Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t'aime - 2. kapitola (Rencontre)

07.11.2009 (18:00) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2782×

Potom co jsem se vrátila ze svého ranního rozjímání, jsem si zabalila posledních pár věcí a předala klíče od domu, realitní agentce. Už to není můj domov. Nevím ani jestli někdy budu mít opravdový domov. Potloukat se světem takhle sama už mě opravdu nebavilo. A tak přesto že zde nechávám své přátele a nejlepšího přítele, nemůžu si pomoct ale strašně se těším. Carlisla si už ani nedokážu vybavit a z toho co mi vyprávěl, si založil rodinu, pokud se to tedy dá říci a žije pohromadě ještě s dalšími 6 upíry. Hrozně se těším, nemuset se alespoň před někým skrývat a být jen sama sebou. Většinu nábytku jsem nechala zde, a dokonce jsem se zbavila i velké části svého oblečení. No co Francie, město módy, to tam nemůžu chodit jako nějaký otrhanec. Ale svojí motorku, mojí lásku, tu tady nechat nemůžu. Poletí hezky se mnou. Těch pár kufrů pošlu napřed a do mého nového domova už dorazím po dvou kolech.

Se všemi jsem se rozloučila už včera, takže není nač čekat. Chtěla jsem vyjít ze dveří ale stál v nich… ,,Crisi? Co tady děláš?“ ale ne, neměl sem chodit, tohle nezvládnu.

,,Bell, já se moc omlouvám, za, no vlastně za všechno. Musí to pro tebe být moc těžké a já ti to neulehčuji.“ Panebože kdyby alespoň nebyl tak moc smutný a proč to bere na sebe??

,,Ne, měl jsi pravdu, já bych se ti měla omluvit, měla jsem ti to říct už dřív ale neměla jsem na to odvahu, dokážeš mi odpustit? Vím že budu daleko ale i tak bych o tebe nerada takhle přišla, jsou přece telefony, e-maily a vůbec.“

,,Belli, nezlob se ale, no nevím jak to říct, nechci si s tebou psát a ani volat, chci tebe, chci tě tady a pokud to nejde, nechci mít zbytečné naděje, že se tvoje city ke mně třeba změní. Nezapomenu ale odložím vzpomínky na tebe hluboko do pozadí.“ Panebože, přijdu o něj, to snad není možný, on, Cris, já…

,,To je fér, budeš mi moc chybět Crisi.“ Objala jsem ho a cítila se jako bych ztrácela část svého já, jako by tu zůstala spolu s ním a už nikdy jsem ji neměla dostat zpět.

,,Miluji tě, Bellinko moje, ať budeš kdekoli.“

Goodbye my lover, goodbye my friend, you have been the one, you have been the one for me.

Poté co Cris odešel jsem si tak strašně moc přála, abych mohla plakat, jedinou slzu, alespoň jedinou. Věřím, že kdybych mohla plakat, byly by mé slzy mořem, které nechávám mezi námi a které již nejde přeplout zpět.

Čekání na letadlo bylo nesnesitelné, zpoždění 3 hodiny, to snad ani není možné, to je naschvál. Když už jsme konečně byli připraveni k odletu, zjistila jsem že celou cestu budu sedět vedle dosti zapáchající paní, která má evidentně veliký hlad. Nebýt mého vytrénovaného sebeovládání, paní by byla večeří pro mě, i když asi spíš ne, sádlo není můj oblíbený pokrm, a to i když normální jídlo mám ráda. Jsem sice vybíravá ale pokud mi někdo nabídne slaďoučké tiramisu tak neodolám.

,,Připravte se na přistání na mezinárodním letišti Paříž Beauvais.“ Hlásila milá stewardka konečně, málem jsem se začala bát že ten potok slin, co teče mojí spolucestující z její obří tlamy, zaplaví letadlo. No nerada bych byla cítit jako hrošice. Jo, už jen ,pár´kilometrů a…

,,To si ze mě děláte legraci že?“

,,Je nám to velice líto slečno Greenová, děláme co můžeme.“

,,Nějak mi vysvětlete jak můžete ztratit motorku, která váží více jak 250 kg?“

,,Nevím jak se to mohlo stát, do rána ji jistě najdeme, dovolte nám abychom Vám zatím nabídli pokoj v luxusním hotelu na náklady naší letecké společnosti, vše se jistě vyřeší.“

No skvělý, takže další zdržení. Do hotelu mě odvezla parádní limuzína, starali se o mě jako by tu motorku už neměli najít a to mě trochu znervóznělo. Sakra navíc mi ještě zvoní telefon, kde ale je? Vytáhla jsem svůj oblíbený SE Aino, ,,Halo, kdo volá?“

,,Bello? Tady je Alice, Alice Cullenová, prosím tě vydrž tam chvilku, hned jsem u tebe ano? Tvou motorku už bohužel nenajdou, ukradli ji!“

,,Cože, jak to sakra víš a kdo vůbec… halo?“ Bezva. Alice Cullenová, co mi nejspíš ukradla motorku nebo co? Jdu se na to radši vysprchovat. No páni, koupelna větší jak můj obývák ve Virginii. Sprchu jsem zavrhla ihned jak jsem uviděla vanu, ve které se jistě dá i plavat… Nalila jsem do ní mou oblíbenou vůni pomerančových květů, nasadila sluchátka a skladby Non, Je Ne Regrette, od Edith Piaf, jsem přece v Paříži ne, jsem zavřela oči a úplně vypustila. ,,Ááááááá.“ Vypískla jsem když se mě dotklo cosi co by u mě být nemělo a otevřela oči, stála tam vysmátá dívka, s velkýma zlatavě hnědýma očima, čokoládově hnědými vlasy, střiženými nakrátko a evidentně oblečená dle poslední módy. ,,Co, co tady sakra… “ Nenechala mě dokoktat.

,,Ahoj, jsem Alice, nemohla jsem se tě dočkat a když jsem viděla že dorazíš až zítra k večeru, řekla jsem si že tomu zabráním a dojedu si pro tebe.“ Mluvila tak rychle a mlela jedno přes druhé, že kdybych nebyla to, co jsem, měla bych problém.

,,No to je od tebe sice moc hezké, ale kdo k čertu jsi a jak si se sem dostala?“  Nejdřív mi ztratí motorku a pak mi sem pouští psychopatický upíry, aha ona je upír, Cullenová?, pak mi to docvaklo ,,Ty musíš být od Carlislea že?“

,,Jo, já věděla že si chytrá holka, tak pojď už z té vany ať můžeme vyrazit.“

,,Vyrazit? A kam? Musím tu počkat jestli se nenajde motorka, a jak jsi věděla že dorazím až zítra večer?“

,,A, ano promiň. Jsem Alice ahoj.“ Podala mi ruku. ,,Jsem Carlisleova adoptivní dcera, dalo by se říci, žijeme teď s ním v Rouenu, mám dar vidět budoucnost, a to i tu nejbližší, takže až budeš vylejzat z té vany, pozor je tu mokro.“

,,Cože…aaaaaa. Taky jsi to mohla říct dřív.“ Rozplácla jsem se jak žába. Zabalila jsem se do ručníku a vydala se za Alice, která se zatím uvelebila v mojí posteli.

,,Takže, co máš na sebe?“

,,Můžu nejprve vědět kam jedeme?“

,,No myslím že nemáš moc věcí na sebe a dokud ti oficiálně neoznámí, že motorku někdo ukradl, nemůžeš odsud jen tak odejít, takže se jede na NÁKUPY.“ ,,Nic neříkej, stejně nakonec pojedeš takže si odpustíme ty řeči kolem ano?“

,,Nejdřív si dám něco k jídlu ano?“

,,Ty jíš i normální jídlo??, to je pa-rá-da, alespoň Esme nebude mít tu kuchyň jenom na ozdobu.“

,,Počkej, pomalu, kdo je Esme?“

,,Promiň ty vlastně nic nevíš takže musíme po pořádku. Pojď povím ti to cestou, oblékni se.“ Navlíkla na mě džíny, mimochodem dost drahé džíny, bílý top a černou vestičku, kolem krku lehký šátek a už jsme měly namířeno do největšího nákupního centra, co jsem kdy viděla. Cestou mi podrobně vyprávěla jak to teď všechno vůbec je. To Alice tenkrát volala Carlisleovi, že si jdou pro mou matku Volturiovi, jak jsem se dozvěděla je to velmi mocná upíří rodina, kdesi v Itálii, která se považuje za jakousi královskou rodinu. Dbá nad dodržováním zákonů a zvláště pak jednoho, a to aby se o nás nedozvěděli lidé. Mou matku unesli protože s druhem jako jsme my, tedy poloupírů nemají moc zkušeností a tak si prostě jen vzali, co chtěli. Prý po mě pořád usilovně pátrají. Musíme najít způsob jak jim dokázat, že mohu žít v normálním světě aniž by se museli bát že nás prozradím a poskytnout jim o nás poloupírech tolik informací, kolik jen dokážeme sehnat, ale o tom až později.

Alice se o nás dozvěděla v jedné ze svých vizí a tak nás varovala dříve než bylo pozdě. Poté se ke Carlisleovi přidala i se svým přítelem Jasperem, matkou pro praktické účely ale v podstatě i mateřské, Esme, svými dva bratry Emmetem, který chodil s Rose a Edwardem. O jejich rodině jsem se toho už moc nedozvěděla, upřímně mezi regály plných lidí se jen tak vybavovat o upírech ani nejde, takže jsem musela počkat až do hotelu. I přes to její bláznění do nakupování, jsem si ji ihned zamilovala. Byla vážně skvělá. Nakonec jsme si nechaly vzít nakoupené věci do hotelu a vyrazily do víru velkoměsta. Moc se mi nechtělo, ale podle Alice bych nakonec stejně souhlasila, takže jsem šla. Mám pocit že nemluvila tak úplně pravdu a zkoušela to na mě ale nakonec jsem jí byla vděčná. Noční Paříž je totiž nádherná a plná moc pěkných kluků. Neodolala jsem a začala s nimi flirtovat. Takhle jsem si už dlouho neužila, byla jsem tak bezstarostná a uvolněná. Nejspíš díky Alice, konečně mám někoho, kdo o mě může všechno vědět, bylo to uvolňující. V jednom z mnoha barů , kdy už jsem měla za sebou pěkných pár koktejlů, a nutno dodat, že na mě působí jen o trošičku méně než na normálního člověka, jsem potkala jednoho váážně moc pěkného chlapa. Při tanci jsme se začali líbat a nebýt Alice asi bych přišla o nevinnost a ani nevím jak. Páni, nevinnost, no už je to tak, na to kolik mi je by se dalo říct že už bych toho mohla mít za sebou hodně ale neměla no. Jak starosvětské. A ráno určitě budu Alice vděčná že mě zastavila. No zastavila, to není tak úplně výstižné. Údajně prý zakopla a složila se přímo klukovi, se kterým jsem tančila k nohám, no ale kdyby se složila sama, ona s sebou vzala i jeho kalhoty. A pod nimi měl, no vlastně pod nimi moc neměl, a když říkám moc tak to tak i myslím. Spodní prádlo mu nejspíš nic neříkalo ale navíc nutno říci že mu asi byla i dost zima….Takže jsme to holt nechali na jindy. Zpátky na hotel se mi vůbec nechtělo a Alice měla co dělat aby mě tam dostala.

,,Alicinko, chyť si mě pusinko… “ Chtěla jsem jí utéct ale alkohol udělal svoje, a navíc ten její zpropadený dar, čapla mě za pásek u kalhot a jako kus hadru mě nesla do hotelu, dost to řezalo. Před hotelem se ale vzpamatovala a vzala mě normálně kolem ramen. Pak už nic jenom tma.

,,Alice, zhasni, neblázni.“ Řezavé světlo se mi dralo za víčka a já se cítila hrozně. No brzy mě to přejde, stačí studená sprcha a jsem zase jako dřív, to už jsem měla vyzkoušené. ,,Alice? Jsi tu?“ No bezva nikdo tu není, včera jsem se zlískala a navíc měla ještě halucinace. Počkat přece na tom nejsem zas tak zle. Jo nákupní tašky ležely v předpokoji a vedle mě ležel vzkaz:

,Dobré ráno opilče, skočila jsem si na lov. Až se vrátím buď připravená!´

Bezva, ještě se na mě asi zlobí. Nic, dám si sprchu. Studená sprcha mě vážně probrala, vylezla jsem ven, celé tělo natřela osvěžujícím citrusovým mlékem, vysušila si vlasy a… sakra, oblečení mi nikdo nepřipravil. Vyběhla jsem jen v ručníku z koupelny a sháněla nějaké spodní prádlo po taškách, nakonec jsem si vybrala, světle žlutou podprsenku a krajkové žluté string panty. Bouchly dveře. A Alice se vrátila.

,,Ahojky Alice, víš promiň za ten včerejšek,moc mě to mrzí.“ Začala jsem a vycházela z ložnice, sušíc si přitom vlasy. ,,Normálně se takhle nechovám, můžeš… “ V tom jsem se zarazila, ve dveřích stál a zíral na mě snad ten nejhezčí kluk jakého jsem kdy viděla. Ne kluk, upír. Vysoký, se svaly rýsujícími se pod jeho tričkem, obličej jako anděl, do jeho zlatavých  vlasů bych zabořila svoje ruce zatímco moje rty by ochutnávaly ty jeho. Toužila jsem se ho dotýkat a… vzpamatuj se Bello. ,,Ahoj jsem Bella.“ Chtěla jsem mu jít podat ruku ale uvědomila jsem si, co mám na sobě, no vlastně ještě nemám. Ani se nesnažil taktně otočit, byl jako v transu. ,,Raději se obléknu a potom mi povíš, co vlastně děláš v mém pokoji ano?“ Otočila jsem se na patě a rychlostí blesku za sebou zabouchla dveře od ložnice. Nezmohl se na slovo. Musela jsem se začít smát, to snad ani není možný, jak se mi během pár hodin změnil život. Jsem v hotelu, bez motorky, Alice, kterou znám jen chvíli už je jako moje sestra a navíc se tu předvádím jen ve spodním prádle před úplně cizím upírem. V tom dveře bouchly podruhé. Snad už konečně Alice.

,,Edwarde? Co tu děláš?“ Slyšela jsem její hlas.,,A kam jdeš?“ Zvolala. ,,Bello?“ Vstoupila za mnou do pokoje. ,,Co se to tu děje? Proč jsi jenom ve spodním prádle a kam šel Edward?“

,,Tak to je Edward? Promiň ale neznám každého upíra v okolí 100 km. A ve spodním prádle jsem proto, že rozhodně neočekávám, že mi sem vleze kdo chce.“ Byla jsem už mírně naštvaná, ale tak trochu mi i přišla celá ta situace k smíchu. ,,Mám očekávat ještě nějaké další návštěvy hmm?“

,,No vlastně…“

,,Cože?“ V tom se dovnitř nahrnula spousta upírů a jeden přes druhého se začali překřikovat a zdravit mě.

,,Teda Bello, to je pěkné uvítání, to Rose na mě takhle připravená nečeká.“ Prohlásil neuvěřitelně svalnatý upír.

,,No a ani už nikdy nebudu, pokud okamžitě nepřestaneš tak blbě civět, Emmete Cullene!“ Odpověděla mu nádherná blondýnka a uštědřila mu pěknou ránu pod pás.

,,No tak, vždyť já to tak ani nemyslel ty moje Rozinko slaďoučká.“

,,Já ti dám Rozinku, takhle mi před ostatními neříkej, počkej večer. Ty a ten tvůj Krull, král válečníků si moc nezaválčíte.“ Zasyčela na něj. Tohle už sem nevydržela a propukla v neuvěřitelná záchvat smíchu, to už je vážně moc.

,,Jestli dovolíte, dojdu se obléct a pak to tady dokončíme ano?“ Byla jsem ráda, že vůbec můžu dojít do pokoje.Vzala jsem si na sebe černé džínsy, žluté poloprůhledné tričko od Bilabong, nazula si svoje oblíbené Martensky a už sem vbíhala zpět k sešlosti. ,,Takže…

Shrnutí povídek 3

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t'aime - 2. kapitola (Rencontre):