Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 8. kapitola

07.08.2012 (16:15) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2700×

 Pátek ráno, 8. den dovolené

Vylezla jsem ze stanu. Záda jsem měla úplně rozlámaná a nemohla jsem pohybovat krkem na pravou stranu. Ani se nedivím, ve stanu jsem spala naposledy v sedmé třídě. Od té doby nic, ani kousek spaní v přírodě.

„Issie, je půl osmé ráno! Ty už vstáváš?“ zahuhlal na mě Mike ze stanu.

„Ty klidně ještě spi,“ zašeptala jsem. „Já se jdu jen projít po pláži.“

„Hm… Užij si to,“ popřál mi Mike a dál se věnoval chrápání ve stanu. Chrápal celou noc, myslela jsem, že ho nakopu do prdele. Nakonec jsem to ale přežila, ale to jen zásluhou silné vůle a dvou roků kurzů sebeovládání.

Co nejtišeji jsem zapla stan, obula si boty a kráčela směrem k moři. Rozhlédla jsem se, svlékla se do spodního prádla a rozběhla se do moře. Voda příjemně chladila a mně po zádech přejel mráz. Jeden z těch úžasných pocitů. Chvíli jsem si zaplavala, ale po deseti minutách už mi začínala být zima, a proto jsem vylezla.

Bylo mi úplně jedno, že jsem na pláži ve spodním prádle a že by mohl kdokoli přijít. Prostě jsem na tohle kašlala a dala se do běhu. Když už jsem na dovolené, musím si užít všechno. A k tomu platí i běh ve spodním prádle po pláži.

Běžela jsem podél moře, voda mi občas omyla nohy. Několikrát se mi noha zabořila do mokrého písku, ale já to vždy ustála a statečně pokračovala dál v běhu. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc mě běhání baví. V New Yorku jsem si byla zaběhat asi tak třikrát, jindy na to nemám čas. To je jen samá práce, práce a fotografování. Fotografování! Bože, já na to zapomněla. Chtěla jsem si vyfotit chrápajícího a slintajícího Mikea. Řekla jsem si to kolem půl třetí ráno, když jsem na Mikea mlaskala a trochu ho odsunovala dál od sebe. Protože Mike se v noci velmi vrtí. A když říkám velmi, tak tím myslím naprosto nepřirozeně hodně.

Otočila jsem se a rychle se rozběhla zpátky ke stanu. Chtěla jsem to stihnout dřív, než se Mike pořádně probudí a nebude tak schopen, nechat se vyfotit. Běžela jsem jako o život, i když mi přišlo, že stan se nachází pořád ve stejné vzdálenosti. Potom jsem ale si uvědomila, že je to vlastně jedno, protože když jsem odcházela, tak Mike nevypadal, jako že by se chystal v brzké době vstávat. Trošku jsem zpomalila, ale pořád jsem si udržovala docela rychlé tempo. Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik síly a výdrže. Jasně, občas jsem si zašla někam do posilovny, ale že bych nějak rapidně sportovala? To se říct nedá. Jen jóga a příležitostná zumba, ale nic víc. Asi mám na běhání nějaký přirozený talent…

Zkusila jsem otočit krkem na pravou stranu, pořád byl ale stejně ztuhlý, jako když jsem vylezla ze stanu. Takže ani ranní plavání, ani dlouhý běh po pláži  mi mé svaly nepovolil. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a pokračovala v běhu. Alespoň jsem se mohla dívat na moře, protože druhá strana mého krku byla naprosto v pořádku.

Slunce už bylo nad obzorem. Nádherně zářilo a mně se po jeho sledování dělaly mžitky před očima.

Bohužel pro mě, jsem slunce sledovala moc dlouho. Kvůli jeho ranní záři jsem si nevšimla kamenu ležícího přede mnou a to byla ta osudová chyba. Rychlý běh se smíchal s mžitkami a nedostatkem spánku a já stoupla na špičatý kámen. To by nebylo tak strašné, jenomže já jak jsem to nečekala, jsem se totálně lekla, zamotala si nohy a natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá. Při pádu jsem si přiskřípla kotník a mně v něm nepříjemné píchlo.

„Sakra, sakra, sakra. To bolí jako prase! Já se na to vykašlu!“ řvala jsem jako na lesy. Ležela jsem tam, a když o tom tak přemýšlím, musela jsem vypadat, jako by mě vyvrhlo samo moře. Mokré vlasy, spodní prádlo a já povalující se na pláži.

Jakmile jsem se trochu uklidnila, pokusila jsem se postavit. Ke stanu to ještě bylo asi sedmdesát metrů a já se tam chtěla dostat co nejrychleji. Můj pokus se ale stal velmi chabým. Zvládla jsem to na kolena, ale jakmile jsem se pokusila postavit na onen bolavý levý kotník, okamžitě jsem se zřítila zpátky k zemi. V noze mi pulsovalo a já si mohla kotník maximálně velmi krutě proklínat. Jak se mám asi teď dostat ke stanu? Rozhodně tam nedojdu a po rukách taky chodit neumím.

„Mikeu! Mikeu, prosím pomoc! Miiikeuuu!!!“ křičela jsem jako smyslů zbavená, ale očividně to bylo prd platné. Mike mě neslyšel, očividně dál vesele pochrupával.  Na rozdíl ode mě. To já musela být ta strašně aktivní. Ta, která si musí jít o půl osmé zasportovat. Jo, Bello, ty si prostě úplně blbá.

Když jsem po dlouhém křičení konečně pochopila, že Mike se nevynoří ze stanu a nepoběží pro mě, musela jsem najít jiný způsob dopravy. Jako první mě napadlo, že se prostě zvednu a zkusím tam doběhnout, ale jakmile jsem si vzpomněla na můj chabý pokus před pár minutami, okamžitě jsem to znovu zavrhla. Potom jsem si vzpomněla na film, který jsem nedávno viděla. Tam jednomu klukovi uřezali hlavu a on ještě pár chvil běhal po okolí jako splašená slepice. Z toho vyplývá, že bych si mohla uřezat hlavu a potom bych k tomu stanu lehce doběhla. Tenhle nápad jsem ale taky okamžitě zavrhla, protože jakmile jsem si uvědomila, co mě to vůbec napadlo, musela jsem uznat, že jsem vážně hloupá. Taky jsem mohla všechno vzdát, počkat na příliv a nechat se smést do moře, ale můj život mám moc ráda na to, abych umřela…

Nakonec jsem se vzepřela na rukou a pomalu se ke stanu posunovala. Byla to namáhavá cesta a mě už po deseti metrech bolely ruce, ale řekla jsem si, že zvládnu ještě těch čtyřicet metrů a potom se pokusím řevem probudit Mikea. Kotník mě neskutečně bolel a pulzoval, mně se chtělo brečet, ale pořád jsem se statečně táhla dál.

Ty to dokážeš, Bello. Dokážeš! Potom si koupíš velký čokoládový dort a sníš ho celý sama! Tohle a další povzbuzování mi po celou cestu běželo v hlavě. Překvapivě to pomáhalo a při vidině čokoládového dortu jsem se sunula o dost rychleji. Takhle jsem zvládla ty dlouhé metry a konečně mohla spustit další řev.

„Mikeu! Mikeu, vstávej! To jsem já, Is! Mám asi něco s kotníkem a nemůžu chodit! Prosím, vstávej!!!“ Tentokrát můj křik už zabral, protože Mike po chvíli celý vyděšený vylezl ze stanu.

„Issie, jsi v pořádku? Co se ti stalo? Můžeš chodit? Můžeš se hýbat? Dýcháš?“ zahrnul mě okamžitě lavinou otázek.

„Mikeu, jsem v pohodě, akorát nemůžu chodit. Byla jsem si zaběhat a stoupla jsem na kámen. Zamotala jsem se a píchlo mě v kotníku. Teď mně tam strašně pulzuje a bolí to jako prase.“

„Musíme do nemocnice,“ rozhodl Mike. Tvář měl zkřivenou přemýšlením.

„Ale Mikeu, to je pohoda, to se rozhýbe,“ pokoušela jsem se ho přesvědčit. Jestli totiž něco nesnáším, tak jsou to nemocnice.

„Is, přece nebudeš týden chodit po Miami s bolavým, nejspíš vyvrknutým kotníkem. Žádné odmlouvání, jedeme do nemocnice!“ prohlásil Mike a vzal mě do náruče. Odnesl mě do stanu a potom se vrátil pro mé oblečení na pláž.

„Mikeu, já si nechci kazit dovolenou tím, že mám něco s nohou. Prostě to rozchodím.“

 „Doufám, že tady máš kartičku pojištěnce, protože balíme a okamžitě jedeme do nemocnice,“ pokračoval Mike, jako by mou poznámku ani neslyšel.

„Mikeu, slyšíš? Já nechci jet do nemocnice,“ řekla jsem o něco hlasitěji.

„Isabello Swanová, přestaň odmlouvat a mlč už! Já tě na tenhle výlet vytáhl, já můžu za to, že sis vymkla kotník, takže mě aspoň nech zavést k doktorovi,“ zvýšil hlas Mike a já už se neodvažovala ani pípnout.

„Kartičku mám a ty za to nemůžeš,“ zašeptala jsem skoro neslyšně, jen abych Mika uklidnila. On si totiž vážně bral můj úraz na svědomí.

„Vypadá to na částečně natržené vazy, asi ti jen řeknou, aby sis to delší dobu zavazovala a ledovala. Nemáš se čeho bát,“ uklidňoval mě Mike.

„Tak vidíš, to ani nemusíme nikam jezdit, když víš, co mi je,“ řekla jsem o něco veselejším hlasem.

„Isabello!“

„Promiň, promiň. Už o tom ani neceknu! Chceš nějak pomoct?“ zeptala jsem se.

„A ty snad můžeš chodit?“

„Hm… Ne!“

„Tak jenom seď a čekej. Já rychle sbalím stan a můžeme vyjet. Ty se zkus alespoň obléct.“

_

„Tak, Issie, víš, co říkal doktor. Ty teď budeš jenom ležet a odpočívat. Žádné chození, jasné? Nohu si stahuj a leduj, v nejhorším případě použij k chození berle. Jinak nic, jasné?“ opakoval mi Mike všechno, co už jsem slyšela od doktora. Mike mě donesl až do hotelového pokoje a vybalil mi všechny věci.

„Neboj, Mikeu, já to všechno zvládnu, jsem velká holka,“ ujišťovala jsem ho.

„My už se asi neuvidíme, protože já zítra odpoledne odlétám…“

„Už zítra odpoledne?“ vykřikla jsem.

„Klid! Jo, zítra odpoledne. Proč si myslíš, že jsem na ten náš výlet tak spěchal?“ zeptal se Mike.

„Třeba že už se nemůžeš dočkat,“ usmála jsem se.

„Zavolám ti, až budu sedět v letadle, abych tě zkontroloval. A opovaž se dělat něco, co ti doktor zakázal, jasné?“

„Neboj, Mikeu,“ ujistila jsem ho. „Můžu tě o něco poprosit?“ zeptala jsem se ještě.

„Cokoli chceš.“

„Podáš mi z tašky foťák a nejprve vyfotíš mě, jak ležím v posteli a potom se vyfotíš se mnou? Sice už spolu máme fotek hodně za ten jeden den, ale já chci ještě jednu, rozlučovací.“

„A já čekal, co na mě vytasíš,“ oddechl si Mike. „Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu po té nehodě udělat,“ řekl Mike a splnil mé přání.

„Díky, Mikeu. Jsem ráda, že jsme měli možnost se potkat."

„To já taky.“

„Pojď ještě ke mně,“ řekla jsem a natáhla k němu ruce.

„Budeš mi chybět. Doufám, že se někdy potkáme a ty dojedeš za mnou a Nicol do Washingtonu.“

„To si piš, že dojedu. Ty mi ale slib, že až pojedeš za prací do New Yorku, najdeš si čas a stavíš se za mnou.“

„Stoprocentně,“ souhlasil Mike a objal mě.

„Taky mi budeš chybět,“ řekla jsem a naposledy se na Mika usmála.

„Hlavně už buď opatrná,“ poradil mi naposledy Mike a odešel.

Bude mi chybět, ale jsem ráda, že jsem měla alespoň tu možnost se s ním po těch letech znovu vidět. Vzkřísili jsme naše dávné přátelství a zažili spoustu legrace. Teda když nepočítám ten vyvrknutý kotník, protože ten taková sranda zase není. Musím si ho dva týdny vázat, ledovat a mazat. Týden chodit o berlích, a potom, když už to bude lepší se snažit ten kotník rozchodit a rozhýbat. V New Yorku s ním půjdu ještě na kontrolu, ale doufám, že ne sama, protože to bych asi nezvládla. Dneska jsem se totiž u toho doktora rozbrečela a křečovitě svírala Mikeovu ruku jenom když mi ten doktor na ten kotník sáhl. To jsem zase byla celá já… Ta hysterka Bella.

Teď stačí jenom napsat Edwardovi.

Ahoj, Edwarde, co tvá pracovní schůze? Doufám, že na neděli neplánuješ nějakou dlouhou procházku po pláži, protože já si tak trochu vymkla kotník a musím chodit jen o berlích. Nemusíš se o mě bát, jsem v pořádku, takže ty si dál s radostí pracuj. Uvidíme se v neděli, těším se na tebe, Bell.

Jenom trochu nevím, co mám teď dělat, protože se víc, než nudím a doktor mi nakázal, že dneska prostě musím ležet v posteli a chodit můžu když už, tak zítra. Ale dneska prostě jenom postel. No nic, zavolám na recepci a uvidím, co se dá dělat.

„Co potřebujete, slečno?“ zeptal se nějaký zaměstnanec hotelu, který ke mně přišel asi za minutu po mém telefonátu.

„Jak určitě vidíte, mám vyvrknutý kotník a dnes nemůžu chodit. Strašně se nudím a vůbec nevím, co dělat, tak bych vás chtěla požádat o nějakou dobrou radu.“

„Já teda ještě nikdy neměl vyvrknutý kotník, ale když jsem měl jednou horečku, tak jsem celý den vydržel hrát playstation,“ poradil mi mladík.

„A to vám bylo kolik let?“ zeptala jsem se pochybovačně, protože jsem nevěděla, jestli mě takový playstation bude bavit.

„Bylo mi šestnáct. Jsou to dva roky zpátky,“ vysvětlil mi.

„A bude mě to bavit?“

„Já myslím, že ano. Do toho se strašně ponoříte… Vy jste ještě playstation nehrála?“ zeptal se udiveně.

„Musím se přiznat, že ne. Já k tomu neměla nikdy příležitost. Přišla mi to jako ztráta času.“

„Ona to taky je ztráta času…“

„A vy tady někde ten playstation máte?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Myslím, že ve skladu máme tak tři zrovna pro případy, jako je ten váš. Šéf chce totiž pro své zákazníky jen to nejlepší.“

„A vy mi jeden donesete?“

„To víte, že jo. Počkejte chvilku, hned jsem zpátky,“ prohlásil radostně mladík a odběhl ven. Ten tady asi přes rok nepracuje, vypadá to, že je tady na nějaké letní brigádě. Někdo tak hodný a veselý by nemohl pracovat v takhle luxusním hotelu po celý rok. To by se z toho zcvokl… Nebo ne?

_

„Jsem zpátky! Bohužel jsem ale našel jen pár her,“ oznámil mi, když se celý zadýchaný přiřítil do pokoje.

„A jaké?“

„Crash Bandicot 1,2 a 4. Potom Pac man a Tom a Jerry. Pak ještě nějaká směska her, ale to jsem, myslím, hrál jednou doma a to je opravdu divné.“

„A co mi radíte vy? Jaká hra je podle vás nejlepší?“ Přece nebudu hrát něco, co mě nebude bavit, no ne? Musím si přece vyslechnout názor zkušeného hráče.

„No, Bandicot 1 je pro začátečníky, to byste mohla zvládnout. Dvojka už je trochu těžší, ale zvládnout byste ji taky mohla. To jsou prostě typické chodičky. Ve čtyřce byste řídila motorové autíčko za jakoukoli postavičku. U toho se člověk dokáže dlouho zabavit. Pac man je taky chodička, ale zdá se mi o dost lehčí než Bandicot. V Tomovi a Jerrym ovládáte Jerryho, běháte po domě a mlátíte Toma.“

„Moc jste mi nepomohl, teď mám chuť hrát všechny ty hry.“

„Však máte půl desáté. Můžete si je zahrát všechny,“ navrhl mi.

„Máte pravdu,“ přitakal jsem.

„Tak já vám teď zapojím ten Play a potom můžete vesele pařit až do noci. Stačí jenom zavolat a někdo to potom odpojí a odnese.“

„Mockrát děkuju,“ řekla jsem, počkala, až mi to zapojí, dala mu dýško za dobrou radu a pustila se do hraní. Vyrušila mě jenom sms od Edwarda s tím, že doufá, že jsem v pořádku a že má o mě strach. Potom jsem hrála až do večera, protože mě hraní tak strašně chytlo. Nechala jsem si jenom donést oběd a večeři, opatrně se dobelhala do koupelny se osprchovat a potom dál hrála. Závislost mě chytla téměř okamžitě, a tak když jsem o půl dvanácté večer Playstation vypínala, dost mě to mrzelo. Prostě jsem chtěl hrát, ale nemohla jsem, protože oči se mi klížily…

_

Neděle ráno, 10. den dovolené

Je neděle devět ráno a já se mám za dvě hodiny konečně sejít s Edwardem. Musím se trochu zpacifikovat, protože od čtvrtka vypadám trochu hůře.  Když to ten Playstation, co mi donesl Simon. To je ten mladík, co u mě byl ve čtvrtek. Ten, co mě nakazil tou strašnou závislostí. Ano, já už od čtvrtka v kuse hraju Play. Těch pět her pořád střídám. Bandicota už mám dohraného, u Pac Mana mi zbývá jen pár levelů, ale Tom a Jerry? Ti mi dávají pěkně zabrat. Sekla jsem se u dílu s robotickou kočkou a musím říct, že to není žádná sranda.

Ruce mě od neustálého hraní úplně bolí, hlavně palce, za krkem mi křupe, jako by se nechumelilo, zuby jsem si nečistila už pár dní…  Jediná dobrá zpráva je ta, že kotník už mě bolí o něco míň. Pořád na něj sice nemůžu došlápnout, ale už není tak nateklý. O berlích už taky skáču o něco líp, ale to jenom na záchod a zpátky. Jiné pohyby nevykonávám. Mezi hraním na to není čas…

Trochu se bojím, že na dnešním obědě s Edwardem dostanu absťák. Sice mi Edward slíbil, že půjdeme jen na oběd do hotelové restaurace a potom do kina, takže to nezabere více než čtyři hodiny, ale stejně se bojím, že budu nepříjemná a podrážděná bez přívalu Playstationu…

Bože, co jsem to teď řekla? Radši bych vyměnila Playstation za Edwarda. Bello, tobě už fakt hrabe! Musíš s tím něco udělat!

„To je recepce? Tady Bella Swanová, ve čtvrtek jste mi sem donesli Playstation a já nutně potřebuju, abyste ho někdo odnesl,“ téměř jsem křičela do telefonu. Nemohla jsem uvěřit, jak lehce jsem se stala na hře závislá. A to jsem si uvědomila skoro po třech dnech hraní! Rychle jsem se zvedla z postele a po jedné noze doskákala do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla. Pomalu jsem se nepoznávala. Blonďaté vlasy byly rozcuchané a trčely do všech stran. Na tváři jsem měla špínu od pizzy a ve vlasech asi křupku. Když jsem kriticky sjela své oblečení, málem jsem se pozvracela. Vytahané růžově tepláky, zamazané od kávy, dlouhé šedé tričko, též celé špinavé. Vypadala jsem jako reklama na špínu a smrděla jako reklama na odpad. Okamžitě jsem ze sebe oblečení shodila a vlezla si do sprchy. Přes tekoucí vodu už jsem jen slyšela, jak někdo z pokoje odnáší ten prokletý krám. Konečně!

_

„Bello, vypadáš nádherně,“ zhodnotil Edward mé dvouhodinové snažení.

„Ani ty nevypadáš nejhůř,“ řekla jsem, ale pravdou bylo, že kdybychom nebyli na veřejnosti, kašlala bych na zábrany a normálně po něm skočila. Servala bych mu tu bílou košili a zbytek by byl tajemstvím jen pro nás dva…

„Co tvůj kotník?“ zeptal se mě starostlivě.

„Ještě neupadl.“

„To jsem rád,“ zasmál se.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal jsem.

„To ty mně taky,“ políbil mě. Tentokrát to byl jeden z těch procítěných polibků.

„Vážně se v New Yorku ještě budeme scházet?“ zeptala jsem se. Trochu jsem nad tím pochybovala, protože něco podobného se mi stalo i před dvěma roky v Itálii. Nic z toho samozřejmě nebylo.

„Vážně si myslíš, že bych si nechal uniknout tak úžasnou ženu, jako jsi ty?“ odpověděl otázkou.

„Hm, ne?“ usmála jsem se.

„Bello, já se do tebe zamiloval. Byl bych blázen, kdybych tě nechal jít. A teď pojď, jdeme na oběd. Máme lístky na půl druhou na Dobu ledovou čtyři. Musíme to stihnout,“ popohnal mě Edward.

„My jdeme na Dobu ledovou?“ zeptala jsem se udiveně.

„No jasně! Miluju Dobu ledovou,“ řekl Edward nadšeně. Jako malý kluk…

„Viděl jsi všechny díly?“

„Jasně, ale trojka pro mě byla zatím nejlepší. Uvidíme, jak tomu bude po dnešku.“

„Tak na co čekáme. Musíme to přece stihnout. Kdo bude dřív v restauraci?“ řekla jsem, pořádně uchopila berle a skákala do restaurace. Edward za mnou jen pomalu šel a já cítila jeho pobavený pohled v zádech, nebo trochu níž. To nevím přesně…

I tentokrát chci poděkovat holkám za kometáře u minulé kapitoly. Mohla bych tady vykládat, jak mi malý počet komentářů ubírá chuť psát, ale není to pravda. Píšu pro radost. Komentáře mi ale dají pocit, že se má práce aspoň někomu líbí. Díky, holky, že mi dáváte pocit dobře odvedené práce. Cením si Vašich kometářů. ;)*

Kachna

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 8. kapitola: