Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 6. kapitola

04.12.2009 (14:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3824×

„Lexie…“ oslovil mě vysoký blonďatý muž, mírně se usmál a zadíval se mi do očí.
‚Lexie, Lexie, Lexie?! Já nejsem žádná Lexie!‘ myslela jsem si, ale nechala jsem to tak, co taky sejde na jméně.
„Rád že mě vidíš?“ zeptala jsem se, odpovědět takhle bylo tak automatické, skoro jako bych to ani neříkala já.
„Jak by tě mohlo napadnout něco jiného, Lexie?“ řekl až příliš sladkým hlasem.

Muž udělal krok vlevo, ale se mu stihla přizpůsobit ještě dříve než se pohnul. Usmála jsem se na něj.
„Už jsem ti řekl jak krásně voníš?“ řekl nežne.
„Dokonce několikrát, škoda že nemůžu říct to samé o tobě.“ odsekla jsem mu hrubě a on udělal krok ke mně.
„Chceš mě naštvat?“ zeptal se, ale hruběji než před tím.
„Záleží na tom?Stejně vždycky utečeš.“ řekla jsem mu chladně.
„Tak hloupá… to jsi neměla říkat zlato.“ řekl a nesmyslně kroutil hlavou a pomalu šel blíže.
„Neříkej mi zlato, zlato.“ řekla jsem posunula se o krok vlevo a tím se vyhnula jeho útoku.
„Pořád ty samé chyby, kdy už se poučíš?“ řekla jsem a abych demonstrovala jak se nudím zívla jsem.
Uslyšela jsem ze sebou výhružné vrčení a podle toho co se mu dělo v hlavě, byl naštvaný, chystal další výpad.
Rychle jsem udělala úkrok vpravo, vyskočila do vzduchu, musím uznat, že jsem to měla skvěle načasované, natáhla jsem nohu a uštědřila mu silnou ránu do zad – tím jsem ho poslala k zemi.
Chtěl se zvednout, ale já mu skočila na záda, vyvinula jsem obrovskou sílu a tím ho opět poslala k zemi. Už jsem mu chtěla urvat hlavy, ale on byl rychlejší, vždycky jsou rychlejší! Grrr!
Ani čtení myšlenek mi nepomohlo.

On rychle vyskočil ze země, nestihla jsem uhnout, vrazil do mě plnou rychlostí a přitiskl mě ke stromu.
„Stejně vždy uteču, viď? Slibu, že to bude rychlé.“ řekl, usmál se. A pak… bylo to až moc rychlé.
Viděla jsem na zem spadnout ženu, mohlo jí být dvacet pět let, možná míň. Měla krátké černé mikádo a byla mrtvá…

Rychle jsem otevřela oči, ruka mi automaticky vylétla ke krky. Ještě jsem se nevzpamatovala, byla jsem celá politá ledovým potem, ale tep jsem měla až podivně klidný.
Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila a, kupodivu, to pomohlo.
Pootočila jsem hlavu a podívala se na hodiny, ukazovala pět hodit, třicet sedm minut.
Protočila jsem oči a plácla sebou na matraci, snažila jsem se opět usnout.
To ovšem moc dobře nešlo…
„Chrrr, fff, chrrr, fff,…“ tyto strašlivé zvuky se ozývaly s Charlieho ložnici, upřímně, nesnášela jsem jeho chrápání, vždy jsem se snažila usnout dřín než on. Věděla jsem totiž, že jakmile zalehne, začne se ozývat tenhle příšerný zvuk a pak už jsou šance na usnutí nulové.

„Grrr!“ vydala jsem ze sebe neurčitý zvuk a přikryla si hlavu polštářem.
Tak moc jsem se soustředila na větu ‚Chci usnout!‘, že se mi to nepodařilo a z mého soustředění mě vyrušil budík .
„Skvělý…“ povzdechla jsem si a s úmyslem vypnout budík, jsem ho, samozřejmě omylem, shodila z nočního stolku.
‚Ještě lepší!‘ myslela jsem si a překulila se na záda.
Chvíli jsem jen tam bezcílně koukala do stropu a pak jsem si řekla, že musím vstávat.
Pomalu jsem vylezla, oblékla se, šla jsem do koupelny a vylezla když jsem usoudila, že vypadám dost dobře na to, abych mohla vylézt mezi lidi.
S elegancí rozespalého tučňáka jsem se vydala do kuchyně, vytvořit něco poživatelného.
Já si přichystala oblíbené cereálie s jogurtem, pro Charlieho jsem nachystala sladký rohlík a kafe.

Rychle jsem dojedla, umyla misku a následně ji utřela. Když už jsem měla vše hotové – bylo sedm hodin čtyřicet dva minut, Charlie se mezi tím vykolébal z postele, zasedl za stůl, zahleděl se do novin a přikusoval si rohlíku, sem tam se napil kafe.

Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem si zapnula televizi, nevím co dávali, přemýšlela jsem o snu.
Zdál se mi tak reálný…ale něco mi vrtalo hlavou, proč jsem místo sebe vila umřít tu dívku.
Přemýšlela jsem nad tím asi patnáct minut, ale žádné alespoň trochu smyslu plné řešení jsem neobjevila. Nakonec jsem to nechala plavat s myšlenkou ‚… byl to jenom sen.‘.

Ještě jsem umyla talíř od Charlieho snídaně a mohla jsem se vydat do školy.
Vzala jsem si na sebe oblíbenou zelenou mikinu, popadla tašku a ohlédla se.
„Ahoj Charlie!“ zavolala jsem přeš rameno a pomalým krokem šla k autu.

Dnes byl jeden z těch dnů kdy nepršelo, dnes bylo jen zamračeno. Moc jsem si přála, aby alespoň jeden den svítilo slunce.
Nasedla jsem, nastartovala a vydala se do školy. Dneska jsem jela rychle, silnice byly suché, přední sklo taky, takže jsem měla dobrý výhled a zanedlouho jsem již parkovala.

Vystoupila jsem, popadla tašku a vydala se do školy.  Když jsem konečně vyšlapala nesčetné množství schodů, vešla jsem do školy a vydala se k skřínce.
‚To se mi snad jen zdá…‘ pomyslela jsem si, když jsem uviděla Edwarda vedle mojí skřínky.
‚Za co mě trestáš?“ pomyslela jsem si a povzdychla si. To nám ten den pěkně začíná.
Nadechla jsem se, nahodila kamennou tvář a šla v před.
Edwarda jsem obešla, otevřela skřínku a podívala se na rozvrh.
Angličtina, zeměpis, dějiny literatury, oběd – asi nejlepší část dne, biologie a španělština.
Zavřela jsem skřínku a na pár sekund se mé oči setkaly s Edwardovými.
Byly černé jako noc, ale pokud se dobře pamatuji když jsem ho viděla naposledy byly jantarové.
Nad tím jsem přimhouřila oči, ale jelikož jsem se přestala soustředit na svůj kamenný výraz a, nevím proč, hodila jsem po něm výraz, kterým by se dalo vraždit.
On byl zjevně překvapený a lehce ucuknul.
Rychle jsem popadla tašku, rychle se otočila a dlouhými kroky odkráčela pryč.

Co nejrychleji jsem dokázala jsem se přemístila do učebny 5C.  Jen co jsem vešla a přeskenovala místnost a volné místa v ní. Málem mi spadla čelist. Poslední volné bylo vedle Alice, vlastně ani nevím proč ji nemám ráda, ale je divná… stejně jako celá její rodinka.
S mírně svěšenou hlavou jsem pomalu proplula třídou a zastavila se u její lavice.

„Ehm… Není tu jiné místo, můžu?“  zeptala jsem se divně přiškrceným hlasem.
Alice vzhlédla od učebnice a usmála se. Zase se snaží být milá…
„Jasně Bello.“ řekla a zářivě se usmála a tím odhalila její čistě bílé, rovné zuby. Až jsem se jí bála.
„Dík.“ špitla jsem, posadila se a trpělivě čekala na příchod učitele.

Při podívání na hodiny jsem zjistila, že máme  ještě asi osm minut a tak jsem si vytáhla z tašky kresbu, kterou jsem ještě neměla dokreslenou. Kresbu muže z mého snu.
Dodělávala jsem vlasy a pak se dala do očí. Zvýraznila jsem panenky a dodělala stíny, čímž jsem způsobila, že postava vypadala tajemněji a dodalo jí to kouzlo.
Jelikož jsem ještě měla čas a tak jsem osobu chtěla i vybarvit. Začala jsem se přehrabovat v pouzdře, marně hledala červenou pastelku. Ještě minutu jsem se přehrabovala a nakonec jsem to vzdala a chtěla jsem se uchýlit k poslednímu možnému řešení.

„Alice? Můžu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se potichu.
„Podle toho o co.“ odpověděla klidně s nosem stále zanořeným v učebnici.
„Nemáš červenou pastelku?“ zeptala jsem se snad ještě tišeji než před tím.
Místo odpovědi přede mnou už pastelka najednou ležela. Já se jí chopila a dodělala své dílo, musela jsem uznat, že jako by tomu muži z oka vypadl.
„Dík moc, můžu tě poprosit ještě o něco?“ zeptala jsem se a posunula pastelku na její půlku lavice.
„Jasně.“ řekla až příliš horlivě jejím sopránkem.
„Potřebu pohled nezávislého pozorovatele.“ řekla a přisunula portrét blíže k ní a Alice vzhlédla a bedlivě, sice trochu překvapeně, zkoumala.
„Je to krásné, ale proč má rudé oči?“ ptala se a podívala se na mě a vypadala docela vyvedená z míry.
„Ehh… to je těžká otázka, já vlastně ani nevím, ale potkala jsem ho ve snu…“ řekla jsem a Alice zbledla snad ještě víc než byla. A musím uznat, že byla bílá jako stěna – doslova.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 6. kapitola: