichni v autě jsme však věděli, že nemáme šanci zasáhnout proti všem těm útokům. Buď se ještě několik soudných poloupírů rozhodne zachovat správně a budou lidi bránit, nebo to všechno dopadne katastrofou. My se museli držet cíle naší cesty. Minneapolis bylo už jenom sto mil od nás. Ručička na tachometru šílela, ale tátova noha na plynu neubírala. V určitých chvílích dokonce ještě přidával.

Na telefonu jsem vytočila Liamovo číslo, Cole řídil, takže jsem ho nehodlala ještě víc zaměstnávat – zvlášť když jsme jeli jako sebevrazi. Lidé by měli co dělat, aby na cestě pokryté mokrým sněhem, ovládali auto v podobné rychlosti, jakou jsme teď jeli.

„Dej mě na hlasitý odposlech,“ požádala jsem Liama ve chvíli, kdy se hovor spojil.

„Co se děje?“ ozval se hned Cole trochu znepokojeným hlasem.

„Pokud neposloucháte rádio, tak vám zřejmě uniklo, že Minneapolis není jediným místem útoku. Což může znamenat jen to, že má Zoya spojence nebo věří novorozeným natolik, aby je to nechala celé řídit. Sázím na první možnost – kdo by v tom s ní mohl jet, Steve?“ oslovila jsem dalšího člena osazenstva auta.

„Mezi ostatními skupinkami podobně smýšlejících nesmrtelných máme pár přátel, ale netuším, kdo by se k Zoye přidal. Možná, kdyby specifikovali státy, dokázal bych snad odhadnout, kdo, ale… nejsem si tím úplně jistý,“ odvětil mi a po telefonu zněl opravdu sklíčeně. Nečekal, že jeho partnerka dokáže něco podobného.

„Fajn. Nevadí. To zjistíme následovně. Dokážeš teď Zoyu zaregistrovat? Je ještě ve městě?“ Zprávy v rádiu byly sice aktuální, ale Zoyny plány se mohly změnit z minuty na minutu a právě teď zatímco přehrávali další písničku, kterou zničili rolničkami, mohla Zoya s novorozenými odcházet.

„Ještě by tam být měla,“ odvětil a já se s těmi slovy spokojila. Následně jsem hovor ukončila a doufala, že se nám Zoyu podaří zastavit dřív, než provede ještě něco horšího.

 

 

Budova policejního ředitelství byla v oblečení všech možných médií, které se v Minneapolis nacházely. CNN, CBS, NBC, radio Fox News a několik místních menších komerčních stanic a rádií. Všichni se snažili zjistit, co se v budově dělo.

Ano, správně – dělo. Přijeli jsme pozdě. Zoya už na místě nebyla. Dokonce ani žádný z jejich nových poskoků. Musela si jistě spočítat, jak dlouho by nám trvalo dostat se do města, aby měla k dispozici nějaký prostor k manévrování a tím pádem i k úniku.

Zastavili jsme před všemi těmi televizními dodávkami a pouze náš zběsilý příjezd stačil k tomu, aby na sebe strhl veškerou pozornost. No jasně, skupina upírů a dalších nesmrtelných – co víc byste potřebovali k pořádné televizní senzaci, než už to, co jste odvysílali?

Za Carlisleem jsme se všichni propletli mezi reportéry a dostali se až k několika policistům, kteří strážili budovy, aby se do ní nikdo nepovolaný nedostal. Ve chvíli, kdy spatřili naši skupinku, okamžitě zostražitěli, jelikož jejich hlídkování do této chvíle bylo značně laxní. Nikdo, ani senzacechtiví reportéři, se do budovy, kdy podle všeho útočili upíři, nehrnuli.

„Stůjte!“ okřikl nás jeden a všichni jsme ho poslechli. Nebyl důvod, proč to neudělat.

„Přišli jsme vám pomoct, jenom musíme zjistit, co se tady stalo. Informace z rádia a televize nestačí,“ ujal se slova Carlisle a tvářil se velmi diplomaticky. Role prostředníka mu šla opravdu skvěle.

„Znám se s kapitánem Yanezem, pokud je v budově, pusťte nás za ním,“ rozkázal Steve. Ten už tak diplomaticky nezněl. Udával policistovi v uniformě rozkazy.

Policista se podíval na svého kolegu, který jenom pokrčil rameny.

„Kapitán v budově není,“ namítl. „Zmizel stejně jako ti upíři, co tu ještě před chvílí byli,“ informoval nás vzápětí.

„Zmizel?“ nechápala jsem. K čemu by Zoye byl policejní kapitán?

„Pojďte dovnitř, tam vám něco ukážu,“ prohlásil nakonec policista a vedl nás do budovy. Prošli jsme přes detektory zbraní, které stejně neměly šanci nic najít, až k pultu s recepcí. Mladá policistka tam na několika kamerách sledovala dění v budově. Pouze pár klíčových míst. A skláněl se nad ní ještě jeden policista, který ji nutil vracet záznam.

„Seržantko Moonvesová, tohle je…“ V tu chvíli se policista zarazil a uvědomil si, že jsme se mu vůbec nepředstavili. Takže to Carlisle hned napravil a představil celou rodinu. Když se potom chystal představi i Stevea a ostatní, ten si od něj převzal řeč a ještě stačil policistu ujistit, že patří do okruhu blízkých přátel policejního kapitána.

„Přijeli jsme vám pomoct s nastalou situací, proto budeme rádi, pokud nám ukážete ty záznamy, které si prohlížíte,“ požádal dívku Carlisle mile. Ta jenom krátce zamrkala nenalíčenými řasami a už něco ťukala do klávesnice počítače.

„Tady,“ ukázala na jednu obrazovku. Všichni jsme se naklonili přes její pultík, za kterým seděla, a snažili jsme se rozeznat, co na té malé obrazovce vidíme. Kamerový záznam nebyl nijak kvalitní. Zatracené lidské škudlení peněz - pomyslela jsem si. Stále ještě nepoznali, za co je důležité utrácet peníze. A bezpečí bylo to nejdůležitější. A na policejní stanici obzvlášť.

„Je to Zoya,“ prohodil Steve, „ostatní ale neznám,“ dodal vzápětí.

„To jistě budou ti novorození, které musela vytvořit,“ prohodil Emmett.

„Zapomínáš, že poloupírky nedokáží nesmrtelné tvořit,“ upozornila jsem strýce. Sama jsem to tak trochu otestovala na vlastním dědovi, když jsem byla ještě malé škvrně, které nemá z ničeho zrovna nadvakrát rozum.

„Nezapomínám, jenom jsem to špatně formuloval. Zařídila si jejich proměnu. Možná je tedy jeden z těch jejích společníků upír, kterého hledáme. Ten, co stojí za vším,“ odbyl mě Emmett.

„Ať už je za tím vším upír nebo Zoya, musí za to zaplatit všichni – tohle se nemělo stát,“ prohlásil Steve a mě jeho slova šokovala. Tohle jsem nečekala. Odsoudil Zoyu velmi přísně. Zradu, kterou pociťoval, musela zasahovat opravdu hluboko.

„Ne-nejsou to je-jediné záznamy z budovy,“ pronesla seržantka.

„Můžeme vidět i ostatní?“ požádal ji mile Carlisle a dokonce se i usmál tak, že dívka málem spadla z vlastní židle. No, ti co se s upíry, kteří dokázali být i okouzlující, nesetkal tváří v tvář, měl trochu problém s odoláváním jejich šarmu.

„Zrovna je necháváme poslat z IT centra,“ informoval nás policista.

„V tom případě, dokud nedorazí, rádi bychom se podívali na místo, kde se kapitán Yanez setkal s upíry,“ prohlásil Steve velitelským tónem, který odmítal jakoukoliv zápornou odpověď. Té se taky nedočkal a jenom pár vteřin, které potřeboval policista k tomu, aby si rozkaz přebral, jsme vyrazili k výtahům, které nás dopravily do patnáctého, nejvyššího patra budovy. Policejní budova nebyl ani zdaleka tak vysoká, aby poskytla monumentální výhled na celé město, ale i tak bylo patnácté patro slušné. Kolik policistů se tak může v podobné budově pohybovat? – další myšlenka mimo důvod, proč tu jsme.

„Dveře kapitána jsou na konci chodby,“ ukázal k zavřeným dveřím, přes které byla přelepená žlutá páska.

„Děkujeme,“ prohlásil Carlisle, když se Steve k podobné zdvořilosti neměl a rovnou se vydal k zapečetěným dveřím. Všichni jsme ho samozřejmě následovali – a Cole s Bridget a Peterem těsně za zády. Nakonec nás ale před dveřmi všechny zastavil.

„Dovnitř jdu jenom já,“ prohlásil suverénně.

„Důvod?“ zajímal se Emmett.

„Pachy ostatních,“ protočil znuděně pohledem a už odlepoval pásku z jedné strany dveří. Následně ji nechal volně viset za její druhý konec a otevřel dveře. Do nosu mě udeřil zápach krve, ale nebylo to nijak strašné, nemohlo jí tedy být hodně. Bylo to dobře, nebo špatně? To se zřejmě dozvíme až podle videozáznamů, které by měly každou chvílí dorazit.

Zahlédla jsem vnitřek místnosti, než se za Stevem zaklaply dveře. Židle kapitána ležela převrácena na zemi a po stole bylo rozházeno několik papírů a psacích potřeb… Na větší analýzu jsem neměla dost prostoru.

„Vrátím se do přízemí, kdyby náhodou přišly ty záznamy,“ prohlásila jsem. Chodba byla sice prostorná, ale dvanáct osob natěsnaných v blízkosti jedněch dveří bylo přece jenom dost.

„Doprovodím tě,“ nabídl se Cole a k němu i Rose. Oba ve stejnou chvíli. A pouze mě to přišlo komické. Ti dva se hned měřili vražednými pohledy.

„Klidně můžeme jít všichni tři. Ostatních detektivů je tu dost,“ pronesla jsem vesele. Cole jenom škubnul rameny a prošel kolem zbytku mé rodiny až ke mně – tak nějak jsem zůstala na konci celého toho průvodu. Spolu s Rose jsme pak nastoupili do výtahu, kde bylo najednou obrovské dusno. Chystal se Cole k něčemu, když se nabídl, že mě doprovodí? Zabránila mu v tom něčem Rose?

„Co myslíte, že Zoya udělala s kapitánem?“ zeptala jsem se, abych přerušila to trapné ticho, které se kolem rozprostřelo. Neptala jsem se nikoho konkrétního, jenom jsem potřebovala, aby někdo z těch dvou promluvil.

„To uvidíme podle záznamů. Podle toho, co už uniklo médii, se ozýval z budovy křik. Navíc trochu pochybuji, že se setkala pouze s kapitánem. Na rukojmí moc nesázím – nic by tím nezískala. Vzhledem k nedostatku krve v kanceláři by mohli všechny přihlížející zabít, ale pochybuji, že by se zabývali tím, aby někam skryli mrtvoly. Proto spíš sázím na to, že je proměnili. Ale proč by to dělali, to netuším,“ začala teoretizovat Rose a její slova mi naháněla hrůzu.

O co horší ale byla, když se nakonec potvrdila. Kameny, které zaznamenaly Zoyu na odchodu nám vše odkryly dost jasně.

 

Říká se, že uskutečněná pomsta rozerve srdce a trýzní svědomí. Jestli je na tom něco pravdy, pak teď s jistotovou vím, že cesta, po které jdu, je ta správná.

Stejně jako život může být pomsta chaotická. A obojí by bylo mnohem jednodušší, kdyby naše hlavy dokázaly přijít na to, jakou cestou se budou ubírat naše srdce.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 26. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!