Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 11. kapitola

18.09.2013 (16:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2906×

Cítila jsem, jak se mé tělo pomalu probouzí a začíná přicházet k sobě. Oči jsem měla stále zavřené a bála jsem se je otevřít.

Cítila jsem, že ležím na něčem tvrdém a studeném. Mé tělo bylo celé rozbolavělé a každou chvíli mi do stehna vystřelovala nepříjemná pichlavá bolest. Takže tohle je smrt? Vždy jsem si myslela, že když člověk umře, je to, jakoby spal. Že o sobě neví, nebo alespoň to, že v posmrtném život je oproštěn od veškeré bolesti. Už jsem sice necítila palčivou bolest v hrudníku, ale jinak se nic nezměnilo.

Najednou se v dálce něco šustlo. Zprudka jsem otevřela očí a posadila se, načež jsem vyděšeně vyjekla. Bože! Jestli jsem mrtvá, tak jsem v pekle! Stále jsem seděla na chladné zemi uličky, kde mě ten… nechtěla jsem na to ani pomyslet, udělalo se mi hned špatně. Šátrala jsem rukama kolem sebe a snažila jsem se najít alespoň sebemenší známku toho, že jsem naživu. Tohle přece nemohla být smrt.

Zrovna, když jsem se otočila za sebe, ozvaly se přede mnou hlasité dunivé kroky. Jistě mužské. Zvuk klapající podrážky o kamennou zem se stále víc přibližoval a mi připadalo, jako by byl ten zvuk stále hlasitější a hlasitější.

Vyděšeně, aniž bych se přesvědčila, o koho se jedná, jsem vyjekla a trhanými pohyby jsem se sunula dozadu.

„Bello!“ vykřikl najednou muž, načež jsem zamrzla v pohybu a pohledem jsem střelila za hlasem.

„Ne!“ zakňučela jsem a opět jsem se snažila po zadku odšoupat co nejdál. Viděla jsem ve stínu jen vysokou postavu a bála jsem se, že se on vrátil dokončit to, co začal.

„Pšš… neboj, to jsem jen já. Nic ti neudělám.“ Postava najednou výrazně zpomalila krok a zvedla ruce v obranném gestu. Já jsem zase jen seděla, neschopna pohybu, s očima otevřenými do kořán.

Čím víc se postava blížila, tím více se můj dech prohluboval a zkracoval. Byl už jen na pár metru ode mě a já když jsem párkrát zamrkala, viděla jsem zřetelné obrysy těla. Edward!

Úlevně jsem se zase sesunula na studenou zem, i přes bolest ve stehně jsem si kolena přitáhla k sobě a pevně jsem je objala. Následně se mi z očí samovolně spustil vodopád slz.

Edward ke mně rychle přiskočil a silně mě objal, na což jsem já reagovala vyjeknutím a snažila jsem se od něj rychle odtáhnout, protože to ve mně vyvolalo vzpomínku na něj. Edward se však nedal a svůj stisk ani o píď nepovolil.

„Pšš… Je to dobré. Neublížím ti,“ šeptal a kolébal se se mnou ze strany na stranu jako s malým dítětem.

Ironie byla, že i když jsem ho předtím nenáviděla, teď to byla jediná útěcha a pocit bezpečí široko daleko. Najednou jsem se u něj cítila v bezpečí, jako nikde jinde. A bylo mi jedno, jak se ke mně choval, nebo co udělal. Teď tady byl se mnou a utěšoval mě. To bylo milion plusových bodů navíc.

Odtáhla jsem své ruce ze svých nohou a následně jsem Edwarda pevně objala kolem pasu. Cítila jsem, jak na sekundu zamrzl, ale následně dělal, jako by ho to vůbec nevyvedlo z míry. Vdechovala jsem sladkou vůni z jeho košile a pomalu ale jistě jsem se začínala zklidňovat.

„Děkuji,“ pípla jsem, když už jsem měla tolik odvahy se od něj kousek odtáhnout a podívat se mu do očí, které byly nasáklé bolestí. Nechápala jsem to, co ho tak mohlo bolet? Měla jsem chuť ho utěšit.

„Za tohle se neděkuje,“ přitáhl si mne zpět na sebe, jednou rukou mě chytil pod koleny, druhou za zády a lehce, jako bych nic nevážila, si mě vyhoupl do náruče a otočil se k odchodu. Najednou mi padla na mysl otázka.

„A on…?“ šeptla jsem a nechala jsem větu vyznít do ztracena. Věděla jsem, že pochopí.

„O to jsem se postaral.“ Sykl mezi zuby a odvrátil ode mě tvář. Ale já jsem i z tohoto úhlu viděla, jak zaťal čelisti a mezi obočím se mu objevila vráska.

„Postaral jako…“ šeptla jsem vystrašeně.

„Neboj, neublížím ti a on už také ne. Nikdy.“ Šeptl, více si mne přivinul k tělu a dal se do kroku. Každý kousek mé mysli na mě křičel, že udělal to, co bylo zřejmé, ale malinká část si to nebyla schopna připustit. Na můj mozek toho bylo najednou až příliš a urputně se dožadoval odpočinku…

Když jsem se probudila, přivítal mě tmavý prostor nade mnou. Vnímala jsem podivné vibrace kolem sebe a v uších jsem měla nepříjemný tlak. Sklopila jsem zrak dolů, abych zjistila, kde jsem, protože tohle se hotelovému pokoji ani zdaleka nepodobalo. Ležela jsem na sklopeném sedadle v letadle, přikryta černou huňatou dekou a pod hlavou jsem měla polštář z téže materiálu. Nemohla jsem spát tak dlouho! Bylo tady až moc velké ticho.

Vyhrabala jsem se zpod deky a velice pomalu jsem se postavila na vratké nohy. Musela jsem se přidržet sedadla, abych si byla jistá, že neupadnu. Udělala jsem pár nejistých kroků a zrak se mi zastavil na dvojsedadle, které bylo umístěné zády k sedadlu, na kterém jsem se probudila. Na jedné jeho straně ležel Edward, oči měl zavřené a klidně oddechoval. Zřejmě spal.

Nevědomky jsem rukou šáhla pro černou deku a přesunula jsem se k němu. Deku jsem přehodila přes něj a sama jsem se stulila po jeho boku na druhou stranu sedadla.

Myslela jsem si, že ještě usnu, ale zřejmě jsem spala natolik dlouho, že můj mozek teď spánek vehementně odmítal. A tak jsem jen seděla schoulená u jeho boku se zrakem přilepeným, jak jinak, na něm. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tomu, jak se za tak krátkou chvíli mohla vše tak najednou změnit, jak se mohl on tak změnit… Nebo se nezměnil? Každopádně, když to byl ten nový Edward, který si ze mě nedělal hej počkej, bylo mi v jeho přítomnosti příjemně. Dokonce jsem se i přistihla, jaké by to bylo, kdyby…

Sama jsem také byla překvapená, jak rychle jsem se z té záležitosti vzpamatovala. Vůbec jsem nebyla vystrašená nebo něco podobného. Ale podezřívala jsem se, že to každou chvíli přijde a já se pustím v hysterický pláč a křik. Ale ono nic. Nechápala jsem to, ale na druhou stranu jsem za to byla ráda. Že z toho nemám žádné následky…

Po několika minutách jsem se odvážila přisunout blíž k Edwardovi a velice opatrně, tak abych ho pokud možno nevzbudila, jsem se namáčkla na jeho bok a vdechovala jsem jeho omamnou vůni. Jeho ruka mi z opěrky, kde doteď spočívala, samovolně sjela na ramena a přitáhl si mě ještě více k sobě. Byla jsem naprosto spokojená. V tu chvíli mi nic nechybělo. Dokázala jsem si představit, že bych takhle mohla strávit i zbytek svého života.

Zarazila jsem se. Ta myšlenka mě vyděsila víc, než bylo jistě nutné. To nejde. Tohle bych nemohla nikomu udělat! Nikomu. A tak mi na mysl vyvstanulo rozhodnutí.

Chtěla jsem se odtáhnout, ale v tu chvíli se Edward pokusil otočit na druhý bok a já jsem zamrzla, čímž jsem způsobila, že do mě narazil hlavou. V mžiku otevřel oči.

„Já… omlouvám se. Spal jsi, a tak jsem tě přikryla a pak jsem... no…“ začala jsem rychle vysvětlovat a v mém hlase byla panika. Jak jen mu proboha vysvětlím, že jsem tady na něj namáčklá a on mě objímá?

„Jsi v pořádku?“ zachraptěl, trochu se vysunul na sedadle a otočil se ke mně. Cože? Já jsem tady na něj přisátá jako nějaká pijavice a on se ptá na tohle?

„Nic mi není,“ šeptla jsem s očima sklopenýma na mé ruce zkřížené v klíně.

„Opravdu? Jak se cítíš? Nic ti… neublížil ti?“ Jeho pohled byl naléhavý. S vráskou mezi obočím si mě pečlivě prohlížel a mě teprve teď došlo, na co se doopravdy ptá!

„Panebože! To ne! Chtěl… ale… Ne! Opravdu!“ Byla jsem možná trochu hlasitější, ale vyděsilo mě, že se na to ptá. Do teď jsem na to ani nepomyslela.

„Dobře,“ přikývl si spíše sám pro sebe a bylo ticho. Jen jsme tam tak seděli naproti sobě a mlčeli. Najednou mi probleskla hlavou myšlenka.

„Jak ses tam dostal?“ střelila jsem po něm pohledem a vyčkávala na jeho odpověď. Po tváři mu přeletěl takový zvláštní výraz, jako kdyby věděl, že se na to zeptám, ale přitom doufal, že to neudělám.

„Pěšky,“ pokrčil rameny. Dost chabá odpověď. I na něj. Vzdychla jsem.

„Tak tedy… Jak jsi věděl, že… Co jsi tam dělal?“ podívala jsem se mu naléhavě do očí. Pohledem střelil na mé spojené ruce a já jsem věděla, že se pečlivě rozmýšlí, co mi odpoví, nebo jak by se z toho vyvlíkl.

„Šel jsem ze schůzky.“

„A co jsi dělal právě tam?“ Já se odbít nenechám. Může se to mu vyhýbat, jak bude chtít, ale let je dlouhý a já to nenechám být.

„Šel jsem do hotelu,“ odpověděl stroze. Sakra! Já moc dobře vím, že tudy se do hotelu nejde. Sama jsem se o tom přesvědčila. A on moc dobře věděl, že tudy cesta nevedla. Proč mi lže?

„Vyhýbáš se odpovědi? Vím moc dobře, že ty víš, kudy se do hotelu jde! Proč mi nechceš říct, jak jsi věděl, že… Víš, byla by to hodně velká náhoda. A takové náhody se nestávají!“ Byla jsem vytočená! Chtěla jsem znát pravdu, ale on mi ji, z mně neznámého důvodu, odmítal sdělit.

„Prostě jsem to věděl. Nech to být! Ty nemůžeš prostě jen poděkovat, že?“ skoro zavrčel skrz zuby. Trochu mě to vylekalo, protože takhle jsem ho ještě nikdy neviděla, ani když se mi zdál v práci hodně vytočený. Trochu jsem se od něj odsunula a jeho tvář najednou zjihla.

„Děkuji,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu. A už jsem se nadechovala, abych pokračovala, ale on mne přerušil.

„Ty to nenecháš, co?“ Natočil hlavu na stranu, zamračil se a vzdychl.

„Chci vědět pravdu. Takže, ne. Nenechám.“ Přesvědčovala jsem ho. Proč mi prostě nemůže říct, co tam dělal? Doopravdy dělal.

„Fajn,“ odsekl.

„Fajn!“ sykla jsem nazpět a odsunula jsem se od něj. Následně jsem se zvedla a šla jsem si i s dekou, kterou jsem z něj při svém odchodu stáhla, sednout zpět na své předchozí místo. Měla jsem ještě tolik otázek, ale byla jsem moc tvrdohlavá, abych s nimi za ním šla. Navíc jsem věděla, že on by mi stejně odmítal odpovědět.  

Tak, děti. :D. Net mi jede! Sice pul hodiny čekám, než se všechno načte, ale jede! A to je hlavní. 

Jinak doufám, že se vám kapča líbila. Další bude o víkendu a já doufám, že tady přibudou alespoň nějaké komenty do té doby. 

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 11. kapitola: