Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 9. kapitola

22.11.2012 (08:15) • AlisonDL, cuketkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1933×

9. kapitola

Když jsem se dostala do vily, všichni už tam byli. Alice na mě smutně hleděla.

„Promiň, Bello, nestihla jsem to,“ řekla a nasadila lítostivý pohled. Věděla jsem, že kdyby to šlo, udělala by pro to maximum. Ale také jsem věděla, že se nemůžu upínat jen na Alice a její dar. Koukla jsem na ni, lehce kývla a pak jsem se i s Rickem složila k zemi. V tuhle chvíli jsem neměla slov. Nemohla jsem mluvit pod stresovým náporem.

„Ricku, to bude v pořádku. Ach, Ricku. Tolik mě to mrzí, jen to vydrž. Musíš to vydržet. Kvůli mně, alespoň kvůli mně,“ šeptala jsem mu. Věděla jsem, že už nikdy to nebude v pořádku. Stále bude cítit touhu po krvi, bude v neustálých mukách, ale já mu pomohu a má rodina také. Odteď je součástí jednoho celku. Alespoň bude mít takovou rodinu, jakou vždy chtěl. I nějakou tu upírku si najde, aby jí dal svou věčnou lásku.

Vždy šťastnou Alice, milující Rose, vždy nápomocného Edwarda, vysmátého Emmetta, chápajícího Jaspera a mě. Nikdy nebude sám, i kdyby nás nechtěl za rodinu. On je naše rodina.

Rick se svíjel v nepředstavitelných křečích, ale ani nehlesnul, zatím. Seděla jsem u něj a nic nevnímala. Jen jsem přemýšlela nad tím, že kdybych nebyla tak sobecká, mohl žít normální lidský život a mít děti, radovat se z vnoučat a pak se pokojně odebrat… někam.

Totálně jsem to zvorala, sakra! Proč se to muselo stát? Proč se to jemu muselo stát? Věděla jsem, že je to moje chyba a že už s tím nic neudělám. Taky jsem si uvědomovala, že Rick mě bude s největší pravděpodobností nenávidět. On nechtěl přeměnu, nikdy se ani slůvkem nezmínil. A já jsem to teď pohnojila, úplně, navždy.

Ale budu tu pro něj, i když on nebude chtít…

Za několik hodin se k mé „bublině“ připojil Edward. Vypadal zkroušeně, zničeně. Vlastně teď, když jsem se rozhlédla po domě, vypadali tak všichni. Všem to bylo líto. Nevadila jim tolik jejich existence, ne, vadilo jim, že je někdo proměněn takhle. Že to je příčina upíra, a navíc všichni nejspíš přemýšleli o svých přeměnách. Jaké to bylo, jak to bolelo. I já si to živě pamatovala, ten žár spalující vše živé. Tu nepředstavitelnou trýzeň upalování zaživa, buňku po buňce.

A poslední buchnutí mého již mrtvého srdce…

Po několika dalších hodinách začal Rick křičet.

„Bello… Bože, Bello, prosím…“ zakřičel. „Prosím, zabij mě! Ááágrrr!“ Ale já mu nevyhověla, nemohla jsem. Jen jsem se na něj smutně pousmála a dál ho držela. Začala jsem mu opakovaně říkat, že to bude dobré a že to společně zvládneme.

Pak už nic neřekl ani nezakřičel. Ležel bez pohnutí. Chvíli jsem si myslela, že je mrtvý. Ale když jsem se zaposlouchala, mohla jsem slyšet jeho pomalu vyhasínající dech.

***

Po nekonečných dvou a půl dnech, kdy jsme já a Edward seděli nad Rickem, za námi přišla Alice. „Převlékněte ho, za dvacet minut se vzbudí.“ Její hlas byl zastřený obavami.

Poprosila jsem Edwarda, aby pro něco došel, nechtěla jsem se od Ricka hnout. Za několik málo sekund už se Edward vrátil s oblečením a společně jsme ho převlékli.

Pak přišli i ostatní členové rodiny, Jasper jenom popošel blíž, protože celou tu dobu stál dva kroky ode mě. Emmett se zeširoka usmíval, Rosalie ho držela za ruku a přitom se jemně mračila, Alice skákala radostí z nového bratra a já s Edwardem jsme se na sebe dívali v porozumění. Nemusel mi číst myšlenky, ani já jemu. Prostě jsme si rozuměli. Oba dva jsme strašně litovali Rickova ztraceného života a toho, že už navždy bude Rick zatracen. Že jestli existuje Bůh, tak jeho vstupenka do ráje byla spálena a popel rozdupán.

Po několika minutách Rick otevřel oči. A už nebyl v mé náruči, stál od nás všech půl metru v loveckém postoji, z hrdla se mu odráželo zběsilé vrčení. Chytil se instinktivně za krk, ale nepolevil v ostražitosti. Edward na mě kývl.

„Ricku. To jsem já, Bella. Poznáváš mě?“ Rick si mě zkoumavě prohlížel a pak přikývl.

„Neboj se, Ricku. Nic se ti nestane.“ Rick se ke mně začal pomalu přibližovat a každý jeho krok ke mně znamenal jeden krok pro Jaspera. Já se usmívala a snažila se Rickovi dodat sebevědomí a jistotu, že se mu nic nestane.

„Ricku, bolí tě krk, že?“ Opět němě přikývl. „Musíme na lov zvířat, víš. Krev, pamatuješ?“

„Ano,“ promluvil a najednou se tvářil fascinovaně.

„Ano, nový hlas, co?“ A zasmáli jsme se. Okamžitě stál u mě, sám se tomu podivil, pak se na to asi vykašlal a chtěl mě políbit. Jasper začal okamžitě vrčet.

„Dotkneš se jí a bude to to poslední, co ve svém životě uděláš, novorozeně,“ prsknul po něm jedovatě a já ho přejela káravým pohledem.

„Jaspere, je to pro něj všechno nové, nezná ještě sílu svých pocitů a tužeb. Nesmíš být na něj tak tvrdý,“ pronesla jsem žoviálně a blahosklonně se na Ricka usmála.

„Ricku, teď půjdeme na lov a pak se dozvíš odpovědi na všechny tvé otázky, ano?“

„Jo, a my budeme lovit zvířata?“ zeptal se mě.

„Jistě,“ přitakala jsem, chytla ho za ruku a jemně za ni zatáhla. Pevně mi ji sevřel, a tak jsme běželi ruku v ruce. Rodina běžela za námi a všichni se usmívali, že to tak dobře jde. Doběhli jsme do hlubokého lesa a já jsem jim dala znamení, aby prozkoumali okolí, jestli tu není nějaký zbloudilý turista. Za chvíli už jsem věděla, že ne.

„Ricku?“

„Hmm?“ podíval se na mě a usmál se.

„Teď se soustřeď a zapoj všechny smysly. Pak se snaž vycítit nějakou zvěř, ano?“

„Jasně, jasně.“ Ztuhl a za pár sekund se na mě podíval.

„To je ono? Ten… smrad?“ Zasmála jsem se.

„Ano, to je ono. Tak poběž.“ Opět jsem se ho chytla a běželi jsme, ostatní běželi v závěsu, ale náhle se Rick zastavil.

„Co tu dělají oni? Proč nejsou někde jinde? Nechci je tu!“ spustil. Všichni se přikrčili do obranné pozice, byli připraveni chránit se před nebezpečím. Rickem.

Rick:

„Uklidni se, Ricku!“ křikl na mě ten blonďák.

Před očima se mi začala tvořit rudá mlha. Viděl jsem rudě, a to doslovně…

„Jaspere, uklidni se. Všechno bude v poho…“ začala na něj mluvit ta hnědovlasá sexy upírka.

„Nemluv na něj, krásko a věn…“ To už jsem ale nestačil doříct, protože se její tvrdé rty přilepily na ty mé a začaly mě zcela drze a vášnivě líbat. Nejsem typ chlapa, co by se nenechal, navíc od tohohle stvoření, co stálo přede mnou. To by nás ale nesměl někdo vyrušit.

S jasným prudérním výrazem ve tváři jsem se otočil na toho dotyčného a div jsem mu nevytrhal všechny jeho blond vlasy.

„Bello?!“ vypískl jak nějaká vylekaná školačka. To bych neřekl zrovna do takového chlapa jako hora.

„No?“ řekla jakoby nic a dále svými rty pečovala o můj už tak obnažený krk.

„Co. To. Vyvádíš?!“ mlel si dále tu svou.

„Já? Nic. Jen tu mám na práci mnohem důležitější věci než… jste vy.“ To už se na něj ale i otočila s nenávistným pohledem v očích.

Z jeho hrdla se začalo ozývat zběsilé vrčení, přikrčil se do obranné pozice. Takhle se stavějí samci při páření, ne? No já to s ním rozhodně v plánu neměl.

Otočil jsem se na něj. Místo předešlých pěti tam stáli už jen tři. Kam se vypařil ten vysokej s tím prckem, co vypadá jako elf?

„Jazzi, klid.“ Bella se odtáhla od mého tolik opečovávaného krku a vydala se směrem k tomu blonďákovi. Jak jsem zjistil, jmenoval se Jasper.

Teď jsem nechápal naprosto nic, protože ta další nádherná upírka, která měla ale blond vlasy, se rozešla mým směrem a zadívala se mi do očí. Její oči naplnil úžas a pohrávaly jí v nich jiskřičky vzrušení. Tohle pozná každý chlap, když je žena vzrušená.

„Bože, ty seš tak… sexy!“ zavrněla mi do obličeje. Na to ale zareagoval ten hromotluk, co stál úplně vzadu té jejich skupinky. Napřímil se a hrdelně zavrčel. Blondýnka po něm hodila naštvaným obličejem, ale hned jak se podívala zase na mě, pohled jí ztvrdnul a zhnuseně se ode mě odtáhla.

Nechápavě jsem se na ni nadále díval. Otočila se na podpatku a odkráčela k tomu obrovi.

Můj pohled se opět zapíchl do Belly, která se na mě dívala nenávistným pohledem. Udělal jsem něco špatně?

Ona se ke mně rozešla a chytla mě za ruku, pak se okolo nás krajina skoro rozmlžila a my jsme běželi, dalo by se říct, že snad letěli. Nedokázal jsem vnímat to všechno, co se dělo při našem pohybu okolo nás. Jen jsem se díval.

Hnědovláska se rozhodla běžet přes město, neměl jsem jí to za zlé, nejspíše chtěla někam jinam. Ale když mě do nosu trefila ta neodolatelně sladká a vábivá vůně, musel jsem zastavit. Celým tělem se mi prohnala bolestná křeč a svůj běh zakončila v krku. Bylo to, jako kdyby vám dal někdo spolknout rozžhavené železo. Musel jsem ochutnat ještě více okolní vzduch, nasál jsem a mé tělo se samovolně rozeběhlo tím směrem.

Stála tam neuvěřitelně nádherná ženská, a to doslovně! Blonďaté, kudrnaté a dlouhé vlasy jí spadaly do půlky zad, když jsem sjel pohledem níž, mohl jsem se kochat jejími dokonale vymodelovanými ženskými boky. Byla k sežrání! A to doslova.

Vydal jsem se k ní blíž a ještě více tak nasál její „aroma“, které na ní dokonale oponovalo.

„Nazdar, krásko,“ zašveholil jsem jí sexy hlasem vedle ucha. Ona se na mě s úlekem otočila připravena vrazit mi do břicha pravý hák. Což jí mé železné sevření, které se okamžitě obmotalo okolo její horké ručky, ukázalo. Její oči padly právě tam, kde jsem své sevření začal, díky jejímu kroucení, utahovat.

„Ale no tak, přece bys nezlobila…“ pověděl jsem jakoby nic. Zvedla ke mně své modré oči, do kterých se jí právě draly slzy. A jakoby… pookřála.

„Samozřejmě,“ špitla a druhou rukou mi zajela pod tričko. Do hlavy se mi nakradly nestoudné myšlenky.

„To jsem ale neměl na mysli.“ Vyndal jsem jí ruku a – stejně jako tu druhou – uvěznil v mém stisku. Ona se na mě překvapeně podívala, ale z obličeje jí nezmizel ten blažený výraz.

Otočil jsem si ji k sobě zády tak, aby mi byla co nejblíže. Hlavu jsem jí naklonil na pravou stranu a volnou rukou jsem odhrnul její blond vlasy.

Z dálky jsem uslyšel zrychlené kroky, které se stále blížily. Prudce jsem se otočil.

„Ricku, nedělej to, budeš toho litovat,“ řekla šeptem. Její medové oči se na mě upřeně dívaly.

„Nech mě, já chci,“ nestačil jsem to doříct, protože se vedle ní objevil ten blonďák z dřívějška.

S obavami, že by mi mou krásku mohli ukrást, nebo mě zastavit, jsem musel konat. Zuby se mi naprosto automaticky zaklenuly do jejího hrdla přesně tam, kde byla ta nejúžasnější tekutina, která proudila v tak dokonalé tepně. Krk se mi naplnil jedem a já automaticky sál jako dítě.

V momentě se mi do krku začala valit ta rudá tekutina, která mě naprosto dokonale naplňovala. Když mi konečně dívčino tělo ochablo v mém železném sevření, povolil jsem, už nebyla taková nutnost ji drtit, aby nikam neutekla a necukala sebou. Po poslední kapce, která mi stekla do krku, jsem ji pustil úplně a její mrtvé tělo se mi skácelo k nohám, padala jako domeček z karet, do kterého zafoukal vítr.

Pak jsem si to konečně a stoprocentně uvědomil.

Jsem upír milující lidskou krev.

Jasper:

Jejich záda se dala na odchod a já tam jen dál nečinně stál a nic nedělal. Na nic jsem se nezmohl, byl jsem jako ženská, které utekl chlap po nevěře, ještě kýbl a vytíradlo mi strčit.

„Co. To. Mělo. Znamenat?!“ vyhrkl zděšeně Emmett a otočil si tváří v tvář svou Rosalii.

Ona se na něj jen překvapeně dívala, a jak jsem mohl vyčíst z jejích pocitů, sama nevěděla, co se dělo.

„Můžeš mi vysvětlit, co jsi to dělala?“ mlel si stále tu svou, částečně jsem se mu nedivil. Co mně udělala Bella…

„Emmette, ona neví, je zmatená.“ Podíval jsem se na něj, on se však stále díval na Rose, která si ho se strachem v očích měřila.

Ani jsem se jí nedivil, v tenhle moment byl jako neřízená atomovka, připravený okamžitě vybuchnout.

„Já se nebudu opakovat!“ vyhrkl jsem. Já mám tady nervy na dranc a oni mě ještě neposlouchají!

„Fajn,“ prskl a podíval se na mě. Pak koukl na Rose a zlobně si ji měřil pohledem. „Tohle mi budeš muset ještě vysvětlit.“ A byl fuč.

Svůj pohled jsem opět obrátil na cestu, kudy odešli, tiše jsem si povzdychl. Byl jsem hrozně zmatený a naštvaný. Jak se to Bella poslední dobou chová, vůbec jsem ji nepoznával. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jít za ní? Vždyť je to svéprávná bytost! Nechat ji jít jako správný kavalír? Přemýšlel jsem ještě pár sekund, ale nakonec jsem se vykašlal na kavalírství a prostě se řídil srdcem. Což znamená, že jsem běžel za Bellou a tím zpropadeným zlosynem. Velmi, velmi slušně řečeno.

Zbytek rodiny se uráčil vrátit. V momentě vedle mě stál Edward s Alicí po boku. Podle jeho pocitů jsem pochopil, že ji chtěl uchránit, a tak raději odešli pryč.

V myšlenkách jsem Edwardovi poslal, co se tu odehrálo, on zdá se, byl tak daleko, že to nedokázal postřehnout jak v mysli, tak sluchem. Když jsem to znovu ve své mysli přehrával, měl jsem sto chutí udělat lesu pořádnou čistku. A to hodně velkou!

„Jazzi?“ zeptal se mě Edward, já jsem však vůbec nereagoval. „Půjdeš za nimi? Nebo ji necháš?“ Podíval jsem se na něj a můj pohled se střetl s tím jeho. Můj pohled jasně říkal: „Jsi blázen?“ Jasně, že za nimi půjdu! Edward se radši stáhnul a koukal na Alici. Radši bych už šel, ale ještě poslední otázka.

„Alice, jen jsem se tě chtěl zeptat… ty jsi to neviděla?“ Snažil jsem se o klidný tón, ale nejspíš jen snažil, jak mi prozradil Edward a jeho pocity.

„Ne. Nevidím nic, co není nebezpečí. A to Rick nejspíš není,“ řekla odhodlaně, ale bylo jasně vidět – já to i cítil – že v to hlavně doufá.

„Jo, jasně, dobře, dík,“ nevěděl jsem, co říkám, už jsem chtěl být u Belly!

„Já musím jít,“ řekl jsem a rychle vyběhl. Nevnímal jsem, jestli mě ve městě někdo uvidí. Obvykle bych se bál jako čert kříže následků mého zbrklého jednání, ale ne teď. Ne, když šlo o ni. Běžel jsem po jejich stopě, neohlížel jsem se, prostě běžel. Po několika minutách jsem se přiblížil k městu, tady jejich pach ještě zesílil, musel být starý několik vteřin.

Když jsem je uviděl, zamrzl jsem na místě. Jen jsem zíral před sebe a představoval si, jak mi černají duhovky. No to snad ne…

Když je mé oči spatřily, zamrzl jsem na místě. Jen jsem zrak upíral před sebe a cítil přicházející, zabijáckou černotu v mých očích…

Doufáme, že se vám devátá kapitola líbila. Vím, že jste si na ni museli počkat dlouho. Tak snad stála za to! :-)

A příští, již desátá kapitola - nemůžu uvěřit že už desátá - je ze čtvrtky hotová. Díky korekci naší současné korektorky bude snad brzo!

Za korekci děkujeme Mabel! :-)

Poznámka od Alison:

Všem se moc omlouvám za zpoždění, ale múza nijak nepřicházela a já vůbec netušila, jak pokračovat. Nakonec z toho vzniklo toto, doufám, že se vám to i přes zpoždění líbilo. Je mi líto, že váš zájem o povídku takto poklesl, já jsem strašně ráda, že můžu s Mončou spolupracovat, povídka by se mohla rozjet, což je samozřejmě jen na vás a na vašem zájmu projeveném v komentářích. :-)

Autor: AlisonDL (Shrnutí povídek), cuketkaa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 9. kapitola: