Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 7. kapitola

13.08.2012 (18:45) • cuketkaa, AlisonDL • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2485×

Pohled Bella: 

Od zneuctění mě – jak jsem to nazvala – chybělo pár hodin. Pár neuvěřitelně pomalu se táhnoucích hodin. Někdy jsem své upíří smysly milovala, ale právě mi byly na obtíž, koho by bavilo mít v hlavě stopky, které se zastaví přesně za dvacet šest hodin a třicet pět minut? Sekundy jsem ani radši nepočítala, nechtěla jsem, ale jako by mi ty stopky v mé hlavě hlásily, abych k tomu ještě přidala dvacet čtyři, pak už dvacet tři. A takhle mi mé upíří stopky v hlavě tikaly celou tu dobu. Celou tu strašlivou dobu, než to vše mělo přijít. Jediné, nad čím jsem teď tak mohla přemýšlet, bylo to, že už ztrácím smysl, má existence ztratila smysl, jediné, co můžu udělat, je, že se pokusím zachránit život tomu lidskému tvorovi, Rickovi, který se pro mě v těch nejtěžších chvílích stal přítelem, přítelem, který mě chápe.

A když mi už ani tento důvod nestačil – což bylo asi před pěti hodinami, jak mi mé stopky hlásaly –, přidala jsem další a pak ještě další. Musí mě něco udržet při tom, abych tohle všechno vydržela. A jedním z těch důvodů bylo to, že jsem to dělala pro zbytek mého lidství, pro tu Bellu, která mohla mít rodinu, děti, pak být babičkou a nakonec zemřít jako šťastný člověk. Což už bylo před šesti stoletími ukončeno jedním upířím kousnutím a já byla uzamčena v této temnotě.

A díky přemýšlení nad mým zmařeným lidským životem jsem se ovládla a nezabila Ricka, díky tomu jsem ho nechala na živu. Úplně jsem díky tomuto přemýšlení a vzpomínání zapomněla na Ricka, který seděl v koutě jako hromádka neštěstí, drásalo mi to moje mrtvé nervy. Bylo mi ho líto, že si musí tohle vytrpět. Daniel je takový parchant, nechápu, proč musí do našich záležitostí zatahovat nevinné lidi. Jsou to jen naše problémy. Jen naše.

Rick byl jako hromádka něčeho, co má umřít, jako kdyby tu se mnou trávil několik posledních chvil. Nechápu, co se s ním najednou tak stalo, vždycky byl optimistický vzhledem k situaci. On byl ten, kdo mi vháněl úsměv do tváře, on byl ten, kdo mě tu přidržoval na živu. Najednou mě bolelo mé mrtvé srdce, že tu vidím takto svého přítele zničeného bez známky něčeho pozitivního ve tváři, očích. V tu chvíli bych mu chtěla číst myšlenky. Marnotratně jsem přemýšlela nad tím, co se mu honí hlavou, nad čím přemýšlí, co cítí.

Ale já, krucinál, nejsem Edward! A ani nejsem Jasper! Jak se teď vůbec mají? Co dělají? Dala se Alice dohromady s Edwardem? Pamatuji si, jak Edward říkal, že je stvůra, že nesnáší sám sebe, a byla to právě Alice, která mu pomohla dívat se na upírství tím správným úhlem pohledu. Tolik by se k sobě hodili. Byli by neuvěřitelně nádherný pár.

A Rose s Emmettem? Emm naplňoval mou sestru takovým způsobem, že byla o moc šťastnější. Pomáhal jí, jak překonat averzi vůči upírství. Ona nechtěla být upír, chtěla být člověk, založit vlastní rodinu. Mít manžela, se kterým jednou zestárne a bude se věnovat vnoučatům, která by jim pobíhala na dvorku. Chtěla vysedávat vedle lidského manžela na verandě, chtěla jednou zemřít a ne být zatracena jako upír k věčnosti bez těch malinkých drobečků. Rosaliina smrt byl prý jeden velký omyl. Upír, který i se svými kumpány do jejich vesnice přišel, pozabíjel celou její rodinu a ona zbyla naposled. Jak mi vyprávěla, prý se krčila v koutě, když ji přišel zabít. Bohužel pro ni byla Rosalie velmi krásná. Upírovi se líbila a řekl si, že by ji mohl proměnit a on by ji pak využíval k různým účelům. Kousl ji, a tak začala její bolestivá přeměna. Bohužel pro jejího stvořitele přišel do vesnice jiný klan, kterému toto území patřilo, a to byl konec Rosaliina stvořitele. Utekla a doběhla do lesa, kde ji našla Alice a vše jí vysvětlila, a tím začalo nerozlučné přátelství.

Ale mně nyní nejvíce trhalo srdce, že se trápí mé milované sestřičky. Nesnášela jsem ten pohled na jejich smutkem pokřivené tváře. A sama jsem jim ublížila, kvůli tomu, abych mohla do sladkého domova. Do kobky.

 Jen si udělat rohožku domove, sladký domove, ne? Každopádně jsem nevěděla, jak pomoci Rickovi, ani jestli se odsud někdy dostanu. Jestli mě čeká věčnost tady, tak si tu rohožku vážně pořídím. A do imaginárního okna dám závěsy s kytičkama. A takovej ten huňatej koberec, nějaký skříňky a poličky, paravan…

Ach jo, já tady přemýšlím nad nevkusnými závěsy a mezitím si Daniel libuje, jak to pěkně vymyslel. Je to kníže ignor, vážně. Ať táhne do horoucích pekel, potkáme se tam, on tam sice na mě bude čekat o pár set let déle, ale já se tam za ním jednou přijdu podívat. Stejně tam jednou skončím, jsem upír, upíři se nedostávají do nebe, nemají duši. Ne, jsme zabijácké zrůdy.

A pokud by někdo měl mít duši, tak jedině můj Jasper.

Můj? Ten si najde nějakou hezkou upírku a stráví s ní svoji existenci, zatímco já tu zůstanu v téhle smradem zatuchlé kobce a budu poskytovat sex Danielovi od ráno do večera. Vždyť já si ani nic jiného nezasloužím, za ty promařené životy a svoji blbost. Věřit Danielovi. Jsem naivní.

Zbývalo jen dvacet dva hodin do mého zprznění a žádná záchrana, překvapivě. Co bych taky čekala že? Ale pak – po jedenácti hodinách a pětadvaceti minutách, jak mi opět hlásaly stopky v mé hlavě – mě z mého přemítání vytrhly kroky, které se stále přibližovaly. Kroky, které jsem tak dobře znala, které mě začaly naplňovat nadějí. Byly to totiž Jasperovy kroky. Ucítila jsem trochu naděje, ale ta trocha naděje se mohla hned vypařit. Co jsem si já bláhová mohla myslet? Že mě přijde Jasper zachránit za to, co jsem mu udělala? Že jsem ho pak od sebe odehnala?

„Ricku?“ otázala jsem se váhavě. Překvapeně zvedl hlavu a tázavě se na mě podíval.

„Co čekáš od budoucnosti?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, že snad ho snad nějak zabavím mluvením.

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě.

„No, kdyby nás někdo zachránil… Co bys dělal? Vrátil se k cestování po světě?“

„Asi ne. Nevím, co bych dělal. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že bych se odtud mohl dostat.“ A smutně se usmál. „Bello?“ zeptal se váhavě.

„Ano?“ zvedla jsem svůj pohled do jeho očí a čekala, až se vysloví.                        

„Víš, chtěl… chtěl bych ti něco říct.“ To zní vážně, soudíc z jeho výrazu v obličeji. Každopádně, Rick se tvářil tak nějak… rozhodnutě, uchechtla jsem se.

„Svěř se mi,“ řekla jsem ironicky a zasmála se. On ale náhle vypadal nesouhlasně. Jako kdyby to, co mi chce říct, bylo doopravdy vážné, a to jsem nechtěla. Na vážné věci nemám náladu, ale můj otrávený obličej mu nestačil. Fajn, budu hodná.

„Tak copak máš na srdci, cukroušku?“ zeptala jsem se otráveně, doufajíc, že se konečně vyžbleptne.

„Byl bych rád, kdybys mě vyslechla a nepřerušovala mě svými otrávenými výrazy a mluvou. Děkuju.“

„Promiň,“ řekla jsem kajícně.

„Nevadí. Hlavně mě nepřerušuj, ano?“ Přikývla jsem.

„Nevím, jak začít, ale začnu asi od začátku.“ Nervózně se zasmál. „Bello, nikdy jsem nikoho nemiloval. Myslel jsem si, že mi snad ani není dovoleno být milován, milovat někoho.“ Odmlčel se a já jen dále vyčkávala, pak to všechno vyklopil

 „Až teď jsem poznal ten spalující oheň lásky i sebepohrdání. Lásky k tobě a sebepohrdání k sobě. Protože já si dovoluji mít zájem o tebe. Ty, jenž jsi dokonalá a nejsi snem. Ty, co o tobě by chtěl každý snít. Já bych býval snil, vědět jen, že existuješ. Snil bych a nic bych nechtěl víc. Snil a doufal, že tě jednou potkám. A pak až by nemilosrdné slunce vyrvalo mne ze spánku, jen bych přemýšlel, kdo jsi. Však mám to štěstí být tu s tebou, mluvit i smát se a přesto je mi to málo. Chtěl bych vykřičet do světa, jak tě miluji. Že za jeden pohled do tvých očí bych zavraždil i světce, za jeden dotek bych sebe sama podřízl a ničehož nic nelitoval. To, i mnohem víc bych pro tebe udělal. Postavil se smrti a vysmál bych se jí, odpykal si jakýkoli trest a ani okem bych nemrkl. Ale něco bych přece neudělal. Nikdy bych se nepletl mezi tebe a mezi někoho, koho miluješ.“ Rick se odmlčel, jako kdyby znovu hledal odvahu mi vše říct, ale já jsem zatím nestačila zírat, snažila jsem se otevřít pusu a snad ho i umlčet, ale nějak jsem ztratila nit.

„Čekal bych, jestli tě tvá láska k němu neomrzí, a pokud by se tak nestalo, sledoval bych, jak se směješ, sledoval bych horoucí lásku v tvých očích, a to jen jako tvůj přítel. A přesně to udělám, protože ty nestojíš o mě a mou lásku a já nestojím o tvou lítost. Budu se radovat jak malý kluk z tvého štěstí. Budu smutný, když ty budeš smutná, ale nikdy se tě nepokusím získat, pokud sama nebudeš chtít. Prosím, nech mi to malou naději. Nic víc nežádám, jen naději. A pokud ti to není za těžko, tak tvé přátelství.“

„Ricku, to je…“  Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, vždy jsem k němu cítila silné pouto přátelství, viděla jsem v něm kamaráda, který mě dokonale chápe.

Věděl, že nic víc než přátelství k němu necítím, a já si ho vážila. Za tu odhodlanost a odvahu, že mi to vše řekl. Však nevěděla jsem, co na to odpovědět. Vždyť mi právě vyznal lásku tím nejhezčím způsobem, jakým člověk dokáže. V tu chvíli jsem pro něj nechtěla nic víc než ženu, která ho bude milovat a ctít do konce jeho života.

 Ale on se zamiloval do mě, jaká ironie. A tak se člověk zamiloval do upíra, monstra, predátora, zrůdy.

Zničehonic mě z naší debaty vytrhly opět kroky, avšak tyhle byly skutečné, ne jen nějaké pomatení mé mysli. Mezitím se kroky zastavily, byla jsem jistá, že ty kroky znám.  Byly to kroky Jaspera. Toho, kterého jsem milovala, mého Jaspera. Nyní jsem ho už i cítila, jeho neodolatelně sladkou vůni, a zatoužila jsem ho obejmout a políbit, už nikdy od něj neodejít, nikdy se ho nepustit.

Pak mě z toho vytrhl Daniel. Přišel, pořádně rozzuřený, já v šoku, a vyrval mi páteř z těla.  Jediná uklidňující zpráva pro mě, naposledy jsem mohla slyšet jeho hlas. Hlas Jaspera. Mého anděla strážného.

„To je tvůj konec, Danieli,“ pronesl tak tiše a zlostně. Měla jsem možnost vychutnat si jeho hlas. Naposledy se na něj podívat …. Naposledy mu říct to nejdůležitější, to, co měl vždy vědět.

„Jaspere, miluji tě a nikdy to nebylo jinak,“ řekla jsem a přitom myslela jen na tu lásku. Vzpomněla jsem si, jak jsme se poprvé potkali…

Byla jsem právě na lovu a vychutnávala si pumu, když jsem ucítila cizí pach. Okamžitě jsem se zvedla a uviděla ho. Když jsem ho uviděla, hlavou mi problesklo jen jedno. „Bože, to je ale kus.“ Měl medově blonďaté vlasy, vypracovanou postavu. Něžné, avšak už černé oči, a až teď jsem si všimla, že na mě vrčí. Ups… pomyslela jsem si.

„Ehm… omlouvám se, nevšimla jsem si, že je tu někdo kromě mě. A nemusíš na mě vrčet, neublížím ti. Jmenuji se Bella a na tomto území lovíme spolu s mými sestrami,“ pronesla jsem opatrně.

 „Ano, to vidím. Omlouvám se za své chování. Příliš jsem se poddal svým instinktům. Snad by nevadilo, kdybychom tu na pár let žili? Myslím tím mě a mé bratry. Též jsme vegetariáni, jako ty a tvé sestry.“ Když jsem poprvé slyšela přirovnání krve zvířat k vegetariánství, musela jsem se zasmát. Zkoumavě se na mě podívám, ale pak pochopil.

„Ano, je to takový náš vtip pro zasvěcené. Takže, nevadilo by to?“ Bez rozmýšlení jsem vyhrkla, že od něj by mi nevadilo nic, a vysloužila si pobavený pohled.

„Přijď i se svými bratry k nám, najdeš to podle mého pachu.“ A oslnivě jsem se usmála. On jen pokýval hlavou, jakože chápe, a byl pryč.

V naprosté automatické reakci jsem zvedla opět svou pumu a vysála ji.  Potom už jsem šla k nám a těšila na další setkání s ním…

A teď tu ležím a čekám, kdy si mě vezme nevědomí. Ale nevezme. Vše mi začíná srůstat a za chvíli už stojím na svých nohou. Daniel se právě sklání nad Jasperem, Jasper se na mě podíval tím nejněžnějším pohledem, že se mi málem podlomila kolena.

 Vážně, mně! Upírovi!

Musela jsem se usmát. Pak až mi došla vážnost situace. Bez váhání jsem se vrhla po Danielovi. Dopadli jsme na zem, hned jsem vstala a hrozivě se usmála. Opět jsem po něm skočila, on na to nebyl připravený - jak se zdálo - a na setinu sekundy nereagoval. Pak se vzpamatoval a po několika hmatech mi urval jednu ruku. Sykla jsem bolestí a v tu chvíli už držely ledové ruce Danielovu hlavu. Sakra, co to?! problesklo mi hlavou. Pak jsem pochopila, Jasper. Jasper urval Danielovi hlavu a hodil ji přes celou kobku. Pak se na mě Jasper podíval očima plnýma lásky a jen mě sledoval. Já dělala to samé, prostě na něj láskyplně zírala.

 „Svit hvězd zahanben je jasem jejích tváří,
jak blikot lamp ve světle denním.
A její nebeské oči vzduch prozáří,
že ptáci zapějí a myslí, že noc není,“ zarecitoval mi Jasper a já v tu chvíli věděla, že už ho nikdy nebudu moct opustit či mu jen naznačit, že ho nemiluji tak hluboce, jak jen to cítím.

„Pochybuj o požárech hvězd,
pochybuj, že se slunce vznáší,
pochybuj, že tu pravda jest,

ale nepochybuj o lásce naší,“ vrátila jsem mu a políbila ho. Polibky mi oplácel nejdřív něžně a jemně, ale za chvíli už vášnivě, toužebně. Jenže jsem si vzpomněla na to, že je tu pořád Rick.

Rick nás bedlivě sledoval a přitom skoro plakal. Jasper vycítil jeho emoce a překvapeně si ho prohlížel. Poté změnil pohled na nesouhlasný.

Rychle jsem Jasperovi vysvětlila celou situaci, tak, že Rick si nemohl ničeho všimnout.

Chtěla jsem ho jít obejmout na rozloučení a popřát mu hodně štěstí do života. Ale především mu poděkovat, že tu pro mě byl v tom těžkém období.

Jenom že jsem se k němu nemohla ani přiblížit. Jen jeho tělesné teplo mě v tuto chvíli téměř zbavovalo veškerého sebeovládání.

„Musím na lov, nejedla jsem několik týdnů,“ šeptla jsem směrem k Jasperovi tak, aby to slyšel jen on. Jen souhlasně přikývl. Vzal Ricka do náručí a já jsem se rozeběhla pryč, pryč od téhle zatuchlé kobky, a doufala jsem, že se sem nikdy nevrátím.

Okamžitě jsem vyběhla z kobky a zamířila si to na sever. Když jsem po několika desítkách kilometrů zastavila, poddala jsem se svým loveckým instinktům. Ucítila jsem pach pumy a okamžitě se vydala po jejích stopách. Vůbec jsem se neobtěžovala si s ní nějak hrát. Mé zuby se zabořily do krční tepny a puma se odebrala do věčných lovišť. A já přitom opět pomyslela na ty zmařené životy a věděla jsem, že už navždy budu vegetariánem.

Takže kapitoly se budou přidávat o mnoho častěji. :) A víte proč? :D Díky mé skvělé nové spoluautorce AlisonDL! :) Ona má pořád nějaké nápady, a tak jsem spolu daly dohromady už i 8 kapitolu. :) 

Doufám, že se tahle kapitola líbila. :) 

Autor: cuketkaa (Shrnutí povídek), AlisonDL, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 7. kapitola: