Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 17. kapitola

01.01.2010 (07:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3273×

Tohle jsem nechtěla, cokoliv jen tohle ne. Nechci být příčina nějaké nesmyslné války. Oni si myslí, že mě kousl některý Culen, ale to není pravda. Já jsem jim to chtěla říct, ale oni utekli moc brzo. Já nejsem rychlá jako oni.

Nemůžu dovolit, aby kvůli mně některý z Cullenových přišel o život, teda jestli se to životem dá nazvat. Já vím oni jsou upíři, ale tohle si nezaslouží.

Nemůžu jim to udělat, nemůžu to udělat Edwardovi. Ne po dnešku. Ne po tom co se stalo.

Po několika sekundách jsem se konečně vzpamatovala a běžela vstříc mému auto. Bylo mi jedno,

jestli si promočím potahy a dá mi do nich plíseň a pak to budu muset složitě čistit. Fajn, tohle mi jedno nebylo, ale já jsem vynalézavá a až přestane pršet vysuším to fénem. Rychle jsem nastartovala a vyjela k Forks. Za jízdy jsem si z kapsy vytáhla mobil a začala hledat v seznamu kontaktů.

„Grrr! Edwarde Cullene! Kdybych tak měla tvoje číslo na mobil… nebo alespoň věděla kde bydlíš,“ přemýšlela jsem si v duchu a naštvaně zastrčila mobil zpět do kapsy. Zatnula zuby a dupla na plyn.

Přemýšlela jsem jak nejlépe použít svou schopnost, abych našla jejich dům. Blbá schopnost! GPS by byla lepší! Nebo aspoň mapa.

K čemu mi je, že vím, jak ten dům vypadá zvenčí i zevnitř, když nevím  kde je? Začínala jsem být naštvaná, naštvaná na sebe. Já jsem tohle všechno zavinila a teď ani nemůžu najít jejich dům.

Já jsem tak neschopná, až to není normální. Já jsem věděla, že nebudou bydlet přímo ve městě, spíš někde v lese. Potřebují trochu soukromí, žádné sousedy.

Rychle jsem projela městem a napojila se na hlavní, která vede od Forks na sever.

Cesta tu byla jen jedna, ale pak se objevila křižovatka a mě nenapadlo jiné řešení.

Vystoupila jsem do deště a pravou rukou jsem se dotkla nejbližšího stromu a pátrala v jeho minulosti a v tom co zde viděl. Trvalo to sotva dvě sekundy a já věděla, že se mám dát doprava. Nasedla jsem a dupla na plyn. A jela cestou kterou jsem viděla projíždět Rosaliino auto. Rychle jsem jela kamsi nahoru a zajížděla víc a víc do lesa. A pak se mezi kapradinami objevila odbočka, málem jsem si jí nevšimla.

Odbočila jsem a to už jsem viděla překrásný dům. Celá jedna strana byla prosklená.

Jela jsem ještě několik metrů a pak jsem zastavila. Věděla jsem, že Cullenová už o mé přítomnosti vědí, poznali můj pach. Slyšela jsem jejich myšlenky. Nikdo z nich netušil, co tu vlastně pohledávám a Alice byla kvůli mně slepá. Nikdo nic netušil.

Zabrzdila jsem a chviličku ještě zůstala v autě.

Teprve teď mi došlo co se chystám udělat.

Já chtěla vlézt do domů plného upírů, do domu rodiny, která mě zřejmě nenávidí. Kvůli toho co jsem. A jeden její člen… Já vážně nevím, co od něj mám očekávat. Bude mě nenávidět stejně jako ostatní? To je jisté, chtěla jsem ho zabít, pak se to nějak zvrtlo a políbil mě. A já jsem zbaběle utekla. Jisté je jen to, že já k němu něco cítím. Ale nevím jestli je to dost silné, abych s ním mohla být. Zhluboka jsem se nadechla a vylezla z auta. Hlasitě jsem bouchla dveřmi, jestli o mě ještě nevěděli, tak už ví.

Pomalu, přesto sebevědomím krokem jsem se blížila ke dveřím. Rychle jsem vyběhla schody a tiše zaklepala na dveře. Ani ne za dvě sekundy se otevřely a v nich stál Emmett.

„Teda, čekal bych kohokoli, jen ne tebe,“ řekl a vypadalo to, že mě nechce pustit dovnitř.

„Emmette, prosím…“ řekla jsem, ale on neuhnul.

Už mu stačilo jen zakřičet „Nepustím tě!! Chá chá!!“

„Smím vědět, proč dobrovolně lezeš do baráku, který je plný upírů?“ zeptal se a já se na něj podívala jako na naprostého ido*a.

„Tohle je vážně důležité, pusť mě dovnitř,  nebo…“ já se snažila, ale jeho to asi baví nebo co?

„Nebo co?“ zeptal se pohrdavě.

„Já se nepřišla prát. Na to zbude čas potom, možná,“ řekla jsem a Emmett jen protočil oči a nakonec uhnul.

Prošla jsem chodbou a zamířila do obýváku, ten dům jsem z Edwardovi mysli již znala docela dobře. V něm mě uvítala vrčící Rosalie, která se rozhodovala jestli zaútočit.

„Rosalie, přece by ses neprala v domě. Jak by asi Esme nesla rozbitý jídelní stůl, tuším, že ho má opravdu ráda,“ řekla jsem, kývla ke stolu v jídelně a usmála se na ni.

„Ta holka má pravdu, ten stůl mám opravdu ráda,“ řekla Esme, která se najednou objevila vedle mě.

„Kde je zbytek rodiny, to co vám chci říct, je hodně důležité,“ řekla jsem a za pár sekund se v pokoji objevili ostatní členové upíří rodinky. I Edward.

„Promiň,“ řekla jsem tiše Edwardovi a pokusila se na něj usmát. Neodpověděl. Od ostatních jsem se dočkala nechápavých pohledů.

„Slibte mi, že až vám to řeknu, nikdo z vás se mě nepokusí zabít,“ řekla jsem a všichni kývli i když Rosalie se chvíli rozmýšlela.

„Já byla jsem na pláži La push a potkala jsem… vlkodlaky,“ další nechápavé pohledy, nadechla jsem se abych pokračovala.

„Viděli moji ehm, jizvu. Oni si myslí, že jste porušili smlouvu. Než jsem jim to stihla vysvětlit byli pryč. Oni na nás chtějí zítra zaútočit. Omlouvám se, je to moje vina,“ poslední větu jsem zašeptala a pak jsem uslyšela naštvané vrčení Rosalie. Pak ji naštěstí objal Emmett, takže na ničení stolu Esme nedošlo.
Slyšela jsem jak na celou místnost hlasitě řvou Emmettovy myšlenky, byl z toho nadšený, ale nechápu proč. Chtějí ho zabít, proboha!

„Emmette!“ okřikla jsem ho zároveň s Edwardem. Všichni se na nás podívali jako na dva blázny, jen Emmett se začal smát.

„Jak početná je jejich smečka?“ promluvil jako první Carlisle.

„Je jich šest,“ řekla jsem.

„Když jsi řekla nás…“ řekl najednou Edward, chtěl pokračovat, ale já mu to nedovolila.

„Myslela jsem tvoji rodinu a mě,“ řekla jsem a dala důraz na slovo „mě“.

„Nezúčastníš se boje,“ řekl rázně.

„Ale ano zúčastním. To jen díky mě máte takové problémy. Já jim to musím vysvětlit,“ obhajovala jsem se.

„Nenechám tě bojovat, jsi člověk,“ řekl tišeji.

„Tak já už jsem podle tebe člověk, zajímavé, že v lese jsi měl jiná názor,“ odsekla jsem mu.

„V lese?“ vložil se do toho Emmett.

„Ty  mlč!“ křikla jsem ani jsem se na něj nepodívala.

„Já nejsem ubohý slabý člověk. Já dokážu bojovat a budu,“ řekla jsem a šla blíže k němu.

„Já musím pomoc, oni vás budou chtít zabít, nebudou chtít diskutovat,“ zašeptala jsem a zoufala jsem se na něj podívala.

„Já nechci aby zemřel nějaký člen tvojí rodiny, nechci abys zemřel ty,“ bylo mi jedno, že na nás ostatní civí.

„Ani nevíš, jak je to pro mě složité, že ti nedokážu číst myšlenky,“ zašeptal a podíval se mi do očí.

„Ale vím,“ zašeptala jsem mu zpět.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 17. kapitola: