Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t'aime - 1. kapitola (Adieu)

Stmivani


Je t'aime - 1. kapitola (Adieu)Bella ztrácí svou rodinu a je nucena utéci a skrývat se. Nyní žije ve Virginii, kde našla své přátele a kde je spokojená. Ke štěstí jí však něco chybí. Najde Bella svou matku? A co ona? Najde své štěstí a lásku? Nebo obě naleznou ve svém bytí už jen bolest a utrpení...? Tohle je můj úplně první pokus, tak bych ocenila kdybyste se k tomu vyjádřili, pokud to budete někdo číst.

Miluji zimu, sníh a stromy ojíněné mrazem, jak se nádherně třpytí na slunci. Bohužel miluji také teplo, moře a žár slunce na mém těle. Proto bylo velice těžké rozhodnout se, kde chci žít. A nakonec jsem se shodou náhod ocitla zde ve Francouzském Rouenu. No náhoda to tak úplně nebyla že? Vše nasvědčovalo tomu, že zde prožiji kousek svojí věčnosti, který ovšem nebude nijak poklidný.

Francii jsem si naprosto zamilovala. Studuji zde architekturu a bytový design na jedné ze zdejších prestižních  vyskokých škol. Je nejlepší to ano, ale musím se hodně otáčet, abych si mohla dovolit na ní studovat. I když bych nemusela…

Do Francie mě vlastně přivedla moje matka, která zde potkala, no dalo by se říci mého otce, i když ne v právém smyslu toho slova. Ale to bych se předbíhala. Jsem  Isabelle Violet Green.

Mohla bych říci, že přátelé mi říkají Bella, ale zatím jich zde moc nemám. Přestěhovala jsem se sem z východní Virginie, kde jsem zanechala vše co jsem měla.

,, Belli, už zase zasněná? Bello?“

,,Cože? Ach, promiň, Alice, ne jen přemýšlím a uvažuji, co se za poslední měsíc změnilo, pojďme Alice. Jasper na nás už jistě čeká…“

O 6 měsíců dříve:

Žiju teď v Severní Americe, státu Virginia, mám na pobřeží krásný dům, právě dokončuji střední školu, na které mám partu skvělých přátel a taky pohodovou práci v baru. Z mých dosavadních působišť jsem zde zůstala poměrně dlouho, ale prvních pár let jsem žila skrytě od lidí takže o mě nikdo nemůže mít jediné podezření. Žila bych si celkem fajn, v rámci možností, kdybych nezačala mít problémy sama se sebou, něco se mnou je, něco se děje a já nevím co s tím.

,, Ale no tak Bell, to nám nemůžeš udělat, proč odjíždíš?“ A já bláhová si myslela, že když jim o tom povím dostatečně dopředu, že se s tím časem smíří a zvyknou si. No příště už možná konečně budu chytřejší. Vždycky mi to trhá srdce na kousky, srdce, moje tiché nebijící, ale přesto cítím že ho někde uvnitř mám, musím mít, věřím v to!

,, Marry, probírali jsme to už mockrát, je mi to líto, ale nemůžu jinak, rodina mě potřebuje.“ No není to sice tak úplně pravda, to spíš já potřebuji je, ale tohle jim povídat nemůžu, jsou to skvělí přátelé, ale ani oni o mě nesmí vědět pravdu, beztak by mě měli za blázna! Už si to představuju: Ahoj, jsem Bella, napůl upír a napůl člověk… bla bla bla... NE!

,,Nemůžou oni přijet sem?“

,,Tak to opravdu nemůžou, Davide, mají tam svou práci, domov, přátele a hlavně, střední brzy dokončíme a každý půjde svou cestou, našla jsem tam skvělou školu, díky které bych si mohla splnit svůj sen.“

,,No jo no jo, architektka Bella Green. Jak velkolepé.“

,,Hele, nevysmívej se jo, Susan, budoucí majitelko návrhářského studia v Hollywoodu…“

,,O.k. dostala jsi mě Bells, jdeme, sice za 3 měsíce odjíždíš, to ale nezabrání Jakeovi, aby tě vyhodil když přijdeš pozdě jasný, mimochodem, už jsi to řekla Crisovi?“

,,Cris o tom ještě neví, je to tak lepší a taky to tak zůstane, jasný?“ Probodla jsem je pohledem, který jasně říkal, že nesnesu žádné dohady a námitky. ,,Na to je dost času.“

Ach jo Cris, můj nejlepší přítel, vůbec nejlepší jakého jsem za svou existeci potkala, vlastně jsem ještě docela mladá, na poloupíra. Poté co jsem dospěla již ve svých 10 letech, jsem zmražená ve 20-ti leté podobě teprve 30 let. Ale Cris to bohužel bere úplně jinak než já, pro mě je to pouze přítel, zatímco on mě od první chvíle bláznivě miluje. Nevadilo by mi ho milovat a být s ním, alespoň dokud by to šlo, je to fajn kluk a navíc moc hezký, ale nic víc k němu necítím.

,, Takže jdeme, nebo mě Jake vážně vyhodí…“ Vzala jsem Marry a Davida kolem ramen, ten popadl Susan a se smíchem jsme vyběhli do slunečného dne. Slunce mi nevadí, stejně jako nepohrdnu obyčejným jídlem, a jako poloupír jsem nikdy neublížila jedinému člověku.

Pracuji u Jakea v baru už skoro rok, je to pro mě práce, která se při škole dá zvládnout, navíc když nemusíte skoro spát a necítíte unávu, jsou to body navíc… A hlavně, nejsem vůbec špatná v míchání koktejlů a drinků a to Jake ví.

,, Ale no tak, Isabello, kde se flákáš, podívej kolik je tu lidí, všichni na tebe už čekají.“ To je mi pěkné přivítání, od té doby co jsem mu řekla že odjíždím, je pořád podrážděný a nesvůj.

,,Snad se zase tolik nestalo ne? Pět minut zpoždění, není žádná katastrofa.“

,,No,  5 minut sem, 5 minut tam a je to hodina…“

,,Dobře, jdu na to“ A tak nastala noc plná oplzlých žádostí o ruku, i jiné další nabídky, nechápu jejich zájem o svou osobu, nejsem sice ošklivá, blond vlasy do pasu, krásné zelené oči a vysportovaná sexy postava´– tak mě jednou popsal Cris, když jsem se ho ptala, co na mě jenom může vidět , ale nechápu, že si nezvykli na to, že prostě nerandím,  ale i zábavy. Právě se totiž vrátil Cris z praxe na Havaji a to je třeba oslavit a zapít.

,,Bello, tak rád tě vidím, dej si pauzu a pojď se s námi napít.“

,,Raději ne, Crisi“ řekla jsem když jsem viděla Jakeův pohled. ,,Zítra to oslavíme na pláži, co ty na to? Ukážeš nám, jak si se zlepšil na surfu ne? A navíc mám zítra večer volno, takže to můžem protáhnout u Nicka ne?“

,,Jasně, proč ne! Všichni jsou pro!“ No to Crise zrovna nepotěšilo, ale já se alespoň vyhnu jeho dalšímu pokusu mě políbit. Naposledy to nedopadlo úplně nejlíp, odešel s pěknou boulí na hlavě, jak jsem se ucukla. Mám přeci jen tvrdší hlavu než on…

Noc utíkala jako splašená, mám pocit že nám snad ve skladu nezbylo vůbec nic co by se mohlo dát pít. Posledních pár opozdilých, no spíše usnuvších, opilců jsem vyhodila těsně nad ránem, rychle poklidila. Jo ještě jsem jednoho vymetla z pod stolu, spetla jsem si ho s hromadou smetí. Myslím že podle toho jak byl cíti, by se mi nikdo ani nedivil.

Cesta domů se mi pěkně protáhla, normálně mi to tolik netrvá ale když táhnete na zádech bezvládného snad 120 kg nalitého souseda… Samozřejmě že pro mě nebyl těžký, ale 50 kg holka s více jak metrákem na rameni, to by asi nebylo moc podezřelé že? Doma jsem ho předala zuřící sousedce, no nebyla moc nadšená, že se její miláček vrátil v takovém stavu, no spíše že se vůbec vrátil…Pěkně si to slízne jak se probere, naposledy když jsem ho takhle dotáhla domů, mu jeho milovaná nandala k večeři psí konzervu a ten bez mrknutí oka i vylíznul talíř… Ble, pro něj snad není trestu!

Doma jsem na sebe hodila bílé plavky volnou tunikovou halenku a volné džínové kraťásky. Nemohla jsem se dočkat, surf, voljebal, moře a kamarádi, co víc chtít?

Naskočila jsem na svoji lásku BMW HP, cestou se stavila jseště pro Marry, která ač neochotně naskočila za mě, je to srab, a ani ne za 15 minut už jsme parkovaly na pláži.

Všichni jsme si odpoledne užívali, na surfu jsem už byla jako doma, při volejbale zase trefila Toma do obličeje a ten za asistence své krásně přítelkyně Janett odešel s pěkným monoklem a tekoucím nosem, musím říct že byl přímo k zakousnutí, ale ovládla jsem se. No jo no, celá já. Ty poslední 3 měsíce do mého odjezdu utekly až neuvěřitelně rychle a čekal mě rozhovor s Crisem, už to nešlo dále odkládat, vlastně, zítra odjíždím a odjet bez rozloučení není fér, už jenom proto, že je to můj přítel a opora.

Domluvila jsem si s ním večeři v jedné z těch lepších restaurací abych tomu dodala alespoň nějkou úroveň a právě jsem si vybírala co si vzít na sebe, když mi vletěla jako šílená do domu Marry. ,,Cris se pere s Jakem, řekl mu že odjíždíš a Cris tomu nechce uvěřit. Prý bys mu to neudělala… Bello, musíš tam jít, je jako šílený, takhle jsem ho nikdy neviděla.“

Hodila jsem na sebe to první co mi přišlo pod ruku a jak nejrychleji jsem mohla jsem běžela do baru, Cris byl vážně jako smyslů zbavený, vběhla jsem k němu a snažila se ho uklidnit, ale strčil do mě a začal na mě křičet: ,,Co si o sobě myslíš, hm, že ze mě budeš tak akorát dělat vola a pak se vypaříš? Jak jsi mi to mohla udělat?“

,,Chtěla jsem ti o tom říct, ale…“

,,Nemluv na mě Isabello, nechci tě už vidět, rozumíš, nikdy.“

,,Ale Crisi, nech si to vysvětlit… “ To už jsem mluvila k jeho zádům. Tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. To jsem nechtěla, je to můj přítel a já ho moc potřebuji. Takhle nemůžu odejít.

Večer jsem se ještě pokusila zajít k němu domů, ale nebyl tam a telefon taky nezvedal, hledala jsem ho až do rána ale nakonec jsem vyčerpáním z předchozích dnů usnula u něj na rohožce před domem.

Ráno přišlo nezvykle brzy, no vybrala jsem si spánkový režim zase tak na týden. Cris byl doma, vypadalo to že mě v noci překročil a nechal svému osudu u jeho dveří, bez zaklepání jsem vešla k němu do domu a našla ho v kuchyni, jak sedí na zemi opřený o zeď a pláče.

Sedla jsem si vedle něj a objala ho, byla jsem ráda že mě neodstrčil. ,,Neodcházej, Bell, neopouštěj mě…“ Zašeptal mi do ucha. ,,Já tě miluji, nemůžeš mě tu takhle nechat, potřebuji tě“, rty se mě něžně dotýkal za uchem a jeho dech na šíji mi bral ten můj. Strašně jsem chtěla otočit hlavou, spojit naše rty a ochutnat jaké to je, být jeho, být někým milovaná a hýčkaná. Bylo by to jako opravdu žít, měla bych ho ráda… ale stačí to? Nechci mu ještě víc ubližovat, on má jen jeden život a nezaslouží si ho prožít s někým, kdo ho nedokáže milovat tak moc, jak by si zasloužil. Zvedla jsem rty k jeho čelu a něžně ho políbila…

,,Sbohem Crisi…“

Domů jsem běžela, málem jsem zapomněla, že by mě mohl někdo vidět a že se musím hlídat, abych se neprozradila. Musím se nějak odreagovat.

Vlítla jsem do teď již poloprázdného domu,  oblékla jsem si sportovní kalhoty, tričko a lehkou bundu, do uší si dala mp3 a vyběhla s tóny písně New Divide, od Linkin Park ještě téměř spícím pobřežím Virginia Beach. Běh mě nijak neunavuje, a jakmile zaběhnu na odlehlé místo, už se ani nehlídám, abych běžela lidskou rychlostí, poddám se své přirozenosti a odhodím vše za hlavu. Byl to zde takový můj každodenní rituál, kdy přemýšlím kdo vlastně jsem a proč tu jsem.

Mou matku napadl zloděj a ošklivě ji poranil, v nemocnici jí řekli že se nedá nic dělat, že dítě zemře a pokud ho nevyjmou, zemře i ona. Nechtěla se mě vzdát a bojovala do poslední chvíle. A tak jsem se stala tím čím jsem. Jedním z doktorů, byl upír Carlisle Cullen, který se stal ošetřujícím lékařem mé matky, řekl jí, že by jí mohl pomoci, abychom ani jedna nemusely zemřít, ale za jakou by to bylo cenu. Matka souhlasila, obětovala se pro mě a stala se poloupírem. Vzhledem k tomu, že byla v 7 měsíci mě mohla porodit aniž by jakkoli riskovala.

Kousnutí prý bylo neskutečné a tím horší, že bolest prožívala za nás obě, byla jsem její součástí a tak i její bolestí. Ještě před koncem proměny, doktor Cullen provedl císařský řez a proměnu jsme tak dokončily každá zvlášť, a proto jsem teď jen poloupír, stejně jako byla moje matka. Nedlouho po naší přeměně, pro mě narození, si pro ni přišla mocná rodina z Itálie, aby ji studovali. Nic o nich nevím a ani nevím jak by se o nás mohli dozvědět. Carlisle mě zachránil před stejným osudem jen zázrakem. Byli jsme zrovna na lovu, když mu volala jakási známá, co se stalo a že mě musí bezpodmínečně poslat pryč a to samotnou. Carlisle jí věřil, a přesto že jsem to nechápala a nechtěla jsem ho opustit, důvěřovala jsem mu a utekla pryč. S Carlislem jsem se už od té doby nikdy neviděla.

Občas se odvážím a vytočím jeho číslo, můžeme spolu ale mluvit jen málo, aby mě nemohli najít. Většinou se ho snažím přemluvit abychom se pokusili vypátrat mou matku a zachránit ji. Prý je to moc nebezpečné, snaží se ji hledat sám a přes známé opatrně shání informace ale dosud nic.

Třicet let se již skrývám po Americe a nyní, zdá se, konečně přijde má chvíle.

 

Shrnutí povídek 2


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Je t'aime - 1. kapitola (Adieu):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!