Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedno shledání změní vše - 19. kapitola

30.06.2010 (11:15) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2243×

Bella

Uložila jsem ho do postele v pokojíku. Krásně spal. Díky Jasperovi se uklidnil a neměl noční můry. Usmála jsem se, políbila ho na čelíčko a odešla k mé rodince. Chtěla jsem si sednout vedle Edwarda na místo, kde jsem předtím seděla, ale nedovolil mi to. Stáhl si mě do náruče a nechtěl mě pustit. Povídali jsme si až do rána. Potěšilo mě, že jsem jim chyběla a stýskalo se jim po mě.

Po té dlouhé době jsem se konečně cítila celá. Dívala jsem se na všechny a musela se usmívat. Celou dobu jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběli.

Uslyšela jsem pomalé kroky s poschodí a dolů sešel ospalý Jack.

„Dobré ráno,“ pozdravil nás.

„Dobré ráno,“ usmáli jsme se na něj všichni.

„Bello, jak se má maminka?“ Přišel ke mně.

Vstala jsem a vzala si ho do náruče.

„Dobře, taťka říkal, že si ji tam chvíli nechají, aby měli jistotu, že se jí nic nestane. Neboj se je v dobrých rukou. A za chvíli bude zase doma. Jestli chceš, můžeme jí jít něco koupit a pak ji navštívit.“

„Chci, chci.“

„Tak to se budeš muset najíst a převléct.“

„Nemůžeme jít do McDonalds´, prosím?“

„Ty víš, že by se to mamka nedovolila.“

„Ale ty ano. Prosím, prosím, prosím, smutně koukám.“

„No, tak dobře. Ale mámě ani muk.“

„Slibuji.“

„Tak se jdi obléct, počkáme na tebe.“

„Oni půjdou taky?“ Pohlédl ke Cullenovým.

„No pokud budou chtít,“ pokývala jsem rameny.

„Půjdete s námi?“ zeptal se všech.

Emmett k němu přišel a začal s ním zase točit ve vzduchu.

„Půjdeme s tebou, boj se, už se náš nezbavíš.“

„Tak jo, už se těším, ale teď mě pusť. Musím se jít převléct nebo bude Bella dělat, že se zlobí.“

„Já nedělám, že se zlobím, já se opravdu zlobím.“ Vzala jsem si jej zpátky.

„To není pravda, jsi moc hodná a neumíš se zlobit.“

„No jo no, jsi moc chytrý.“

„Já vím, mamka mi to říká pořád.“

„Tak pojď, jdeme vybrat oblečení.“

Dala jsem mu tričko se Spindermanem a rifle. Byl celý nedočkavý. Dole už všichni stáli připravení v novém oblečení.

„Alice, ty opravdu myslíš na vše.“

„Děkuji, já vím. Vezmi sedačku, s Jackem pojedete ve Volvu.“

„Dobře, jdeme na to.“

Odešla jsem pro sedačku. Všichni už čekali u aut. Chtěla jsem nachystat sedačku, ale Emmett mě vyrušil, prý to mám nechat pořádnému chlapovi.

Naskládali jsme se do aut a vyjeli. Jack se vůbec nestyděl. Celou cestu štěbetal. Ptal se Edwarda a povídal o sobě.

Nakupování se všem líbilo. Nejprve jsme zamířili na jídlo a Jack si vybral dětské menu. Potom nám dovolil jít nakoupit, všichni se bavili. Esme s Carlislem se na nás usmívali a pozorovali svoji šťastnou rodinku. Emmett nosil Jacka na ramenou a pobíhali po celém obchodním domě.  Oba se smáli, až se to všude rozléhalo. Alice s Rose pobíhaly po obchodech a stále něco kupovaly. Edward mě držel celou dobu za ruku. Sem tam, když mě Jack neviděl, mě políbil. Nejvíce si to však užíval Jasper, který mohl po tak dlouhé době cítit šťastné emoce celé rodiny.

Zjistili jsme, že je Jack výjimečný. Edward mu nedokázal číst myšlenky. Zkoušel to celou dobu, ale nepodařilo se mu nic slyšet. Tato skutečnost zaujala Carlislea a stále nad tím přemýšlel.

Během dopoledne mi zavolal Mark a domluvili jsme se, že po obědě půjdeme do nemocnice. Nechtěli jsme jít všichni, přece jen je to nemocnice a navíc, na seznámení bude času dost. Edward mě však nechtěl pustit, prý bych mu náhodou utekla a Jack odmítal jít bez Emmetta. Emmett z toho byl nadšený, stejně jako celá rodinka. Všichni si Jacka oblíbili. Dokázal si je omotat kolem prstu.

Do nemocnice jsme nakonec jeli já, Edward, Jack a Emmett, který si vydupal cestu Jeanem. Myslím, že to byl můj poslední výlet v této společnosti. Jackovi se líbila rychlost auta, takže ji Emmett rád předváděl. Mně se z toho dělalo mdlo, a to jsem upír. Nechápu, jak se to Jackovi mohlo líbit.

Když jsme zaparkovali u nemocnice Jack posmutněl.

„Neboj se,“ přistoupila jsem k němu. „Maminka je v pořádku, jen chtěli mít jistotu. Zítra by ji měli pustit domů. A přece bys nechtěl, aby tě viděla smutného.“

„Jo, mamka se těší na usmívajícího Jacka. Nahoď úsměv a jedeme,“ povzbudil jej Emmett, vysadil na záda a vyšli k nemocnici. Nikdy by mě nenapadlo, že i Emmett může být vážný. Snažil se Jacka povzbudit a podařilo se mu to. Teď se usmívající Jack na zádech Emmetta řítil k Sueninu pokoji.

„Emmette, já nechci, aby Sue měla infarkt. Zpomal a nech mě vejít jako první,“ zavolala jsem  pro lidské ucho neslyšně za těma dvěma. Emmett to však nemohl přeslechnout a snažil se přesvědčit Jacka, aby šel dolů, ale jemu se nechtělo. Držel Emmetta za vlasy a nechtěl je pustit. Kdyby byl Emmett člověk, mohlo by jej to bolet, ale takhle to sotva cítil.

„Jacku, jestli Emmetta nepustíš, tak nemůžeš jít za maminkou.“

„Můžu. Chci, aby viděla, jak jsem velký.“

„Co se to tu děje?“ uslyšela jsem za námi hlas Marka.

„Ale nic, jen Jack nechce chodit po svých,“ usmála jsem se na něj a šla ho odejmout. Objetí mi oplatil a usmíval se na mě.

„Děkuji, děkuji moc.“

„Nemáš za co, Bello. Jsme rádi, jak to dopadlo. A ty, Jacku, půjdeš po svých,“ přikázal.

„Ano, tati,“ nechal se sundat a šel si pro objetí.

„Jak vidím, tak jsi nebyl moc hodný, co, Bello?“

„Byl moc hodný, ale to víš, Emmett je taky dítě, takže co se dá dělat,“ pokrčila jsem rameny a začala se smát.

„Hele, Bello, takhle mě pomlouvat nemusíš.“

„Nepomlouvám tě, říkám jen pravdu a neboj se, párkrát jsem se o tobě už zmínila, takže si Mark udělal obrázek.“

„O mně jsi se taky zmínila?“ zeptal se Edward.

„Jo zmínila, o všech nám vyprávěla. Jste snad ještě bláznivější rodinka než my s Jackem, Edwarde.“

„Dobře, dobře, všichni jsme cvoci, ale já chci vidět Sue, takže….“

„Takže my půjdeme ven a počkáme na vás s Emmettem jestli chcete.“

„Dobře, děkujeme za odvoz.“

Všichni jsme se rozloučili a my tři mohli jít za Sue. Byla v pokoji sama, a když nás uviděla, začala se usmívat. Jack se s ní přivítal a začal povídat o Cullenových. Neopomněl jí prozradil naši dnešní snídani, nákupy a nezapomněl ani na to, jak jej Emmett nosil.

Samozřejmě jsem Sue předala velkého plyšového medvěda s náhrdelníkem z dudlíku od Cullenových. Koupili jí ho jako poděkování za to, že mě přinutila jít na tu párty. Sue se začervenala. Musela jsem se tomu usmívat. Rose a Esme ani netušily, jak to gesto Sue potěšilo. Na pokoji jsme zůstali až do konce návštěv. Mark chtěl jet s námi domů, ale ujistila jsem ho, že může zůstat se Sue a vůbec mi nevadí se starat o Jacka.

Po propuštění z nemocnice jsme se vydali do hotelu, kde na nás zbytek Cullenových čekal. Esme s Rose šli s Jackem do restaurace na večeři. Já jsem šla do jejich apartmá. protože Alice by mi neodpustila, kdybych se nepřevlékla. Esme s Carlislem zůstali v hotelu a ostatní jeli k nám domů.

Kluci si hráli s Jackem v pokoji. Alice, Rose a já jsme začaly uklízet. Chtěla jsem, aby bylo vše čisté a uklizené, když se Sue vrátí. Vyčistila jsem celou koupelnu, ale bylo zbytečné. Jack se šel koupat a celou ji zamokřil. Kdybych se na něj dokázala zlobit, udělala bych to, ale nešlo to, mám ho tak moc ráda a jsem ráda, že je šťastný. Uložila jsem ho do postele a počkala, než usne. Už jsem zavírala dveře, když se otočil tváří ke mně. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Je tak krásný a roztomilý, když spí. Dívala jsem se na něj. Za chvíli můj pas svíraly silné paže a přitáhly si mě na hruď.

„Jsem moc rád, že jsem tě našel. Muluji tě, Isabello.“

„Taky tě miluji, Edwarde Cullene.“

Shrnutí mých povídek

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedno shledání změní vše - 19. kapitola: