Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 11. kapitola

14.06.2010 (16:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5809×

Probudila jsem se do nového dne a povzdechla si. Hned se mi vybavily události ze včerejšího večera. Co tam dělal Emmett? Přišel mě zkontrolovat? Poslal ho táta? Páni, zase… táta. Zní to krásně… Ne! Teď není čas se rozplývat nad tím, jak krásně to zní.
Poslal ho, aby mě hlídal? Myslí si, že potřebuji dohled? Bojí se o mě? I kdyby se o mě bál, nemá právo mě hlídat. Jsem dospělá už celkem dlouhou dobu.

„… Je osm hodin, vážení. Jen připomínám, že dnes probíráme téma: Jakou politickou stranu volit, tak si to nenechte ujít, ale teď už zprávy s Jane Herrisnovou...“
„Sakra!“ zaklela jsem a vyplula budík. „Jdu pozdě.“

Nechala jsem myšlenky myšlenkami, rychle se převlékla a jako neřízená střela vyběhla do školy. Musela jsem si dávat pozor, abych nepřestřelila a běžela lidskou rychlostí. Naprosto udýchaná jsem vběhla do učebny biologie.
„Alespoň zaklapat byste mohla, když už jdete pozdě na svou první hodinu biologie, na této škole, slečno Whitlocková,“ ozval se hlas kousek ode mě. Byl to postarší muž s vraždícím pohledem.
„Omlouvám se, zaspala jsem, už se to nestane.“
„To doufám, protože...“
„Prosím, pane profesore, Bella jistě nezaspala schválně, a jak slíbila - už se to nebude opakovat, tak byste ji mohl přestat poučovat a nechat ji, co říkáte,“ ozval se nádherný sametový hlas Rose Haleové, ze zadních lavic, a já na ni s udivením koukala. „Bella si jistě může sednou ke mně, že?“ zeptala se s úsměvem, a na potvrzení svých slov, se na mě usmála.
„Ehm, jistě,“ vykoktal učitel a pokynul mi k Rose.

Se smíšenými emocemi jsem si k Rose sedla a čekala, že začne sama. Nezdálo se to pravděpodobné, a tak jsem začala já.
„Proč jsi to udělala?“ šeptla jsem k ní. „Myslela jsem, že mě nemáš ráda.“
Otočila se ke mně se zvláštním výrazem a lehce se usmála.

„Přiznávám, že jsme nezačaly z té nejlepší stránky.“ Věnovala jsem jí skeptický pohled. „Dobře,“ zvedla ruce v obraném gestu.
„Fajn,“ povzdechla si, „já jsem nezačala zrovna nejlíp. Byla jsem na tebe hnusná, vím, a omlouvám se.“
„Proč to? Proč tak najednou? Co se změnilo?“ Pokrčila rameny.

„Uvědomila jsem si, že nemá cenu válčit. To, jak si se včera zachovala s tím pitím, naprosto mě to vykolejilo a napadlo mě, že kdybych chtěla válku, je možná prohra a to jsem nemohla dopustit,“ lehce se zasmála, „a taky, Emmett mi vyprávěl o včerejšku, takže vím, že za to můžeš ty,“ mrkla.
„Ehm, cože?“ Byla jsem zmatená. „Co jsem udělala?“
Povzdechla si. „Víš, už dlouho jsem s Emmettem tak skvělý sex nezažila. Tolik vážně, chtíče a -“
„Počkat, počkat!“ přerušila jsem ji. „Mohla bys, prosím, vynechat ty detaily ohledně tvého milostného života? Dělá se mi špatně.“ Mé poslední větě se zašklebila, ale přešla ji bez řečí.

„Zkrátka, řekl mi, že když s tebou mluvil, najednou ho to popadlo, nevím, jak jsi to udělala, ale děkuji.“ Z ničeho nic mě objala. Váhavě jsem jí obětí opětovala. Po pravdě jsem se trochu bála, že se mi zakousne do krku.
„Ehm, nemáš zač. Nevěděla jsem, že to funguje na takovou dálku,“ dodala jsem si pro sebe.
„Takže, za to můžeš ty!“ vypískla. „Musíš mi říct, jak jsi to udělala."

„Tak zaprvé, trochu se ztiš, jsou tu lidi a zadruhé, já nemusím nic, abys věděla. Rozumíš?“
„Hm, jo. Já to tak nemyslela, já jen, že -“
„Fajn, v pořádku, nechme toho.“ Otočila jsem se k tabuli a konečně začal vnímat.

Když zazvonilo, vydala jsem se na další hodinu s divným pocitem. Díky Bohu, měla jsem štěstí, Alice nechtěla „konverzovat“ a tak hodina proběhla bez problému.
A tak to šlo celý den. Když byl čas oběda, rychle jsem spěchala do jídelny, pro něco k snědku. Měla jsem příšerný hlad.

Najednou mě něco - no spíše někdo - popadl za paži a táhnul do rohu jídelny. Nebránila jsem se. Moc dobře jsem věděla, kdo to je, i když jsem mu neviděla do obličeje, Jasper - můj otec.
„Kdes byla včera večer?“ zavrčel.
„Myslím, že moc dobře víš, kde jsem byla,“ odsekla jsem suše.
„Jo, to vím. Jak mi to vysvětlíš?“
„Já ti nemám co vysvětlovat!“ vykřikla jsem - až moc hlasitě, protože se pár lidí na nás otočilo. Včetně Cullenů, kteří byli k nám nejblíže. Museli slyšet každé slovo.
„Jsi moje dcera!“
„To jsem ráda, že to víš!“ odsekla jsem.
„Bello!“ zavrčel.
Nenechala jsem ho říct nic dalšího a raději se zeptala sama: „Co to bylo včera, s Emmettem?“
Najednou, jako by ho zaplavil pocit viny.

„Nic,“ řekl vyhýbavě, „jen jsem potřeboval vědět, že jsi v pořádku.“ Jeho slova mě naštvaly.

„Takže rodičovský dohled? Nejsem na to moc stará?“ vztekala jsem se.
„Ne, myslím, že ne,“ řekl pevně.
„Je mi přes šedesát, já myslím, že jo!“ zavrčela jsem a odkráčela pryč. Vzala jsem to kolem Cullenů, kteří na mě vyjeveně zírali. Došla jsem až k Edwardovi, sebrala mu jablko, co měl na tácu, a otočila se k odchodu.
„Hej!“ Otočila jsem se.

„Copak se děje, strýčku? Ty to stejně jíst nebudeš, ne?“ zeptala jsem se a zakousla se do jablka.
„Ne, pravděpodobně ne,“ zhodnotil, jeho už bývalé, nakousnuté jablko. „A neříkej mi ,strýčku´,“ dodal.
„Copak, tobě se to nelíbí?“ řekla jsem na oko smutně.
„Popravdě?“ řekl rádoby ‚dramaticky‘. „Ne!“ Pokrčila jsem rameny.

„Jak myslíš, Ede.“ Otočila jsem se k odchodu, a teď už opravdu a konečně, vypadla pryč z jídelny s jediným jablkem.

Sakra!

<<< X >>>

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 11. kapitola: