Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 46. kapitola

05.10.2016 (17:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2329×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

46. kapitola

Pohled Belly :

Nevím, co se přesně stalo, že jsem omdlela, ale mohla jsem to svést na hodně utažený korzet, vážně se v tom nedalo dýchat. Když všichni odešli, a já zůstala sama, vstala jsem a šla do koupelny, stále jsem na sobě měla ty šaty a v nich jsem spát nechtěla, a navíc ta obruč je vážně nepohodlná.

V koupelně jsem ze sebe shodila ty šaty se vším, co jsem měla na sobě, a dala to všechno na jednu hromadu, Alice se o to pak postará, tomu věřím. Nikdy mi nenechá nic, co jsem už jednou měla na sobě.

Z vlasů jsem si vyndala všechny ty sponky a skřipečky, které držely mé vlasy a pořádně zatřepala hlavou, aby se mé vlasy mohly rozletět do všech stran, jak to mám vždycky a je mi to nejpohodlnější.

Když jsem měla vlasy už v pořádku, vzala jsem z poličky odličovací mléko a celá se odlíčila, aby se mi neponičila pleť. Byl to úžasný pocit, když se na mém obličeji nenacházel už ani kousek make-upu. Vzala jsem jeden z hydratačních krému a celý obličej si pečlivě namazala.

Vůně toho krému mi stoupla do nosu a hned na to jsem objímala záchodovou mísu a dávila do ní všechno, co jsem snědla a vypila dneska na té oslavě. Nevím, co to se mnou bylo. Tenhle krém jsem milovala už pár let a vždycky mi voněl, ale teď jsem ho nemohla ani vystát.

Ihned jsem se přihnala k umyvadlu a chrstla si na obličej ledovou vodu, aby ten krém co nejrychleji zmizel, protože to byl fakticky puch, jako sto let staré ponožky, ne něco mnohem strašnějšího… Ale teď mě nic nenapadá.

Oddechla jsem si, když jsem ten krém už neměla pod nosem, ale otevřená sklenice stále stála vedle umyvadla a hned, jakmile jsem ji zahlédla, jsem se vrátila k tykání se záchodem. Ježiši, je mi tak blbě, jako ještě nikdy. Není ten krém už prošlý?

Když už nebylo, co bych vyzvracela do záchodové mísy, schoulila jsem se do kouta na dlaždičky vedle ní a opřela se o stěnu. Sáhla jsem si na břicho, zda jsem vážně v pořádku a nemám teď v žaludku jednu velikou díru. Ale zarazila jsem se.

Na svém břiše jsem nahmatala malinkou vybouleninu, a celkem tvrdou. Pozorně jsem ji prohmatala a zarazila se. Co je to? To není možné! To nemůže být pravda.

Ale je. Jsi těhotná, ozvalo se někde hluboko v mé mysli. Cukla jsem sebou. Co to bylo? Nějaký hlas uvnitř mě, který chce, aby to byla pravda? I když mi to přišlo nemožné, když jsem měla ruku na svém bříšku na té malé vyboulenině, cítila jsem se šťastně.

A proč je vlastně tak nemožné, abych čekala upírovo dítě? Vždyť já jsem taky zplozena upírem, takže kde je problém? Hned jsem se musela šťastně usmát, ale ještě jsem se nezvedla ze země, nechtělo se mi.

Moje a Edwardovo dítě, plod naší lásky, nosím pod srdcem, ve svém těle. Celé mé tělo zaplavilo takové štěstí, až mi začaly téct slzy. Brečela jsem štěstím. Vědět, že dám nový život je takový nádherný pocit.

Zdalipak se tak cítila i moje matka, když zjistila, že je těhotná? Máma! Moje štěstí zamrzlo do řeky, která se nechtěla hnout a vysílala jen chlad. Co když Edward nebude to dítě chtít? A co když bude táta proti?

Ne! Na takové myšlenky není čas. I kdyby byla proti celá Volterra, já své dítě nedám, a pokud bych měla zemřít při porodu a následovat tak svou matku, udělám to s radostí, protože budu vědět, že mé dítě bude žít. Teď už chápu, jak se cítila.

Proč sedím na té chladné zemi? Vždyť můžu nastydnout a tím ohrozit své dítě. Okamžitě jsem se zvedla a zalezla do sprchy, abych se opláchla teplou vodou. Proud teplé vody byl tak příjemný, až jsem slastí přivírala oči a několikrát vzdychla.

Eh? Odkdy vzdychám při sprchování? Vždycky jedině, když je tady Edward se mnou, ale teď jsem sama, tak proč?

Protože jsi těhotná, ozval se znovu ten hlas v mé mysli a já mu dala za pravdu. Vždyť je to tak, těhotenské hormony, proto mi i ten krém páchnul. Když tak nad tím přemýšlím, tak si ještě užiju.

Vypla jsem vodu, usušila se a podívala se na sebe do zrcadla. Postavila jsem se k němu bokem a pozorovala své bříško. Opravdu, už je to malinko vidět, ale bez upířího zraku bych to neviděla. Samotnou mě překvapuje, jak rychle jsem si zvykla na to, že jsem těhotná.

Zajímalo by mě, v kolikátém jsem měsíci. Zítra se nechám od Carlislea vyšetřit. Ještě jsem se namazala tělovým mlékem, které vonělo po mandlích, a ze kterého mi nebylo špatně. Oblékla jsem si červenou košilku a na to župan, aby mi nebyla zima.

Na spaní jsem teď neměla ani pomyšlení, musím říct tu radostnou novinu Edwardovi… Já zapomněla, že šel na lov. No, budu muset na něj počkat. A když jsem u toho, mám hlad. Hned z koupelny jsem zamířila do obýváku a do kuchyně.

Otevřela jsem ledničku a chvíli koukala na její obsah. Hmm, co bych si tak mohla dát? Mám tady ještě ze včera lasagne. Vyndala jsem je a přičichla k nim, aby nehrozilo pozvracení až bych je měla na talíři.

Ale jakmile mě jejich vůně naplnila, dostala jsem na ně takovou chuť, že bych je spořádala ještě studené, ale ovládla jsem se, ohřála si je a až pak jsme je snědla a mísu jsem ještě vylízala, taková dobrota. Nádobí jsem dala do myčky a přemýšlela, co teď.

Nevím přesně, kdy se Edward vrátí, tak… Že bych si přečetla nějakou knihu? Stoupla jsem si před mojí malou knihovničku, kde je pár mých nejoblíbenějších knih z hradní knihovny a plus několik, které ani neznám.

Chvíli jsem jezdila po hřbetech prstem a četla si jejich názvy. V tu chvíli jsem se zastavila na jedné, Na větrné hůrce, a hned věděla, že tu si přečtu, i když jsem ji četla už tolikrát. Sedla jsem si s ní do mého oblíbeného křesla a začala číst.

Tahle kniha mě nikdy neomrzí. Stále mě dokáže vtáhnout do svého děje a donutit nevnímat nic jiného, jen písmenka na jejích stránkách. Ze čtecího transu mě vytáhl zvuk blížících se kroků.

Pohledem jsem střelila ke dveřím a usmála se. Konečně je tady. Jakmile se otevřely dveře, knížku jsem položila na stůl, zvedla se z křesla a běžela k otci mého dítěte, které nosím pod srdcem.

„Edwarde! Konečně jsi zpátky!“ zakřičela jsem z plných plic vesele a skočila mu kolem krku a pevně ho stiskla. Jako upíra ho to vůbec nemohlo bolet. Musela jsem ze sebe nějak dostat kousek toho vzrušení a radosti, jinak bych asi praskla.

„Ty ještě nespíš, tak pozdě? Vždyť jsi omdlela, měla by jsi odpočívat,“ začal hned a silou se mě snažil ze sebe sundat. Poraženě jsem povolila, ale nadšení a štěstí ze mě neopadlo, naopak. Ještě se zvětšilo a já se prostě musela usmívat.

„Nemohla jsem usnout a tak jsem se rozhodla na tebe počkat,“ řekla jsem na vysvětlenou, aby se nemusel strachovat. Nebyla to úplná pravda, vlastně jo, byla. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení, protože jsem právě zjistila, že ze mě brzy bude matka.

„Bello, měla by sis lehnout a doplnit energii. Jestli budeš unavená z toho, že jsi ponocovala, tak všichni budou obviňovat mně a Jasper mě určitě taky nepochválí. Pro tebe klidně pár ran schytám, ale nechci tady být ten zlej jen proto…“ začal Edward a jak to tak říkal, začínala jsem se bát, co řekne tomu, že jsem těhotná, a co tomu řeknou ostatní.

Jak jsem ho tak poslouchala, tak jsem si uvědomila, že ze všeho, co se mi stalo, všichni za mými zády obviňují Edwarda, a přede mnou se usmívají jako svatoušci. Však já jim dám, jestli to ještě jednou udělají, a věřte, že to poznám. Za každou cenu budu bránit své dítě i jeho otce.

„Přestaň, nebo nenajdu odvahu ti to říct,“ řekla jsem trochu nesvá a najednou mě pohltila taková nervozita a obavy, jako předtím v koupelně. Co když opravdu bude proti tomu, abych si dítě nechala?

„Co se děje? Řekni mi to. Točí se ti hlava? Máš teplotu?“ zeptal se mě panicky a hned mi položil ruku na čelo. Musela jsem se usmát. Opravdu má o mně starost a strach. Nějak mi to pomohlo se uklidnit a potlačit ten strach a nervozitu. Jeho ruku na mém čele jsem vzala do svých a podívala se mu do očí.

„Ani jedno, blázínku. Jsem těhotná,“ řekla jsem jako by se nechumelilo tak klidně, že jsem tomu sama nevěřila, a jeho ruku jsem si položila na břicho, kde se nacházela malá vyboulenina, naše dítě.

Zvedla jsem pohled do jeho tváře, abych mohla odhadnout, na co myslí, ale šlo to dost těžko. Celý ztuhl a kdybych malinko zmáčkla jeho ruku, odlomila by se jako pískovec, protože se k něj stala socha. Nejevil jedinou známku života.

„Tě-tě-tě-těhotná?“ zeptal se mě nevěřícně a konečně se aspoň kousíček pohnul, vlastně jenom jeho ústa, nic jiného se stále nehýbalo. Vědět, že bude takhle reagovat, tak bych mu to řekla jinak a mezitím bych ho na to připravila.

„Ano. Nevím sice, v kolikátém jsem měsíci, ale jsem si jistá, že tady,“ poklepala jsem na jeho ruku, která se stále dotýkala mého bříška. „Je naše dítě. Brzy budeme rodiče. Bude ze mě máma a ty budeš táta,“ řekla jsem mu a musela se šťastně usmát. Nádherná to představa. Já sedíce na pohovce, v náručí své dítě, a vedle mě Edward objímajíc mě a s usmívajíc se na naše dítě.

„Táta… Já budu táta. Nemůžu tomu uvěřit,“ vydal ze sebe nevěřícně a až pak se konečně pohnul. Jeho ruka povolila a na jeho tváři se objevil šťastný úsměv. Jeho pohled se z mého bříška přesunul do mých očí. Páni, nečekala jsem, že ho to tak dojme, málem by se rozplakal.

„Tak věř, protože já budu máma,“ řekla jsem a musela se šťastně usmát. Znovu jsem ho objala kolem krku a natiskla se na něj. Chvíli stál jako solný sloup, ale pak mě objal kolem pasu a jemně stiskl. Asi se snažil neublížit dítěti.

„Právě jsi ze mě udělala nejšťastnějšího upíra pod sluncem, Bello. Ale… Jasper asi nebude nadšenej. Radši ani nechci přemýšlet, co mi udělá, až zjistí, že jsem mu zbouchl dceru,“ řekl malinko odměřeným hlasem a já poznala, že se vážně bojí.

„Blázínku, neboj se, já tě ochráním. Za každou cenu budu bránit otce svého dítěte, i za cenu svého života, a stejně tak i své dítě. Proti mně se táta jít neodváží, budu ti živým štítem. Nikomu nedovolím, aby ti ublížil,“ řekla jsem mu s pohledem upřeným do očí a neovládla se a zívla, a pěkně nahlas.

Edward se usmál a než jsem stačila mrknout, vyzdvihl si mě do náruče. Chvíli jsem nechápala, co se děje, ale když jsem si všimla, že mě nese do ložnice, položila jsem si hlavu na jeho rameno a už skoro usínala.

„Dneska tě nechám spát, i když mám chuť to pořádně oslavit, ale tvé zdraví je přednější. Stále tomu nevěřím, že budu otcem,“ řekl a už jsem pak jen cítila, jak mě pokládá do peřin a sundává mi župan.

„Tak hned ráno půjdeme za Carlislem, abys to měl i s lékařským potvrzením, protože myslím, že mi jinak neuvěříš. Ale já nepochybuju, cítím ho,“ řekla jsem ještě polo rozespalým hlasem a ruku si položila na břicho, což bylo poslední, co jsem vnímala. I když je tam maličké, má nade mnou velikou moc, když jsem skoro ve vteřině usla.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 46. kapitola: