Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - Epilog (Sad end)

26.02.2010 (10:45) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 5190×

Vypravěč

V celém skladišti probíhala urputná bitva o holý život. Ač Cullenovi neplánovali boj, jejich srdce lačnila po pomstě za smrt jejich milované Belly. Nejvíce trpěl Edward, který se prodíral mezi bojujícími těly a hledal muže, který ho navždy zbavil smyslu jeho života. Proč nemohl žít své šťastně až na věky? Proč o svou čerstvě objevenou lásku ihned přišel? Proč mu nebylo dovoleno žít na tomto světě ve společnosti svého anděla, který už se teď vznášel někde v nebeských výšinách? Nechápal spravedlnost tohoto světa. Jak mohla tak čistá duše, jakou Bella byla, opustit navždy tento ponurý svět a nechat ho tu samotného? Jak mohl Bůh dopustit smrt jednoho ze svých andělů? Bella byla přeci mnohem hodnější, než kdejací lidé. Nezasloužila si smrt, Edward to věděl a prahnul po pomstě.

Bylo mu jedno, koho zabije, ale potřeboval se pomstít, potřeboval vybít vztek, který v něm byl a doufal, že nějaký upír bude rychlejší a zbaví ho jeho bolesti ze ztráty milované osoby.

„Hej!“ křikl na prvního upíra, který mu byl po ruce a hrozivě zavrčel.

Mezitím se nad Belliným tělem skláněl vyděšený Nico.

„No tak, prober se! Prober se!“ křičel a cloumal s ní. Bella však stále ležela ochable a nejevila jedinou známku života.

„Zvoral jsem to,“ nadával sám sobě Nico. Nebyl dostatečně rychlý a Roy Bellu zasáhl dřív než on. Nico měl totiž pozoruhodný dar. Dokázal upíra na pár minut uspat, a čím více svůj dar piloval, tím delší byla doba spánku. Aro plánoval, že Nico Bellu uspí na pár minut a ona pak zabije překvapeného Roye. Byl to vskutku dobrý plán, ale příchod Edwarda tyto plány zhatil a Bella teď ležela mrtvá na podlaze. Tedy alespoň tak si to všichni mysleli.

***

Belliny myšlenky se toulaly v dáli. Všude okolo sebe viděla jen tmu. Nedokázala rozpoznat nic, jediné co věděla, bylo, že musí něco udělat, ale co? Její tělo bylo ochablé, nedokázala pohnout jediným článkem prstu. Snažila se vybavit si, co bylo tak důležitého, aby udělala. Snažila se vzpomenout, co předcházelo tomu hroznému pocitu bezmoci, který v ní vyvolávala tahle temnota.

A pak se jí před očima zjevila postava vysokého mladíka s bronzovými vlasy a zlatýma očima, pod jejichž pohledem roztávala. Její srdce nadskočilo, když uviděla tu krásnou tvář. Poznávala ho. Byl to její Edward. Po tak dlouhých letech ho zase spatřila. Nebo to byla jen vidina? Pouhý sen vyvolaný Nicovým darem? Nico!

Najednou bylo vše jasné. Musí se zase vrátit zpět. Musí dokončit svůj úkol a přesvědčit se, zdali Edward byl jen pouhou dokonalou iluzí její ztrápené mysli.

Jenže jak se zase dostat zpět? Tohle už Bella úplně zapomněla. Zapomněla, jaké je snít a probouzet se do nového rána, které přinese vždy něco nového. Zvykla si na věčné noci a už nevěděla, jak se z toho zapeklitého snu probudit zpět do kruté reality.

Nico se stále skláněl nad Belliným tělem, když si všiml nepatrného pohybu její jemné ručky. Chytil ji za ni a přitiskl si ji k tváři. Nasál její květinovou vůni.

„Bello?“ zašeptal a pohladil ji po tváři. Bellina víčka se zachvěla a Nico to zkusil znovu.

„N-Nico?“ zašeptala Bella a otevřela pomalu oči. Nicovo srdce roztálo, když spatřil Bellu, šeptající jeho jméno. Zadoufal, že snad by možná…?

„Kde je Edward? Je tu?“ ptala se dál a pomalu se zvedala do sedu. Nicovi přeběhl po tváři osten lítosti a hněvu. Nechtěla vidět jeho, toužila jen po svém Edwardovi, který byl jen pár metrů od nich. Viděl bolest a strach v jejích očích, ale také neskutečnou oddanost a něhu, která však nepatřila jemu.

„Ano, myslí si, že jsi mrtvá.“

„Cože?“ vykřikla Bella a postavila se na nohy. Začala se rozhlížet všude okolo. Spatřila mohutnou postavu Emmetta, Rosaliny blonďaté vlasy, které jí létaly okolo rozzuřeného obličeje. Poblíž nich stál Jasper mohutně se bijící o život své manželky, která ladně poskakovala a uhýbala se útokům nepřátel. Zdálo se, že ji Alice na malý moment spatřila, a když se pohledem vrátila na místo, kde Bella stála, už tam nebyla.

Bella se proplétala těly upírů a občas pomohla svým přátelům, cíl však měla jiný. Konečně spatřila bronzovou čupřinu. Edward k ní stál zády a zrovna trhal jednoho upíra na kusy.

„Edwarde?“ zašeptala Bella a její hlas se k Edwardovi nesl jako vánek. Zmateně se otočil a upřel své zlaté oči plné bolesti a strasti na Bellu.

„Bello?“ zašeptal nevěřícně. Bella nevydržela už jen stát a dívat se na něj. Potřebovala cítit jeho rty na svých, jeho ruce šátrající po jejím těle a cítit jeho neodolatelnou vůni. Dvěma dlouhými kroky byla u něj a svírala ho okolo krku. Edward se zdál být stále zaskočen. Nechápal, co se to děje? Bella není mrtvá? Pevně ji sevřel okolo pasu a už ji nechtěl nikdy víc pustit. Nechtěl, aby znovu zmizela z jeho života a nechala ho znovu čekat, než ji bude moci spatřit. Zabořil svůj obličej do jejích vlasů a vdechoval její omamnou květinovou vůni, kterou si celá léta připomínal. Jeho představy se však nemohly skutečnosti zdaleka vyrovnat.

Bella odtáhla svou hlavu a podívala se mu do očí. Toužila jej políbit. Zavřela oči a přitiskla své rty na jeho. Tělem jí proudila patnáct let potlačovaná touha, která se drala na povrch a toužila zajít dál, než jen k polibku. Edward to cítil stejně. Uchopil Bellu pevněji, jednu ruku ji dal za zátylek, trochu ji prohnul v zádech a tiskl si její dokonalé tělo, co nejblíže ke svému. Nevnímali boje zuřící všude okolo nich. Byli jen oni dva, znovu spolu, ale to byla ta chyba.

Bella se odtáhla a dívala se Edwardovi do očí. Nepotřebovali mluvit, oba dva věděli, co se honí hlavou tomu druhému. Bella pomalu přejížděla rukama Edwardovi po obličeji a snažila si zapamatovat každou konturu jeho dokonalé tváře. Edward se pousmál, byl tak šťastný, že ji neztratil, že ji znovu drží v náručí, může ji políbit. Bylo to jako znovuzrození. Myslel si, že ji navždy ztratil a nechápal, jak je možné, že tu před ním stojí živá a zdravá. Díval se na její tváře ošlehané boji a znovu si nadával, jak mohl být tak sobecký a nechat ji samotnou.

Bella byla neskutečně šťastná. V náručí ji držela láska její existence a ona se z toho objetí už nikdy nechtěla vymanit. Hleděla Edwardovi do očí, ale něco nebylo v pořádku. Jeho tělo se z ničeho nic prohnulo, v očích, z kterých ještě před vteřinkou sršela láska, se objevil strach a závan smrti. Edwardovi ruce svírající její pas najednou povolily.

„Edwarde?“ zašeptala Bella zmateně. Edward však neodpověděl. Jeho oči se dívaly někam do dáli a on se svezl k zemi.

„Lásko?“ vykřikla bolestně Bella a svezla se na kolena vedle Edwarda, který bezvládně ležel na zemi. Uchopila jeho hlavu do svých rukou. Dívala se mu do očí, ale nic.

„Edwarde?“ šeptala a třásla s ním. V jeho očích však nebyla jediná jiskřička života. Viděla v nich pouze strach a smrt, která odnášela jeho duši daleko od ní.

„To mi přece neuděláš! Ne, teď ne!“ vzlykala Bella a ležela Edwardovi na prsou. Bušila do něj, ale on se ani nepohnul, nepromluvil, nepohladil ji po vlasech a neřekl, že bude vše v pořádku.

„No tak, prober se! Co se stalo? Nenechávej mě tu prosím. Vždyť víš, že to bez tebe nezvládnu. Víš, že půjdu za tebou,“ vzlykala Bella a hladila jej po tváři.

„Prosím, buď tu semnou. Vezmi si mě, miluj mě, ale zůstaň se mnou. Edwarde!“ šeptala bezmocně Bella a snažila se něco udělat.

„Bello,“ ozvalo se vedle ní vzlyknutí. Hlas její sestry říkal vše.

„Ne, on mě tu nenechal Alice. Neopustil mě. No tak, probuď se přeci! Tohle mi nesmíš udělat! Nesmíš mě nechat samotnou! Slíbil si mi to. Pamatuješ? Slíbil si, že spolu budeme do konce naší věčnosti, ale tohle mi nestačí! Tohle není věčnost, kterou jsme si malovali. Prosím,“ šeptala Bella a její tělo se otřásalo vzlyky. Tolik by chtěla plakat. Zmáčet svůj obličej slzami, které by odplavily tu bolest svírající její útroby. Její srdce trpělo. Dívala se na jeho nepřítomný výraz a nedokázala tomu uvěřit. Co se stalo? Smál se, líbal ji a najednou tu leží mrtvý? Proč jim osud nedopřál věčnost, tak dlouhou jako svět sám, kterou si oba dva ze srdce přáli?

Chtěli spolu být, užívat si náruč toho druhého, ale místo toho je čekalo jen utrpení a smutek. Jejich láska sotva vzkvetla a už byla znovu pohřbena hluboko pod zemí.

„Bello, pojď odtud, prosím,“ vzlykala Alice a objala ji okolo ramen.

„Ne!“ zakřičela Bella a odstrčila od sebe Alici. „Nemůžu ho tu nechat,“ šeptala bolestně a naklonila se nad Edwardovo nehybné tělo. Přejela mu dlaněmi po tvářích, objela kontury jeho hebkých rtů, prsty mu projela rozčepýřené bronzové vlasy a přitiskla své rty naposledy na jeho. S tím polibkem se v ní zlomila půlka jejího já a navždy ji opustila. Bella věděla, že bez něj už nemá nic cenu. Naposledy stiskla jeho ruku a vstala.

„Bello,“ natáhla Alice prosebně ruku, ale Bella se jí vysmekla.

„Nech mě být,“ zašeptala zničeně a odešla od své zdrcené sestry, která se ukrývala v náručí svého manžela.

Její kroky mířily skladištěm k jediné osobě. Vysoký upír s uhlově černými vlasy ničil jednoho upíra za druhým. Neslyšel její tiché kroky, kterými se za ním kradla, a upíral oči na Felixe před ním. Než však stačil zaútočit, Bella mu bleskově odtrhla ruku a on se s divokým zavrčením otočil. Vyděšeně se díval do nenávistných očí Belly. Věděl, jaké jsou její úmysly. Přišla pomstít svého milého. Felix, který konsternovaně pozoroval Bellin zdrcený obličej, se probudil z transu a uchopil Roye pod krkem. Bella k němu zuřivě přiskočila a začala trhat jeho tělo na kusy. Vzlykala přitom a snažila se vybít si svou zuřivost. Felix ji vystrašeně pozoroval. Když cupovala malinkaté kusy na ještě menší, uchopil ji za ruce a přiměl ji zastavit.

„Bello! Bello! Klid,“ napomínal ji a držel její vzpouzející se tělo. Bella sebou přestala vzpouzet a ochable se svezla k zemi, kde se její tělo začalo otřásat vzlyky. Felix se k ní sklonil a objal ji.

„Nemáš lepší věci na práci?“ zeptala se úsečně. Felix jen přikývl a nechal ji svému osudu, tak jak si přála.

***

„Carlisle, co jsme udělali špatně?“ vzlykala Esme do jeho ramene. Nedokázala se podívat na nehybné tělo svého milovaného syna. Carlisle nedokázal nic říct, konsternovaně se díval do dáli a snažil se vzchopit z té bolesti, která svírala jeho srdce. Jeho syn navždy odešel a poslední jejich slova, která mezi sebou pronesli, nebyla zrovna přátelská. Carlisle si vyčítal, že nechal Edwarda a zbytek rodiny zasáhnout do věcí, do kterých jim nic není. Kdyby se nevydali za Bellou, mohl teď Edward stále sedět ve svém pokoji. Byl by sice zdrcený, ale žil by. Jak mohl něco takového dopustit?

Sledoval svou zhroucenou rodinu a věděl, že už nikdy nebude úplná. Nikdy už jim nikdo nenahradí ani nezalepí v srdcích tu díru po tak velké ztrátě. Díval se do tváří svých dcer a synů, které byly zkroucené v bolestivých grimasách.

„Kde je Bella?“ zašeptal tiše. Viděl je s Edwardem ve vzájemném objetí. Nechápal, jak je možné, že žije, když ji sám viděl zhroutit se k zemi, ale byla s Edwardem. Pak už jim však nemohl věnovat dál pozornost.

„Nevím,“ vzlykala Alice. „Vůbec nevím, co se stalo. Přišla jsem a viděla Bellu, jak klečí nad Edwardem a vzlyká. Nehýbal se. Pak vstala, ale nechtěla mě k sobě pustit a někam odešla.“ Alice zabořila obličej do hrudi svého manžela, který ji k sobě pevně přivinul a utěšoval ji. Bylo to pro něj hrozné. Tolik bolesti a bezmoci ho málem srazilo na kolena, ale držel se kvůli své malé Alici. Najednou se však všem do mysli vkradl strach. Strach o jejich Bellu. Jak to, že ji nikdo nemůže najít? Kde je?

„Carlisle?“ ozval se Arův tichý hlas. „Je mi líto vaší ztráty, ale musím vám něco říct.“ Jeho obličej byl ztrhaný. Hleděl na Edwardovo tělo a litoval promarněného života. Nebyl krutým vládcem, jak se o něm říkalo, a tato událost jej ranila více, než si přiznával. Bellu považoval za svou dceru.

„Co se děje Aro?“ ptal se tiše Carlisle.

„Je mi to líto,“ pronesl znovu a natáhl před sebe ruku. Rozevřel dlaň a v ní ležel stříbrný medailonek ve tvaru srdce. Za ta léta byl ošoupaný, ale všichni jej okamžitě poznali. Esme se hlasitě rozvzlykala a stejně tak Alice a Rose.

„K-kde jste to našel?“ ptal se zdrceně Emmett.

„Jeden z mých mužů to našel v popelu,“ pronesl tiše Aro.

„Ale to přeci neznamená, že je B-Bella…“ Esme nedokázala dokončit větu.

„Bohužel ano. Bellu nikdo neviděl a ze skladiště se dostat nemohla. Všude jsou mé stráže a hlídají veškeré únikové cesty. Opravdu mě to mrzí.“ Aro vtiskl Esme do ruky medailonek a odešel.

„Bello,“ zašeptala zničeně a svezla se k zemi.

***

A tak skončil příběh neobyčejné lásky, která po svém zrodu hned zanikla. Nedostala mnoho příležitostí k rozkvětu, ale za to během svého pučení byla nádherná. Dokázala na tváři vykouzlit úsměv, stejně jako slzu, která pak stékala po tváři. Rodina, která se tak nečekaně rozrostla, přišla během jediné kratičké chvíle o dva členy, které už nikdy nedokázal nikdo nahradit. Díra v srdcích pozůstalých se nikdy více nezahojila. Každý rok nosili na jejich společný hrob bílé lilie, které byli stejně čisté jako Edward a Bella, a doufali, že jsou šťastní. Tak to přeci chtěli. Chtěli být navěky spolu, a když jim to nebylo umožněno na zemi, určitě se jim té příležitosti dostalo v nebi, kde se tak vzácné duše, jakou Edward s Bellou byli, nepochybně setkali. Jejich rodina doufala, že našli věčnost, kterou si přáli a společně na ně shlížejí z nebeských výšin. Nic jiného, než doufat v takový konec jim ani nezbylo.