Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 7. kapitola

28.05.2010 (21:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4577×

Následující dny se měnily v týdny.

Úspěšně jsem oslavila měsíc v nové škole. Bez průšvihů, bez hádek, bez rvaček mého výbušného otce. Jen jedna oběť byla. Taavetti.

Vyhýbala jsem se mu, jak jen to bylo možné. Kdykoliv jsem jej potkala na chodbě, změnila jsem směr chůze a zbaběle utekla. Zvláštní bylo, že jsem jeho společnost vyhledávala. Nebo spíš jen, jeho tvář. Kdykoliv jsem procházela kolem jeho třídy, nakukovala jsem dovnitř v naději, že uvidím jeho rozesmátý obličej. Jenže potom jsem před ním utekla. Vymlouvala jsem se na tátu. Nechtěla jsem, aby se znovu porvali. Táta spokojeně vrněl a byl klid. K mé smůle to vše mělo brzy skončit, jenže to jsem nevěděla do chvíle, než se Taaveti jedno úterý objevil u našeho stolu.

Alice nás nestihla varovat, jelikož to bylo od něj impulzivní rozhodnutí. Ani Edward to nestihl zaregistrovat, dokud nestál nade mnou s podnosem v ruce.

„Chci s tebou mluvit,“ vyhrkl překvapen nejspíš sám sebou, že se odvážil přijít. Měla jsem pocit, že celá jídelna zmlkla a vyčkávala na mou odpověď.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjel na něj táta. Maminka ho kopla pod stolem. Jenže místo něj trefila mě. Zavyla jsem bolestí. Taaveti stál bez pohnutí dál. Statečný to čin. Vstala jsem bez jediného slova a následovala jej ven z jídelny. Po cestě odložil svůj tác a strčil ruce do kapes. Jakmile to udělal, jeho džíny se na zadku napjali a dokonale obkreslili jeho…

„Co jsem provedl?“ vytrhl mě z myšlenek. Málem jsem do něj nabourala. Byla jsem pohlcena jeho kalhoty tak moc, až jsem nezaregistrovala to, že stojíme.

„Cože?“ vyhrkla jsem.

„No, proč se mi vyhýbáš? Něco jsem udělal?“

„To je kvůli Jacobovi. Nechci, aby ti ublížil.“

„On? Prosím tě. Zvládnul bych ho, kdyby mu nepomohl ten obr s blonďákem,“ machroval. Pobavilo mě to. Tak on by tátu zvládl? Alfu? Vlkodlaka? Hm…

„Ten obr je Emmett a blonďák Jasper,“ opravila jsem ho.

„Aha.“

„Blondýnka je Rose, malá černovláska je Alice, vyšší brunetka je Bella a zrzka je Nessie. Vysoký zrzek je Edward,“ dodala jsem pro ujasnění.

„Předpokládám, že ty jsi Rory, když ti tak říkali,“ vyhrkl. Došlo mi, že jsme se ani oficiálně neseznámili.

„Aurora, přesněji, jenže to nemám ráda.“

„Polární záře? Hm, to sedí,“ culil se.

„Proč myslíš?“

„No, jsi krásně ohnivá a máš úžasně safírový pohled.“ Bylo ticho. Vstřebávala jsem jeho slova a snad poprvé mi to nepřišlo, jako výsměch. Věděla jsem, že moje vzezření kontrastuje s bledou pletí a občas to vypadá, že mé vlasy a oči září. Jenže od něj to bylo hezky řečené.

„Děkuju,“ špitla jsem.

„Není zač. Je to pravda. Říkám vždy jen pravdu. Ty taky?“ Trhla jsem sebou. Díval se podezíravě.

„Jistě,“ vydechla jsem.

„I teď?“

„Jistě,“ zopakovala jsem a odvrátila pohled.

„Je mi to jasné,“ ušklíbl se. „Něco ti ukážu,“ změnil téma a sáhl do batohu. Vytáhl obálku na velké dopisy a podal mi ji. Když jsem ji rozlepila, vytáhla jsem černobílý obrázek. Dívka na něm se vyděšeně dívala mimo hledáček. Za jejími zády byl obraz chodníku s kvítečkem. Musela jsem se usmát.

„Tu znám,“ culila jsem se. Taavetti se usmál a prohrábl si prsty vlasy.

„Líbí se ti?“

„Moc ne, nevím, co na ni všichni vidí. Je obyčejná,“ mumlala jsem.

„Co?“ vyhrkl nechápavě a mně došlo, že nemluví o té dívce, neboli o mně. Mluví o fotografii, kterou mi dal.

„Jo tohle, no jistě, že se mi líbí,“ ujišťovala jsem ho. „Nejspíš ti budu muset dovolit víc fotek. Tvářím se tu, jak boží umučení,“ smála jsem se.

„Bude mi ctí,“ pookřál. „Rory?“ špitl.

„Hm?“

„Oni nejsou tvoji příbuzní, že ne?“

„Kdo?“

„No Emmett s Jasperem a další.“

„Ne, jsou to adoptivní děti Carlislea a Esme. Stejně, jako já.“

„Co se stalo tvým rodičům, že tě tihle adoptovali?“ Tak to byla podpásovka. Na tuhle otázku mě nikdo nenaučil odpovědět. Nikoho nejspíš nenapadlo, že by se mě mohl někdo ptát.

„S mými rodiči?“ vykoktala jsem nejistě. V hlavě se mi honil milion odpovědí, jenže jakou z nich mu dát? „Já nevím,“ vydechla jsem nakonec. Byla to pravda, nemusela jsem ani moc lhát. Nevěděla jsem, co se stalo s mými fiktivními biologickými rodiči. I když jsem si byla momentálně na sto procent jistá, že se několika upírům za zdmi jídelny neuvěřitelně ulevilo.

„To mě mrzí,“ vzdychl.

„Nemusí. Mně to nevadí, mám tuhle rodinu. Jsem z nich nejmladší, tak jsem opatrovaná.“

„Jo, to jsem viděl. Hlavně ten Jacob, co? Ta jeho tě moc v lásce nemá. Přijde mi, že se často hádáte,“ smál se. Bylo to k smíchu. Musela jsem se taky smát. Moje maminka a nemít mě v lásce? Šance tu byla, jenže to by nesměla být moje máma. I když se mi nevěnovala tolik, věděla jsem, že mě miluje, stejně, jako táta.

„Nevěř tomu, co vidíš. Je to jinak,“ smála jsem se.

„Koukal jsem, že jsou všichni spárovaní. Kde máš ty svého přítele?“ vyzvídal a já věděla, kam jeho diskuze směřuje.

Dědo! Volala jsem o pomoc. Věděla jsem, že mě slyší, protože poslouchá, jako ostříž. Netrvalo ani minutu a Edward se s Bellou objevil ve dveřích.

„Rory, volá mamka, chceš s ní mluvit?“ křikla Bella a tajemně se usmála. Taavetti znejistěl.

„Jo, už jdu,“ culila jsem se. „Promiň, ale volají jen párkrát. Jsou hodně vytížení,“ omlouvala jsem se mu a vracela se do jídelny. Maminka mi podávala mobil. Znejistěla jsem, ale telefon jsem si vzala.

„Ahoj zlatíčko, jak se ti tam líbí?“ ozvala se v telefonu Esme.

„Jé, ahoj, jo líbí se mi tu. Docela. Jak je u vás?“ trylkovala jsem radostně. Měla jsem ohromnou radost, že volá. Chyběla mi. I pradědeček. Jen jsem nechápala, jak se to dědovi povedlo. Bylo to vážně rychlé.

Taavetti kolem nás tiše prošel a věnoval mi jediný smutný pohled, který mě bodl v hrudi. Díval se na mě divně. Jako kdybych mu něco vzala. Uvědomila jsem si, že mám v ruce stále tu fotografii.

„Babi, já musím jít,“ špitla jsem tiše, aby mě okolní stoly neslyšely a předala telefon dalšímu členu rodiny.

„Tak ty chceš nejdřív zachraňovat a pak jdeš za ním?“ šeptal Edward pobaveně.

„Musím mu ji vrátit,“ zamávala jsem fotkou před jeho tváří.

„Ukaž to, je to vážně povedené. Moc ti to tam sluší,“ rozplývala se Bella.

„Nesluší, koukám, jak táta ráno,“ protáčela jsem panenky a Bella s Edwardem se smáli. Vstala jsem a doběhla k Taavettimu.

„Promiň, v tom opojení jsem ti nechtěně sebrala fotku,“ omlouvala jsem se a natahovala ruku s obrázkem.

„Co?“ vyhrkl překvapeně.

„No fotku,“ znejistěla jsem.

„Co je s ní?“

„Vracím ti ji.“

„Proč? Líbila se ti ne?“

„Líbí se mi, ale je tvoje.“

„Ne, není.“

„Jo, je.“

„Ne, je tvoje. Dal jsem ti ji.“

„Nedal.“
„Tak ti ji dávám teď. Ježíši, co je na tom? Je to jen blbá fotka. Nech si ji,“ vyjel na mě. Svraštila jsem čelo. Nelíbilo se mi, jak se mnou mluví.

„Nemám ráda blbé fotky,“ sykla jsem a položila obrázek na stůl. S hlavou hrdě vztyčenou jsem odkráčela zpět ke stolu. Uvnitř mě to však tak jisté nebylo. Měla jsem pocit, že se mi hroutí vnitřnosti.

„Mám ho zabít?“ špitl Edward, když jsem si sedala. Zavrtěla jsem hlavou.

„Co já?“ nabídla se Bella a spiklenecky mrkla.

„Nebo vypustíme psa,“ nadhodil Emmett.

„Chudák Fido,“ zastávala se ho mamka, což mě udivilo.

„Já myslel Jacoba,“ řehtal se Emm a já se konečně zasmála. Mamka zrovna pila, když to Emmett dořekl. Džus jí lítal nejen z pusy.

„Skvělý. Minulost se opakuje, co lásko,“ vrčel Jacob, zmáčený od hlavy k hrudi. Povytáhla jsem obočí.

„Chce to kulturu, Nessie,“ mrkal na ni Emmett a maminka rudla. Alice z ničeho nic radostně zatleskala a nadskočila na své židli.

„Sluníčko!“

„Hm, miláčku,“ odpovídal Jazz.

„Ty ne, ale bude sluníčko. Od pátku bude slunečno.“

„No pardon,“ urážel se na oko Jasper. Kdykoliv jindy bych sluneční paprsky uvítala všemi deseti, jenže kdykoliv nebylo teď. Teď tu byl Taavetti a já měla svůj rituál, svá vyhlídnutá místa, kdy jej mohu vidět. Sluníčko mi mé plány kazilo.

„Ehm,“ odkašlal si Edward.

„Bude lov?“ vyzvídala jsem, abych od sebe odpoutala jeho pozornost.

„No jistě, že bude,“ tleskala Alice. Usmívala jsem se a bylo mi zle. Cítila jsem v krku knedlík a hořela jsem vzteky, jako kdybych měla každou chvíli bouchnout.

„Nejspíš bychom měli jít, Rory,“ vybídl mě Edward.

„Neboj se, nebouchnu,“ ujišťovala jsem nejen jeho, ale i sebe.

„Jdeme,“ sykla mamka a táhla mě ven. Jakmile jsme sedli do auta, rozjel se děda k nejbližšímu lesu.

„Mluv, co je?“ vybídla mě máma.

„Nic,“ odbyla jsem ji.

„Lhářko,“ sykla.

„Nelžu,“ bránila jsem se.

„Nikdy si nelhala, ale tahle holka lže. Proč lžeš?“

„Protože pravda ubližuje,“ vydechla jsem.

„Komu?“ vyhrkli unisono Edward s maminkou.

„Všem. Vám, mně, Taavettimu i Manu se Skye,“ poslední dvě jména jsem sotva zašeptala.

„Tak tady je zakopaný pes,“ vyjekla mamka. „Jde o Manu? Ty jsi blázínek. On se nezlobí, já nevím, kolikrát ti to mám říkat,“ ujišťovala mě.

„Nessie, nemyslím si, že Rory mluví o tomhle,“ vzdychl Edward.

„Tak o čem jiném?“

„Rory má prostě pocit, že když mluví pravdu, vždycky se jí to vymstí víc, než když lže.“

„Netušila jsem, že mám mluvčího,“ sykla jsem a dívala se z okna. Bylo mi horko a měla jsem vztek.

„Už tam jsme, můžeš,“ vyhrkl Edward a já jen otevřela dveře. Než jsem zmizela mezi stromy, odhodila jsem většinu oblečení. Alice by mě zabila, kdybych to zničila.

Přeměnila jsem se po dvou letech. Už jsem si ani nedokázala vybavit, jaké to je, když mi naskočí sněhobílá srst a místo rukou mám nohy…

Jmenuji se Rory Blacková a jsem wolpire. Z jedné třetiny upír, z druhé třetiny člověk a ze třetí třetiny vlkodlak. Jsem osmý div světa, podle dědy Edwarda.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 6. kapitola

Jahodové nebe - 8. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 7. kapitola: