Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 20. kapitola

04.01.2010 (08:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3970×

„Nedokážeš mě zabít, nemáš na to, jsi jen člověk,“ tak chlapeček chce provokovat. Přistoupila jsem na jeho hru, tahle bitva bude krutá.

„Jsi si tím jistý? Já bych být tebou nebyla, ale jestli se o tom chce přesvědčit…“ řekla jsem tím nejsladším hláskem, jakým jsem dokázala.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem jen…

… A pomalu jsem se přibližovala.

„Myslíš to vážně, nemýlím se, že?“ ptal se smutně.

„Ty máš bliky…“  řekla jsem a ukázala mu úsměv šílence, za který bych ve škole mohla dostat jedničku i s hvězdičkou a k tomu všemu ještě několikrát podtrženou.

„Byla jsi dobrá kamarádka, kdysi,“ myslel si smutně.

„To byla minulost a žít se má přítomností, tak ji žijme!“ řekla jsem a v ten moment Jacob ohrnul pysky a tím vystavil své zuby ostřejší než břitva. Jen jsem se pousmála, jeho mysl jsem měla předčtenou, přesně jsem věděla co udělá. Pak hlasitě zavrčel a nepřestal.

„Je mi to líto,“

„Taky,“ řekla jsem a dívala se do očí, teď již útočícímu Jacobovi.

Musím uznat, že vlci jsou opravdu rychlí. Tohle potřebuje přesné načasování.  Chtěl mě srazit na zem a prokousnout mi krk.

Už byl skoro u mě, rychle jsem uskočila na bok. A otočila se. Rychle jsem ho oběma rukama popadla za kožich na boku… Jacob je těžkej!

… Vší silou jsem ho zabrzdila a pak ho strhla na bok. Jak dopadl na zem, cítila jsem, jak to zadunělo.

Jacob se rychle zvedl a vrčel ještě víc, rychle se proti mně rozběh. Ohnala jsem se proti němu rukou, jeho zuby docvakly, jen pár milimetrů od mého zápěstí. Pod mou ránou lehce zavrávoral, ale bojoval dál. Zpříma se proti mně rozběhl. Já se jen přikrčila a čekala setinu sekundy.

Jake vyskočil, chtěl mi zlomit vaz. Když byl skoro u mě, přikrčila jsem se ještě více a když byl přesně nade mnou, chytili jsem ho pevně za kůži na krku a nechala ho pře ze mě hodit salto, pak tvrdě dopad na zem. Uniklo mu tiché kňuknutí, ale opět vyskočil na nohy.

Rychle se rozběhl, tentokrát jsem stihla uhnout jen tak, tak. Rychle proběhl kolem mě. Cítila jsem, jak mi zuby přejel kůži na ruce. Pak jsem ucítila pálivou bolest a své oči jsem sklopila k ruce.

Vytékaly z ní dva pramínky karmínové krve, což v přítomnosti několika upírů není zrovna nejlepší.

Rychle jsem vzhlédla a očima projela scénu na mýtině. Všechny oči upírů pozorovaly tu podlouhlou ránu na mé ruce, vlastně ani ne tak tu ránu, jako tu krev. Jejich oči byly černé, žíznivé. Na sucho jsem polkla. Moje krev jim sice nechutná, ale voní jim docela dobře…

Nevěděla jsem co dělat, jestli na ně zařvat, ať se vzpamatovali, protože se na ně chystají zaútočit vlci velcí jako koně nebo se bránit před Jacobem, který chce zaútočit na pro změnu na mě a nebo se bránit před Jasperem, který mě chce sežrat. Těžké rozhodování.

„A sakra,“ uniklo mi. Fajn, to křičení vypustím, zbývá Jacob a Jasper. Jacob byl blíž…

Už byl skoro u mě, rychle jsem se nadechla a pokusila se napodobit Kung fu. Vyskočila jsem do vzduchu a silným kopem poslala Jacoba na zem, po které jen ještě pár metrů. Možná bych mohla začít chodit do Kung fu kurzů. Jakmile Jacob ležel na zemi, byl už Jasper nebezpečně blízko, až moc blízkou. Ještě jednou jsem si prohlédla scénu před sebou, teď už na mě nevysely jen oči upírů, ale i vlkodlaků.

„Já nejsem ničí jídlo!“ s těmito slovy jsem od sebe odrazila Jaspera, který stiskl zubu jen pár centimetrů od mého krku. Když narazil do mé ruky uslyšela jsem křupnutí.

„Skvělý, už zase,“ zašeptala jsem si pro sebe a snažila se narovnat si zápěstí, než mi sroste.
Když jsem přemožitelka, proč mám tak slabé kosti, co nic nevydrží? Lehce jsem za zápěstí zatáhla, znovu to v něm křuplo a pak už bylo v pořádku.  Podívala jsem se na všechny přítomné.

„Mohli byste na mě přestat zírat jako na opičku v zoo? Je to docela nepříjemné,“ postěžovala jsem si.

A pak se všichni zase plně soustředili na boj i když Jasper byl pořád trochu mimo. Ještě jsem se podívala na svou ruku, po ráně už zbyla jen tenká, sotva viditelná jizvička.

„Bello, můžeš kdykoli odejít,“ poslal mi myšlenkou Jacob.

„Já vím,“ řekla jsem a vyhnula jsem se jeho útoku.

„Už jsi jako oni,“ myslel si divným tónem.

„A co když ano?“ zeptala jsem se, na chviličku jsem nedávala pozor a Jacob mě srazil na zem.

„Co uděláš? Zabiješ mě? Tak proč jsem stále tady? Proč stále dýchám?“ ptala jsem a rychle vyskočila na nohy.

„Když budu muset,“ odpověděl a začal kroužit kolem mě.

Já se jeho krokům přizpůsobila ještě dříve než je stihl provést. Přikrčil se, chystal se ke skoku. Pak se rozběhl, kdybych byla člověk, tak bych viděla jen šmouhu, ale nejsem člověk a proto jsem ho viděla dokonale ostře. Těsně před ním jsem se postavila na bok a když proběhl kolem mě, chytila jsem se jeho srsti a nějakým záhadným způsobem vyhoupla za jeho krk.

Měla jsem sto chutí vykřiknout „Jacobe hyjé!“ ale neudělala jsem to. Protože teď jsem měla tu možnost. Mohla jsem ho zabít.

Rychle jsem mu ruce přiložila ke krku a chtěla trhnout, už jsem chtěla vidět ležet na zem jeho bezvládné tělo. To, ale nechtěl Sam. Otočila jsem hlavu za tokem jeho myšlenek. Proti mně běžel vlk s černou srstí, moc se mu nelíbilo, co chci udělat Jacobovi. Vyskočil, chtěl mě svalit na zem.

Už byl u mě. Snažila jsem se rychle vymyslet, co mám sakra udělat. Napadlo mě jediné.

Chytila jsem Sama za přední tlapy a zapřela se za tělo Jacoba. Pak jsem se sklonila, aby mě Sam mohl přeletět, pak dopadl na záda a já s ním.

„Au!“ křičela jsem v duchu. Ucítila jsem velmi silnou bolest v pravé noze, ale snažila jsem se nedat nic najevo. Rychle jsem vyskočila, bolest se prohloubila, napjala jsem všechny svaly., na setinu vteřiny se ohlédla za Jacobem, kterého si mezi tím vzala do parády Emmett.

Rychle jsem se otočila zpět k Samovi, který se snažil vyškrábat na nohy. Co nejrychleji jsem se dostala k němu a pak zase ta bolest, silným úderem ruky ho opět poslala k zemi. Pak jsem si spojila obě ruce a napřáhla se.

Pak jsem vší silou udeřila. a uslyšela hlasité zapraskání. Sam bolestně zakňučel.

„Teď nebo nikdy!“ křičela jsem v duchu. Doslova jsem na něj skočila a tím ještě zhoršila tu zlomeninu. Dopadla jsem do dřepu, měla jsem co dělat, abych nevyjekla bolestí a pak jsem se naklonila blíže k jeho hlavě.

„Neměli jste právo, my vám to chtěli vysvětlit. Ale vy jste vysvětlení nechtěli, vy jste je chtěli zabít, nic víc. Ale oni smlouvu neporušili, to vy,“ šeptala jsem mu do ucha.

„Omlouvám se, možná to bude trochu bolet,“ zašeptala jsem ještě skrz zuby a ruce silně přiložila k jeho krku.

Pak jsem vší silou strhla dozadu. Ozvalo se hlasité křupnutí a Samovy myšlenky utichly.

Rychle jsem seskočila z jeho těla a uvědomila jsem si, co jsem udělala. On je mrtvý a já jsem vrah…

Z koutku oka mi unikla jedna jediná slza a dopadla na jeho kožich.

Když jsem se vzpamatovala, uslyšela jsem za sebou bolestné vytí. Pak se kolem mě prohnali a zmizeli v lese i s tělem Sama. Pak jsem se pod tou bolestí zhroutila k zemi…

Snad mě nezabijete za to, co se jim chystám provést v příštím díle.

ps: podobnou bitvu jsem nikdy neviděla, takže netuším jestli jsem to napsala dobře a navíc si pořád nemůžu zvyknout na Bellinu sílu, no uvidím jak okomentujete...

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 20. kapitola: