Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 39. kapitola

11.04.2016 (21:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2670×

EDIT: Článek neprošel korekcí! 

39. kapitola

Ze všeho, co Carlisle řekl, jsem byla nesvá a vyděšená jako malá holka. To nemohl myslet vážně. Něco takového by Bella neudělala. Ona není ten typ, co by se zabil ze strachu. Ona není taková!

Sledovala jsem mlčky, jak Carlisle Bellu prohlíží a všechno si dopodrobna zapisuje, a když s tím skončil, napojil ji na všechny různé přístroje a celé tělo jí obvázal fáčem, vypadala jako mumie. Jak si můžu v takovéhle situaci dělat srandu?

Když s tím skončil, otevřela jsem dveře a vyšla ven z místnosti. Jakmile se za mnou zavřeli dveře, vzhlédla jsem a viděla celý hrad stát napnutě před dveřmi s vyděšenými výrazy, ve předu s Jasperem a Edwardem.

Jen jsem se na ně smutně podívala, sklonila jsem hlavu a šla dál. Potřebuju být chvíli sama. Nevím, jak moji reakci pochopili, ale asi ne moc dobře, protože se všichni zděsili. Hned za mnou vyšel Carlisle a toho doslova obklopili jako do svěráku a odmítali pustit. Zastavila jsem se a poslouchala, co jim říká, i když jsem to věděla.

„Je na tom hodně špatně. V celém těle není jediná kost v celku, končetiny má skoro bez kostí, má tam jen pár úlomků, krve v těle má ani ne půl litru, její tělo je vysílené a slabé, bez živin. Bude zázrak, pokud se uzdraví a probere, ale i kdyby, je velmi pravděpodobné, že se pokusí o sebevraždu a bude se nám všem stranit…“ řekl jednoduše, ale dál jsem už neposlouchala.

Zrychlila jsem krok a běžela chodbami hradu ani jsem pořádně nevěděla kam. Než jsem se nadála, stála jsem před velikými dveřmi, které jsem velmi dobře poznávala. Prošla jsem jimi jako družička na Bellině svatbě.

Otevřela jsem je a objevila se na překrásné zahradě, kde se konal její svatební obřad. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě, už jen proto, že se vdávala moje nejlepší kamarádka za mého bratra.

Přešla jsem k veliké fontáně kousek za altánkem, kde si řekli ano, a sedla si na ni. Pozorovala jsem křišťálově čistou vodu jak teče a přála si být jako ta voda. Mohla bych se klidně přemístit z místa na místo a zapomenout na všechno.

Zničeně jsme si dala hlavu do dlaní a přála si být neviditelná, obrazně řečeno. Mohla jsem být klidně neviditelná, a to díky Bellině moci, kterou stále mám. Až se probere, musím jí ji vrátit. Teda, jestli se probudí. Ne!

Co se stane, jestli se probudí? Bude nás nenávidět za to, že jsme jí zachránili? Bude nenávidět mě, že jsem jim řekla, kde je a nerespektovala její přání odejít? Bylo tolik možných možností, ale jedna převažovala, a to, že se už nikdy neprobudí.

To se nesmí stát! Nesmí! Nedokážu si představit život, kde by nebyla Bella, která se mnou jako jediná vždycky nadšeně absolvovala nákupy, vždycky se smála, všem pomáhala s čímkoli a ničeho se nebála. Musí se uzdravit.

Podívala jsem se na zářící slunce nad sebou a přemýšlela, jestli existuje bůh. Říká se, že svět stvořil bůh, ale stvořil i upíry? Bella je napůl člověk, takže nad ní musí bdít, i když je z druhé půlky upír.

I když jsem se chtěla sama sobě vysmát, padla jsem na kolena, sepjala ruce a vzlétla k zářivému slunci. I když mi to přišlo absurdní, naděje vždycky umírá poslední. A kdo ví, třeba to nakonec bude fungovat.

„Prosím, pane Bože, jestli existuješ, pomož Belle. Pomož jí se uzdravit, aby mohla žít s námi dál, aby byla jako dřív, aby nás nenáviděla, aby mě nenáviděla za to, že jsem nerespektovala její přání a rozhodla se jí zachránit. Prosím,“ řekla jsem normálním hlasem a koukala přitom do slunce.

Nevím, zda se mi to nezdálo, ale měla jsem pocit, jako bych ve slunci viděla obrys něčí usměvavé tváře. Určitě se mi to zdálo, ale budu věřit, že se Bella uzdraví a bude jako dřív. Vstala jsem a rozhodla se jít na ni podívat.

***

Uběhlo několik týdnů, ale Bella byla stále v bezvědomí. Edward se od ní nehnul na krok, ani na lovy nechodil, krev jsme mu nosili ve flaškách, Jasper u ní trávil většinu dne a ostatní se u ní střídali.

Každou chvíli k ní někdo přišel a ptal se Carlislea, který u ní byl taky nonstop, kdyby se cokoli změnilo, aby mohl když tak pomoci a kontroloval její stav. Zrovna jsem k ní šla, abych se na ni podívala.

I když šlo všechno dobře a její tělo se hojilo neskutečnou rychlostí, pořád jsem se o ni bála. Nechtěla jsem věřit, že bude všechno v pořádku, protože pořád je tady šance, že její srdce může kdykoli přestat bít, a to bych nevydržela.

Před dveřmi do Bellina pokoje jsem se zastavila a jemně zaťukala. Když se zevnitř ozval Carlislův hlas, vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Uvnitř jsem viděla Bellu ležet na posteli, pořád ofačovanou, ale už jen na několika místech, hojila se opravdu rychle.

Edward seděl vedle ní a držel ji za ruku, Carlisle pořád kontroloval přístroje, na které byla Bella napojená, v rohu pokoje postával Jasper a pozoroval Bellu a ještě tu byl Aro, Caius, Marcus, Jane, Alec, Felix, Demetri a Heidy.

„Jak je jí?“ zeptala jsem se hned, jakmile jsem zavřela dveře a přistoupila kousek k ní. Už na první pohled vypadala o hodně lépe. Její tělo začalo zase nabírat tvar a kůže barvu, rány se zacelovali a jizvy pomalu mizeli, ale pořád bylo všechno ještě hodně čerstvé.

„Všechno jde dobře. Hojí se velmi rychle. Kosti srůstají tak, jak mají, a tělový oběh už je v pořádku, zdá se. Kosti v končetinách dorostly zřejmě díky krvi, kterou jí pouštíme do žil společně s výživou, ale žádá si hodně krve, proto se asi tak rychle hojí. Je to velmi neobvyklé, sám tomu nevěřím, je to skutečný zázrak, ale je to jenom dobře. Možná se uzdraví dřív, než jsem předpokládal,“ řekl s úsměvem a mně se skutečně ulevilo. To jsem ráda.

Ale vyděsila jsem se, když začal jeden z přístrojů pískat a tím upozorňoval na problém. Všichni byli v pohotovosti a hned se vyděšeně ptali, co se děje. Carlisle nervózně koukal z přístroje na Bellu a obráceně.

„To není dobré! Bellina tělesná teplota stoupá. Její normální teplota je vyšší než u upíra, má kolem dvaceti až dvaceti pěti stupni celsia, ale teď má skoro třicet pět! Pokud to okamžitě nezastavíme a neshodíme, může zemřít!“ řekl tak vylekaným hlasem, až jsem se vyděsila.

Okamžitě jsme se všichni přihnali k Belle a přiložili ruce na její tělo a snažili se jí zchladit. Měl pravdu. I na dotyk jsem mohla cítit, jak je horká a teplota se stále zvyšuje. Vytřeštila jsem oči a střelila pohledem k její tváři.

Na obličeji se jí objevilo několik kapiček potu a její tělo sebou začalo jemně házet, přičemž ještě jemně a velmi potichu Bella pofňukávala, jak je to u lidí, když blouzní v horečkách, normální.

Nevím proč, ale byla jsem za to nějak šťastná. Konečně po těch dnech vydala nějaký zvuk. Všichni jsme ji chladili tři hodiny v kuse a její teplota se konečně zastavila. Už nestoupala, ale ani neklesala. Zastavila se na třiceti sedmi rovných, ale aspoň že tak. Byla to sice zvýšená teplota i na člověka, ale aspoň že už nestoupala.

Nikdo se od Belly nehnul. Edward Bellu držel za ruku a já jí každou chvíli měnila studený hadr na čele, aby se jí teplota trošku snížila. Všichni strnule stáli kolem ní a starostlivě ji pozorovali.

„Ne… Ne…“ začala najednou Bella jemně říkat, ale vypadalo to, jako by s něčím bojovala ve svém nitru. Zase sebou začala házet, ale teď to bylo jiné. Vážně to bylo jako u normálního člověka, když blouzní v horečkách. Všichni se napnuli a poslouchali, co se snaží říct.

„Mami…,“ řekla najednou a všichni se překvapeně nadechli, zvláště Jasper. Střelila jsem po něm pohledem a viděla v jeho očích překvapení ale i bolest a strach.

„Mami… Mami, počkej na mě… Nenechávej mě tu samotnou… Neopouštěj mě… Bojím se…“ řekla a já byla ráda, že konečně mluví, i když jsem byla vyděšená jejími slovy. To bylo znamení, že se brzy uzdraví, věděla jsem to. Všem se ulevilo, ale všimla jsem si, že Jasper tady už není.

Ačkoli jsem nechtěla, také jsem odešla z místnosti a šla hledat Jasper. Tohle mu není podobné. On není ten typ, co by odešel od své dcery, když ví, že má bolesti a je jí těžko. Dělalo mi to starosti.

Abych ušetřila čas, použila jsem Bellinu moc a přála si být u něj. Byl v tělocvičně, kde rychle dělal kliky a střídal to se vším vybavením, které měl po ruce. Chvíli jsem ho nechápavě pozorovala, ale pak jsem se probrala a zeptala se ho.

„Jazzi, stalo se něco? Proč jsi odešel od Belly?“ zeptala jsem se ho a tím na sebe strhla jeho pozornost. To byl až tak zabranej do toho cvičení, že si mě až doteď nevšiml? V jeho očích se zrcadlila taková bolest a utrpení, že mě to dorazilo.

„Já to už nevydržím, Alice! Nevydržím koukat na to, jak má dcera trpí! Je to úplně stejné jako tenkrát!“ zakřičel na mě zničeně a svezl se bezmocně na zem. Začal potichu pofňukávat a vzlykat. Okamžitě jsem se objevila u něj a dala mu utěšující objetí.

„To bude dobrý, Jazzi,“ zašeptala jsem konejšivě, ale pak jsem se zarazila.

„Jako tenkrát?“ doplnila jsem a sledovala, co to s Jasperem udělá. Kdy tenkrát?  To ještě s námi asi nebyli, protože si nepamatuju, že by Bella někdy trpěla.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 39. kapitola: