Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 30. kapitola

13.02.2010 (21:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3541×

„No tak, soustřeď se na ten štít. Zvládneš to. Snaž se ho zesílit a zpevnit,“ povzbuzovala mě Mary El. Po té, co mi před týdnem řekla své tajemství, které neřekla nikomu jinému, byla milejší a chovala se ke mně poněkud lépe. Hlavně nekomandovala a zvolila pro mě poněkud jiný styl výcviku, za což jsem jí byla opravdu vděčná.

„Já vím, že to zvládneš,“ šeptala a já opět zavřela oči a soustředila se.

Snažila jsem se vycítit svůj štít a zformovat ho přesně podle svých představ. Snažila jsem se ho zesílit natolik, abych si dokázala uchránit své myšlenky. Bylo to tak těžké a vysilující. Už se o to společně snažíme několik dní a stále se mi to nepodařilo. Zdá se, že jsem asi beznadějný případ. Stiskla jsem pevněji víčka a kočky prstů si přitiskla na spánky. Pomalu jsem začínala cítit jakousi bránu, byla hodně tenká a nepříliš pružná. Bylo to jaké tenká vrstvička čehosi, která mě obklopovala.

„Ano, to je ono. Jen tak dál. Snaž se ho zesílit,“ řekla tichým hlasem, aby mě příliš nerušila.

Snažila jsem se změnit v realitu to, co mi řekla a pokusila se ho rozšířit. Bylo to namáhavé, téměř nemožné.

„Představ si, že když to uděláš, zachráníš život osobě, kterou máš ráda,“  řekla.

Kdybych měla někoho zachránit… ? Jako první mi na mysl naskočil Edward, ale opravdu bych ho zachránila? Když je upír? Nebo by zvítězil můj instinkt zabít každého upíra v okruhu několika kilometrů? Kéž bych si na to dokázala odpovědět. Možná, kdyby zde myl se mnou, já bych se podívala do jeho topazových očí, nedokázala bych ho zabít. Představila jsem si scénu, ve které umíral…

Byla to smutná scéna, moc smutná, ale musela jsem to překonat a soustředit se.

„Ano, to je ono,“ zašeptala Mary Ell.

Stiskla jsem víčka ještě pevněji a opět se soustředila na svůj štít. Cítila jsem ho, vnímala jsem každý jeho záhyb, cítila jeho sílu. Byl silnější a silnější, soustředila jsem se na to, aby zesílil ještě více. Cítila jsem jak se jeho síla zvětšuje  stále více a více. Napjala jsem snad všechny svaly v těle, dnes už jsem to chtěla dokázat.

„Úžasné! Dokázala jsi to Bello!“ vykřikla a mé soustředění bylo v háji.

„Hups,“ uklouzlo jí po chvilce, když si uvědomila, co provedla.

„To neva, stejně už jsem mrtvá,“ vydechla jsem a naprosto vyřízeně jsem dopadla na žíněnku.

„Byla jsi skvělá, nikdy jsem nepotkala niko kdo by se ho naučil ovládat do jednoho týdne.

Jdi si lehnout, musíš být vyčerpaná, vzbudím tě na večeři,“ řekla a odpochodovala ze své soukromé tělocvičny. Já s vynaložením nemalé námahy vstala a poměrně vratkým krokem šla do svého pokoje. Byla jsem opravdu vyčerpaná a tak jsem se ani neobtěžovala si do postele lehnout jako normální člověk. Prostě jsem se na ni rozplácla a jakmile jsem se dotkla peřiny, ponořila jsem se do říše spánku…

Když jsem se probudila a podívala se na hodiny, zjistila jsem, že jsem teprve pět odpoledne.

Věděla jsem, že teď již neusnu a, ač nerada, jsem vstala. Loudavým krokem jsem vyšla z pokoje chodbou zamířila do knihovny. Doufala jsem, že tam najdu nějaké legendy a našem… druhu. Vešla jsem a zavřela za sebou prosklené dveře. Rozhlédla jsem se, bylo tu spoustu knih a v mnohém se to podobala Carlisleově pracovně. Pomalým krokem jsem procházela kolem regálků a hledala něco, v čem by mohly být ukryty legendy. Po třech minutách jsem se zastavila u jedné, která vypadala obzvláště staře. Vyndala jsem ji z regálu, sfoukla prach a jelikož to vypadalo jako vydání alá salát, snažila jsem se k ní chovat obzvlášť opatrně, protože jsem ji nechtěla zničit ještě více.

Otevřela jsem ji na první stránce a hned mě uvítal nadpis „Legendy starodávných světů“

Naštěstí pro mě byla psána anglicky, protože nevím, co bych si počala, kdyby to psáno v latině.

Začala jsem listovat a překvapně hleděla, kolik tvorů tam je popsáno. Byly tam různí duchové, noční přízraky, víly, běsy a podobné. V polovině knihy jsem se dostala na stránku, na které mě upoutal obrázek – polovina tváře člověka, druhé patřila zvířeti. Vedle něj jsem si přečetla nadpis „Měniči“, upoutalo mě to a já se dala do čtení nepříliš dlouhého textu.
Bylo tam toho hodně, ale vyplynulo z toho, že byli stvořeni pro ochranu svých kmenů před „studenými“ alias upíry. Teď jsem litovala mého chování k Samovi. Přesunula jsem se zase o několik stránek dále, tentokrát k upírům. Nečetla jsem to, protože jsem se znala až příliš dobře. Na vedlejší stránce jsem konečně našla to, co jsem hledala tak dlouho.

Vedle nadpisu „Ničitelky“... velice nápadité, byl obrázek dívky s černými rozježenými vlasy a očima neonově zelené barvy, až to bilo do očí. Zabrousila jsem očima do textu a dala se do čtení.

Ničitelky nazývané téže Strážkyně či Ochránkyně – jakmile vyvolená dovrší patnáctého ruku, začnou se projevovat její schopnosti a její osud. Objeví se výrazná změna chování a i z té nejmírumilovnější dívky se stane nelítostná bytost, odhodlaná zabít každého studeného v okolí její osoby. S těmito bytostmi nemá slitování a k jejich zabití využívá své dary. Dokáže přečíst jakoukoli mysl pouhým dotykem, na vzdálenost několika mil slyší vše na co bytost momentálně myslí, z dotyku předmětu a ze vzduchu dokáže vidět minulost a poslední, kterou ovšem má jen hrstka Strážkyň, dokáží vidět budoucnost ve snech. Po světě jich nechodí příliš mnoho, ale přesto jich je dostatek pro ochránění lidských bytostí před krutou smrtí rukou Studených.
Jsou nesmrtelné, ovšem z jedinou výjimkou…

„Máš tu kuře!“ přerušil mě hlas Mary Ell a já opatrně zaklapla knihu, vrátila jí zpět do poličky a vydala se do jídelny. Posadila jsem se k již přichystanému talíři a pustila se s chutí do jídla.

„E tfo moff dobfé,“ zažvatlala jsem pochvalu jídla.

„Crrr!“ ozval se příšerně hlasitý zvuk a já se tak lekla, až jsem nadskočila a zaskočila mi rýže.

Mary Ellen spustila hurónský smích, což mi s vykašláním rýže příliš nepomohlo.

„Vážně s-kvělé. Já se tu d-usím a ty se mi smě-ješ!“ snažila jsem se říct, ale moc mi to nešlo.

Mary Ell přešla k telefonu a zvedla.

„Ano?“ zeptala se a ještě na mě zmateně koukala.

„Nazdárek Ell, tady Sandra,“ ozvalo se a já děkovala bohu, že mám tak dobrý sluch.

„Ahoj, co se stalo, že voláš?“ zeptala se s úsměvem.

„Pořádám takovou malou loveckou akcičku – Voltera. Už jsem obvolala Marii, Carolline, Melisu a Amandu. Tyhle pojedou. Volala jsem i Lee, ale ta nemůže, že prý problémy s Rumuny. Tak co? Pojedeš? Bude zábava!“ řekla až příliš nadšeně Sandra.

„Nó…“ zamyslela se Ell.

„Prosím!“ přemlouvala.

„Dobře a myslím, že nebudu sama,“ řekla a podívala se na mě, jak jsem se ještě stále dávila rýží.

Líbilo? x Nelíbilo?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 30. kapitola: