Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 24. kapitola

15.01.2010 (11:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3424×

„Jeden z nás zemře…“ řekl a přistoupil o další krok.

„A to budeš ty!“ řekli jsme oba naráz…

V rychlosti se ke mně rozběhl a já zareagovala moc pozdě, přirazil mě ke stromu. Já se ale zapřela a silným kopem ho poslala o tři metry dál. Neuběhly ani dvě sekundy a už byl opět na nohou. Začal kolem mě kroužit a hlasitě vrčel. Já se však nebála i když bych mohla. On miloval ten pocit zabíjení, byl tak odhodlaný. V tento moment by udělala vše, aby se mu povedlo mě porazit, zabít mě a roztrhat mé tělo na tisíce kousků. Ale… Já byla odhodlaná udělat to samé, možná ještě s větším nasazením. On musí zemřít, nemůžu mu dovolit, aby kvůli němu umírali další neviní, nic netušící lidé. Cokoliv jen to ne.

Stále kolem mě kroužil, ale já měla přečtenou jeho mysl do toho nejmenšího detailu. Byl to stopař… Ale jeho slabina byla ta, že stále zapomínal, na to, že já mu čtu myšlenky. Že vím předem o každém jeho pohybu. Nedokázal si chránit myšlenky jako… oni. Oni na to byli zvyklí, co jiného jim zbývalo, když chtěli trochu soukromí. To on nedokázal, jediné o čem přemýšlel, byla taktika, promýšlel si údery. Na to jediné myslel, na mou smrt.

To jediné na co jsem myslela, byla jeho smrt. Možná se zabijeme navzájem.

Chystal se zaútočit a nakonec se proti mně rozběhl. Pokusila jsem se o něco, co jsem vyzkoušela jen jednou, před tím se mi ti bez nějakým obrovských potíží povedlo, tak pro ne teď. Vždy jsem měla ráda salta a přemety… Teda skoro vždy. Když jsem byla ta nemotorná, slabá Bella, tak bych si u tohohle kousku zpřelámala všechny kosti.

Když byl u mě, silně jsem ho chytila za krk a silně zatáhla. Nebylo to tak silné, abych mu hlavu utrhla, ale bylo to dost silné na to, abych ho vyhodila do vzduch a silně s ním švihla za sebe. Otočila jsem se a jeho, ještě v letu přetočila také. Dala jsem do toho ještě větší sílu a praštila s ním o zem.

„Velice působivé,“ řek uznale a během setiny vteřiny byl na nohou.

„Díky,“ odpověděla jsem se samolibým úsměvem.

„Teď jsem na řadě já,“ zašeptal a rozběhl se proti mně. Tentokrát předvídal mou reakci a já skončila přitisknutá na stromě. Držel mě pod krkem a já se zase nestihla v čas nadechnout.

Ještě, že jsem bez vzduchu dokázala nějakou tu dobu vydržet. Bohužel, tentokrát kolem větvě nebyla a já se snažila mermomocí něco, alespoň trochu realizovatelného vymyslet. Cítila jsem, jak se mi ruce zarývaly do kmene mohutného dubu a v ten moment mě to napadlo.

Prsty jsem do dřeva zaryla ještě více a pevně se jej chytila. Zapřela jsem se a vyhoupla nohy. Oběma naráz jsem mu uštědřila ránu do hlavy a krku. Ozvalo se tichounké křupnutí. Povolil sevření a dopadl na zem, já s ním. Já rychle vyskočila na nohy, ale on zůstal na zemi a to bez sebemenšího pohybu. Rychle jsem k němu přiběhla a rychle mu přiložila ruce ke krku.

Už, už jsem chtěla trhnout, ale… Něco tvrdého do mě narazilo a já odletěla několik metrů daleko. Zabrzdila mě až skála, o kterou jsem se rozplácla jako moucha o přední sklo auta, ovšem s jediným, ale za to velmi podstatným rozdílem. Já ještě držela po hromadě, ona by už byla na kaši. Uslyšela jsem zřetelné křupnutí. To ne, další zlomeninu ne!

Nebyla jsem schopná pohnout se od pasu dolů.

„No, to je vážně super. Tak tentokrát to odnesla páteř, to zas bude trvat než se mi podaří vstát,“ křičela jsem v duchu a pokusila se vzepřít na rukou. Ne, že bych neměla silné ruce. Jsou silné až moc, ale i přes to, to šlo velmi špatně a ta páteř se ne a ne zahojit.

Podívala jsem se směrem, kterým ležel ten upír. Už tam nebyl sám, byla u něj upírka s dlouhými rudými vlasy. Upír otevřel oči a pomalu vstal.

„Myslela jsem si, že jsi na lovu,“ řekla tichým hlasem. Podle jejích myšlenek se jmenovala Victoria, ten upír – James byl její druh. No super, teď mě chce zabít taky, že jsem se pokusila zabít jí manžílka. Kam jsem se to dostala?

„Ale já jsem. Chceš se přidat?“ zeptal se a v dvoumetrovém rozestupu se pomalu přibližovali.

Byli dva, přesila. Nebyla jsem si natolik jistá svými schopnostmi. A navíc jsem dočasně od pasu dolů ochrnutá. No to bude zase zážitek, oři nejlepším jen další jizvy. Při nejhorším umřu, co se mi jiného může stát. Prostě umřu, co je na tom? Každému by to bylo jedno tak co. 

Buď vyhraju nebo prohraju.

Cítila jsem, jak se po těch úděsných vteřinách vrátil cit do nohou, ale nezvedla jsem se. Neví, že už v nich mám cit. Mám strategickou výhodu. Oba upíři se ke mně pomalým krokem přiblížili. Už byli jen metr ode mě. A pak, pak se vedle nich objevil další upír, tentokrát s dreadama.

„Možná bychom se měli představit, ale to by nemělo smysl. Stejně budeš brzy mrtvá, tak proč? Že?“ zeptal se ten, který se před chvílí  dostavil – Laurent.

„Doufám, že ty vlasy jsou pevné,“ zašeptala jsem a co nejrychleji jsem dokázala a, že to bylo opravdu rychlé, jsem ho za ně chytila a odhodila ho na ty dva ostatní. Jo, tahání za vlasy mi šlo už od školky.

Pousmála jsem se i když jsem věděla, že proti takovéto přesile nemám šanci.

Oni jsou tři a já? Já jsem jen jedna. Věděla jsem, že nemám nejmenší šanci, že nemá cenu utíkat. Z největší pravděpodobností jsou tohle poslední okamžiky mého života. Měla bych se bát. Bát se jich, bát se smrti. Ale nebála jsem se. Život se má vychutnávat, má se žít přítomností. Já si hodlám poslední okamžiky mého života užít a v tom mi nikdo nezabrání.

Nemyslela jsem na nic jiného než na jedno a to byla jejich smrt. Na to jak je zabít, aby to bylo velmi bolestivé, aby trpěli za své činy. Celým mým tělem prostával ten úžasný pocit, ta touha připravit je o jejich bezcenný život. Bylo to úžasné. Kdybych to srovnala s jejich pocitem při pití krve, ten můj by ho převyšoval nejméně stokrát více.

Zabít, zabít, zabít, zabít… tahle myšlenka prostupovala každičkou mou buňkou.

Umíráme jen jednou, tak proč si ten úžasný okamžik neužít?

Po mé tváři se rozlil ten překrásný pološílený úsměv, naposledy jsem ho měla, naposledy jsem se takto cítila když jsem chtěla zabít… Jeho.  Při té vzpomínce můj úsměv zmizel.

Zhluboka jsem se nadechla a opět se soustředila na to jediné, tentokrát už jsem se neusmívala, tentokrát jsem měla neproniknutelnou masku.

„Poslední přání?“ zeptala se Victoria.

Neodpověděla jsem a jen udělala krok k nim. Na tvářích všech přítomných upírů se objevil úsměv a tím všichni odhalili řady perfektně bílých, rovných a zároveň velmi ostrých zubů.

„Řekni sbohem,“ zašeptala po chvíli.

„Zatancuji si na tvých ostatcích,“ zasyčela jsem na ni s nechutenstvím v hlase.

„Ta holka se mi líbí,“ řekl s úsměvem Laurent.

„Kéž bych o tobě mohla říct to samé,“ odsekla jsem mu.

„Stále neslyším to sbohem,“ zašeptala mi Victoria do ucha, když se objevila u mě.

„Sbohem,“ řekla jsem a s těmito slovy ji dala ránu do břicha, Victoria odletěla na nejbližší strom. Rychlostí blesku vstala a nenávistně vrčela.

„Oh, snad sis nezlomila nehet,“ řekla jsem zděšeným hlasem a potlačovala jsem smích.

Líbilo? x Nelíbilo?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 24. kapitola: