Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 7. kapitola

Stephenie Meyer


Je těžké... být jiná - 7. kapitolaPo delší době se vyklubal na svět již 7. díl povídky 'Je těžké... být jiná' Doufám že se bude líbit. Příjemné čtení přeje crystal

Téhož dne – biologie – viz 6. kapitola

Vešla jsem do učebny biologie, ten předmět jsem měla ráda, nikdy jsem se na něj nečila, protože vše potřebné jsem si pamatovala již z hodiny. Rozhlédla jsem se po třídě a šla směrem k volné lavici.
Tašku jsem si položila na židli vedle sebe, proč si ji víc špinit, když na té špinavé podlaze ani být nemusí? Z tašky jsem si vyndala sešit a nějakou propisku co jsem našla, pak jsem se posadila a čekala.

Snažila jsem se nevnímat dění kolem sebe a nechala své myšlenky volně plynout, tím se mi v hlavě vytvořil chaos, který kdyby se známkoval dostanu A++.
‚Cause you're hot then you're cold…You're yes then you're no …You're in then you're out…You're up then you're down‘ zněly mi v hlavě tony oblíbené písničky.
‚Něco jsem neudělala… ale co? Ehm mmm. Hmmm. Sakra, sakra sakra…
My píšem? My píšem! Z matiky! Sakra, na to jsem zapomněla! Sakra jsem úplně mimo. Vždyť si ani nevzpomenu kolik je 9 + 4… 11? Já jsem pako. 14… ne 13… Grrr‘ chaos.

„Bello.“ vyrušil mě z mého osobního chaosu něčí hlas. Ještě trochu nepřítomně jsem zvedla hlavu.
Vedle mojí lavice stál Edward a můj usměv, který jsem měla, se zkřivil do něčeho… nepopsatelného, tomu milému úsměvu se už nepodobal ani v nejmenším.
„Ano.“ řekla jsem se znechucením a snažila se ho vraždit pohledem.
„Je tu poslední volné místo… Můžu?“ řekl a očima hodil na židli na které ležela moje taška.
Místo odpovědi jsem ji vzala a nedbale pohodila na zem.
Edward si na svoji polovinu lavice položil papír a tužku, posadil se a přesně v tu chvíli přišel pan učitel.
„Jmenuji se  profesor Banner.“ řekl s důrazem na slovo ‚profesor‘, nadechl se a pokračoval v proslovu.
„Budu vás učit biologii. Dnes budeme zkoumat a učit se o rostlinných buňkách.“ řekl a posunul si své brýle výše.
„Budete  pracovat ve dvojicích, podle toho jak sedíte v lavicích…“ řekla a já vrhla rychlý zděšený pohled na Edwarda.
„Jeden z dvojice si přijde pro mikroskop s trvalým preparátem. Budete zkoumat jádro, chloroplasty…“
ještě to nedořekl a u skříně se začala tvořit fronta se mnou v čele, když jsem obdržela mikroskop, rychle jsem se vrátila do lavice a mikroskop položila doprostřed.

Učitel rozdal pokyny a pracovní list, do kterého jsme si měli doplnit informace z jeho výkladu a z preparátu zpod mikroskopu.

První jsem se beze slov vyplnila věci, které jsem znala už ze základky.
„Chceš se podívat první?“ zeptala jsem se a při tom se mu podívala do očí. Posledně jeho oči byly černé, před tím jako tekuté zlato a teď opět zlaté.
„Klidně.“ odpověděl a přitíhl si mikroskop, chvíli si nastavoval zrcátko, podíval se a pak ho přesunul ke mně. Taky jsem si pohýbala se zrcátkem, abych získala dost světla a pak jsem sklonila hlavu a podívala se.
To co jsem uviděla vypadalo jako něco černobílého se spoustou čar složené z nepravidelných sedmiúhelníků, které se vzdáleně podobaly včelím plástvím a každé okýnko mělo něco kulatého uprostřed – zřejmě jádro.

Pomalu jsem se odtáhla od toho ďábelského přístroje a do papíru napsala několik údajů a nakreslila nákres toho co jsem viděla.
„Ehm… Edwarde?“ zeptala jsem se po chvíli rozmýšlení.
„Ano.“ odpověděl.
„Ty nosíš… ehm… čočky?“ zeptala jsem se a zahleděla jsem se mu do očí, ale on sklopil pohled.
„Ne… to dělají ty zářivky.“ řekl rozvážně, jako by nad něčím přemýšlel.
„Není rozsvíceno.“ řekla jsem a hodila rychlý pohled k osvětlení.
„Takže zářivky to být nemůžou tak co?“ zeptala jsem se a přimhouřila obě oči.
„To je… složité.“ řekl.
„Jsem si jistá že to pochopím.“ řekla jsem neodbytně.
Neodpovídal a jen zíral na lavici.
„Ty mi to neřekneš, co?“ zeptala jsem se sklesle a založila si naštvaně ruce.
„Nejspíše… ne.“ řekl a založil se ruce stejně jako já. Připadalo mi to trochu trapné a tak jsem si ruce položila na stůl, pak jsem se ponořila do svých myšlenek.

„Proč jsi se přistěhovala sem?“ vyrušil mě Edwardův hlas a já se snažila ze svého zamyšlení vzpamatovat.
„Ehm, kdo že? Cože?“ ptala jsem se zmateně.
„Ptám se, proč jsi se přistěhovala sem do Forks, do nejdeštivější místa ve Washingtonu.“ trpělivě opakoval.
„Na to bych se mohla zeptat já.“ odsekla jsem hruběji, než jsem původně chtěla. Vypadalo to, že ho moje reakce
poměrně zaskočila.
„Otci nabídli lepší práci… teď ty.“ řekl a kývnul na mou osobu.
„Chtěla jsem matce udělat radost… a teď jsem tady.“ řekla jsem a slovo ‚tady‘ jsem procedila skrz zuby.
„Nelíbí se ti tu?“ ptal se, byla to ještě celkem přijatelná otázka, příliš osobní nemusím.
„Ne to přímo ne. Je to tu pěkné, není tu takové vedro. Jenom tu nějak divně spím…“  vysvětlila jsem.

„Jak to myslíš – ‚Divně spím‘?“ řekl a perfektně napodobil můj hlas.
„Poslední dobou mám divné sny – noční můry.“ řekla jsem.
„Jaké.“ tohle už bylo dotěrné, ale usoudila jsem že jediné možné řešení je, že mu prostě odpovím.
„Pořád se opakuje. Jdu lesem nebo městem, pak utíkám, pak zpomalím, nakonec se zastavím.
Pak se objeví osoba, která má rudé oči. Pak, no… ehm, bojujeme. Ta osoba je rychlá a silná. Většinou vyhraji, ale někdy… někdy je rychlý až moc. Zabije mě… zlomí mi vaz, ale místo mě na zem dopadne někdo jiný… Pak se obvykle probouzím s křikem.  Divný co?“ řekla jsem a povzdechla si.
„Dost divné.“ řekl a usmál se.


Pohnula jsem rukou, tím jsem si ovšem nešikovně převrhla propisku přes hranu stolu.
Naštěstí jsem měla, troufám si říct až příliš rychlé reflexy. Rychle jsem se ohnula a natáhla ruku na kterou mi posléze dopadla propiska. Ovšem nebyla jsem jediná s dobrými reflexy.
Edward se natáhl také a má ruka přesně zapadla do jeho.
Setinu vteřiny poté co se naše ruce dotkly se stalo něco podivného…
Jako bych něco viděla záblesky, záblesky očima Edwarda, byly z jeho života.
Viděla jsem jak to vypadá u nich v domě, viděla jsem jeho jízdu do školy, cítila jsem to co on, slyšela to co on. Celé to netrvala ani vteřinu. Rychle jsem ucukla rukou a vyděšeně se mu podívala do očí.
Asi jsem se zbláznila, ano jsem blázen.
„O můj bože, jsem blázen. už jsem totálně zešílela…“ řekla jsem potichu oči stále upřené do těch jeho.

Měla jsem štěstí, v tu chvíli zvolnilo, rychle jsem popadla věci a vystřelila že třídy téměř světelnou rychlostí.

 

Lidi... dnes mám svátek tak mi udělejte radost a písněte komentík.
:D

<< Shrnutí >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!