Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 6. kapitola

26.05.2010 (21:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4031×

Tak to bylo rychlé. Myslela jsem si, že průšvih provedu déle, jenže jsem překvapila i samu sebe. Z celé scény nás zachránila opět Bella, která to zamluvila. Tátu jsme úspěšně odtrhli a po vyučování zmizeli domů. Chudáka Taavettiho jsme tam nechali s šokovaným výrazem.

„Já za to nemůžu,“ bránil se táta už poněkolikáté v kuchyni, když na něj někdo z rodiny zaútočil jedovatou poznámkou.

„Kdybys nebyl horká hlava,“ začala mu spílat máma.

„Kdyby se kolem ní nemotal. Blbeček nadrženej,“ vrčel táta.

„Jacobe, nech toho,“ krotila ho Bella.

„Já za to nemůžu,“ zopakoval.

Seděla jsem v obýváku, objímala polštář a tiše si nadávala.

Z jejich hádky je vytrhl zvuk telefonu.

„Cullenová,“ ohlásila se Bella. „Ahoj, Skye. Jo, dobrý. V rámci možností. Přežili jsme to, jestli se to tak dá nazvat… jistě… Neříkej… podle mě to je úžasné, nebo ne? Je tady, povím jí to… no, dobře. Předám,“ culila se Bells a podávala mi telefon.

„Skye?“ vydechla jsem.

„Ahoj srdíčko, jaký byl první den? Musela jsem zavolat, byla jsem nervózní, jak ti to dopadne. Tak povídej,“ vybízela mě.

„Dobrý, přežili jsme,“ špitla jsem.

„Nechci naučenou frázi. Chci pravdu.“

„Táta se porval, děda se hádal a já se prořekla,“ vyhrkla jsem na jeden nádech.

„Ou,“ ozvalo se na druhém konci sluchátka.

„Výstižné.“

„Promiň. Jen si to nedokážu představit. Edward se hádal? S kým?“

„Jmenuje se Taavetti.“

„S kým se pral táta?“

„Taavetti,“ zopakovala jsem.

„Před kým ses prořekla? Počkej, nech mě hádat. Taavetti?“ Začala jsem se smát a Skye se mnou. Bylo to osvobozující. Se Skylar jsem se vždycky dokázala uvolnit. Ovšem to bylo do letošního léta. Bodlo mě u srdce.

„Jak se má Manu?“ špitla jsem nervózně.

„Pozdravuje tě,“ odpověděla automaticky.

„Lžeš.“

„Trošku. Promiň. Je to teď někdo úplně jiný. Nesměje se, nesvléká se. Chodí od okna k oknu. Nevím, co s ním. Lituju, že jsem mu něco řekla. Lituju, že jsem se víc nesnažila vás dva udobřit, než si odjela.“

„To je v pořádku. Není to tvoje vina. Přijedete?“ vyzvídala jsem.

„Na Vánoce určitě, pokud nebudete proti,“ smála se.

„Mami? Bude nám hodně vadit, když přijedou na svátky?“ křikla jsem do kuchyně.

„Ježíši, oni chtějí přijet?“ zhrozil se na oko Emmett.

„Schovejte drahé věci, chudí upíři sem jedou,“ vřeštěla Rose.

„Už zase?“ skučel Edward a potutelně mrkal.

„Odjíždíme na severní pól,“ smál se Jasper.

„Nebudeme doma,“ zasmála jsem se do telefonu, kde jsem slyšela jen tichý Skylařin smích.

„Potvory příbuzenské, však mi vám to vrátíme,“ smála se.

„Kdo nám volá?“ Slyšela jsem na druhém konci sluchátka mužský hlas.

V krku se mi udělal knedlík.

„Rory nám volá, lásko. Chceš s ní mluvit?“ ptala se Skye Manu.

Doufala jsem, že řekne ne. Bylo by to lepší. Nebo snad ano? Třeba bychom mohli předstírat, že je vše, jako dřív.

„Rory?“ ozval se v telefonu Manu. Trhla jsem sebou a udělala nejpitomější věc.

Zavěsila jsem. Zírala jsem na telefon a uvnitř mě ječela hysterická holka. Co jsem to udělala?

Zvedla jsem vykulené oči.

Všichni se mezi sebou bavili a nikdo si nevšiml, co jsem udělala. Nikdo, kromě mého dědy.

Edward se díval smutně. Vstal a sedl si vedle mě na gauč.

Sáhl po telefonu a vytočil znovu číslo.

„Skye? Omlouváme se, nejspíš se to nějak přerušilo… ne, neboj se… to mě mrzí… já vím… jsem rád, že to chápe… ano… ne… ano… budeme se těšit, měj se,“ ukončil rozhovor a zavěsil.

„Zlobí se?“ špitla jsem. Edward jen zavrtěl hlavou a objal mě. Stočila jsem se mu do náruče.

„Jé, mazlení!“ smál se Emmett a skočil k nám na gauč.

„Au!“ vyjekla jsem.

„Promiň, Rorýsku,“ smál se Emm.

„Slez, tlustokožče,“ rýpl do něj Edward a odhodil ho stranou. „Tohle je prarodičovský valčík,“ smál se a znovu mě objal.

„Rose!“ fňukal Emmett. Rose nezkazila hru a rozeběhla se k němu s napřaženou náručí.

„Miláčku můj, copak ti to udělali? Oškliví upíři, oškliví,“ šišlala na něj. Vzala jej do náruče a poté oba zmizeli v patře.

„Já chci taky!“ vřeštěl Jasper.

„Co chceš taky?“ panikařila Alice, která by mu snesla modré z nebe.

„Obejmout!“ vřeštěl dál. K jeho šoku se na něj vrhla nejen Alice, ale i mamka s Bellou.

„Ty náš odstrčený Jazzy.“

„Ty náš zanedbávaný miláčku.“

„Ty naše miminko malé.“ Šišlaly na něj.

„Hej!“ přihlásil se o slovo táta.

„No ty taky…“ natáhla se po něm mamka a nechala fňukajícího Jazzyho být.

„Vidíš to? Ještě, že mám tebe,“ stěžoval si Edward, čímž upoutal pozornost Belly.

„Žárlivko,“ smála se.

„Pche… nežárlím. Mám Rory, ty jen Jazzyho.“

„Chceš obejmout?“ cukrovala Bella.

„Ne,“ vyplázl na ni jazyk.

„Nedělej Jacoba,“ smála se mu.

„No dovol,“ ozval se táta a celý dům se rozesmál.

Fido se mi protáhl kolem nohou ke dveřím.

„Příroda volá,“ zasmál se táta.

„Tak si dojdi, ne?“ rýpla do něj Bella.

Já mezitím vyšla před dům a nechala Fida, aby pokropil jeden ze stromů. Uvelebila jsem se na schodech a sledovala les.

Někdo by řekl, že jsou všechny stejné, ale já v nich znala rozdíly.

Ve Volteře v Itálii to nebyl normální les. V Itálii si stromy museli pěstovat od malých kmínků. Jinak jim nerostli. Většinou to byly břízy. Řídké lesíky.

Ve Španělsku měli lepší lesy. Husté, vysoké a skoro nedostupné. Plné zvěře. Dokonalý ráj.

Tady toho moc nebylo. I když spousta stromů, zvěře moc ne. Nebo alespoň ne tady u nás. Kvůli neustálé zimě, nebo spíš převážné zimě, se zvěř přemístila jinam. Taky jsem se chtěla přemístit. Jen to umět. Chtěla bych být ve Španělsku na Eternidad.

A poté jsem dostala jeden ze svých zkratů.

Nechala jsem Fida tam, kde byl, a rozeběhla jsem se na druhou stranu domu. Ke skalám. Ani jsem nezpomalila a rovnou přeskočila přes hranu. Zhoupl se mi žaludek a myslela jsem, že se pozvracím, jenže mě z toho vyléčila ledová voda.

Brr!

Kopala jsem nohama a pokoušela se dostat nad hladinu, jenže ty svetry mě táhly ke dnu.

No, ty jsi pěkně blbá holka! Spílala jsem si.

Kolem zápěstí se mi omotaly řasy a kamsi mě táhly. Z toho se nedostanu. Jenže z řas se vyklubaly paže.

Na břehu se nade mnou skláněly dvě tváře. Jedna zuřící, druhá vypadala spíš, že trpí. Seděla jsem, mrzla a tiskla si k tělu kolena. Ze všech sil jsem se snažila nedrkotat zuby.

„Je to jasný, je pitomá po Belle, co s těmi útesy ty ženský mají?“ vrčel táta.

„Proč si to udělala?“ vyzvídal zlomený Edward. Nejspíš si myslel, že to bylo kvůli Manu.

„Zkrat?“ nabídla jsem odpověď.

„Já ti ukážu zkrat, že se týden neposadíš,“ vrčel táta. To už jsem se začínala bát. Nikdy mě nepraštil. Dokonce ani výpraskem nevyhrožoval.

„Neděs ji,“ sykl Edward.

„Neděs ji?! Děláš si legraci? Viděl si ji, ne? Skočila z dvacetimetrové výšky! Dvacet! Mohla se zabít. Sice je wolpire, ale to neznamená, že je nerozbitná!“ Hysterčil táta.

Protočila jsem panenky. Opět ten nechutný název.

Wolpire.

Když nevíš, jak se to jmenuje, vymysli si to. Nejspíš motto naší rodiny, protože nejen, že to začalo u Aurory, ale wolpirem to pokračovalo.

„Uklidni se, nebo si jdi bouchnout jinam,“ sykl děda. Táta po mně naposledy střelil vražedným pohledem a odešel.

„Změnila ses, Rory,“ špitl děda. Svraštila jsem obočí.

„Trošku.“

„Přestávám věřit tomu, že odstěhování do Finska byl dobrý nápad. Nechci, abys tu byla nešťastná. Jenže očividně budeš nespokojená všude, pokud to nebude Španělsko,“ rýpl.

„To není pravda,“ bránila jsem se.

„Dobře, tak to není pravda, ale teď bychom se měli vrátit, jinak to omarodíš. Jacob měl pravdu. Jsi wolpire, ale nejsi upír. Můžeš klidně marodit, jako člověk. Tak šup.“

Neptal se mě, nevaroval mě, prostě si mě přehodil přes ramena a rozeběhl se zpět domů.

Očividně si mého zkratu nikdo nevšiml. Propašoval mě do pokoje, kde jsem se převlékla do suchého, jakmile jsem vylezla z horké vany. Až tam mi došlo, že jsem vážně zmrzlá na kost. Ležela jsem v lázni snad hodinu.

Přemýšlela jsem nad vším. Nad všemi. Ale hlavně nad sebou. Vážně jsem se tolik změnila? Nebo jsem byla taková odjakživa? Jen si toho nikdo nevšiml? Uvnitř, hluboko v sobě, jsem věděla, od kdy jsem jiná. Od toho prokletého Španělska, jenže zvláštní bylo, že dnes, když jsem si povídala s Taavettim, bylo to lepší. Měla jsem pocit, že kolem mě ty problémy prostě jen plují a nemají šanci se mě dotknout. Jen pár chvilek, co jsme byli spolu. Přistihla jsem se, že se na něj těším, jenže nejdřív budu muset zkrotit zuřícího vlkodlaka a ledového upíra. Proč šíleli jen oni dva? Copak zbytku rodiny na mně nezáleží? Nebo jen oni dva jsou blázniví příbuzní?

Když jsem stála v pokoji a česala si vlasy, rozjímala jsem. Do uší se mi vlévali tóny klavíru, když hrál děda ve svém pokoji pode mnou. Milovala jsem jeho hraní. Ráda jsem u něj sedávala a sledovala jeho ruce.

Hodila jsem na sebe dlouhé dvoudílné pyžamo, natáhla si tlusté teplé ponožky a vyrazila k Edwardovi. Jako myška jsem vklouzla do jeho pokoje a uvelebila se vedle něj. Jen se usmál, když jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Občas jsem brnkla do kláves já, jindy on. Když začal hrát ukolébavky, které napsal snad pro všechny ženy rodu, jak říkával Emmett, odtáhla jsem se a stočila se do klubíčka na jejich posteli.

Jeden tón, druhý tón, třetí…

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 5. kapitola

Jahodové nebe - 7. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 6. kapitola: