Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 37. kapitola

03.07.2010 (11:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3642×

„Neříkej to, prosím,“ vzlykla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem viděla dědečkův výraz.

„Postel je ustlaná a prázdná, srdíčko,“ vzdychl. Vyschlo mi v krku a pálilo v nose. Nevěděla jsem, kam s očima a jediné, co mě drželo na nohou, byla Edwardova ruka svírající mé zápěstí.

„Ani se…“ štkala jsem a nedokázala doříct větu.

„Je mi to líto. Moc mě to mrzí. Je mi to líto,“ opakoval dokola a stáhl si mě do náruče, aby utišil tu bolest, tryskající napovrch.

„Proč?“ vyhrkla jsem mezi vzlyky do jeho košile a utřela si nudli u nosu.

„To nikdo neví,“ zašeptal a vedl mě pryč.

Pryč, pomyslela jsem si. Je pryč. Jeho úsměv, dolíčky a čokoláda. V mém srdci cosi puklo a nemohla jsem se nadechnout. Bylo to tak definitivní, konečné a nezvratitelné. Plánovala jsem si nádherný život po jeho boku. I on to plánoval. Kdyby mi to řekl dřív, mohla jsem ho zachránit. Mohla jsem něco udělat. Měl mi to říct.

„Utiš se, srdíčko,“ prosil Edward.

Zdi nemocnice byly černé a temné. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Nebo se mi to jen zdálo? Je tohle sen? Jestli ano, tak je to nejhorší noční můra a já se chci co nejdřív probudit. Být v jeho náruči a cítit jeho krev. Vidět jeho tvář a nechat se laskat jeho dotyky. Slyšet jeho hlas!

Procházeli jsme chodbou tiše a mlčky. Prostorem se rozléhal jen klapot našich podrážek a v mé hlavě se usmívala jen jeho tvář. Byla dokonalá. Žádné hadičky, přístroje… Jen jeho úsměv a hlas. Slyšela jsem jeho poslední slova, která mi řekl.

…

„Rory?“ zavolal mě a já se prudce otočila.

„Co?“ panikařila jsem.

„Nic, neboj. Jen ti chci říct, že tě miluju. Hrozně moc tě miluju a všechno mě mrzí,“ zašeptal.

„Taky tě miluju, uvidíme se za pár dní. Počkám na tebe,“ slíbila jsem mu.

„Já se budu těšit, až tě opět jednou sevřu v náruči, Polárko moje nefritová,“ usmál se a v očích se mu zaleskly slzy. Sama jsem se zalykala pláčem. Musela jsem být silná. Vždyť od něj odcházím jen na pár dní, tak proč mi to přijde, jako věčnost?

Bude v pořádku. Pošlu sem Quila, nebo Paula. Ohlídají mi ho. Přeběhla jsem pokoj a ještě jednou ho políbila. Nedokázala jsem se odtrhnout. Musel mě pomalu odstrčit, aby se mohl nadechnout.

„Jdi,“ špitl a já kývla.

…

Vědět, že to takhle skončí, nedostali by mě odtud a pak mi to došlo. On věděl, že nikdy do La Push nedorazí. Cítil, že se vidíme naposledy a přesto se dokázal usmát a slíbit mi modré z nebe. Nelhal – věděla jsem to. Jednou se s ním setkám. Určitě se opět obejmeme. Tam, kde se všichni setkáme. Čeká na mě a dívá se. Určitě se mi směje, že pláču. Vždycky se mi smál, ale dokázal mě utišit. Pohladit po tváři a zulíbat má víčka dokud nepřestaly slzy téct. Nesnášel můj pláč a přesto se mu smál. Jeho poslední slovo – jdi. Proč jsem je nepochopila? Mé sny a vodopády… Všechno na mě teď křičelo a bylo to jasné.

„Já to neviděla,“ vzlykla jsem a nejraději bych si omlátila hlavu o nemocniční zeď.

„I mně to dochází až teď,“ ujišťoval mě Edward a zatočil za roh chodby.

„Ta voda, vodopád, Seth, který mě táhne pryč a to slovo – jdi! Proč mi to nedošlo?“

„Nemohla si vědět, že to má tenhle význam,“ klidnil mě.

„Je to tak jasné. Plynoucí voda je čas, vodopád je prudká změna a Seth… Odtáhl mě z loďky stejně, jako z nemocnice. Taavettiho poslední slova byla naprosto stejná! Řekl mi – jdi! Jdi!“ Pokoušel se o mě záchvat hysterie. Edward mě sevřel pevněji, když jsme procházeli kolem recepce.

„Zase ty?“ vyjekl mužský hlas.

„Já?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„No kdo jiný? Nový bratr?“ vyzvídal zřízenec s hranatými brýlemi. Byl to ten samý, který tu načapal mě se Sethem.

„Jsem její bratr. Promiňte, ale jeho pokoj je prázdný. Víme, že nejsme z rodiny, ale mohl byste nám říct, co se stalo? Má sestra se tu jinak psychicky zhroutí,“ prosil Edward svým sametovým hlasem. Muž si mě prohlédl a mé oteklé oči a třesoucí se brada ho nenechaly na pochybách.

„Neměl bych,“ vykrucoval se.

„Víte, dnes je šílený den. Ráno nám vykradli vůz a teď tohle,“ vzdychal Edward.

„Vám také?“ vyhrkl překvapeně chlap.

„Neříkejte, že i vám. Je to hrozné. Stáli jsme kus odtud. Propíchali nám kola a…“

„Ehm!“ odkašlala jsem si hlasitě.

Nezdržuj to, dědo. Prosila jsem.

„… teď nevíme, co je s naším přítelem. Vážně mě napadají šílené scénáře,“ vzdychl a zkrabatil čelo.

„To chápu. Neměl bych to dělat, ale povím vám to, jen si počkejte, ano? Musím to zjistit,“ vyhrkl a zmizel. Podívala jsem se na Edwarda, který se spokojeně usmíval.

„Co?“ štěkla jsem.

„Uvidíš,“ sliboval a mě polilo horko. Plamínek naděje ve mně tiše nabýval na síle, když se zřízenec objevil vedle nás.

„Převezli ho. Byla tu jeho sestra a podepsala revers. Sanitkou ho odvezli na letiště s doprovodem sester do letadla. Předpokládám, že teď budou někde nad oceánem,“ vydechl a tvářil se nadmíru spokojeně.

„Žije?“ vzdychla jsem nevěřícně.

„Pokud vím, tak jo. Tedy žil, když odjížděli. Sice byl v komatu, ale…“

„Co!“ vyjekla jsem.

„Rory, vydrž,“ tišil mě Edward. „Jak je možné, že jste jej nechali odvést, když byl v komatu?“ vyzvídal děda.

„To se neptejte mě. O tom já nerozhoduju. To doktoři a co říkala Britney, tak měli štempl od nějakého doktůrka z Finska, že může jet.“

„Jaký doktor to schválil?“ vyhrkl Edward. Bylo mi jasné, že se nahlas ptá jen kvůli mně. Už dávno to věděl.

„Ježíš, kdo si to má pamatovat?“ Muž se podrbal na temeni a vypadal, jako přecpané prase. Děda do mě nenápadně drcnul.

„Určitě si vzpomenete, Hugo. Jste kádr,“ povzbuzoval jej děda.

„Jó, už to mám. Jmenoval se Cullen. Nebo Callin?“ To nám stačilo. Vyplašeně jsem se otočila na Edwarda. Carlisle? Vážně? Děda jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jak vypadala jeho sestra?“ vyhrkl další otázku.

„Moc hezká,“ culil se Hugo.

Moment, sestra? Edward se otočil mým směrem se stejně chápavým pohledem.

„Dobře stavěná zrzka,“ rozplýval se dál.

Ne, ne, ne!

„Díky, Hugo. Vážně jste nám moc pomohl. Hned je nám lépe,“ rozloučil se za nás Edward a bez dalšího protahování jsme svižným krokem vyšli z nemocnice.

„Raquel? Proč?“ vřeštěla jsem.

„Jak je možné, že jsem to u ní neviděl?“

„Bude ještě v uličce? Chci ji zakousnout osobně,“ vrčela jsem.

„Kousání nebude, dokud nezavoláme do La Push,“ usekl mě Edward.

„Má Taavettiho. Mého Taavettiho, který je v komatu a já nevím proč a jak je možné, že měla Cullenovic razítko? Carlisle by to neudělal.“

„Rory. Kde si myslíš, že žiješ? Dnes si lékařské potvrzení sežene i student v prvním ročníku střední školy. Není to nejmenší problém pro něj, natož pro stoletou upírku.“

Zamračila jsem se.

„Kde vzala vybavení?“

„Neposlouchala jsi ho? Měla plně vybavenou sanitku a sestřičku, která to má nejspíš touhle dobou za sebou.“

Bylo mi té dívky líto. Možná to byla už žena a měla svou rodinu, ke které se nikdy nevrátí. Edward vytáhl telefon z kapsy a vytočil číslo, jakmile jsme se ocitli za městem.

„Jacobe, přijeďte sem… Nemáme ho… Má ho Raquel, nejspíš… Čím víc, tím líp. Jo! Měj se,“ sykl a zavěsil.

„Přeměníš ho, až jej najdeme?“ prosila jsem. Edward se najednou prudce otočil a vzal mě kolem ramen.

„Rory, udělám pro tebe první i poslední, to víš. Jen nechci, abys zbytečně doufala, že ještě žije. Pokud byl v komatu a Raquel něco zblbla, nemusel by žít. Prosím, počítej s tím. Hrozně nerad jsem ten, kdo ti to říká, ale jinak to nejde. Neupínej se k tomu, že je ještě mezi živými, prosím.“

„Přeměníš?“ vzlykla jsem, jak blbá a nehodlala se toho plamínku uvnitř sebe vzdát. Edward jen se smutným úsměvem kývl a vzdychl. Vzápětí se však naježil, jako kočka a zavrčel.

„No ne! Hele kdo tu je!“ vyjekl sladký mužský hlas.

„Není to Edward Cullen? No vážně – je to on!“ jásal druhý.

„Tohle je Masen,“ sykl ženský hlas a já jen protočila panenky. Claudie!

„Mlč, huso!“ odbyl ji jeden z chlapů. Byl malý a tmavovlasý. Vypadal, jako ze starého filmu. Ten druhý mu byl hodně podobný, jenže jeho vlasy byli světlejší, než Rose, nebo Carlislea.

„Stefane, nemluv takhle s dámou,“ rýpl si Edward.

„Dáma? Všechno zmrvila, Kunhuta.  To nemluvím o té druhé!“ sykl ten blonďatý. Stefan si jen pohrával s malým kapesním nožíkem a čistil si konečky nehtů.

„Vy dva očividně nemáte slušné vychování, Vladimire,“ bouřil se Edward.

„Tak dost!“ křikl Stefan.

„Jak můžeš být Masen i Cullen?“ vyzvídala Claudia. Edward mě pohotově sevřel v náruči a zakryl mi výhled, když jsem zaslechla trhavý dutý zvuk a šílený řev blondýny. Ach můj bože, oni ji zabili? Proč?

„Co udělala, že jste ji rozervali!“ sykl Edward. „Uvědomujete si, že jsem strážce?“ dodal. Vytrhla jsem se mu ze sevření a pohlédla jim do očí. Neodvažovala jsem se podívat na zohavené tělo u jejich nohou. Jejich výrazy stačili.

„Už ji nepotřebujeme, Edwarde. Mimo to, máme ještě Raquel s Williamem a další Nomády, kteří jsou nespokojeni s vaší vládou,“ vysmál se mu Vladimir.

„Další?“ vyjekla jsem. Co tohle má znamenat?

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 36. kapitola

Jahodové nebe - 38. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 37. kapitola: