Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedno shledání změní vše - 18. kapitola

28.06.2010 (14:45) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2405×

Edward

Ze stěhování sešlo. Zavolali Esme z nějaké nemocnice, kterou chtěli zrekonstruovat, takže jsme jeli tam. Alici to nevadilo. Divil jsem se, ale hlídala si myšlenky, takže jsem to nechal být. Není to pro mě tak důležité. Měli jsme bydlet v hotelu, takže jsem si nic nebalil. Nebylo proč. Nikam chodit nebudu.

Letěli jsme letadlem. Byla to cesta hrůzy. Letušky se kolem mě nakrucovaly a domlouvaly se, která mě sbalí. Jedna byla hezká, ale Belle se rovnat nemohla. A jsem tam, kde vždy. Vždy nakonec myšlenkami sklouznu k Belle. Moc bych si přál ji najít.

Z myšlenek Esme jsem zjistil podrobnosti našeho výletu. Nemocnice už je skoro hotová, nebylo to moc náročné. Jen vymalovat a dát doplňky. Jindy bychom tam nejeli, ale teď uspořádali párty na Esminu počest a slavnostní otevření upravovaného oddělení.

Většinu času našeho pobytu jsem strávil v hotelovém pokoji a zbytek, noci, v lese na lovu. Alice stále chodila nakupovat. Poslední dobou měla lepší náladu. Byla jako dřív, než Bella vstoupila do našeho života.

„Edwarde,“ zavolala na mě z vedlejšího pokoje. Neochotně jsem se zvedl a šel za ní.

„Co potřebuješ?“

„Za hodinu půjdeme na to slavnostní otevření. Obleč si to,“ podala mi oblečení. „Neprotestuj, stejně tam půjdeš.“

„Hm,“ neměl jsem co říct. Raději se nachystám a na chvíli se půjdu provětrat. Udělá to Esme radost.

Carlisle obědnal limuzínu, prý abychom přijeli všichni najednou. Neochotně jsem se vším souhlasil a dělal, co se po mě chtělo. Přivítali jsme se s ředitelem nemocnice a zamířili ke stolu.

Rose se zarazila v půli kroku. Nechápavě jsme se na ni podívali. Ukázala rukou k lavičce opodál.

Seděla tam Bella. Moje Bella. Na klíně jí seděl asi pětiletý chlapec. Dívala se na něj s láskou a oddaností. Píchlo mě u srdce. Po chvíli vzhlédla a viděla nás. Její pohled byl překvapený. Vyručil ji nějaký muž. Vzal si chlapce. Nevěnoval jsem pozornost jejich rozhovoru. Probudilo mě až slova, milujeme tě z jeho úst a z jejích oplacení. Bylo to, jakoby chytla mé srdce a začalo ho rukou drtit na prach.

Naposledy na ně pohlédla a vydala se k nám.

Byla jako vždy nádherná. Modrou jsem na ní vždy zbožňoval. Šaty obepínaly její krásnou postavu a poukazovaly na její dokonalé křivky. Z účesu se jí cestou uvolnil jeden pramínek vlasů, jak rád bych jí ho zastrčil zpět, ale už nemůžu. Není mi to dovoleno. Už to dělá jiný, ten člověk co odešel. Opustila mě, aby žila s člověkem. Proč? Kvůli tomu dítěti? Nahrazoval jí ten kluk jejího syna, kterého mýt nemohla mít. Proto odešla? Lhala mi? Milovala mě vůbec? Byl jsem si tak jistý, že ano, ale teď netuším, co si mám myslet.

„Ahoj,“ hlesla, když k nám přišla.

„Bello,“ zavolala Esme a hned ji objala. Belle to zřejmě nevadilo a objetí oplatila. Za chvíli se k nim přidali ostatní.

Stál jsem opodál a pozoroval je. Všichni říkali, jak moc si chyběli. Ze strany mé rodiny to byla pravda, ale z Belliny? Kdo ví. Za chvíli se s toho chumlu vymotala a přišla ke mně.

„Promiň, Edwarde, ale musela jsem to udělat,“ zněla zkroušeně, ale vůbec jsem jí však nevěřil.

„Co konkrétně? Lhát mi, využít mě, opustit, odejít? Musela jsi odejít za tímhle člověkem? Musela jsi mě vyměnit, protože jsem ti nebyl dost dobrý? Musela jsi mě tak podrazit?“

„Není to tak, jak si myslíš.“

„Jak to tedy je? Miluješ mě, ale už tě to nebavilo?“

„Ne.“

„Chceš žít jako člověk a my jsme ti vadili?“

„Ne.“

„Lezli jsme ti na nervy?“

„Ne.“

„Byli jsme na tebe moc hodní?“

„Ne.“

„Vadilo ti snad, že jsme tě měli rádi?“

„Ne, Edwarde, nic z toho co říkáš, není pravda.“

Chtěl jsem něco říct, ale nedovolila mi to. Přistoupila ke mně. Položila mi prst na rty a umlčela mě. Dívala se mi do očí a začala mluvit.

„Vše v tom dopise pro vás byla pravda. Po tom, co jsem odešla, jsem byla dlouho v lese. Jen tak seděla a nevěděla, co mám dělat. Pak mi došlo, že bez vás nedokážu žít. Chtěla jsem vás najít, ale nevěděla jsem jak. Netušila jsem, kam mám jít. Bloumala jsem jen po lesech a hledala. Po dlouhé době jsme našla váš prázdný dům. Našla jsem i tvé dopisy, nebo spíše pokusy o ně. Chtěla jsem se k vám vrátit a poprosit o odpuštění. Nejdřív jsme se ale musela naučit ovládat. Chodila jsem po lese blízko lidí. Zvykala jsem si na vůni lidské krve. Začala jsem navštěvovat různá města. Ze začátku jen v noci, kdy skoro nikdo nebyl venku. Potom i ve dne. Před asi čtyřmi měsíci jsem přišla do tohoto města. U lesa, kde jsem se přemisťovala, bylo malé dětské hřiště. Hrály si tam malé děti. Přidala jsem se k těm u pískoviště. Začalo pršet a všichni se rozešli domů. Mark, jeden z rodičů a ten co se se mnou loučil, mě přemluvil, abych šla s ním k němu domů. Když nemám kde bydlet, tak můžu u nich. Dlouho mě přemlouval, ale nakonec jsem šla. U něj doma jsem se seznámila s jeho manželkou Sue. Přemluvili mě a já jsem u nich zůstala bydlet. Nemám problémy s krví, takže mi to nevadí. Pomáhám Sue doma a taky starat se o Jacka. To je jejich malý syn, který s Markem právě odešel. Moc jsem si je oblíbila. Řekla jsem jim upravený svůj příběh a oni jejich. Pomáhali mi vás hledat. Volala jsem do Forks, hledala na internetu, všude, ale bezúspěšně. Nedávno mě Sue vzala do obchodu nakupovat a donutila mě tady jít. Řekla, že nebudu litovat. Věděla zřejmě, že tady budete, ale zatajili mi to. Teď šly domů. Mark říkal, že se Sue udělalo špatně, takže raději odjeli. Je v osmém měsíci a nechceme nic riskovat. Edwarde, stále tě miluju. To co jsi slyšel, mezi mnou a Markem jsi nepochopil správně. Jsou moji druhou rodinou, mám ho ráda jako bratra a nejlepšího kamaráda, to díky němu jsem teď tady. Omlouvám se, jestli jsem ti ublížila. Nechtěla jsem. Musela jsem se naučit si věřit a naučit se ovládat. Kdybych neodešla, nezvládla bych to. Promiň.“ Celou dobu se mi dívala do očí a já do jejich. Viděl jsem v nich lásku, smutek, radost a obavu, velkou obavu. Nemohl jsem se tomu bránit. Musel jsem ji políbit. Do polibku jsme oba dali vše, co jsme cítili.

„Taky tě miluji, promiň, že jsem pochyboval.“

„Není co.“

„Hele, je hezké, že se oba milujete, ale my chceme Bellu taky vidět. Tak dlouho nebyla s námi,“ Emmett mi ji vytrhl z náruče. Začal jsem na něj vrčet. Bella se na mě usmála a mrkla.

„Taky jste mi moc chyběli, Emmette. Chceš vidět, co jsem se naučila.“

„Jasně, že jo.“

„Tak, dobře,“ s Bellina smíchu šel strach. Ještě více jej rozšířila. Nepatrně se soustředila a pak Emmetta objala.

„Ale Emmette, proč mě taky neobejmeš?“ zeptala se zkroušeně. „Ani na mě nemluvíš. A já jsem si myslela, že jsem ti chyběla.“

Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Zaslechl jsem Emmettovy myšlenky a rozesmál se. Alice nahlédla do budoucnosti a smála se taky. Bella opět zmrazila Emmetta k nepohyblivosti. Nevydržela však náš smích a přidala se. Zbytek rodiny nechápal a díval se na nás jak na blázny. Bella se opět soustředila a Emmett se mohl pohnout. Naštvaně si ji měřil a ona se mi schoulila v náručí.

„Proč, jsi zase znehybnila mě?!“ Chtěla odpovědět, ale já jsem jí to nedovolil.

„Kdybys mi ji nebral, mohl by to být někdo jiný,“ vyplázl jsem na něj jazyk.

„Nechte se, Bello, za chvíli ti zavolá Sue.“ Jak Alice řekla, tak se stalo. Sue volala do půl minuty. Bella jí to okamžitě zvedla.

„Ahoj, těhule.“

„Ahoj, Bell. Já vím, že jsi toho pro mě udělala hodně a teď bys chtěla být s nimi.“

„Co se stalo?“

„Já nevím, není mi dobře a bolí mě břicho. Raději pojedeme do nemocnice k doktoru Sparkovi. Nemo…“

„Hned jsem tam, sbal se a jeď co nejdřív. Jack to chvíli vydrží, za 15 minut jsem tam.“

„Děkuji, Bello, moc ti děkuji.“

„Není za co. Držte se. Napíšu Markovi SMS, až budu doma.“ Upířím sluchem jsme slyšeli celý rozhovor. V Bellině tváři byl strach.

„Musím jít domů, slyšeli jste to. Je mi to líto, ale bojím se o ni a chci pohlídat Jacka.“

„My to chápeme, Bell. Půjdeme s tebou, jestli chceš.“

„Opravdu?“ její překvapení bylo patrné.

„Pro tebe cokoliv.“

„Děkuji, tak pojďte.“

„Bello, nemáš tu auto, takže musíš jet s námi.“

„Já jsem na to zapomněla, díky, Alice.“

„Není zač. Pojedeš s Edwardem, Carlislem a Esme Volvem, Jasper a já Porchem a Rose s  Emmettem Jeapem.“

Vyšli jsme směr parkoviště, naskládali se do aut a vyjeli domů k Jackovi. Bella byla celou dobu nervózní. Chytl jsem ji za ruku.

„Děkuji.“ Usmál jsem se na ni.

„Není zač.“

Pod Beliným navigováním jsme dojeli k malému domečku. Bella vystoupila a hnala se ke dveřím. Šli jsme za ní do pokoje. V obývacím pokoji seděla menší mladá žena.

„Ahoj Megie. Co se stalo?“

„Ahoj. Nevím, Mark mi volal. Když jsem přišla, Sue seděla už v autě.“

„Kde je Jack?“

„V pokoji, nechce mě k sobě pustit.“

„Půjdu za ním, děkuji, že jsi přišla.“

„Není zač, ale už půjdu, než mi ti mojí dva zboří dům.“

„Určitě, děkuji,“ Bella zavřela za tou ženou a otočila se na nás. „Udělejte si pohodlí, Emmette, nic neznič a já jdu za Jackem.“

Teprve teď jsem si uvědomil pláč z poschodí. Jasper ho slyšel taky a rozlil uklidňující pocit po celém domě.

„Děkuji, Jaspere,“ zavolala jen pro nás slyšitelně Bella.

Chvíli malého utěšovala a s pomocí Jaspera se jí to podařilo. Slíbila mu kakao a vydali se k nám dolů. Mohli jsme slyšet jejich rozhovor.

„Jacku pamatuješ si, jak jsem ti říkala o mých kamarádech, které jsem hledala? Maminka s tátou je našli a dneska jsem je potkala. Chtěli tě poznat a jeli se mnou. Můžu vás seznámit?“

„Jóóóóóóó, a je tu i ten, co má rád medvídky?“

„Je.“

„Supééééér.“ Za chvíli vstoupili k nám do pokoje. Když nás malý Jack uviděl, začal se usmívat.

„Ahoj,“ pozdravil nás všechny.

„Ahoj,“ pozdravila ho Esme.

„Jacku,“ ujala se Bella slova, „tohle je moje maminka Esme. Vedle ní taťka Carlisle. Potom Emmett, ten co má rád medvídky, jeho přítelkyně Rose, potom Jasper s přítelkyní Alicí a můj Edward.“ Zahřálo mě u srdce, když řekla můj. Malý se se všemi se pozdravil. Emmett si neodpustil zatočení s ním ve vzduchu. Jack se smál a dožadoval se pokračování. Všem nám to vykouzlilo úsměv na tváři.

„Emmette, pusť ho, vždyť mu bude blbě. Ty nemáš opravdu ani kousek rozumu, ale proč se tomu vlastně divím.“

Bella si převzala malého a odešla s ním do kuchyně. Za chvilku se vrátili s hrnečkem něčeho smradlavého a nechutně vypadajícího, zřejmě slibovaného kakaa.

Všichni jsme si sedli do křesel a na gauč v pokoji. Jack si sedl Belle do klína a nechal se hladit po vláskách. Už se uklidnil a bylo mu zřejmě lépe. Pomalu mu začaly klesat víčka a usínal. S odbytím osmi hodin mu spadla hlavička na Bellino rameno.

Byli nádherní. Bella by byla úžasná matka. Na první pohled bylo vidět, jak ji Jack má rád.

„Edwarde, mohl bys mě přestat sledovat a podat mi, prosím, deku. Je v té taboretce vedle tebe,“ usmál jsem se na ni a udělal, o co mě žádala.

„Díky,“ zabalila malého do deky a položila si jej zpátky na klín.

„Bello, za chvíli ti bude chtít volat Mark a malého by to mohlo vzbudit.“

Jmenovaná se děkovně usmála na mou malou ztřeštěnou sestru a zavolala Markovi.

Sue je v pořádku, jen si ji nechají na pozorování nějakou dobu. S Bellou se Mark domluvil, že bude hlídat malého a on u Sue, na Bellin příkaz, zůstane v nemocnici. Nezapomněl se na nás zeptat a rozesmálo jej, že jsme všichni u nich v malém domě a nechystáme se odejít.

Bella se usmála a políbila malého do vlásků. Vyptávala se, co jsme celou dobu dělali a jak se měli. Vypravování se ujal Emmett a rád přibarvil mé tesknění po Belle.

Zatímco ona ho poslouchala, já ji pozoroval. Moc mi za tu dobu chyběla. Nechápu, že jsem bez ní mohl být tak dlouho. Miluji ji a budu s ní už navždy. Budu ji bránit, aby jí někdo neublížil. Nemohl jsem však v té době tušit, co si pro nás osud připravil.

Shrnutí mých povídek

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedno shledání změní vše - 18. kapitola: