Nevím no. Řekněte vy, jaké to je? :-)
05.03.2010 (22:15) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2991×
„No tak Emmete? Vyraz a ukaž co je v tobě?“ Škádlila jsem Emmeta teď už konečně na vrcholu kopce. No počkej, to zahrabaný prkno si ještě vypiješ. Dodala jsem si pro sebe v duchu. No, co ho nenapadlo? Ten vtipálek mi chtěl schovat snowboard a nenapadlo ho lepší místo než dva metry pod sněhem. Bezva. Tohle snad ani nemohl mít ze svojí hlavy.
„Oki Bell, závody?“
„Fajn. Ale o co?“
„No o co? O pusu!“
„Jo, to by ti Rose dala.“ Zasmála jsem se a omluvně se podívala na Rose. Ale té se to evidentně ani trochu nedotklo. Dívala se jinam a zadržovala smích.
„Nebuď srabík Bell.“
„Dobře, ale když vyhraju, tak dvakrát oběhneš chatu nahý.“
„Ccc, to je toho. Nikdo mě ani nezahlídne.“
„Nech mě pokračovat. Chatu dole u vleku, za plného provozu.“ Čelist mu padla a nenápadně se ohlédl po Alice.
„No? Na Alice se nedívej, nech se překvapit.“
„V pohodě!“ Plácli jsme si a naskočili na kraj kopce.
„Tři…“
„Dva…“
„Jedna…“
Odrazila jsem se a svištěla dolů. Emmet měl výhodu, byl o dost těžší než já ale já byla zase mrštnější. Míhala jsem se mezi stromy a smála se do větru, když jsem viděla, jak zaostává.
„Cíl na dohled Emmete, snad jsi dostatečně vyvinutý, aby sis neudělal ostudu.“ Zavolala jsem za záda.
„Neboj Bell. Ostudu mít nebudu.“ Ozval se mnohem blíž, než bych ho čekala. Přímo těsně za mnou. Víc jsem se přikrčila a snažila se přidal na rychlosti. Téměř jsem letěla, na nějaké vyhýbání se překážkám nebyl čas. „Hej Bello! Měj se.“ Šťouchnul do mě a já zahučela přímo do závěje. Zatím co on projel pomyslnou cílovou čarou.
„To neplatí!“ Hrabala jsem se ze sněhu a plivala sníh. „Tohle jsme si nedomluvili, musíme opakovat.“ Tolik jsem se těšila až o uvidím jak se mu to bimbá a on potupnou lidskou rychlostí obíhá okolo nic netušících turistiku. Vztekle jsem odhodila sníh z prkna.
„Ale no tak. Nebuď jak malá. Prohrála jsi. Pravidla jsme nestanovili. A navíc, sotva jsem se tě dotknul.“
„Alice?“ Ta jen pokrčila rameny. „Rose?“
„Ale Bell, jedna pusa, co to je?“ Nějaká klidná ne? Co je to za ženskou, že jí nevadí, že se její miláček bude líbat s jinou. Vždycky mi připadala taková zásadová v těchhle věcech.
„Super. Tak pojď na mou hruď Emíku.“ Rozpřáhla jsem paže a zamrkala na něj.
„Blázníš? Já miluju jen svojí Rozinku… Ech, promiň lásko.“ Nechápavě jsem si ho měřila. „Pusinku dostane támhle Edík. Už se nemůže dočkat.“
„Tak počkat! Vy jste to věděli! Alice? Edwarde?“ Oba jsem sjela pohledem. „Tohle je podraz. Čeho tím chcete dosáhnout?“
„Prohrála jsi Bello. Nedá se nic dělat.“
„To si vypiješ!“
„Jo, to jsi říkala už několikrát dneska. Šup šup.“ Přistrčil mě blíž k Edwardovi a pokynul mi.
„Já za to nemůžu. Na mě naštvaná nebuď.“
„Ale nijak zvlášť se nevzpíráš.“ Obvinila jsem ho. Ale on jen pokrčil rameny.
„Sázka.“
„Fajn.“ Rychle jsem mu přejela rty přes ty jeho a zase se odtáhla. Jenže on mě chytil a přitiskl k sobě.
„Umíš to líp Bello.“ Cítila jsem jeho ledový dech a poté i jeho ústa. Tiskl se ke mně a vůbec to nebylo nepříjemné. Vadla jsem a tála pod jeho dotykem. Strašně jsem se styděla. Odhalovala jsem víc citů než bylo nutné. Ačkoli jsem chtěla přestat, sama jsem mu jazykem obkroužila rty a vnikla dovnitř. Bože, bylo to úžasné. Mnohem lepší než včera, tím spíš, že hlavu mi neotupoval alkohol a já si to mohla dosyta vychutnat.
„No, myslím, že už to stačí ne?“ Bez dechu jsem se neochotně odtáhla. Otočila jsem se a chtěla pohlédnout na Emmeta, ale nikdo tam nebyl.
„Mě to nestačilo…“ Opět se ke mně skláněl ale čerstvý vzduch mě natolik osvěžil a já už nebyla v jeho moci… tolik.
„Mám splněno.“ Cvrnkla jsem ho do nosu a zvedla svoje prkno. „Jdu zabít Alice a hned potom Emmeta… Pa!“ Hned jak jsem se otočila, shodila jsem masku netečnosti a nasadila blažený úsměv. Zasněně jsem si přejela přes rty a zavřela oči. No, tak tenhle pobyt bude ještě zajímavý. Snadu už brzy přijede Judy aby si na mě dala pozor. Ještě tu zvlčím.
„Emmetku? Emmetíčku?“ Volala jsem sladce až se mi lepila pusa. „Pojď k Bellince ať ti může urvat hlavičku…“ Kde sakra může být. „Aaa, ahoj zrádce a podvodníku.“ Zahodila jsem všechno co jsem měla v rukách a vrhnula se mu na záda. Byl silnější ale držela jsem se jako klíště. Skoro jsem čekala, kdy se svalí na zem aby mě ze sebe sválel dolů. A to se i stalo. Mrštně jsem se dostala na jeho hrudník a zacpala mu pusu opět sněhem. „Když ti to předtím tak chutnalo…“
„Bello, nech mě, no tak. Vždyť je to humus.“ Snažil se mě dostat dolů a zároveň si vykašlával sníh z úst.
„Nechám tě, když mi pomůžeš.“
„S čím?“
„Vymyslet pomstu na Alice…“ Zase v tom měla prsty, na to jsem nepotřebovala číst myšlenky. Emmetovi se to evidentně líbilo.
„Co máš v plánu?“ Šibalsky přimhouřil oči a vycenil zuby.
„Od čeho mám tebe? Experta na kraviny.“
„Něco vymyslím. Na mě,“ poklepal si hrdě na prsa, „se můžeš spolehnout.“
„Tak mě nezklam. A teď už pojď. Hrajeme Twistera a Alice vymyslela super program… prý.“ Podala jsem mu ruku a vytáhla ho na nohy.
„Na to jsem já mistr. Zase dostaneš vejklep.“ Zdvihla jsem obočí a zadívala se na něj. „No dobře, ale nikomu o tomhle neříkej. Jasper by se mohl zbláznit, že mě dostala ženská na lopatky.“
„Použiju to jen v případě nouze…“
„Alice uhni s tou nohou, tlačíš mě do žeber. Já nejsem tak odolná, kolikrát to mám říkat.“
„To nejsem já…“
„Ale Emmete! Kdy ses naposledy koupal a měnil si fusekle? To je hegeš fakt.“
„Vtipná jako vždy. Ale ta modrá ponožka s dírou na palci není moje ale Edíka.“
„Dírou?! Edwarde? Co to má být?“
„Nehýbej se Alice jo? Nebo prohraješ!“
„Se bojíš aby ti to nešla štrikovat? By ti to vzala rovnou k noze.“
„Sklapni Emmete!“
„Tohle mě fakt nebaví. Proč zrovna já musím skoro ležet na Jasperovi a Emmet si tam tiskne rozkrok na Rose?!“
„Taky bych byl raději, kdyby se mi na záda tisklo něco intimního raději od Alice, tak mlč Edwarde!“
To už jsem nevydržela a začala se svíjet smíchy. Což nebylo zrovna rozumné, když přihlídnu k tomu, že jsem na spodu té hromady.
„Bello! Ne Bello!“
„Uklidni se, necukej sebou.“
„Neposouvej tu nohu!“
„Neeee!“
Skrumáž pěti dalších těl dopadla na moje nebohé tělíčko v nepřirozených polohách. Sípala jsem bez dechu a snažila se vyplazit ven. Dýchání nepomáhal ani můj neutuchající smích. Vypadali jsme jako třesoucí se hromada magorů.
„Nesmějte se a pomozte mi ven. Dýl už to nevydržííím…“
Něčí silná ruka mě jedním tahem vytáhla na svobodu.
„Tak pojď ty ničitelko. Všechny jsi nás dostala na hromadu. To se jen tak někomu nepodaří. To chce odměnu.“
„Jo, to jo. Ale ne tu, kterou máš na mysli.“
„Já myslel, že číst myšlenky tady umím já?“
„Tak schválně?“
„Ne, to si nechám na později…“
Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Je t´aime - 13. (Enjeu):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!