Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 7. kapitola

31.07.2012 (15:15) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2064×

Čtvrtek ráno, 7. den dovolené

Je po půl osmé ráno, stojím u postele a přemýšlím, jestli si mám do batohu hodit i krém na ruce. Ptám se sama sebe, jestli budu vůbec takový krém potřebovat, ale Mike byl nekompromisní, a když mi včera na pláži předával seznam, tvrdě mě napomenul, že nesmím nic vynechat. Takže a já si s sebou vlastně mám vzít mimo jiné i duhové kuličky, svačinu, ovoce, láhev bublinkové vody, kompas, mapu, buzolu a onen zmíněný krém. Neměla jsem ani možnost se Mikea zeptat, na co budu potřebovat třeba tu buzolu, protože mi můj seznam předal zabalený v ruličce a já se na něj po čas plavání nemohla ani očkem podívat. Musela jsem ho prostě rozdělat až v hotelovém pokoji. Tudíž mi po přečtení zůstalo mnoho nezodpovězených otázek… Třeba zrovna buzola.

A kam že mě to vlastně Mike vytáhl? Neuhodnete, ale jakmile jsem jenom slůvkem zmínila, že jsem ještě nebyla na Korálovém hradě, Mike se okamžitě ujal vedení se slovy: „Stejně jsem s tebou plánoval na zítřek výlet, jenom jsem nevěděl kam.“ Proto teď o půl osmé balím.
Mike bude v osm stát před hotelem i s vypůjčeným autem a jeho cestovním batohem a já mám přesně za minutu osm naklusat před hotel se svým cestovním batohem. Já totiž strašně mám cestovní batoh…

Možná se divíte, že jsem se rozhodla vyměnit celý den s Edwardem za celý den s Mikem, ale je tu hned několik důvodů. Za prvé, Mike bydlí ve Washingtonu, takže nemáme šanci se potkat na ulici jako s Edwardem, já v New Yorku, za druhé, Mikea jsem neviděla dlouho, je to bývalý nejlepší kamarád a už ho dlouho neuvidím, a za třetí, Edward odjel někam na nějaké ostrovy, protože to jeho zařizování se protáhlo v pracovní schůzi, a tudíž tam bude až do sobotního rána. Takže se uvidíme až v neděli dopoledne. Myslím, že to do té doby nevydržím, protože moje zamilovanost se pomalu, ale jistě začíná projevovat na docela vysoké úrovni…

A co Pablo? Tak z toho to očividně naštvání ještě nespadlo. Vlastně se mu nedivím, já bych taky asi nebrala moc dobře, kdybych dostala takovou sms.
Mobil mi nebere, na zprávy mi neodpovídá. Dokonce jsem včerejší odpoledne strávila tím, že jsem jezdila taxíkem a pokoušela se chytit ten jeho. Potom ale po třech hodinách jsem si uvědomila, že je to zbytečně, protože pracuje na té svatbě. Prostě zbytečně promrhaný čas a peníze. Je ale pravda, že kdybych ho našla, byla bych moc ráda, protože i když je mi jasné, že mezi námi už nic nebude, moc ráda bych si těch pár posledních dní s ním užila alespoň jako kamarádka…  Budu se snažit dál, budu mít spoustu času tento týden. No týden, vlastně do neděle, pak si chci konečně pořádně užívat s Edwardem…

Dost přemýšlení! Musím si v tom balení pohnout, protože batoh je poloprázdný a věcí na seznamu neubývá… Já osobně mám ale pocit, že i kdybych balila více jak dva dny, stejně bych to neměla všechno. A můžete mi někdo říct, proč si mám brát náhradní teplákové třičtvrťáky, tričko s krátkým rukávem, které se může zašpinit, ale hlavně, kde mám teď sehnat krabičku čokoládových cookies?

_

„Ahoj, Is! Doufám, že máš všechno!“ volala na mě Mike s auta s tím svým typickým zářícím úsměvem. Já si oproti němu připadala jako larva nějaké noční můry. Vlasy jsem měla v culíku dané jenom tak, aby se neřeklo, oči jsem měla stále malé ze vstávání v sedm ráno, moje oblečení taky nevypadalo jako z první stránky nějakého módního katalogu a o tom batohu, co tahám na zádech radši ani nemluvím.

„Miku, jestli si nechceš zadělat na nějaký ranní průser, tak mě nech se po cestě vyspat a nemluv na mě,“ upozornila jsem ho, jen co jsem si dala své luxusní zavazadlo do kufru.

„Rozkaz šéfe. Mám jen jednu otázku, máš cookies?“

„Blbá otázka. Kde mám asi sehnat cookies?“

„Věděl jsem to! Proto jsem raději koupil dvě balení,“ řekl Mike a vytasil na mě dvě krabice sušenek.

„A na co je budeme vlastně potřebovat?“ zeptala jsem se.

„Blbá otázka,“ oplatil mi Mike stejnou notou. „Co se asi normálně dělá se sušenkami?“

„No, buď je můžeš sníst, nebo s nimi krmit ptáky,“ zahuhlala jsem a zívla si.

„A vypadám jako někdo, kdo se chystá krmit ptáky?“

„Hm, ne?“

„Výborně, dostáváš deset bodů,“ pochválil mě Mike a dobrácky mě poplácal po rameni.

„A tudíž i možnost se pořádně vyspat?“

„Když se mnou nechceš po cestě zpívat, tak můžeš spát,“ řekl Mike zklamaně.

„Zpívat?“ zděsila jsem se.

„Ne! Vždyť víš, že já zpívat neumím. Jenom jsem chtěl vědět, jak zareaguješ.“

„O tvém pěveckém talentu byli všichni přesvědčeni na silvestrovském večírku Pam Hudsonové v druháku,“ zavzpomínala jsem.

„Jo, z té noci si toho moc nepamatuju,“ zamyslel se Mike.

„Ani se nedivím! Byl jsi úplně opilý!“ zasmála jsem se. Moje únava ze mě rázem spadla. Už jsem zase byla ta veselá Bella, co si se svým bývalým nejlepším kámošem chce zavzpomínat na staré dobré časy.

„To vím. To bylo to první na tvém seznamu vyprávění na druhý den. Druhé bylo to, že jsi strávila skvělou noc s Joshem,“ řekl Mike a zašklebil se.

„Jo, Josh, to byl borec,“ zamyslela jsem se.

„No strašný…“

„Pro tebe to muselo být utrpení poslouchat mé vyprávění, když jsi do mě byl zamilovaný,“ zasmála jsem se a spiklenecky na Mikea mrkla.

„Já jsem byl zvyklý. Po tvé velké proměně to nebyl jediný kluk, s jehož postelovými praktikami jsem musel být seznámen.“

„Na střední jsem byla vážně drsná.“

„Ne, na střední jsi prostě byla kus a každý tě chtěl dostat do postele. Což se většině splnilo,“ zahuhlal Mike.

„To jsem byla vážně taková děvka?“ zeptala jsem se tichým hláskem. Za svou minulost jsem se totiž docela styděla.

„Spíš lehká děva,“ prohlásil Mike po krátkém zamyšlení.

„Mikeu, to je to samé,“ upozornila jsem ho.

„To aby to neznělo tak hrubě,“ vysvětlil mi Mike své počínání.

„Jsem ráda, že takhle myslíš na mé city,“ projevila jsem svou vděčnost a usmála se na něj. No, vlastně to ani nebyl úsměv, spíš takový škleb. Mike ale nezůstal pozadu a svůj obličej mi taky předvedl v celé své kráse.  Ještě chvíli jsme si cestou povídali, ale potom na mě opět spadla únava a já chrněla s hlavou přitisknutou na okénku. Bohužel pro chodce na ulicích, průhledném z obou stran.

_

„Vstávej! Jsme tady!“ křičel mi Mike přímo do obličeje a mě tím vyrušil z úžasného snu.

„Cože? Jak dlouho jsem spala?“ vyletěla jsem ze sedačky.

„Jen půl hodiny,“ uklidnil mě Mike.

„Jen tak málo?“ podivila jsem se.

„Cesta nebyla moc zasekaná a já jsem jel tou nejkratší cestou. Po cestě jsem sice musel tankovat, ale i tak nám cesta zabrala necelých čtyřicet minut,“ vysvětlil mi.

„A já se lekla, že jsem něco propásla,“ sdělila jsem své obavy.

„A co bys asi tak propásla? To jako že bych šel na prohlídku sám? To bych si přece neužil vůbec žádnou zábavu!“

„To bude strašná zábava poslouchat nějakou ženskou, jak bude vykládat, kdy a jak ta hromada kamene vznikla,“ řekla jsem a protáhla se. Přece jenom, spaní v autě není ta nejpříjemnější věc na světě.

„Copak tebe nezajímá, jak se sem ty kameny dostaly?“ zeptal se šokovaně Mike.

„Ale to víš, že zajímá,“ uklidnila jsem ho, když jsem si všimla jeho šokovaného výrazu.

„Odkdy ses vlastně tak začala zajímat o památky?“ zeptala jsem se.

„Moje snoubenka mě docela změnila,“ vysvětlil mi Mike.

„Snoubenka? To jsi na to šel docela rychle. Kdo je ta šťastná?“ zeptala jsem se, i když jsem nepočítala s tím, že ji znám.

„Pamatuješ si Nicol, která chodila do ročníku pod nás?“

„To byla taková ta malá zrzka s velkýma zelenýma očima?“

„Ano, to je ona.

„Ty ses s ní zasnoubil?“

„Jo, proč?“

„No, mně nepřišlo, že byste spolu byli nějak spjatí,“ poznamenala jsem.

„Ono je to totiž takhle. Já nastoupil na vysokou ve Washingtonu. Poctivě jsem studoval celý rok, a když jsem byl ve druháku, přestoupila o ročník níž Nicol.“

„A potom už si jako studoval nepoctivě, nebo co?“

„Ne, potom jsem poctivě studoval s Nicol. Tři roky společně na vysoké přinesly ovoce.“

„Teď se popravdě cítím ještě víc hloupě ohledně toho, co se stalo předevčírem,“ přiznala jsem se.

„Jo, ale na to jsme se rozhodli zapomenout, takže je to vlastně jedno. Pojď, jdeme se podívat, kdy bude další prohlídka,“ navrhl Mike a společně jsme se vydali k malé pokladně.

Jak jsme ale zjistili, prohlídka se chystala až na půl desátou, tudíž máme čtyřicet minut volného času. Já navrhla procházku okolním parkem, Mike ji bez problémů odsouhlasil s tím, že prvně musí něco koupit Nicol. To jsem zase bez problémů odsouhlasila já.

_

„Korálový hrad je stavba z obrovských kamenných kvádrů a soch tady v Miami na Floridě. Edward Leedskalnin (1887 - 1951) pracoval více než 28 let na stavbě pomníku své ztracené lásky,“ vykládala průvodkyně.

„Počkejte! Takže on dvacet osm let pracoval na pomníku pro svou lásku?“ přerušila jsem ji a vzápětí se cítila docela hloupě, když se na mě starý manželsky pár nepříjemně podíval.

„Ano, to víte, nešťastná láska toho dokáže hodně,“ usmála se průvodkyně a pokračovala ve výkladu. „Sám přesunul a postavil více než 1100 tun kamene. Prohlašoval, že ví, jak Egypťané stavěli pyramidy a přestěhovali kameny z místa na místo.“

Já už ale výklad zase tolik neposlouchala, zaujatě jsem si prohlížela obrovské sochy a kameny. Je možné, že tohle vážně někdo postavil pro svou lásku? A celých dvacet osm let? Zajímalo by mě, jestli by tohle pro mě taky někdo postavil, kdyby mě třeba rodiče drželi ve věži a naše láska by tím trpěla? Bello, co to kecáš? Prober se! Žádný chlap se ti nebude tahat se šutry jenom proto, že nemůže být s tebou.

„Jednou něco takového postavím i Nicol,“ prohlásil Mike a zasmál se. On je ale takový blázen, že by to klidně udělal…

„A já jednou něco takového postavím sobě, protože pochybuju, že najdu někoho, kdo to postaví mě,“ zašeptala jsem.

„Tak jestli budu mít po té první stavbě ještě sílu, postavím ti něco menšího,“ slíbil mi Mike a mrkl na mě.

„Oh, Mikeu, děkuju! Toho si musím cenit,“ vyjádřila jsem až přehnaně svou vděčnost. Mike, jelikož mě moc dobře znal, se tomu jen vesele zasmál, čím si též sklidil pohled starých manželů.

Ještě chvíli jsem nad tímhle tématem přemýšlela, ale potom už jsem jen vnímala prohlídku. Udělala jsem několik fotek a poté spokojeně opouštěla prohlídku. Jsem zase o něco chytřejší a o něco bohatší, co se týče plnosti mé paměťové karty na foťáku.

Po prohlídce jsme se s Mikem ještě asi dvacet minut procházeli, já se nakonec taky nechala přemluvit ke koupi suvenýru, nějakého cizince, asi Francouze, jsme požádali o společnou fotku a potom už se vydali na cestu.

„Je škoda, že už musíme jet zpátky. Užila jsem si to s tebou,“ prohlásila jsem smutně.

„Však kdo říká, že jedeme zpátky? Já mám pro tebe naplánované ještě něco jiného,“ řekl tajemně Mike a mně tím přivodil typický stupidní výraz.

„A asi mi neřekneš, kam jedeme, co?“

„No to jsi uhodla,“ zasmál se Mike a věnoval se jen a jen řízení. Mé otázky nebyly odpovědí odměněny ani jednou, takže když jsem po dvaceti minutách kecání usoudila, že si nejspíš povídám se zpětným zrcátkem, nechala jsem toho.

_

„Opět jsme dorazili,“ oznámil mi Mike, tentokrát klidným hlasem, ne jako poprvé. Stáli jsme na parkovišti úplně plném aut. Rozhlédla jsem se a před sebou spatřila obrovskou budovu. Zezadu vykukovaly malé části tobogánů.

„Tys mě vzal do aquaparku?“ zeptala jsem se s neskrývanou radostí v hlase. V aquaparku už jsem totiž nebyla pěkně dlouho, ale i přes vyšší věk jsem je stále milovala a nemohla jsem se dočkat, až se pořádně vyblbneme.

„Já nás zavezl do aquaparku,“ upravil má slova Mike.

„Není to stejný?“ podivila jsem se.

„Ne, to není. Slova, ty jsi mě vzal, zní, jako bych se chystal za tebe platit jak vstupné do budovy, tak veškeré tvoje denní potřeby, což se nechystám. Naopak slova, já nás zavezl, zní tak, že jsem prostě řidič, a tím to končí, chápeš?“

„Myslím, že jo,“ přitakala jsem a vystoupila z auta. Až teď jsem pochopila, proč na mém seznamu bylo tolik věcí. Jenom ta buzola mi trochu zůstává viset ve vzduchu. Ale kdo ví, kam se dneska ještě chystáme.

Každý jsme si zaplatili pětihodinové vstupné, každý se vydala do svých šaten a co nejrychleji se převlékli. Přesně jako když jsme byli na střední. Nikdy jsme nechtěli protáhnout tu dobu, než jsme mohli jít do bazénu.

„Issie, tady jsem!“ zavolal na mě Mike od divoké řeky. Já jen přikývla a co nejrychleji, jak to mokrá podlaha dovolovala, jsem se rozběhla směrem k Mikeovi. Měla jsem skvělý plán…
Těsně před Mikem jsem začala zrychlovat a trochu se předklánět. Mike očividně vycítil silný stav nebezpečí a to, že nejspíš každou chvíli spadne do vody. Proto krátce před tím, než jsem do něj plnou silou napálila, uskočil stranou a nechal volnou dráhu přímo do bazénu mně. Já samozřejmě nestihla zareagovat, a tak jsem po hlavě skočila přímo do divoké řeky. Ta byla zrovna zaplá, a tak jsem se okamžitě začala točit okolo malého ostrůvku.

„Mikeu, já tě zabiju,“ řvala jsem na něj, když jsem zrovna neměla vodu v puse, očích a nose.

„Taky tě mám moc rád, Is,“ zavolal na mě Mike z břehu a sladce se usmíval. S radostí se na mě díval jako pyšný otec na své malé dítě, co se právě naučilo plavat. Neměl to dělat…

Jakmile jsem ujela asi dvě kola a konečně se zorientovala, tak jsem neváhala, využila příležitosti a Mike, který stále vesele stál na břehu, jsem popadla za kotník a stáhla ho do vody. Potom jsem se rychle vyšvihla na břeh a sledovala Mikea, jak se celý zaskočený plácá ve vodě. Teď jsem byla pyšný rodič já. Mike to odnesl myslím ještě hůř než já, protože já měla aspoň zrovna volno, to k Mikeovi se nahrnulo asi pět vřískajících dětí, které se rozhodně nechystaly jen tak plavat…

„Však – tohle ti – ještě – opla- oplatím,“ zakřičel na mě Mike ve chvílích, kdy neměl plnou pusu vody on.

„Užívej si to, Miku! Já to měla úplně stejné! Ale pravda, ty to máš horší!“ potvrdila jsem mu a hlavou kývla na ty malé děti. Ale co, ať si zvyká. Pochybuju, že Nicol si děti neplánuje.

V takovém duchu pokračovalo i zbylých pět hodin, kromě krátkého odpočinku při obědě a asi dvaceti minut, když se Mike ztratil. Nakonec jsem požádala plavčíka, ať ho vyhlásí, což se hned ukázalo jako dobrý nápad. Zkrátka jeden z dalších úžasných dnů s ním…

_

„Teď už ale jedeme zpátky, ne?“ zeptala jsem se, když jsme oba nasedli do auta. Já si ještě dosušovala vlasy svým ručníkem.

„Vtip?“ Mike se na mě podíval takovým tím zvláštním pohledem a nastartoval.

„Ano, vtipkovala jsem,“ zalhala jsem.

„To si myslím!“

Mike nastartoval a vydali jsme se na další cestu autem. Už jsem neusnula, i když jsem byla po odpoledni z aquaparku totálně unavená. Nechtěla jsem být netaktní, protože jsem věděla, že Mike spát nemůže. A já jsem přece tak hodná!!!

_

Asi po dvaceti minutách jsme dorazili na pláž. Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem, že už je půl sedmé. Čas utíká rychle, když se dobře bavíte.

„Mikeu, já mám ale za celý den plavání víc než dost,“ upozornila jsem ho.

„Jo, já taky. Issie, otevři se do kufru a oddělej tu velkou deku,“ poradil mi Mike. Já jsem tak okamžitě učinila. Pod dekou ležel malý ovál. Po chvilce přemýšlení mi došlo, že je to stan.

„My budeme stanovat na pláži?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Pokud ti to nevadí.“

„No nevadí, ale neměli bychom na to mít nějaké povolení od správy pláže?“ otázala jsem se pochybovačně.

„To už dávno mám. Já si včera večer všechno perfektně naplánoval. Stačilo najít dobrý aquapark v blízkosti hradu a potom pláž v blízkosti aquaparku. Pak jsem zavolal na správu téhle pláže, nahlásil jim své jméno, jaké budu mít auta a všechno to bylo domluvené.“

„Mikeu, ty jsi úžasný,“ vypískla jsem a skočila mu kolem krku.

„Jo, to vím,“ potvrdil mi Mike svou domněnku.

„Tak pojď, jdeme pracovat! Už se na to strašně těším!“

_

Stáli jsme na pláži. Stan byl postavený za námi, ohýnek hořel před námi a moře příjemně šumělo asi pět metrů od nás. Prostě skvělý večer. Jedli jsme cookies a hráli zajímavou hru. Navigaci v divočině. Tak na to ta buzola, mapa a kompas. Byla to docela dost stupidní hra, ale nás oba strašně bavila. Prostě zadáte místo, kam se musí dotyčný dostat a on tam prostě dojde s mapou a kompasem. Lehké jako facka…

Ještě dlouho jsme byli vzhůru, hra s buzolou nás zabavila dlouho, potom jsme ještě opékali špekáčky a žužu. Nakonec došlo i na plávání v moři, i když jsme toho měli za celý den dost. Do stanu jsme zalezli kolem půl druhé ráno, totálně vyčerpaní z úžasného dne.

„Dobrou, Mikeu,“ zašeptala jsem do ticha noci.

„Dobrou, Issie,“ opětoval mi Mike. Já se jen zachumlala do deky a do deseti minut už spokojeně oddychovala. Na své problémy s Pablem jsem ten den úplně zapomněla. Patři ti upřímné díky, Mikeu.

Sedmá kapitola je za námi.

Chtěla bych poděkovat Daslli141, BellaSwanCullen8 a Petulka01J. Vy jste byly jediné, kdo okomentoval minulou kapitolu. Děkuju. Moc si toho cením. ;) Kachna.

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 7. kapitola: