Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 12. kapitola

16.06.2010 (17:45) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5698×

Zbytek dne uběhl jako voda a já se už těšila, jak se doma najím - no doma... Najednou mi došlo, že tam vlastně nic nemám. Musela jsem si zajít na lov.

***

Po lovu jsem chtěla jít rovnou do bytu, ale najednou mě něco popadlo. Nevím, co to bylo, snad stesk...
Slzy se mi začaly linout z očí a já nevěděla, co se děje. Nechala jsem je pomalu stékat po tvářích a dala volný průchod svým vzlykům. Padla jsem na kolena a jen plakala.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle byla, ale najednou jsem za sebou uslyšela sametový hlas:
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward.
Pomalu jsem nadzvedla hlavu a pohlédla do těch jeho karamelových očí.
„Jo,“ kuňkla jsem.
„Nevypadáš tak,“ poznamenal a dřepl si vedle mě. To je tak složité pochopit, že chci být sama? Asi ano.
„Nech mě být, Edwarde,“ zamručela jsem otráveně. Jeho to ale nijak neodradilo, jen mu po tváři přeběhl úšklebek.
„Když mi řekneš, co se děje, uleví se ti.“
Odkdy je z něj i odborník přes emoce a podobný věci? Něco neurčitého jsem zamumlala a snažila se dělat, že ho nevidím. Ale bylo to zbytečné, až moc jsem si uvědomovala jeho blízkost. Byl jen kousek ode mě...
Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vytěsnila nežádoucí myšlenky a skousla jsem si ret. Co teď? Povzdechla jsem si.
„Prostě se to celé tak nějak... rozsypalo.“
Ušklíbl se. „Co tím myslíš? Nějaké korále, či co?“
Vrhla jsem na něj nevrlý pohled. „Ne, ty idiote! Můj život, můj život se mi rozsypal pod nohama. Sakra, proč ti to tady vůbec vykládám?“ Naštvaně jsem vstala a chtěla odejít, ale Edwardova ruka mě zastavila.
„Počkej, chci to slyšet -“
„Já bych toho chtěla,“ zabručela jsem.
Nadzvedl jedno obočí. „Vážně? Například?“
„Například, aby jsi mě nechal na pokoji!“ vyštěkla jsem. „Co se vůbec staráš?“
Ledabyle pokrčil rameny. „Jsi z rodiny a pokud je mi známo, v rodině si má každý pomáhat.“
„Tak poslouchej, my dva nejsme, nikdy jsme nebyli a ani nikdy nebudeme rodina, jasné?“
Ušklíbl se. „Co ta náhlá změna názorů, neteřinko?“
Zavrčela jsem. „Nezahrávej si se mnou, Edwarde Cullene, nebo uvidíš?“
„Vážně?“ řekl posměšně. „A co?“
To už jsem nevydržela a skočila na něj, k mému prospěchu ho to zaskočilo. Ovšem rychle se vzpamatoval a můj úder mi oplatil.

Ani nevím, co se tam stalo. V jednu chvíli si sama sedím v lese, v druhé se pošťuhuju ze svým „strýčkem“ a nakonec na sebe vrčíme a mlátíme se jako nějaká zvířata.
„Au,“ zaskučela jsem, když mě kopl do břicha a já spadla na zem. Naneštěstí do velké louže bláta - no, super!
„Copak, neteřinko, chceš to vzdát?“
„Ani omylem, Cullene,“ zavřela jsem, vstala a znovu ho udeřila. Muselo ho to zaskočit, protože jsme najednou oba skončili na zemi.
Nevím, jak se to stalo, ale naše obličeje byly nebezpečně blízko. Nedivila jsem se všem ostatním holkám, co na něj každý den zíraly - byl opravdu krásný. Propaloval mě svým zlatým pohledem, ve kterém čišel vztek, vášeň, ale také jakési vzrušení. Po zádech mi přeběhl mráz a já se musela kouknout jinam. Měla jsme pocit, že mě jeho pohled uvězní na věky a už nepustí zpět.
Bohužel se můj pohled zatoulal k jeho rtům. Byli tak rudé a hebké. Vyzývali k ochutnání a já chtěla, chtěla jsem ochutnat.

„Vidíš něco, co se ti líbí, neteřinko?“ vyrušil mě jeho hlas. Koukla jsem se mu znovu do očí, ve kterých se značilo pobavení. Pobavení mnou...
Rozhodla jsem se lhát, přeci mu tu nebudu povídat, že jsem byla na chvíli mimo kontrolu a rozplýval se nad jeho krásou.
Ušklíbla jsem se. „Ne, ani ne. Měla bych snad?“
Zavrčel. „Takže ty takhle, neteřinko? Jak myslíš.“ Než jsem si uvědomila, co dělá, ucítila jsem jeho rty na svých. Byl to velice hrubý a násilný polibek, ale přesto plný vášně.
Začala jsem se bránit, ale marně, bylo to jako bych kopala do skály a navíc - jeho rty byly tak měkké a horké...
Zamotala jsem mu svou ruku do vlasů a začala polibky oplácet. Po chvíli jsem se potřebovala nadechnou, a tak se jeho vroucí polibky přesunuly na můj krk.
Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak leželi v blátě a líbali se, ale já si najednou uvědomila, že je to špatné. Nevím proč, ale bylo to špatné.
Rychle jsem vyskočila od nic netušícího Edwarda.

„Já, ehm... asi bych měla už jít,“ vykoktala jsem. Koukal se na mě nechápavě, ale přikývl.
„Dobře,“ řekl váhavě.
„Takže zítra,“ řekla jsem a zbaběle utekla domů.

Doma jsem se svalila na postel a zakázala si myslet. Bylo to těžké, obzvlášť po tom co se stalo s Edwardem, ale musela jsem.
Zanedlouho po tom jsem upadla do vytouženého spánku.

<<< X >>>

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 12. kapitola: