Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 1. kapitola

vlkodlak


Jen jedna fotka... - 1. kapitolaIsabella, mladá fotografka, která se chystá na dovolenou na Miami. Jenže už na letišti jí osud připraví překvapení, které jí celou dovolenou ovlivní. Příjemné čtení, Kachna.

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - minimální počet slov 1500 slov.

Nachystala jsem si svůj nejlepší foťák, spoustu volných filmů a hlavně veliké prázdné album. To sice naplním až po prázdninách, ale prostě si ho musím vzít s sebou, je to takový zvyk. Vždycky si beru album, které mám na dovolené naplnit fotkami. Vstala jsem a vzala si album z mé poslední dovolené na Havaji. Na každé druhé fotce jsem byla já sama. Dlouhé blonďaté vlasy se leskly pod dopadajícími paprsky a modrá barva velkých očí šla rozpoznat i na dálku. Všechny tyhle fotky byly vyfocené na samospoušť, protože jsem nikdy nenašla nikoho, kdo by mě mohl vyfotit. Ty fotky, na kterých jsem nebyla já, byly obvykle fotky pláže, moře a mých hotelových pokojů. To je jeden z mých dalších zvyků, vždycky si fotím hotelové pokoje, potom si doma sednu a porovnávám, ve kterém mi bylo nejlépe.

Pro tuhle dovolenou jsem si vybrala Miami. Jako zaměstnaná fotografka v New Yorku jsem každý svůj okamžik strávila mezi zdmi ateliérů. Fotila jsem nejznámější topmodelky, fotila jsem i pro pařížský Vogue, ale moje největší vášeň bylo focení přírody. V New Yorku jsem ale moc přírody nevyfotila, maximálně v parku, ale ani tam to nebylo ono. Právě proto jsem milovala dovolené. Nešlo mi o odpočinek, šlo mi o focení, takže jsem teoreticky jezdila na dovolenou za prací. Nevadilo mi to. Svou prací jsem žila. Bylo mi dvaadvacet, měla jsem celý život před sebou, ale já vlastně už dosáhla všeho, co jsem chtěla. Měla jsem skvělou práci, dobrý přísun peněz a nádherný byt v centru New Yorku. Jediné, co by mi mohlo chybět ke štěstí, byl dokonalý přítel. Moje největší přání bylo, mít z dovolené fotku s někým, na kom mi vážně záleží. To se mi ale za celých dvacet dva let ještě nepovedlo.

Schovala jsem album zpátky do poličky a vrátila se k balení. Větší část už jsem měla, protože mi letadlo letělo za necelé dvě hodiny. Já ale vždycky stíhám všechno, mohla bych se chystat deset minut před odchodem z domu a stejně bych to všechno stihla. Vyndala jsem ze skříně své nejoblíbenější plavky a hodila je do kufru k ostatním. Měla jsem v kufru už mnoho oblečení, protože jsem musela na dovolené zazářit. Jako pravá Newyorčanka jsem zářila vždycky a dovolená v Miami nemohla být výjimka.

Vešla jsem do koupelny, naskládala do kosmetické taštičky poslední drobnosti a přidala je do jednoho z kufrů. Několikrát jsem si ještě zkontrolovala obsah čtyř zavazadel, rozhodla se je konečně zapnout a naskládat ke dveřím. Potom je jen svezu výtahem do přízemí a za příplatek mi taxikář všechny naskládá do auta. A kdyby nechtěl, tak se prostě jen velmi mile usměju.  Vždycky to pomáhá, ta by to přece pomohlo i teď, no ne?

Přešla jsem ke skříni, vyndala své oblíbené žluté šaty, bílé, květinkami poseté, boty na klínku a velké sluneční brýle. Oblékla jsem se, dlouhé vlasy stáhla do pohodlného drdolu a lehce se přepudrovala. Nikdy jsem se moc nemalovala, nepotřebovala jsem to. Jasně, když jsem šla na nějaké velké akce, tak jsem se samozřejmě velmi upravovala a namalovala, ale já teď strávím pár hodin v letadle a na to se vážně malovat nemusím. Budu mít masku na oči, takže by se mi řasenka akorát tak rozmazala.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že mám stále více jak půl hodiny než vyrazím z domu. Vešla jsem do obýváku, sundala si boty a sedla k televizi. No co, tak tu půl hodinku zabiju u televize, řekla jsem si a z ledničky vyndala zbytek pomerančového džusu. Musím se na dovolenou trochu posilnit, no ne?

O dvacet minut později jsem vypnula televizi, zamkla jsem byt, klíče schovala na tajné místo přede dveřmi a kufry dotlačila k výtahu. Nastoupila jsem do výtahu, zmáčkla přízemí a opřela se o zrcadlo. Těš se Miami, Isabella Swanová přijíždí a je připravená to pořádně roztočit, pomyslela jsem si a usmála se. Tentokrát z dovolené nepřijedu jen s fotkami a hezkými vzpomínkami, ale s minimálně pěti telefonními čísly od nějakých opálených svalovců. Jsem rozhodnutá a nemíním na tom nic měnit.

Letiště

„Let číslo 425 na Floridu má zpoždění! Prosíme jeho cestující o trpělivost, letadlo bude za necelou hodinu přistaveno na dráhu. Děkujeme.“

Fakt super… To jediné, co jsem vážně nesnášela, bylo zpoždění letadel. Otráveně jsem si povzdechla. Člověk si myslí, že když poletí nejvýznamnější aerolinkou Ameriky, tak to bude aspoň bez zpoždění. Ale co, nemůžou za to. New York je jedno z nejvytíženějších letišť světa, tak se to tady prostě bez zpoždění asi neobejde. Letadlo má asi nějaké technické potíže, to nikdo nemohl čekat dopředu.

Zkontrolovala jsem čas a sedla si na měkkou pohovku v letištní hale. Sedělo tu už několik cestujících, které očividně zpoždění letadla naštvalo stejně jako mě. Oni třeba ale musí dorazit na Floridu přesně. Mně je to úplně jedno, můžu si dorazit kdykoli chci. Hotel mám zarezervovaný, nikdo na mě nečeká a první plážový večírek mi taky neuteče. Do Miami jsem měla dorazit v pět hodin odpoledne, tak tam prostě dorazím až v šest. Nic se nestane, nic mě nezabije. A hodinku na letišti snad vydržím. Můžu napsat začátek mého článku. Ano, moje šéfová totiž byla z dovolené tak nadšená, že mi dala speciální úkol. Řekla mi doslova: „Isabello, až přijedeš z Miami, bude na tebe čekat dvoustránka, na které našim čtenářkám popíšeš jak módní trendy na Floridě, tak všechny tvé zážitky z dovolené.“ Bylo jí úplně jedno, že jsem fotografka a ne spisovatelka. Ona po mně chce prostě dvoustránku, kterou já nejspíš pěkně zbabrám… Jí je to ale jedno. Myslí si, že co napíšu, či nafotím já, to bude vždycky perfektní. To možná bude důvod těch vysokých vánočních prémií…

Rozhlížela jsem se po lidech, kteří otráveně seděli na sedačkách. Obtloustlá dáma seděla vedle svého velmi drobného manžela, zvláštní dvojka. Mladý muž, který se snažil zkrotit pět ufňukaných dětí, které chvilku v klidu neposeděly. Přesně tohle je ten důvod, proč s dětmi opravdu nespěchám. Ta představa, že bych se na dovolenou musela tahat s malými caparty, mi doopravdy nahání hrůzu a já si dovolenou musím užít sama, ne s dětmi. Dále tady byla ještě postarší dáma, která se ustrašeně rozhlížela kolem sebe. Zřejmě letěla poprvé. To moc dobře znám, taky jsem vypadala nějak tak, když jsem poprvé letěla do Itálie. Mladý manželský pár, který nejspíš letěl na svatební cestu vzhledem k tomu, jak se k sobě měli, těm se může jen závidět. A nakonec asi osmiletý kluk s dědečkem. Hráli spolu karty…

 Vzpomínám si, jak jsem taky s dědečkem hrávala hry. U prarodičů jsem vyrostla. Táta umřel, když mi bylo pět let. Byla to tragická autonehoda. Zdržela celou dopravu New Yorku na více než dvě hodiny. Z levé strany do něj napálilo auto, které řídili opilí týpci. To oni mohli za smrt mého táty. Od té doby jsem měla absolutní výhradu k těmhle mladým lidem, které se s radostí opíjeli a potom nasedali do svých aut. A když jsem já byla v pubertě? Žádný alkohol, to přísahám. Nechtěla jsem zavinit něčí smrt tak, jako to udělali oni. Nesnesla bych to pomyšlení, že bych někomu ublížila tak, jako oni ublížili mně. Máma se po tomhle nervově zhroutila. Půl roku byla v léčebně, a když ji pustili s tím, že už to má v hlavě v pořádku, předávkovala se. Jediný způsob, abych neskončila v dětském domě, bylo jít k tátovým rodičům. Do té doby jsem se s nimi moc nestýkala. Máma je neměla ráda. Ujali se mě s radostí a starali se o mě jako o dceru, kterou nikdy neměli. Milovala jsem je. Oni mi skvěle nahradili rodiče, kterých jsem si nikdy moc neužila.  Před dvěma roky umřel dědeček na infarkt. Babička o půl roku později na rakovinu. Ten rok byl velmi těžký, ještě teď chodím k jejich hrobu a vykládám jim, jaký jsem měla den. Jsou to mí jediní posluchači. Ani Pam, své nejlepší kamarádce, bych nikdy neřekla to, co říkám jim.

Ona vlastně ani neví, že k nim chodím. Nepochopila by to. Ona vyrůstala v úplné rodině, znala oba své prarodiče a její rodiče doteď žijí. Nikdy neměla těžký život. Všechno jí šlo samo od ruky, měla prostě štěstí. To já si všechno, co jsem měla, musela poctivě vydobýt. Ale byla jsem ráda, že jsem to všechno zvládala sama. To jediné v čem měla Pam tak trochu smůlu, bylo to, že do vínku moc rozumu nepobrala. Střední školou proplula jen díky penězům svého otce. Já ji ale stejně měla ráda. Byla to má jediná dobrá kamarádka. Jasně, znala jsem v New Yorku hodně lidí, byla jsem i docela oblíbená a uznávaná a to hlavně díky svým fotkám, ale nikdy jsem nikomu moc nevěřila. Byla jsem totiž strašně opatrná. Nedokázala jsem si užívat tak jako Pam. Nebyla jsem taková. Jediné, co moji zdrženlivost odbourávalo, byl samozřejmě alkohol, ale i na ten jsem přesedlala až po smrti obou prarodičů. A nikdy, opakuju nikdy, jsem opilá nesedla za volant. To bych radši spala na lavičce v parku, než abych opilá sedla do auta.

Vzpomínky na dědečka a babičku mi i po více než roce vehnalo slzy do očí.

„Slečno, nerad vás ruším, ale to vás tak dostalo to zpoždění letadla?“ Překvapeně jsem zvedla hlavu a zamrkala. Jakmile jsem ze svých očí vyhnala slzy a zaostřila pohled, zkoprněla jsem. Přede mnou totiž stál Bůh a mluvil ke mně. Teda, abyste mě pochopili, nebyl to Bůh jako takový, jelikož já jsem ateistka, ale byl to prostě ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy potkala. Byla jsem zvyklá, že mě oslovovali krásní bohatí muži, ale já s nimi vždy vydržela maximálně dva týdny. Žádné měsíční výročí, natož pak roční.

„Cože? Ne, to zpoždění mi vůbec nevadí, jsem zvyklá cestovat, takže jsem i zvyklá čekat,“ zamumlala jsem a podívala se do jeho zlatých očí. Hodně zvláštní barva. Za celý svůj život jsem neviděla zlaté oči.

„Tak potom nechápu, proč jste tak smutná. Můžu si přisednout?“ zeptal se a přisedl si. Zřejmě muž, který na nic nečeká…

„Jo jasně,“ řekla jsem a posunula si kabelku blíž k sobě. Až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Bronzové vlasy, které mu rozcuchaně trčely do všech stran. Zajímalo by mě, jak dlouho mu ráno trvá ten účes vymodelovat. Úzké rty, které byly právě teď roztaženy do velkého úsměvu, a tudíž odhalovaly dokonalé bílé zuby.  Jeho kůže byla i přes tak slunečné počasí velmi bílá, až mramorová. Pod bílou košilí se mu rýsovaly svaly. Jeho pohled byl milý a upřímný. Prostě dokonale krásný.

„Jsem Edward,“ představil se a natáhl ke mně ruku.

„Isabella,“ řekla jsem a stiskla jeho ruku. Projela mnou rozechvělá vlna. Jeho ruka byla tak chladná. Vlastně byl celý takový chladný. Chladný, ale svým způsobem vřelý a zároveň tak trochu odtažitý. Byla jsem z něj tak trochu zmatená.

„Hezké jméno,“ poznamenal. „Takže dovolená v Miami?“ zeptal se po chvíli.

„Ano, na dva týdny. Jedu ale svým způsobem za prací… Jsem fotografka,“ dodala jsem, když jsem si všimla jeho lehce zmateného výrazu.

„Doufám, že si na mě ale uděláte čas a za ty dva týdny se alespoň jednou sejdeme,“ řekl a mně se rozechvěl žaludek. Co to se mnou je? Tohle se mi normálně nestává. Možná mám jenom hlad…

„V jakém jste hotelu?“ zeptala jsem se a raději mu vykala. Není slušné tykat někomu, koho ani pomalu neznáte.

„Miami Marriott.“

„Náhoda, taky jsem nad ním uvažovala. Nakonec jsem si ale vybrala hotel o pár ulic dál.“

„Tak to se alespoň jednou uvidíme.“

„Třeba…“ řekla jsem a konečně se i já usmála.

„Jsem rád, že jsem vám trochu zvedl náladu.“

„To určitě.“ Tentokrát jsem se zasmála.

Ještě asi tři čtvrtě hodiny jsem si s Edwardem povídala o všem možném. On mi řekl něco o tom, jaké je to pracovat, jako majitel hotelu, o svých koníčcích a já mu zase na oplátku povykládala něco o sobě. Znala jsem ho teprve necelou hodinu, ale rozuměla jsem mu. Zvláštním způsobem jsem mu možná i věřila. Možná to byl nějaký úchyl, co já vím, ale v té chvíli mi to bylo jedno.

„Myslím, že bych měl jít. Užijte si let. Doufám, že se uvidíme na Floridě. Zatím, Isabello,“ rozloučil se, naposledy se usmál a odešel.

„Sbohem, Edwarde, ten největší krasavče světa.“ Poslední čtyři slova jsem si zahuhlala sama pro sebe. Nemohl to slyšet, i když nevím… Když se totiž naposledy otočil, měl v očích takový pobavený výraz.

 

Tahle dovolená i přes to hodinové zpoždění začíná dobře. Seděla jsem v letadle, do uší si dávala sluchátka, přes oči masku a chystala se let do Miami. Celou tu dobu jsem myslela na Edwarda a na to, že ho nejspíš už nikdy neuvidím. I když je můj hotel jen kousek od jeho, Miami je velké a já silně pochybuju, že bychom se mohly potkat. I tak jsem po tom ve skrytu duše velmi toužila. Však ještě uvidím, co si pro mě tahle dovolená přichystala. Třeba zrovna tenhle rok potkám svou spřízněnou duši. Kdo ví, je to ve hvězdách…


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 1. kapitola:

 1 2   Další »
13. Berra
25.06.2012 [19:40]

Už aby byla další část! Emoticon

25.06.2012 [18:22]

BellaBarcaCullenČekám na další, prosím. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.06.2012 [20:37]

Petulka01Jdalsi :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.06.2012 [10:46]

monokl009 Emoticon začíná to krásně.. Emoticon

9. martty555
21.06.2012 [0:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.06.2012 [19:11]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. lucka2010
20.06.2012 [18:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. lelus
20.06.2012 [17:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. MyLS
20.06.2012 [17:17]

MyLSpěkné...

20.06.2012 [16:20]

Irmicka1dokonalé, hltala jsem ti každé slovo držím palečky a těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!