Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 31. kapitola

24.02.2010 (15:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3594×

„Prosím!“ přemlouvala.

„Dobře a myslím, že nebudu sama,“ řekla a podívala se na mě, jak jsem se ještě stále dávila rýží.

„Nebudeš sama? Někdo nový?“ ptala se hned Sandra.

„Čtyři roky zpět Lexie zemřela,“ odpověděla do telefonu tiše.

„To je mi líto, byla tak mládá. Jen dva roky od Scelto il destino, škoda, že nechtěla projít výcvikem,“ ozvala se Sandra posmutnělým hlasem.

„Dřív nebo později jedna z nás musela najít náhradu. A musím uznat, že tahle má něco do sebe. Na svůj věk je silná a už ovládá svůj štít,“ odpověděla Sandře.

„Tak to je skvělé, ale jsi si jistá, že to ve Volteře zvládne? Podle toho, co zjišťovala Melisa, tak se tam počet upírů pohybuje okolo čtyřiceti pěti včetně manželek,“ řekla Sandra. Čtyřicet pět upírů pohromadě, no, to bude zážitek.

„Nic se jí nestane. Celkem nás tam bude sedm a zabijeme jich počítám kolem dvaceti, dvaceti pěti. Ještě se tam bude nudit,“ odpověděla klidným hlasem.

„To je asi pravda. Ok. Takže odedneška za čtrnáct dní ve dvanáct nula nula se sejdeme na letišti v Římě u hlavního vchodu,“ řekla opět stejně nadšeným tónem jako na začátku. Vypadá to, že ona si svou existenci opravdu užívá.

„Jasně, bude tam,“ řekla a zavěsila.

„My pojedeme do Voltery?“ ptala jsem se naprosto nechápavě, jako bych právě neslyšela celý rozhovor.

„Ne, my poletíme,“ řekla s úsměvem.

„Však víš, jak jsem to myslela,“ řekla jsem na oko uraženě.

„Vím… Od zítřka budem muset přidat na tréninku, snad ti to nevadí, ale ve Volteře se ti bude líbit,“ řekla s úsměvem.

„Jo a ještě, než jsem tě zavolala na jídlo, nechtěla sis náhodou něco dočíst?“ zeptala se a tázavě přivřela oči. No jo, nedočetla jsem si tu knihu… ta výjimka mě zajímala.

Rychlostí, která už byla téměř shodná s rychlostí upíra, jsem vyběhla několik schodů, proběhla chodbou a u dveří jsem se zastavila. Zatáhla jsem za kliku a vešla do soukromé knihovničky. Došla jsem k onomu regálku a prstem projížděla po titulech knih, po několika vteřinách jsem konečně našla tu správnou. Vytáhla jsem starou a téměř rozpadající se knihu a sedla jsem si s ní do křesla, která bylo vedle mně. S největší opatrností jsem ji otevřela a začala listovat.

Bludičky… Andělé… Lesní přízraky… Měniči… Upíři... Kdyby to bylo seřazené podle abecedy, taky by to nevadilo. Ještě jsem několik vteřin listovala, než jsem otevřela požadovanou stránku s nadpisem Ničitelky… jak originální, že? Pořád lepší než přemožitelky, z Buffy už mi začínalo hrabat. Knihu jsem si položila na klín a začala prohledávat text, hledala jsem, kde jsem skončila minule.

„Mám to!“ zvolala jsem v duchu.

„Ztiš se, snažím se spát!“ ozvalo se zdola.

„Už mlčím,“ odpověděla jsem myšlenkou… ten štít budu muset ještě dopilovat.
A pak jsem se konečně začetla do textu.

Jsou nesmrtelné, ovšem z jedinou výjimkou… A to velice podstatnou. Nemohou zemřít přirozenou smrtí, na nemoc nebo stáří. Jsou odsouzeny žít věčně, ovšem pokaždé se najde jiná možnost. Až po smrti své pravé lásky, mohou jít dobrovolně za ní. Po smrti osoby, kterou milovaly nade vše, za kterou by byly ochotny položit život, si dokáží zastavit tlukot srdce a zemřít.

Tak tohle mě dostalo. I když už mi něco podobného říkala Mary Ell, stále jsem naprosto vyvedená z míry. Dobrovolně zemřít? Nikdy…

O dvanáct dní později:

Kdo by řekl, že dny dokáží utíkat tak rychle… Celé dna týdny jsem trávila tvrdým tréninkem, abych se ve Volteře totálně neznemožnila. No, když o tom tak přemýšlím, tak já jsem schopná znemožnit se tam s tím výcvikem. Třeba jim tam zakopnu uprostřed sálu o nic, to se mi stává docela často. Já jsem totiž asi jediný člověk, teda spíše bytost, na planetě, která není schopna přejít po rovném, stabilním povrchu aniž bych našla něco o co se dá zakopnout. Aspoň v něčem jsem jediná.

Dobalila jsem si poslední věci do kufru, doufala jsem, že tam zůstaneme nejméně dva týdny. Sice jsem v Itálii nikdy nebyla, ale určitě je to tam skvělé. Ještě jsem zabalila pár drobností a zavřela kufr. Už, už jsem chtěla zapnout zip, ale, kdo by to řekl, těch věcí tam bylo zřejmě až příliš a kufr nešel zapnout. Ještě jsem za zip několikrát zatáhla – bezvýsledně, pak jsem si na něj sedla a opět se mi to nepodařilo. To je dilema. Jsem silnější než upír a ani kufr zapnout neumím.

„Možná izolepa… nebo lepidlo,“ přemýšlela jsem, snažila se najít nejefektivnější způsob nouzového zapnutí, zatímco jsem bedlivě zkoumala těch několik milimetrů, které mi k zapnutí kufru zbývalo.

Kdo ví, třeba je ten kufr inteligentní a nemá mě jen rád. Za zkoušku nic nedám, maximálně skončím v nějaké psychiatrické léčebné nebo ze mně bude mít Mary Ell do konce života pr… srandu. Seskočila jsem z kufru a sedla si před něj. Nasadila jsem si chladnou masku a výraz v očích, kterým by se dalo vraždit.

„Ok, tak budeme vyjednávat. Jestli mi nedovolíš, abych tě zapnula, roztrhám tě na kousíčky tak mrňavé, že mikroby nebudou muset ani žvýkat. Kapišto?“ řekla jsem chladným hlasem… vážně už si připadám jako blázen.

„Tak jdeme na to,“ řekla jsem v duchu a s bojovým pokřikem vyskočila na kufr, chytila do ruky zip a… zapnula ho. Nevěřícně jsem na to koukala, už jsem vážně cvok.

Tak co, líbit se vám díl?

PS: pokusíte se mi udělat radost a dostanu od vás alespoň patnáct komentřů?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 31. kapitola: