Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 16. kapitola

31.12.2009 (10:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3510×

„Ne! Nedělej to, je upír!“ křičel na mě hlásek – můj zdravý pud sebezáchovy.
„To nemůžeš, přemožitelka a upír?! To nejde do hromady, tak už to pochop!“ křičel a nejhorší na tom bylo to, že měl stoprocentní pravdu. A pak ta druhá nejhorší věc byla ta, že jsem se rozhodla poslechnout ho. Poslechnout rozum místo mého srdce.
Na pár sekund jsem k sobě silně přitiskla víčka a spustila ruce na zem. Edward poznal, že něco není v pořádku a přestal s polibky.
„Co se stalo?“ ptal se, v myšlenkách doufal, že mi nějak neublížil.
„Já nemůžu, omlouvám se,“ zašeptala jsem a odkopla ho ze svého těla. Edward se zachytil o větve stromu a zůstal na něm. Jen se díval, jak jsem běžela pryč.

„Ne, nemůžeme být spolu. Nešlo by to. Mám je zabíjet, ne být s nimi,“ snažila jsem se přemlouvat.
Jak nerychleji jsem dokázala, utíkala jsem k mému autu. Nevadilo mi, že začalo pršet, že jsem promočená až na kost. Z domu jsem ještě vzala klíčky od auta a pak do něj rychle nesedla.
Ještě jsem vyhlédla z okna, Edward stál na okraji lesa, zmoklý jako slepice a smutně se na mě díval. Já mu ten pohled oplatila a nastartovala. Téměř jsem tupla na plyn a rozjela se, Edwardovu zraku jsem unikla, jakmile jsem zahnula za zatáčku. Jela jsem tam, kdy mě nikdo z nich nebude hledat.
Jela jsem tam kam nemůžou, na pláž La push. Protože, pokud jsem pozorně pročítala myšlenky Cullenových a Sama, tak tam existuje určitá hranice. Tu nesmí překročit ani vlci ani upíři, mají jakousi smlouvu.  
Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych si dokázala vybrat mezi jedním vlkem a smečkou upírů.
Kde to pro mě jakožto pro skoro člověka bylo vhodnější. Ale nestihla jsem to domyslet, jen jsem chtěla pryč od Edwarda.

Rychle jsem jela známou cestou a po patnácti minutách jsem projela hranicí, zpomalila jsem.
Za chvíli už jsem zastavila a šla dolů k pláži. Stále pršelo, ale mě to nevadilo.
Došla jsem na pláž a sedla si na kus naplaveného kmene. Dívala jsem se do dáli, sledovala vlny. Byly fascinující a tak uklidňující. Tep se mi pomalu vracel k normálu a můj dech už byl vyrovnanější.
A tak jsem dál zírala do vln a zhluboka dýchala. Zavřela jsem oči a poslouchala tu nádhernou hudbu, která zněla na pobřeží. Racci, déšť, mořský příboj, šumění lesa to všechno dohromady bylo překrásné.

„Čichám, čichám upířinu!“ uslyšela jsem za sebou, ale neotočila jsem se.
„Mlč Embry, žádná pijavice tu není. Je tu jen ta holka, bije jí srdce,“ slyšela jsem za sebou další.
„Same, je cítit upíry! Přiznej si, že to je divné…“ další. Hmm, zdá se, že začínám být populární.
„Nech to být Quile, je člověk, má tep,“ a zase další, ale tyhle jsem znala.

„Jacobe?“ zašeptala jsem, když jsem se otočila. Nikde na pláži nebyl on ani ostatní, proto jsem očima zabloudila do lesa.
„Ona ví, že tu jsem. Sakra jak?“ zněly jeho myšlenky.
„Vím, že tam jsi, vylez z toho lesa, nebo si pro tebe dojdu,“ řekla jsem a blížila se k lesu, ze které nevyšel ani
živáček.
„Všichni můžete vylézt, Same, Embry, Jacobe, Quile, Paule, Leah…“ snažila jsem se je trochu povzbudit a z lesa jsem uslyšela tiché vrčení.
„Ona to ví, kdo jí to sakra vyžvanil?“ uslyšela jsem naštvané myšlenky patřící Leah.
„Jo Same, řekni Leah kdo mi to sakra vyžvanil, hm…?“  křikla jsem k místu, na kterém podle myšlenek stál.
„Měl bys jí to vysvětlit, je naštvaná,“ řekla jsem opět ke stejnému místu.
„Jo vysvětluj, nevím jak to ta holka udělala, ale má pravdu! Jsem naštvaná!“ křikla na něj Leah v myšlenkách.
„Jak, když to nevím? Prostě mě chytla za ruku a pak zdrhla,“ sykl myšlenkou na Leah. Pak se začali překřikovat a mě přestalo bavit to poslouchat. Rychlým krokem jsem šla za nimi, zdá se, že si mě nevšímali.

Zastavila jsem se asi pět metrů od šesti obrovských vlků, kteří právě vedli slovní přestřelku a vrčeli.

Popošla jsem ještě několik kroků a zastavila se za vlkem s rudohnědou srstí.
„Jako malé děti, že Jacobe,“ řekla jsem a vrčení utichlo. Všichni vlci se otočili na mě a s tázavým pohledem si mě prohlíželi. Já udělala jen několik kroků a přiblížila se k Jacobovi.
On sklopil jeho mohutnou hlavu a já se zahleděla do jeho tmavých očí.
„Už i ty?“ zašeptala jsem a dál mu hleděla do očí.
„Řekni mi, proč se všichni kolem mě musí změnit v příšery?“ zeptala jsem se smutně.
„Bohužel,“ řekl myšlenkou.
„Ale musím uznat, že jako psovi ti to sluší, jsi roztomilý,“ zazubila jsem se na něj.
„Dík za zvýšení sebevědomí,“ myslel si ironicky.
„Nemáš zač…“ řekla jsem s úsměvem, ale pak se mi zlomil hlas.

„Proč jsi cítit… upírem?“ zeptal se po dlouhé pauze.
„To je, složité…“ řekla jsem a podívala se stranou. Pak jsem si vybavila tu potvoru, kterou jsem zabila a pak i ehm,
příhodu s Edwardem.
„Jsem si jist, že to pochopím,“ poslal v myšlence.
„Nepochopíš,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. Ještě jednou jsem si vybavila tu upírku, ona mě kousla.
Automaticky jsem se druhou rukou chytila za místo na ruce, na které mě kousla.

Jacob se na tu ruku podíval a několikrát mi do ní dloubl čumákem. Pak ještě párkrát, nakonec mě donutil ruku pustit
a zkoumavě se na ni podíval. A pak se jeho pohled změnil.
„Jestli je to to, co si myslím…“ přemýšlel.
„Je to ono… “ pokračoval Paul.
„Tak to znamená… “ pokračoval Embry.
„Válku,“ dokončil Sam a moje srdce najednou nabralo šílenou rychlost.

„To není dobré!“ křičel hlásek v mé hlavě a vlci byli pryč.

„Útok bude zítra večer na jejich území…“ slyšela jsem ještě z dálky.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 16. kapitola: