Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 17. (Je t´aime)

10.04.2010 (19:00) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2946×

„Belli?“ Přitulila jsem se blíž k Edwardovi a nechala si šeptat do ouška. „Mám pro tebe překvapení.“ Podívala jsem se s otázkou v očích, že by nějaké vysvobození od Emmetova oblíbeného pořadu? Zrovna mu začínal nějaký veledůležitý zápas boxu. Nejraději bych si udělala boxovací pytel z něj. Nemluvil ani s Rose, ještě byl naštvaný kvůli svému autu. Jen přišel, no přidupal, kecnul si na pohovku a přepnul nám snad miliontý díl Step by step. „Pojď se mnou.“ Ohlédla jsem se po ostatních. Jasper s Alice se věnovali sami sobě, Carlisle s Esme plánovali začátek rekonstrukce a Rose si naštvaně už po třetí lakovala nehty.

Takže jsem se nadšeně sesunula z pohovky a vyplula ze dveří s Edwardem v patách.

„Překvapení? Jaké? Kam jdeme?“

„Bell, kdybych ti to řekl, tak už by to nebylo překvapení ne?“

„Nemám ráda překvapení.“ Našpulila jsem pusu a zamrkala na něj, rádoby svůdně, zpoza řas.

„Hezký pokus. Ale pokud vážně nechceš překvapení…“

„Jsi vážně zlý.“ Ovinula jsem mu ruce okolo krku a otřela se mu nosem o tvář.

„A taky ti to vážně neřeknu.“ Zasmál se mi do vlasů a vzal mě za ruku. „Takže jdeme?“

„Jistě, že jdeme.“ Zarazilo mě, že mě tak snadno odbyl. Copak na něj vážně nijak nepůsobím? Proboha, vždyť jsme spolu jen chvíli a já už řeším takovéhle věci.

„Bello?“

„Hm?“ Šplhali jsme ruku v ruce na nějaký kopec, moc jsem nepřemýšlela, co nás čeká nahoře, spíš jsem si jen užívala jeho ruku ve své a toho, že mám po dlouhé době zase čistou hlavu.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Musíš se ptát? Jistě, že můžeš.“

„Kdo ti psal?“ Kontrola? Nevěří mi? „Nevykládej si to špatně, ale nevěděl jsem, že tady někoho znáš a…“

„A? Myslíš, že jsem chudinka, která nemá přátele? To, že jsem ti řekla, že jsem většinu svého života sama, ještě neznamená, že nemám přátele, kteří na mě alespoň chvíli po mém odchodu nezapomenou.“

„Já, takhle jsem to nemyslel.“

„Já vím, v pořádku.“

„Takže to byla nejspíš odpověď na mou otázku. Omlouvám se, že takhle vyzvídám.“

„Omluva přijata. Nemusíš se mě bát na něco zeptat. Nemám co skrývat.“

„Bell?“

„Zase to děláš?“

„Ne, chtěl jsem říct… zavři oči.“

„Cože? Ne. Na tohle jsem už stará Edwarde.“

„Hele! Nekaz mi to ano?“ Copak jemu se dá odolat? Ne, asi ne. „Tak zavři a otoč se.“ Pro jistotu mi překryl oči rukou a opřel si mě o své štíhlé, sexy tělo. Wow, snad na mě takhle nikdy nepřestane působit.

Cítila jsem vítr ve tváři, a jeho vlahý sladký dech šeptající tak něžně a tak vášnivě…

„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“

Odkryl mi oči a já… bylo to, jako bych teprve teď prozřela, jako bych do této chvíle byla slepá.

Nebe plné hvězd, tak čisté a hvězdy zářily jen pro nás.

„Ale já nejsem Rose a tvá slova Jack nikdy nepronesl…“

„Také nejsme na Titaniku a nepotápíme se.“

„Pšt, nemluv už.“ Jen jsem se dívala vysoko na oblohu a vznášela se společně s hvězdami.

„Já jsem tady taky.“

„Já vím. A ty jsi součást překvapení?“ Otočila jsem se na něj.

„Ne, já jsem hlavní část.“

„Aha, ale já myslela, že ty už jsi můj.“

„Nikdy bych to neřekl lépe.“

„Tak už nemluv.“ Projela jsem rukou jeho vlasy a prsty kopírovala siluetu jeho tváře. „Víš, že jsem ještě nikoho jako ty nepotkala?“ Přiložila jsem prst na jeho rty, které se už otevíraly k odpovědi. „Počkej, nemluv. Jsi tak neposlušný.“ Nemohla jsem si pomoci, jeho rty mě tak přitahovaly, jako magnet. Lákaly mě a vábily k sobě. Bylo to, jako by mě žadonily o polibek. „Jsi tak nepředvídatelný.“ Přiblížila jsem své rty k jeho… „tak, tak…“

„Chápu přesně, jak to myslíš…“ Spojili jsme naše rty v polibku. V knihách by to jistě bylo popsáno jako souznění těl a duší. Slova jako země se zachvěla a slunce potemnělo, mi ale přišly příliš ošoupaná a naprosto směšná.

Byla jsem tak šťastnááá, chtělo se mi křičet štěstím a zpívat…

„Tak křič, já zazpívám.“ Zasmál se mi Edward. Přerušil tím náš polibek a já se zarazila.

„Tohle jsem přeci neřekla nahlas!“

„Ne.“ Svitlo mu v očích a přímo se tetelil štěstím. „Já slyším tvoje myšlenky!“

„To ne!“ Tak z toho tedy zrovna odvázaná nejsem. „Tak na co myslím?“

Vypadal, jako, že se pekelně soustředí ale čelo mu po chvíli ozdobila vráska, ze které jsem měla radost zase já. Znamenalo to jediné…

„Nic. Nic neslyším.“

„Hm. Zvláštní. Ale mám radost.“

„Nejspíš, když se nesoustředíš nebo jsi rozrušená…“

„Hele, netul se jo? Mám pocit, jako bys to dělal jen kvůli mým myšlenkám.“

„Nešpul pořád tu tvojí pusinku.“ Věnoval mi poslední polibek a vzal mě do náruče. „Dopřej mi alespoň ty tvoje krásné myšlenky, když už nic jiného ano?“

„Hm, zatím mi nic jiného nezbývá, ale já to vychytám.“

„To jsem si myslel. Že já nemlčel. Domů? Madam?“

„Ano prosím.“

…

„Bello? Jsi to ty?“

„Judy, proč nespíš?“

„Kolik je hodin?“

„Tři hodiny ráno, spi.“ I mě už padala víčka únavou, rodinka Cullenů mě pěkně vysává. Jo, trefné. Hlavně jedna osůbka, kterou nemůžu dostat od okna.

„Kde jsi byla?“

„Jen venku.“

„Sama?“ Tohle je snad výslech nebo co?

„Ano, jen jsem se byla projít.“

„Jsme tu kvůli práci, nezapo…“ Může někdo usnout v polovině věty? Alespoň víme, na čem jsme.

„Vidíš?“ Zašeptala jsem k Edwardovi, který se zuby nehty držel na rámu. A to i přes mojí velikou snahu. „Jdi už, ráno vstávám.“

„Brou…“

 16  Shrnutí povídek  18

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 17. (Je t´aime):