Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 21. kapitola

29.02.2016 (20:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2480×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

21. kapitola

„Tak, jak ti můžu pomoci?“ zeptala se mě smrtelně vážně bez jediné známky ironie. To jsem se už uklidnila, myslím. Pořád jsem se trochu pochechtávala, ale jinak to prostě nešlo. Nedokážu si představit Emmetta, který by byl sto let bez sexu. On bez sexu nevydrží ani dva dny.

„Dám mu šanci z trestu vycouvat,“ řekla jsem, zavřela oči a změnila svou podobu. Zaslechla jsem zalapání po dechu. Otevřela jsem oči a šla k zrcadlu. Vypadala jsem přesně jako Rosalie. Začala jsem se upravovat a koukat na sebe ze všech možných úhlů. Zkrátka, jsem vypadala krásně.

„Dám Emmettovi úkol. Jestli pozná, kdo z nás je pravá Rose, bude bez trestu. A ještě něco.“ Udělala jsem dramatickou pauzu, aby to mělo lepší dojem. Zavládla napjatá atmosféra. Rose trpělivě čekala, co řeknu.

„Nemám jen tvou podobu, ale i část tvého mozku a ty máš část mého. Když se bude na něco ptát, odpovíme jednohlasně, protože máme vlastně jeden mozek dohromady. Bude to jako by jsme byli skutečně dvě Rose, nebo dvě Belly, a ne Rose a Bella. Teď jsem vlastně ty a ty jsi já. Znám tvé gesta, tvé největší tajemství, tvé hlášky. A ty znáš mé. Jakmile vyjdeme ze dveří, budeme jako jedna. Budeme se chovat stejně, mluvit stejně. Budeme jako klony. Když promluví jedna, řeknou to obě. Když jedna mrskne, druhá taky.“ Otočila jsem se k ní.

Zářila jako sluníčko a v očích jí nebezpečně a ďábelsky jiskřilo. S širokým úsměvem přikývla. Ještě jsem kolem nás dala štít, aby nás nikdo nepoznal podle pachu, nebo Edward podle myšlenek.

„Tak jdeme,“ řekla jsem a vyšly ze dveří. Já šla hned za Rose. Když jsme se objevily na schodech, všichni zatajili dech. No, já, kdybych viděla dva Edwardy, asi bych zareagovala stejně. S Rose jsme se postavily vedle sebe zrcadlově a svoji pozornost jsme zaměřily na Emmetta.

„Emmette, pokud splníš úkol, budeš bez trestu. Tvůj úkol zní: Musíš poznat, která z nás je pravá Rose,“ řekli jsme s Rose jedním hlasem, jedním tónem a zároveň na sebe spiklenecky mrkly.

„Až si budeš jistý, která je pravá, polib ji a maskování pomine. Pak se uvidí, jestli jsi se trefil,“ řekli jsme opět jednohlasně. Emmett se před nás postavil a zmateně koukal z jedné na druhou. Chvíli přemýšlel a pak se zeptal.

„Kde jsme měli první líbánky?“ zeptal se a doufal. To si myslí, že tohle ví jen jeho nejmilovanější Rosalinka? To ví všichni Cullenovi. Dokonce i já, a to jsem tam s nimi nebyla. Nebyla jsem s nimi, ani když měli první svatbu.

„Na Hawaii. Zničili jsme pět postelí, tři stoly a šest pohovek,“ řekly jsme unioso. Emmett se malinko vystrašil. To asi nečekal. Já ostatně taky ne. Ústa se mi sama otevírala a zavírala. V duchu jsem se lámala smíchy. Tak to je s Edwardem budeme muset trumfnout.

„Co jsem dostal k našemu prvnímu výročí?“ zeptal se znovu a doufal, že odpoví jedna. Marně.

„Trenýrky, na zadku s kamasútrou a na předku s mým podpisem.“ Myslela jsem, že se asi rozesměju, protože oni jsou fakt šílení. Koho by napadlo tohle koupit k výročí? Emmett se chytil za vlasy a přemýšlel ještě usilovněji.

Po hodině ptaní si Emmett doslova rval vlasy, jak se snažil vymyslet něco, co by zodpověděla jenom jedna Rose. Nic takového se mu nepovedlo. Po té hodině asi ztratil trpělivost, protože po mně skočil a políbil mě. Maskování se zrušilo a zaslechla jsem několik zavrčení. Musela jsem se v tom polibku usmát.

„Emmette, jsi si jistý, že by se to Rose líbilo?“ zamumlala jsem v polibku. Ztuhl a odtrhl se ode mě tak surově, až jsem ztratila rovnováhu a padala k zemi. Ale stihl mě zachytit můj anděl a naštvaně vrčel na Emmetta. Přitiskl si mě na hruď a ochranářsky mě objal. Já se zatím kochala scénou mezi Emmettem a Rose.

„A to mě miluješ, když mě ani nepoznáš?!“ řvala Rose na Emmetta jako smyslů zbavená. Musela jsem si zacpat pusu, abych se nerozesmála a uši, abych náhodou neohluchla, protože v tuhle chvíli by nikdo nevěděl, co se stane.

„Rosinko, miláčku, já bych tě poznal i kdyby tady bylo sto Rose. Jen jsem zpanikařil,“ vymlouval se Emmett a tvářil se u toho jako boží mučedník při nejvyšším utrpení. Neřekla bych, že zpanikař, byl jen zoufalý.

„Dost! Mám dost těch tvých keců! Máš utrum do odvolání a tím jsem s tebou pro dnešek skončila!“ zařvala Rose a naštvaně odpochodovala nahoru a ještě na mě spiklenecky mrkla. Po schodech dupala jako slon, až se otřásal celý dům.

„Emmette, až ti skončí celibát, dostaneš trest, který ti náleží za tu sázku,“ řekla jsem sladce. Emmett na mě zavrčel a vyběhl ven. To jsem se už rozesmála a přidala se celá rodina. Posedali jsme si na pohovku a konečně jsem začala s vyprávěním o mém žití ve Volteře.

Začala jsem od srdceryvného rozloučení s tátou. Pokračovala jsem mým oficiálním přijetím do gardy, nákupy s Jane a Heidy, mojí první misi, odhalení nových schopností, až po včerejší odjezd.

Vynechala jsem jen jednu věc. Aleca. Kdyby se to dozvěděl Edward, nevím, co by mu udělal. A já nechci, aby se Alecovi něco stalo. Je jako můj bratr.

Asi v polovině se k nám přidala Rose. Emmett se ještě neráčil vrátit. Všichni hltali každé mé slovo a neustále mě přerušovali. Carlisle chtěl znát novinky, jak se má Aro a takové blbosti. Já mu s radostí odpovídala a přidávala jsem i nějaké trapné scény, co se Arovi staly v mé přítomnosti, a to jsem za ně nemohla.

Po půlnoci jsme se s Edwardem odebrali do našeho pokoje. Ani mě nepustil do sprchy, jak po mně toužil. Tak jsem se na sprchu vykašlala a věnovala se Edwardovi. Milovali jsme se celou noc, aby jsme dohnali to století, co jsme se neviděli. Ráno jsme toho ještě neměli dost, tak jsme pokračovali.

„Nechte už toho! Jedeme na nákupy! Máte pět minut!“ řvala Alice přes dveře a zdála se naštvaná. Zrovna jsem seděla na Edwardově břiše, divoce na něm jezdila, a jeho ruce mu držela nad hlavou. Edward udělal otrávený výraz a já se musela usmát. Vždyť jsem jí včera přivezla nejnovější italskou módu, která ještě není v prodeji, tak co šílí?

„Nech nás, Alice! Celé století jsme se neviděli, takže nás z postele nedostaneš, ani kdyby tanky padaly!“ zařvala jsem zpátky a ze zdola jsem zaslechla výbuch smíchu. Táta a Emmett. On se už uráčil vrátit?

„Ani náhodou! Vstávat a cvičit, nadrženci!“ rozkázala a chystala se k odchodu. Tím mě naštvala. Zastavila se uprostřed pohybu, protože jsem jí seslala vizi. Dala jsem kolem její hlavy štít, aby to Edward neviděl.

Stojím v Alicině šatně a všechno její oblečení trhám na malinké kousíčky a házím z okna, kde plápolá obrovský oheň. Táborák byl pro ten oheň slabý výraz, protože to byla obrovská hranice.

„Bello, nech toho, prosím!“ prosila mě zoufale Alice z místa u dveří, kde jí drží pevně Edward, aby mi nepřekážela. Šlehla jsem po ní ďábelským úsměvem a přísahala bych, že mi v očích jiskřilo.

„Lásko, nechceš mi pomoct?“ zeptala jsem se sladce Edwarda a svůdně na něj mrkala jako mrkací panenka. Alice šlehla pohledem po Edwardovi. V jejím pohledu jsem viděla, že se něčeho obávala.

„Mile rád bych ti pomohl, ale kdo bude držet místo mě Alici?“ zeptal se mě a stiskl Alici ještě pevněji, aby ji neuteklo ani kousíček našeho výjimečného představení. Ďábelsky jsem se usmála.

„Tati?“ zavolala jsem docela nahlas do domu. Najednou se ve dveřím objevil táta bez výrazu s pohledem upřeným někam do blba, chytil Alici on a Edward mi ochotně pomohl s ničením její šatny.

„Ne!“ řvala zoufale Alice a začala se kroutit jako úhoř. Marně, sestřičko, marně. To se ti nikdy nepodaří. Táta má přece speciální výcvik, takže jemu by se nevykroutil ani ten slizkej úhoř.

„Proč, Jazzi, proč? Vždyť jsi říkal, že mě miluješ a že nedovolíš, aby mi někdo zničil šatnu! Tak proč!?“ ptala se ho zoufale a podívala se mu do očí. Táta měl prázdný výraz, jako mrtvola.

„Je v mé moci, Alice a taky tomu přispívá fakt, že je můj otec. Aspoň vidíš, že není dobré jít proti nejmocnější bytosti na světě,“ řekla jsem a ďábelsky jsem se zasmála.

„To neuděláš!“ zakřičela Alice. Edward se na mě nechápavě podíval. On vlastně její vizi neviděl. Mrkla jsem na něj a hlavu otočila ke dveřím, aby věděl, že mluvím k Alici, která byla strachy bez sebe.

„Alice, věř, že udělám. Aspoň vidíš, že není dobré jít proti nejmocnější bytosti na světě,“ zopakovala jsem slova z vize. Slyšela jsem Alici, jak poraženecky odchází pryč a vsadím se, že se skloněnou hlavou a staženým ocasem. Svalila jsem se na postel vedle Edwarda a rozesmála se.

„Čemu se směješ?“ zeptal se mě nechápavě Edward a sklonil se nade mnou jako obrovský strom.

„Poslala jsem Alici vizi.“ A přehrála jsem mu ji. Každou chvílí se mu úsměv rozšiřoval, a když vize skončila, rozesmál se semnou. Ten jeho smích je tak kouzelný. Když se trochu zklidnil, zase se nade mnou sklonil, levou rukou mě objal a pravou hladil po tváři. Bylo to příjemný.

„Je až neuvěřitelný, jaká se z tebe stala mrcha, ale mně se to líbí. Mám rád rebelky, ale rebelka je pro tebe velmi slabý výraz,“ řekl sexy hlasem a políbil mě. Polibek jsem prohloubila.

„A ty se divíš? Místo, jako je Volterra, změní každého. Ale jsem ráda, že nezměnila mé city k tobě. Ale změnit se tam mohli. Byl obrovský výběr.“ Vzdychla jsem a zasnila se. Edward žárlivě vrčel. Musela jsem se zasmát. On si myslí, že bych mohla být s někým jiným, než s ním? Ale ještě ho pozlobím.

„Tolik krásných upírů se kolem mě točilo. Mohla bych jich mít nejméně deset na každém prstě. A ty chvíle o samotě. To byla krása,“ snila jsem dál a Edwardovo vrčení nabíralo hlasitosti.

„Ty jsi byla s někým jiným?“ zeptal se mě ublíženě, ale stále žárlivě a vrčel. Musela jsem se uchechtnout.

„Jednou, málem. S Alecem, když za mnou v noci přišel a chtěl mě zn... “ Došlo mi, že jsem řekla příliš, tak jsem se zasekla. Otočila jsem se k Edwardovi zády a začala plakat. Nikdy jsem se k tomu už nechtěla vrátit. Alecovi jsem ublížila. Edward se podepřel na loktu a naklonil se nade mě.

„Bello, co se stalo? Proč pláčeš? Udělal ti Alec něco? Ublížil ti nějak? Řekni mi to, prosím,“ ptal se mě a já věděla, že má chuť vraždit. Vždycky ho ničilo, když mě viděl brečet. Hádám, že kdyby tam tehdy byl, už by Alec nebyl.

„Nechci o tom mluvit. Možná později, ale teď, prosím, ne.“ Vzlykla jsem a plakala dál. Ale nedal se odbít, takhle vytrvalý snad nikdo být nemůže, ale to je jen tím, že mu na mně tak záleží.

„Co se stalo? Uleví se ti, když mi to řekneš,“ řekl přesvědčivě a neodbytně. Asi má pravdu. Ale co udělá Alecovi, až to zjistí?

„Alec se do mě zamiloval, když mě poprvé uviděl. Ale já ho odmítala. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ho beru jen jako bratra, ale on si nedal říct. Před padesáti lety v noci jsem měla divný pocit. Jako by mě někdo sledoval. Probudila jsem se a uviděla Aleca, jak sedí na mé posteli.“ Edward začal vrčet.

„Byl úplně šílený. Kdyby byl člověk, řekla bych, že je opilý. Říkal, že ho už unavuje moje odmítání. Chtěl mě znásilnit. Byl šílený touhou po mně. Vzpírala jsem se mu, ale byl o hodně silnější. Odhodila jsem ho štítem, popadla plášť a utíkala do Arovy pracovny.“ Stále jeho vrčení sílilo, ale teď zněl spíše smutně, než naštvaně.

„Nesměla jsem s ním být v jedné místnosti, a měla jsem nonstop ochranku. Viděla jsem na Alecovi, že trpí. Ublížila jsem mu, a to jsem nechtěla. Ale kdybych se s ním vyspala, trpěl by mnohem víc, protože bych mu tím dala falešnou naději,“ dokončila jsem vyprávění.

Edward mě objal a otočil si mě k sobě. Držel mě v náručí a utěšoval mě. Když jsem se uklidnila, podíval se mi do očí. Viděla jsem v nich pochopení, žárlivost, zuřivost, ale hlavně touhu a lásku.

Chytila jsem jeho hlavu do dlaní a přitáhla si ho k polibku. Ten polibek ve mně probudil tak velkou touhu, že jsme se nehnuli z postele ani následující den.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 21. kapitola: