Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedno shledání změní vše - 11. kapitola

22.10.2009 (22:00) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3120×

Bella

Jeli jsme něčím, čemu se říkalo auto. Všechno bylo úplně jiné, než jsem si pamatovala ze svého života. Pamatovala, nedá se říct, že bych si toho moc pamatovala. Kromě lesů, vlastně skoro nic.          

Dívala jsem se z okna. Většinou jsme jeli kolem lesů. Nevím jak dlouho ani kudy. Najednou jsme jely kolem cedule Vítejte ve Forks. To je město, ve kterém bydlí Edward a jeho rodina, aspoň myslím.

Za chvíli jsme zabočili do lesa a jeli po úzké cestě. Zastavili jsme před nádherným domem. Vypadal jako z mojí doby. (pozn. autorky – Belle je asi okolo sta, neví přesně) Ale zároveň byl úplně jiný. Že by se alespoň něco nezměnilo? Měl dvě patra a byl natřen na bílo. Byl úchvatný, došla mi slova. Jen jsem tam stála a dívala se na něj. V blízkosti jsem slyšela řeku.

„Budeš tady stát dlouho?“ zašeptal mi Edward do ucha.

„Já nevím, moc se mi ten dům líbí.“

„Esme bude nadšená, že se ti líbí, ale obdivovat ho můžeš, až budeme ve škole, teď pojď dovnitř.“

Alice mě chytla za ruku a táhla do domu. Slyšela jsem Edwarda jak zavrčel. Otočit jsem se, ale nemohla. To mi Alice nedovolila.

Vstoupily jsme do toho domu. Vevnitř byl ještě krásnější. Celý byl prosvětlený a zadní část domu prosklená. Místnosti dominovalo masivní schodiště a bílé piáno kousek ode dveří. Celá místnost byla v odstínech bílé a bledě modré.

„Ten dům je krásný.“

„Děkuji, Bello.“

Nestihla jsem postřehnout, kdy se vedle nás Esme objevila.

„Snad se ti bude stejně líbit i tvůj pokoj. Jestli chceš, tak se na něj můžeme jít podívat.“

„Ráda.“

Šly jsme po schodech nahoru a potom až na konec chodby. Tam byly dvoje dveře.

„Tvoje dveře jsou ty vpravo,“ z Esmenina hlasu byla slyšet  nedočkavost.

Pomalu jsem otevřela dveře. To co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Celý pokoj byl v pastelových barvách, ale převládala žlutá. Celá venkovní stěna byla prosklená. Před ní bylo něco hodně zajímavého. Nejspíš k sezení nebo ležení. Naproti tomu byla polička s knihami a něčím co neumím popsat a dveře.

„Je to nádherné, Esme, ani nevím jak vám poděkovat.“

Přistoupila jsem k ní. Chtěla jsem ji obejmout, ale pak jsem si to rozmyslela. Nejsem si jistá co by na to řekla.

Nejspíš to vycítila a objala mě sama.

„Není za co. Budu ráda, když se ti tady bude líbit.“

„Už teď se mi tady líbí. Jenom, na co je ta zajímavá věc na poličce?“

Edward se usmál. „To je HiFi věž.“

„Aha.“

„Pouští se na ní hudba.“ Dodal, když viděl že mi to moc nepomohlo.

„No, už pár desítek let jsem neviděla civilizaci.“

„S tebou bude sranda, ségra,“ zavolal Emmett z přízemí.

„No možná neznám moderní vynálezy za poslední dobu, ale za to vím, co se patří a neposlouchám cizí hovory, bratříčku.“

„Tz jsi teda číslo.“ .

Edward mě chytnul kolem pasu.

„Tak už ti můžu ukázat tvoji šatnu?“ zeptala se poněkud nabroušeně Alice.

„Z toho tónu si nic nedělej. Pro oblečení Alice udělá cokoli a už se moc těší,“ pošeptal mi můj anděl do ucha.

Usmála jsem.

„No můžeš Alice, jsem teď tady jenom pro tebe.“

„Vážně?“

Edwardovu otázku jsem ignorovala a šla za Alicí k těm druhým dveřím z pokoje. Alice je otevřela a vešla dovnitř. Následovala jsem ji. Místnost byla asi stejně velká jako můj pokoj. Na jedné straně bylo velké zrcadlo a u ostatních pověšené velké množství nejrůznějšího oblečení.

Otočila jsem se na Alici. Než jsem se ji stihla na něco zeptat, tak promluvila.

„Uvidíš, že se ti to oblečení bude hodit.“

„Všechno?“

„Neboj. Teď pojď se mnou.“

„Alice, myslím…“

„Neboj, Edwarde.“

„Už se stalo,“ s touto větou odešel z pokoje.

„Pojď.“

Vedla mě z pokoje k nějakým dveřím vedle schodiště.

„Tady je koupelna,“ ukázala na dveře. „Osprchuj se. Máš tam župan. Pak tě upravím.“

Osprchovala jsem se a Alice už čekala za dveřmi.

„Pojď ke mně do pokoje.“

 Její pokoj byl stejně velký jako můj, ale šatna tak čtyřikrát větší.

„Tady máš šaty. Obleč si je.“

To co mi Alice dala, mi šaty nepřipomínalo.

„Hotovo. Neměly by ty šaty delší?“ zeptala jsem se jí, když vešla.

„Ne, je to ideální. V módě se vyznám. Takže mi věř,“ její hlas nepřipouštěl námitky. „Tady máš boty.“

„Na tom se zabiji.“

„Nezabiješ, věř mi. Ještě tě namaluji.“

Šla jsem raději za ní. Došly jsme do koupelny.

„Sedni si.“

Alice kolem mě pobíhala. Dělala něco s vlasy a dávala různé věci na obličej.

„Hotovo.“

Podívala jsem se do zrcadla. Ta holka v zrcadle mi byla hodně podobná,  ale já jsem to být nemohla.

„Děkuji, Alice.“

„Rádo se stalo. Můžeme jít dolů.“

Byla jsem velmi nervózní. Z ničeho nic, jsem se cítila klidnější. Pomalu jsem scházela ze schodů. Alice šla přede mnou. Vedla mě někam, později jsem pochopila, do obýváku.

Emmett, Jasper a Edward seděli na pohovce a dívali se na nějakou věc. Byla zajímavá. Připomínala mi takové domácí kino, ale byly barevné. Raději jsem nad tím nepřemýšlela.

Esme, Carlisla ani Rose jsem nikde neviděla. Všichni tři se na mě podívali

„Páni. Myslím, že se nechám rozvést. Bello, nevzala by sis mě potom?“ zeptal se Emmett.

Nadšeně jsem se na něj usmála. „Ani nevíš, Emmette, jak ráda ti řeknu ne.“

Emmett se zarazil a vypadalo to, že se každou chvilku rozbrečí.

Edward, Alice i Jasper se rozesmáli.

Nechápavě jsem se na ně podívala.

„Počkej chvilku.“

Za chvilku se shora ozval Emmett.

„No tak Rose, odemkni ty dveře, ty víš, že jsem to tak nemyslel. Vždyť já tě miluju.“

„Neboj, papíry ti pošlu na gauč. Teď mě prosím omluv, musím si dolakovat nehty.“

„To jsem nechtěla,“ zamumla jsem.

„Ty za nic nemůžeš.“

„V pohodě. Emmett Rose požádá o ruku, koupí ji drahý prsten, pojedou na líbánky a všechno bude zase v pohodě.“

„Navíc Alice bude mít dobrou náladu, protože bude moc udělat svatbu.“

„Jo, stalo se už několikrát. Jediný, kdo bude trpět budu já, protože budu slyšet Emmettovy myšlenky.“

„Tak to budeme muset chodit často ven, třeba na naši louku, abys netrpěl,“ pošeptala jsem mu tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Bello,“ zavolal na mě ze schodiště Carlisle.

„Ano.“

„Mohla by jsi jít prosím se mnou?“

„Jistě.“

 Následovala jsem Carlisla do jeho pracovny.

„Než jste s Edwardem přišli, tak mi Edward volal. Máme známe v Denali, jeden z nich, Eleazar, dokáže rozpoznávat něčí schopnost. Mohl by ti pomoct. Zavolal bych mu a on by přijel.“

„To by jsi udělal?“

„Jestli chceš tak ano.“

„Byla bych ráda.“

„Dobře. Já mu zavolám.“

„Děkuji.“

Šla jsem do pokoje. Čekalo mě tam překvapení.

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedno shledání změní vše - 11. kapitola: