Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 43. kapitola

16.04.2012 (19:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2669×

Jen jedno objetí – 43. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota činí smrt bolestivější. 

S lahví v ruce jsem se posadil na sedačku a zadíval se před sebe. Nic nebylo na svém místě, ani můj život nebyl v kolejích, jakých jsem si představil. Neustále jsem očima těkal mezi naší svatební fotkou, jež ležela na zemi vedle mých nohou, a na obálku, kterou mi Bella zanechala v naší ložnici. Když jsem se potácel po schodech nahoru, myslel jsem si, že jsem zažil nejhorší den svého života. Už zcela nic mě nemohlo rozhodit a byl jsem připravený snad i na srážku s tankem, jenomže… jsem se spletl. Ta rána v druhém podání teprve přišla.

Povalil jsem své unavené, vysílené tělo na postel a na chvíli zavřel oči. Chtěl jsem na vše zapomenout, odhmotnit se do jiného světa a být chvíli sám, kde bych nemusel tvrdě namáhat mozek, ale nestalo se tak. Jakmile jsem tak učinil, zmocňovala se mě úzkost a panika. Doširoka jsem rozevřel oči a zadíval se do tmy. Nevědomky jsem rozsvítil lampičku a pohled mi padl na velkou obálku na nočním stolku. Byla to ta poslední chvíle, kdy bych chtěl řešit účty, ale zvědavost mi nedala a po obálce jsem sáhl.

Možná že právě v té chvíli jsem udělal osudovou chybu, a kdybych věděl, co tam najdu, stranil bych se jí jako čert kříže. Ačkoli jsem neviděl ostře, ale rozmazaná kolečka, černá písmenka na bílém jsem ještě dokázal rozeznat. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Nedokázal jsem si připustit, že by se ze mě měl stát otec. A při představě, že moji ženu právě teď objímá někdo jiný, se mi sevřel žaludek.

Měl jsem chuť rozbít dotyčnému ciferník, dát mu vědět, na čí majetek vlastně sahá, a Belle vysvětlit, že takhle se vdaná, slušná žena nechová, ale včas jsem si uvědomil, že já jsem se jí vlastně vzdal. Řekl jsem, že ji nechám žít, dám jí svobodu a budu doufat, že najde někoho, kdo ji bolest mnou zapříčiněnou opět zahojí. Ovšem, nebylo to tak lehké. Ne, když jsem věděl, že pod srdíčkem nosí moje dítě. Ratolest, jež měla do našeho manželství přinést mnoho radosti a upevnit náš vztah. Kdybych věděl, že se něco takového stane, možná bych –

„Ne, sakra!“ zavrčel jsem zlověstně. „Nelži sám sobě, nikdy by ses nevzdal tak lákavého obchodu, i kdybys to věděl!“ vymlouval jsem si nahlas a vší silou jsem vykopl pravou nohou. Podrážka boty se otřela o noční stolek a poškrábala jej. To bylo to poslední, co by mě dokázalo rozhodit. Nějaký nábytek… všechno se obrátilo vzhůru nohama.

A to mojí vinou, pomyslel jsem si a zatnul zuby, abych nekřičel dál.

Zoufalstvím jsem nevěděl co dělat; jestli mám brečet, vztekat se, vybít si nervy tím, že bych se porval, anebo prostě a jednoduše zasedl do křesla, vzal si nějaké to silné pití, a zlil se, až by mi bylo zle, při nejlepším bych opustil tento svět. Poprvé v životě jsem cítil jakousi bezmoc a samotu. Byla to velká ironie. Já, Eathen Hunt, velkolepý ředitel firmy Sanofi-Aventis, ztroskotal na své poslední cestě, stejně jako ta pitomá loď Titanic.

Také o ní tvrdili, že je nepotopitelná, téměř neporazitelná, a o pár hodin později nesla spoustu nevinných životů s sebou ke dnu.

Vzal jsem si s sebou výsledky od doktora a sešel schody do své pracovny. Papír jsem hodil na stůl mezi nevytříděnou hromadu. Zamířil jsem rovnou k baru, kde jsem si vytáhl Grandskou. Neobtěžoval jsem se tím, že bych si jako civilizovaný člověk nalil do skleničky, rovnou jsem pohltil hrdlo lahve a hltavě pil. Cítil jsem, jak mi žhavá tekutina leptá hrdlo a míří rovnou do žaludku, kde jej pořádně pobouřila. Přeci jenom alkohol na lačno není nic dobrého.

Opřel jsem se zády o stůl a naslouchal zvukům tiché domácnosti. Bylo to stresující a nepříjemné. Ačkoli jsem měl otupělé smysly, vtíravá samota bylo mnohem horší. Bylo slyšet každičké malé šustnutí, pohyb listí venku a v neposlední řadě jsem zcela zřetelně vnímal svůj vlastní dech. Byl tak mělký a těžký.

Znovu jsem přilnul k whisky.

Nikdy jsem si během svého pobytu v Evropě neuvědomil, jak Belle musí být v tak velkém domě samotné. Netušil jsem, že člověk potřebuje někoho blízkého, aby se cítil spokojeně a zcela naplněn. Mojí prioritou byly hlavně peníze a zaopatření rodiny. Vlastně jsem si převzal veškerou kopii života mého otce. Víc jak polovinu svého života strávil ve firmě, rodina pro něj byla důležitá, ale práce důležitější. A i přestože jsem proti tomu měl negativní postoj, udělal jsem přesně to samé co on.

„Zatraceně,“ zaklel jsem polohlasně a zaklonil hlavu dozadu. V kapse mi zavibroval mobil. Neměl jsem chuť a ani náladu na to, abych se s někým bavil. Vyndal jsem ho a položil na stůl, ani jsem se nepodíval na číslo volajícího. Po chvíli brnění ustalo a já tu byl opět sám, jen s mým věrným přítelem alkoholem, kterého si opravdu koupím jen za peníze. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že mířím ke dnu. Lež. Já už tam dávno jsem.

Dnešním jednáním jsem si vyslechl všechny názory svých bývalých kolegů. Samozřejmě že většina sdílela názor, abych se v jejich branži nevyskytoval, nejraději by mě poslali do černé díry, kde bych dělal akorát tak děvku vězňům. Byli tam ale i tací, co se mě zastali, a ospravedlňovali můj čin. Mezi ně nepatřil ale Smith, který měl kolem krku krunýř. V té chvíli jsem litoval, že jsem stisk ještě nezesílil, už bych se nemusel dívat na jeho protivnou tvář a zbavil bych se nutkání zabít ho. Překvapil mě Jasper. Ačkoli to byl on, kdo ukázal všem, co jsem měl v plánu, při dnešním zasedání nebyl proti mně.

„Přítomní, rád bych vám připomněl, že takovou chybu mohl udělat každý. Všichni tady jsme v pokušení vydělávat co nejvíce, nahrabat si do vlastní kapsy a oponovat konkurenci, která je více než zdravá v téhle branži,“ oslnivě se zasmál, „ale nesouhlasím s tím, aby byl Eathen poslán do vězení. Odstoupí z pozice Sanofi-Aventis, firma se zavře a už nikdy více nebude figurovat na trhu, toť můj návrh,“ promluvil do duše všem mužům a mně se sevřelo hrdlo.

Teď jsem opravdu zničil otcovu snahu. Tak či onak by to dopadlo stejně, i kdybych se dobrovolně nechal zavřít. Firma by už nikdy nezískala jméno, které ztratila.

Při odchodu se mnou nepromluvil ani jeden z ředitelů. Všichni nade mnou ohrnovali nos a jejich nenávistné pohledy mě přímo přirážely ke zdi. Zadíval jsem se na čelo stolu a mlčky se s ním rozloučil. Při odchodu jsem zastavil Jaspera, potřeboval jsem vědět, proč se mě nakonec zastal, když sám chtěl, abych s tím vším skončil. Jeho odpověď byla prostá a snadno pochopitelná.

„Jsem zastánce spravedlnosti. Zavření firma a sebrání tvé profese bude tím největším trestem, naučil ses mnoha věcem, Eathene, tak pevně doufám, že se někdy v budoucnu ještě shledáme,“ položil dlaň na moje rameno, „přijmi ale jednu moji radu; až se budeš zase šplhat nahoru, jdi tentokrát po té více strnitější cestě, vyplatí se ti ta snaha a úsilí.“ S těmito slovy mě zanechal před kanceláří newyorské Milk promotion.

Další zabrnění telefonu přehlušilo mé vzpomínky na události posledních dnů. Z displeje se na mě usmíval obličej jindy velmi svůdné ženy. Dnes jsem cítil spíše odpor než vzrušení. Sáhl jsem po telefonu a chvíli přemýšlel, zda to mám zvednout.

„Skončím se vším, co jsem doposud měl,“ zamumlal jsem si pod vousy, „všechno, co jsem do teď měl, je na čase ztratit.“ Přijal jsem hovor a přiložil si jej k uchu.

„Eathene, broučku,“ zašveholila Silvie do telefonu, instinktivně mi pohled padl na krbovou římsu, kde byly Belliny fotografie, na jedné z nich jsme byli mi dva, v den naší svatby; v den, kdy jsem se zavázal ke slibu, že ji budu ctít a chránit. Jo, houby, všechno jsem porušil, „bála jsem se o tebe. Nebyl jsi včera ani dnes v práci, volala jsem i tvému správci domu v Paříži, ale ten mi řekl, že tam nejsi. Stalo se něco?“ Stalo se toho kurevsky moc, prolétlo mi hlavou.

„Jsem doma.“ Velmi stručná odpověď.

„Je s tebou i tvoje manželka?“ zeptala se tichým hláskem. Co bych dal za to, kdyby byla. Udělal bych cokoli, abych se mohl omluvit za své prohřešky a pokusil se získat si ji zpět.

„Ne,“ odsekl jsem nepříjemně. Polkl jsem další silnou dávku Grandské.

„Ty piješ?“ Zhnusený podtón v jejím hlase se nedal přehlédnout. „Pane Bože, Eathene, co jsem ti o tom pití říkala? Neumíš být alespoň jeden celý týden střízlivý a normální jako jiní chlapi?“ Copak já nejsem normální? kladl jsem si otázku na tělo.

Nedošel jsem k výsledku.

Odkašlal jsem si. „Silvie, do toho ti ale vůbec nic není!“ křikl jsem podrážděně do telefonu a začal jsem zvyšovat hlas. „Už mě unavuje, jak si myslíš, že když s tebou spím, můžeš mi mluvit do mého života. To teda sakra nemůžeš.“ Srdce se mi překotně zrychlilo, tlak rychlostí blesku stoupal. „A aby mezi námi bylo jasno, dnešní nocí náš románek končí. Už tě nikdy nechci vidět, vymaž moje číslo ze svého telefonu, zapomeň na to, jak se jmenuju, a nejlepší bude, když podáš výpověď dřív, jak se Sanofi-Aventis zavře. Odstupné ti samozřejmě vyplatím.“ Překvapení nádech na druhé straně.

„Myslíš to vážně?“ I s lahví jsem udělal dva dlouhé kroky ke krbu. Zastavil jsem se nad naší fotografií a vzal si ji do rukou. Tam jsme byli ještě oba šťastní, říkal jsem si, tam jsem Bellu opravdu miloval, jak jen jsem mohl, a neměl jsem v plánu někdy jí zahnout. Ale plány se hodně rychle mění a člověk nestíhá zaznamenávat ani jak. Přesto všechno k ní ale stále cítím alespoň polovinu toho co kdysi.

„Ano. Někam si zapiš, že Eathen Hunt je mrtvý.“ Vzteky jsem mobilem mrskl do druhého kouta místnosti a složil se na zem. Neudržel jsem to v sobě. Po tváři mi kanuly slzy. Věděl jsem, že je mezi námi konec, ale stále jsem tak nějak podvědomě, a hodně naivně, doufal, že je tu šance, abych mohl být stále s Bellou. To ale jen do chvíle, než jsem si nevzpomněl na Jasperova bratra – Edwarda Cullena.

Pravděpodobně je Bella s ním… objímá ji, laská její tělo, hladí ji ve vlasech a ona od něho přijímá city, které jí nabízí. Už tenkrát v klubu jsem viděl, jak se na sebe dívají. Mohlo mě napadnout, že Bella nebude doma nečinně sedět a čekat, až se její manžel uráčí přijít. Vybuchl jsem v té chvíli, neboť zjištění, že jsem podveden, mě vytočilo. Teď jsem jí ale nemohl vyčítat, že tu není se mnou. Mohl jsem být vůbec rád, že mi dala vědět o svém stavu. O tom, že budu otcem na dálku.

Měl jsem šílené nutkání zvednout telefon a zavolat jí, strašně moc jsem chtěl slyšet její hlas. Znovu si osvěžit intonaci a hlavně vědět, že je v pořádku. Háčkem však bylo, že mě nenapadlo, co bych jí řekl. Co se týkalo žádosti o rozvod, nechtěl jsem ji podávat já, popravdě jsem čekal, že v té obálce bude ona žádost, ale pevně věřím tomu, že ji dostanu, jakmile Bella přijede z dovolené.

Protože Bellu miluju a chci, aby byla šťastná, udělám to, co si bude přát; podepíšu žádost bez jakýchkoliv námitek a přenechám ji veškeré finance nabyté po dobu našeho manželství. Penězi si ji ani dítě nezískám, ale alespoň budu vědět, že mají zajištěnou budoucnost.

„Pořád tě mám rád,“ pohladil jsem rám obrázku, „a bejt sám nejde snést.“ Po skle stekla jedna osamocená slza. „Miluju tě, Bello.“

-          -

Už byly tři hodiny ráno a ona stále nikde. Měl jsem o ni šálený strach, ale věděl jsem, že jakmile se ji vydám hledat, mohl bych situaci ještě zhoršit. Bella ke mně teď pravděpodobně cítí nenávist, možná i odpor a má ze mě samotného strach, což jsem plně chápal. Očekával jsem reakci, která přišla, a abych byl upřímný, bál jsem se toho, že bude chtít odjet ihned pryč. Nepřekvapilo by mě to.

Stále jsem měl na paměti její překvapující obličej, když jsem jí vše řekl. Jak nevěřícně na mě hleděla a její dotyk se stával stále cizejším. Velice mě bolelo zjištění, že pro ni představuju strach. Já ji miloval jako žádnou jinou ženu. Až za posledních pár dnů jsem si uvědomil, že bez Belly nejsem ten starý dobrý Edward. Byl bych jen Edward.

Poznal jsem v ní něco mnohem víc, než jen okouzlující a krásnou ženu. Dala mi možnost, abych poznal sám sebe, abych se otestoval a nahlédl do své minulosti, co jsem dělal špatně. Nelituju toho, že jsem vyzkoušel několikero žen, nelituju, protože všechny byly před ní, a právě díky nim jsem našel tu pravou.

Ani jedna nevěděla, kdo jsem, čím se živím… ani jsem ji nevzal do svého domu. Tou jedinou byla jen ona zlodějka, co mi ukradla srdce.

Zaslechl jsem zrychlené našlapování a zadíval se za sebe. Ze stromů vyletěl muž s andělskými vlasy, do poloviny těla nahý a v náruči svíral Bellu. Vyskočil jsem na nohy, jak nejrychleji jsem dokázala, a zamířil k nim. Zděšením jsem zalapal po dechu, měl jsem akorát tak chuť jej srovnat se zemí, jestli to byl on, kdo jí to udělal.

„Kdo sakra jsi a co děláš s mou Bellou?“ vyjel jsem na něj hlasitě. Bella se v jeho náruči nepatrně pohnula.

„Tiše,“ upozornil mě, „musel jsem ji probrat ledovou vodou. Sundal jsem si oblečení, abych jí držel při vědomí, musíme ji ihned odnést do postele a zachumlat do dek,“ sděloval mi rychle. V první chvíli jsem mu nedůvěřoval, ale obrazy v jeho hlavě byly tak zřetelné a jasné, že jsem víc neváhal. Jemně jsem mu vytrhl Bellu z náruče a nesl ji k sobě do ložnice. Rozhodil jsem deky, opatrně ji položil do postele a až po krk ji přikryl. Sundal jsem z jejího čela mužovu košili a v rychlosti vymáchal ručník v koupelně a vlhčil jí rty vodou. Žárlil jsem byť jen i na to, že ji držel v náruči, natožpak že měla na svém těle jeho košili. Sáhl jsem ji na čelo a zděsil se.

„Vždyť ona hoří!“ zavrčel jsem na dotyčného muže, vycítil jsem jeho přítomnost v pokoji. Otočil jsem se na něj s vražedným pohledem.

„Vím to,“ pronesl s klidem v hlase, nechápal jsem, jak mohl být tak vyrovnaný, vypadal jako zálesák, „byl jsem s ní poslední čtyři hodiny. Povídali jsme si a z ničeho nic se jí udělalo nevolno. Byla celý den na slunci, nepila, nejedla. Přinesl jsem ji, co nejrychleji to šlo.“ Klečel jsem u postele a držel její dlaň pevně v náruči. Doufal jsem, že svou nižší teplotou alespoň trochu zmíním tu její. Tváře jí hořely, víčka měla propadlá, vlasy neupravené, rty napuchlé, ale přesto byla krásná. I přesto jsem ji miloval více než jindy.

„Bello, prosím tě vydrž, odletíme tady odtud, dovezu tě k doktoru, jen prosím vydrž,“ lamentoval jsem a líbal její ruku. „Všechno je to moje vina, za všechno můžu jenom já.“ Na rameni jsem ucítil ruku. Pohled jsem nezvedl, stále jsem pozoroval vzory na povlečení a svíral Bellinu malou ručku.

„Edwarde, není to tvá vina. Je dehydrovaná, v jejím stavu je příjem tekutin velmi důležitý, popravdě si myslím, že má mořskou nemoc, soude podle příznaků by to tak mělo být. Mohu ale zajistit, že bude v pořádku, jakmile se pořádně vyspí, i miminko by mělo být v pořádku, pokusil jsem se do ní dostat alespoň plody ovoce,“ vysvětloval mi. Vstřebával jsem veškeré informace a v duchu se modlil, aby bylo vše v pořádku. Pak jsem se ale pozastavil, až jsem strnul na místě.

„Jak je možné, že znáte moje jméno?“ podivil jsem se a zdvihl pohled k němu. V slabém pokojovém světle jsem viděl jeho tvář a oči. V té chvíli by se ve mně krve nedořezali – i z toho mála, co mám. 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 43. kapitola: